Přehled ověřených výroků

Pravidla pro projednávání návrhu zákona o stáním rozpočtu nalezneme v zákoně č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ustanovení § 102 odst. 4 uvádí, že „schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že Sněmovna může vrátit vládě návrh zákona o státním rozpočtu k dopracování v případě, že ještě neschválila základní údaje. O takovém postupu uvažovala opozice například v roce 2020.

Pro kontext dodejme, že tento rok předložilo Ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok 1. září a vláda ho schválila 27. září. Návrh státního rozpočtu přitom musí být Poslanecké sněmovně předložen nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, což odpovídá termínu 30. září. 

V letech, kdy se na podzim konají volby do Poslanecké sněmovny, se ovšem návrhy státního rozpočtu po volbách znovu předkládají Poslanecké sněmovně. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně. V důsledku toho má Poslanecká sněmovna na projednání návrhu státního rozpočtu méně času. Například v roce 2017, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny, proběhlo první čtení tohoto zákona až 5. prosince, přičemž následující rok byl návrh státního rozpočtu projednáván v prvním čtení už 24. října. Na případné přepracování bude tedy tento rok méně času.

Poslanecká sněmovna tedy může vrátit vládě návrh státního rozpočtu k přepracování „základních údajů“, slovy poslance Dolejše „základních čísel“. Tento postup je ovšem vyloučen, pokud Sněmovna tyto základní údaje už odsouhlasila. Jelikož ale nelze změnit základní údaje návrhu státního rozpočtu jiným způsobem než vrácením tohoto návrhu zákona vládě k přepracování, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh rozpočtu na rok 2022 předložilo Ministerstvo financí (MF) poprvé na konci května 2021. V něm navrhlo deficit státního rozpočtu ve výši 390 mld. Kč a celkovou výši investic 189 mld. Kč. Vláda tyto předpokládané parametry rozpočtu schválila 7. června.

Na začátku září však předložilo MF nový aktualizovaný návrh rozpočtu, v němž plánovaný schodek snížilo na 376,6 miliard a navýšilo hodnotu investic na 218 miliard korun. Návrh je výsledkem jednání mezi ministryní financí a jednotlivými ministry. Tento návrh byl již zpracován (.zip) jako návrh zákona o státním rozpočtu, který musí vláda Poslanecké sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Nový návrh byl nakonec vládou schválen 27. září. 

Výrok poslance Dolejše hodnotíme jako pravdivý, protože se nachází v rámci námi obecně tolerované 10% odchylky.

Pro lepší pochopení výroku Pavla Sehnala uveďme, co mu přechází a co po něm následuje: „Tak my, Aliance pro budoucnost říkáme: neutahujme opasky na straně občana, utahujme ze straně státu. A jenom pro srovnání, ministerstvo orby mělo 46 zaměstnanců v době, kdy bylo v České republice 3 000 000 zemědělců. Dneska počet zemědělců je 46 600 podle údajů Statistického úřadu a na Ministerstvu zemědělství sedí 6 000 úředníků včetně teda těch složek a podsložek. Tam vidíme tu obrovskou přezaměstnanost a prostě nám pak chybí ty lidé na trhu práce.“ Sehnal tedy poukazuje na to, že je poměr počtu úředníků a počtu zemědělců příliš vysoký a měl by se podle něj snížit.

Analýza zemědělství (.pdf), zpracovaná Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR v roce 2019, uvádí údaje ze zemědělského registru Českého statistické úřadu (ČSÚ) (str. 2): „Ke konci roku 2017 obhospodařovalo zemědělskou půdu (…) celkem 46 055 subjektů, z toho fyzické osoby představovaly 41 650 subjektů a právnické osoby 4 405.“

Zemědělský registr ČSÚ je neveřejný, aktuální údaje může obsahovat evidence Ministerstva zemědělství, podle něhož je k 30. červnu 2021 celkem 61 431 zemědělců. Je však důležité upozornit, že obsah obou zmíněných evidencí se liší. Zatímco Ministerstvo zemědělství vede evidenci každé osoby, která „hodlá podnikat v zemědělství“, Český statistický úřad pak eviduje pouze ty zemědělce, kteří hospodaří na pozemcích o rozloze nejméně 1 hektaru, vlastní vinice o rozloze 1 500 m², nebo splňuje jiné ve vyhlášce stanovené podmínky. Jak vidíme, obě evidence nejsou vzájemně zaměnitelné, přičemž Pavel Sehnal se výslovně dovolává evidence Českého statistického úřadu.

Co se týká aktuálních počtů zaměstnanců na Ministerstvu zemědělství a v dalších organizačních složkách v jeho gesci, údaje vychází ze Státních závěrečných účtů ČR. Následující graf zachycuje celkové počty zaměstnanců Ministerstva, Státní veterinární správy, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Státního pozemkového úřadu a dalších složek. V posledních deseti letech se celkový počet zaměstnanců spadajících pod Ministerstvo zemědělství pohyboval kolem 5 tisíc, v roce 2020 to bylo jen 4 894.

Zdroje: 2020, 2019, 2018, 2017, 2016, 2015, 2014, 2013 (.pdf, str. 25), 2012, 2011 (.pdf, str. 27), 2010, 2009 (.pdf, str. 28), 2008, 2007 (.pdf, str. 29), 2006, 2005 (.pdf, str. 30), 2004 (.pdf, str. 34)

Je tedy pravdou, že v Česku je dle ČSÚ cca 46 600 zemědělců, nepřesně (o cca 20 %) však Pavel Sehnal uvádí počet zaměstnanců Ministerstva zemědělství a jemu podřízených orgánů. Celkově tak hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Pavel Sehnal poukazuje především na z jeho pohledu příliš vysoký poměr počtu úředníků a zemědělců, který srovnává se stavem před více než 100 lety, kdy existovalo Ministerstvo orby, a samotné hodnoty jím uvedených čísel tak slouží jen k ilustraci tohoto rozdílu.

Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, mluvil (video, čas 30:23–31:45) o výdajích na veřejné školství a na zdravotnictví v souvislosti s deficitem státního rozpočtu, resp. ve kterých oblastech je významný prostor ke snížení výdajů státního rozpočtu. Níže na grafu můžeme vidět vývoj výdajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Z posledních let odpovídají údaji Pavla Sehnala (208 miliard) s naší 10% toleranční odchylkou roky 2018, 2019 a 2020. Výdaje schváleného rozpočtu na rok 2021 Sehnalovu sumu i se započtením odchylky převyšují.

Ve zdravotnictví je situace komplikovanější. Na celkových financích zdravotnictví se podílejí (.pdf, str. 8) zejména zdravotní pojišťovny prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, stát a domácnosti. Největší část financování, přibližně dvě třetiny, pochází právě od zdravotních pojišťoven, resp. veřejného zdravotního pojištění. Domácnosti se pak na financování zdravotnictví podílí cca 13 %. Zmiňme, že tato procenta vycházejí z čísel Českého statistického úřadu, přesněji Výsledku (.pdf) zdravotnických účtů 2010–2019. Jsou tedy navázána na výsledek roku 2019, kdy celková výše výdajů na zdravotnictví dosáhla necelých 478 miliard Kč. V dalších letech byla čísla pozměněna dopady pandemie.

Co se týče státu, resp. státního rozpočtu, ten se na financování zdravotnictví podílí dvojím způsobem. Tím prvním jsou přímé platby do zdravotnictví (viz předcházející odstavec, .pdf, str. 9), tím druhým pak placení veřejného zdravotního pojištění státem za tzv. státní pojištěnce. Na následujícím grafu můžeme vidět oba druhy plateb ze státního rozpočtu v letech 2015–2019.

Pro rok 2019, který pro kompletnost údajů sledujeme, můžeme prostředky, které šly ze státního rozpočtu na oblast zdravotnictví, vyčíslit na 76,8 mld. korun vypočtených Českým statistickým úřadem a na 71,8 mld. korun za státní pojištěnce. Celkem se tedy jedná o zhruba 148,6 miliardy Kč. V letech 2020 a 2021 můžeme počítat s navýšením výdajů z důvodu pandemie covidu-19. Například platba za státního pojištěnce se výrazně zvýšila. V roce 2019 činila 1 018 Kč, v současné době je výše pojistného za státního pojištěnce stanovena na hodnotě 1 767 Kč. Částka, se kterou státní rozpočet na tento rok počítá jen na platby za státní pojištěnce, tedy dosahuje dle odhadu na 127,3 mld. Kč. Příští rok se platba navýší o dalších 200 korun a tyto náklady by měly dosáhnout 141,65 miliard korun. I pokud k této částce přičteme 70–80 miliard korun přímých plateb, nelze předpokládat, že by se celkové výdaje státního rozpočtu na zdravotní péči dostaly až na výši 500 miliard, o kterých mluvil Pavel Sehnal.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pavel Sehnal má pravdu v tom, že výdaje na školství se pohybují kolem 208 miliard korun a že výdaje na zdravotnictví odpovídají zhruba 500 miliardám za rok. Obě tyto částky však dává do souvislosti s možnými škrty ve státním rozpočtu. To je však právě v případě výdajů na zdravotnictví zavádějící, neboť státní rozpočet se podílí na výdajích na zdravotnictví jen malou částí. Většinu z nich tvoří výdaje zdravotních pojišťoven financované z veřejného zdravotního pojištění.

Dle Eurostatu (.pdf, str. 2) Česká republika skutečně patří k zemím s nejnižším vládním dluhem v Evropské unii. To vyplývá z dat za první čtvrtletí roku 2021, která Eurostat zveřejnil v červenci 2021. Nejvyšší vládní dluh v poměru k HDP má ze zemí EU Řecko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejnižších hodnot vládního dluhu dosahuje Estonsko, následuje Bulharsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko a poté Česká republika.

Konkrétně Eurostat uvádí, že vládní dluh Česka dosáhl za první čtvrtletí 44,1 % (.pdf, str. 4) HDP. Vladimíra Vítová tedy uvádí správnou hodnotu vládního dluhu i pořadí ČR v žebříčku nejméně zadlužených zemí EU, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že za stejné období, tedy za první čtvrtletí 2021, činil státní dluh podle Ministerstva financí 42,8 % (.pdf, str. 10) HDP, k 30. červnu 2021 pak dosáhl (.pdf, str. 9) 2 416,3 miliardy Kč, což představuje 41,4 % HDP. 

Jaký je rozdíl mezi vládním a státním dluhem? Státní dluh tvoří státní finanční pasiva, kterými jsou dluhy státu odpovídající hodnotám jím vydaných dluhopisů a vystavených směnek, dluhy ze státem přijatých zápůjček a úvěrů. Obecně tedy dluhy státu.

Vládní dluh je celkovým dluhem sektoru vládních institucí, zahrnuje tedy více subjektů. Jsou v něm obsažena jejich pasiva jako půjčky a cenné papíry. Do vládního sektoru patří kromě státního rozpočtu též operace státních fondů, Česká konsolidační agentura, veřejné vysoké školy, část ústředně řízených příspěvkových organizací, místní rozpočty nebo zdravotní pojišťovny. Jsou to tedy dluhy nejen státu, ale také dalších subjektů veřejného sektoru, a je tak pochopitelné, že je vyšší než státní dluh.

Vladimíra Vítová pravděpodobně čerpá z informací, které vychází z analýzy statistického úřadu Evropské unie, Eurostatu. Ten vydal 22. července 2021 analýzu (.pdf) stavu státních dluhů zemí EU a jejich porovnání k HDP.

Eurostat porovnává ukazatel zadlužení ku HDP evropských zemí a jeho vývoj. Srovnává tedy to, jak velký dluh mají evropské státy v poměru k výkonnosti, představované ukazatelem HDP. Pokud se podíváme na celkový stav tohoto ukazatele (.pdf, str. 4) na konci prvního kvartálu roku 2021, jsou nejvíce zadluženými státy Řecko (209,3 %), Itálie (160,0 %) a Portugalsko (137,2 %). Česká republika je se svými 44,1 % pátou nejméně zadluženou zemí v EU.

Vladimíra Vítová však zmiňuje tempo růstu zadluženosti. Eurostat porovnává i toto kritérium, a to jako změnu ukazatele zadlužení proti HDP mezi posledním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Při tomto srovnání má Česká republika druhé nejvyšší tempo růstu v EU. Nejvýraznější zadlužování za toto období zaznamenala (.pdf, str. 4) kyperská ekonomika (+6,5 p. b.), poté již zmíněné Česko (+6,3 p. b.) a na třetím místě se pak nachází Španělsko (+5,3 p. b.). Jedná se ovšem pouze o mezičtvrtletní nárůst, nikoliv meziroční, o kterém ve výroku hovoří Vladimíra Vítová.

Co se týče meziročního nárůstu zadluženosti, je třeba se podívat na změnu hodnot mezi prvním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Na grafu lze vidět, že český státní dluh „enormní růst“ meziročně nezaznamenal. Česko je se svými 11,7 procentními body až na 14. místě mezi členskými státy EU. Největší tempo růstu státního dluhu vykázala kyperská ekonomika (+29,5 p. b.). Na druhém místě se pak nachází Řecko (+28,6 p. b.) a na třetím Španělsko (+26,2 p. b.).

Pokud bychom se podívali na mezičtvrtletní nárůst zadluženosti, Vladimíra Vítová správně uvádí hodnotu tempa růstu ukazatele dluhu ku HDP u Kypru a s minimální odchylkou také u České republiky. Předsedkyně Aliance národních sil však mluví o meziročním nárůstu. Tempo růstu českého státního dluhu v meziročním srovnání činí 11,7 procentního bodu a je ve srovnání se zeměmi EU spíše nižší. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý. Poznamenejme také, že se Vladimíra Vítová dopustila terminologické nepřesnosti, jelikož se u výše uvedených hodnot jedná o procentní body, nikoli o procenta.

Nicméně zdůrazněme, že relativně vyšší mezičtvrtletní tempo zadlužování oproti meziročnímu nárůstu hodnoty dluhu ku HDP poukazuje na zrychlující se zadlužování Česka. Na to v rámci svého stanoviska (.pdf) k návrhu Státního závěrečného účtu za rok 2020 poukázal také Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). NKÚ ve stanovisku uvádí (.pdf, str. 21): „Předpoklad rychlejšího tempa zadlužování než u ČR v letech 2021 a 2022 je pouze u Malty. Mnohem pomalejší tempo zadlužování v tomto období se očekává i u ostatních zemí V4.“ Dále na stejné straně doplňuje: „(…) přesto ČR i v roce 2020 patřila k nejméně zadluženým zemím EU. Na druhou stranu na roky 2021 a 2022 je v ČR očekáváno druhé nejrychlejší tempo zadlužování v EU v důsledku prohlubování strukturálního deficitu (mj. zrušení superhrubé mzdy, růst platů, sociálních dávek).“

Podle červencových dat (.pdf, str. 4) Eurostatu činila míra zadlužení Německa v prvním kvartálu letošního roku 71,2 % HDP. ČR měla ve stejném období vládní dluh 44,1 % vůči HDP.

Vladimíra Vítová svým výrokem poukazuje (video, čas 35:00) na to, že Česko má na rozdíl od Německa větší prostor pro zadlužení. ČR má ale, jak sama Vítová upozorňuje, mnohem vyšší tempo růstu zadluženosti. V porovnání s posledním čtvrtletím roku 2020 narostl v prvním kvartálu 2021 ukazatel českého vládního dluhu ku HDP o 6,3 p. b. a v Německu jen o 1,4 p. b. (.pdf, str. 4). Zdůrazněme, že se nejedná o čísla porovnávající stejné období předchozího roku, tedy meziroční růst, jak Vítová uvádí, ale nárůst mezičtvrtletní, tedy srovnání dvou následujících čtvrtletí. 

Meziroční nárůst zadlužení mezi prvními kvartály roků 2020 a 2021 činil v Německu 10,3 p. b. a v Česku 11,7 p. b. V meziročním srovnání byl tedy nárůst zadlužení mezi Německem a Českem srovnatelný, vyšší tempo zadlužování v Česku vyplývá pouze z mezičtvrtletního srovnání. Vzhledem k tomu, že Vladimíra Vítová poukazuje právě na vyšší tempo zadlužování v Česku, ale používá ukazatel, který tuto skutečnost nezachycuje, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru je patrné, že Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, hovoří (video, čas 38:31–39:07) o dotacích zemědělských. Jejich správu má v gesci Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), většinu jehož rozpočtu tvoří právě dotace.

Zdroje: MF (.pdf, str. 28), SZIF.

Z tabulky výše vidíme, že aktuální výše hrubého domácího produktu je v běžných cenách vyšší než hodnota uvedená Pavlem Sehnalem. Rozpočet Státního zemědělského intervenční fondu, jenž zemědělcům rozděluje dotace, se však v posledních letech v rámci 10% odchylky okolo 40 miliard korun skutečně pohybuje.

Pavel Sehnal však upozorňoval (video, čas 38:31–39:07) na to, že zemědělské dotace představují oproti výši hrubého domácího produktu zanedbatelnou částku. Konkrétně řekl, že „je to méně než 1 %“. Podíl jeho zmíněných údajů je konkrétně 0,8 %. Na grafu níže vidíme, že ku příkladu v roce 2020 podíl dosáhl 0,76 %, v předchozích letech je podíl nižší. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou za nesprávný údaj o výši HDP.

Ke státním podnikům či společnostem, do kterých stát pouze investuje, přistupují země různě. Klíčovými bývají většinou společnosti z odvětví dopravy, průmyslu a energetiky. U těchto také poslanec Dolejš uvádí (video, cca 43:20), že by se měly vrátit zpět do rukou státu. 

Česká republika například do mnoha společností jen investuje nebo je jejich akcionářem. Mezi podniky (.xlsx), které stát skutečně vlastní, spadají například státní podniky Lesy České republiky, Státní tiskárna cenin a Česká pošta, Letiště Praha, ČEPRO a stovky dalších společností. Vlastní kategorii pak tvoří veřejné finanční společnosti, například Pojišťovna VZP, a.s. Stát však může mít ve společnosti jen tzv. majetkovou účast, kdy drží jen část jejích akcií. Jako příklady můžeme uvést akciové společnosti ČEZ nebo Vítkovice a.s.

Průmysl, energetika a doprava jsou páteří také francouzského státního sektoru. Jako příklady můžeme zmínit hned několik velkých letišť a přístavů, společnost Renault, Airbus nebo společnost vyrábějící a distribuující elektřinu EDF (Electricité de France). 

Množství podniků, ve kterých mají státy podíly či je přímo vlastní, však není v tomto případě dostatečně průkazné. U akciových společností, ve kterých má stát jen určitý podíl, může navíc vzniknout pochybnost o tom, jestli spadají spíše do soukromé, či veřejné sféry. Pro lepší zhodnocení síly státního sektoru ale můžeme použít podíl vládních financí na celkové hodnotě HDP. Jinými slovy můžeme říct, že s čím více penězi stát nakládá a čím větší objem peněz přerozděluje, tím je silnější. Následující graf nám ukazuje, že francouzský státní sektor je skutečně silnější. Výdaje francouzské vlády v roce 2019 představovaly 55,3 % HDP, zatímco v České republice se jedná o 41 %. Ze zemí OECD je francouzský stát relativně „největší“, nejmenší podíl vládních výdajů na HDP má pak Irsko (24,5 %).

Landesbanky, tedy zemské banky, jsou (.pdf, str. 27–28) v Německu banky veřejného sektoru, v nichž většinový podíl vlastní německé spolkové země. Určitý podíl v nich obvykle vlastní také německé spořitelny, které spadají pod obce a okresy (.pdf, str. 12).

Zemské banky vznikly v Německu jako banky veřejného sektoru po roce 1908 (.pdf, str. 27). Jejich úkolem je sloužit jako regionální ústřední bankovní orgán, podporovat spořitelny ve svém regionu a sloužit jim jako clearingové centrum, tedy centrum pro zpracování a nepeněžní vypořádání finančních transakcí. Uveďme, že oblast podnikání zemských bank se po 1. světové válce rozšířila také na poskytování úvěrů a obchod s cennými papíry (.pdf, str. 27).

Dle zákona o bankách německých zemí z roku 1948 také landesbanky zajišťují finanční služby „pro orgány státní správy, orgány spolkových zemí, měst a obcí, investory, firmy, a to na meziregionální i na mezinárodní úrovni, např. zastoupením na zahraničních burzách“ (.pdf, str. 27). Zemské banky pak konkurují i soukromým bankám v Německu. Doplňme, že v současnosti existuje v Německu celkem pět zemských bank.