Přehled ověřených výroků

Od 12. dubna 2021 odstartovala kampaň Udělejme tečku, která se zaměřuje přímo na očkování, respektive na cíl naočkovat nejméně 70 % populace. Představila ji iniciativa Cesta ven, která návrh vyvinula za symbolickou cenu 1 Kč. Nákup mediálního prostoru však vyšel Ministerstvo zdravotnictví na 50 mil. Kč. Kampaň se měla šířit jak skrze média, tak i „prostřednictvím firem, profesních svazů, zájmových sdružení, regionálních samospráv či influencerů“.

Spoty určené pro televizi i rádio namluvil herec Miroslav Táborský. Klipy jsou zaměřeny na aspekty života, které má očkování pomoci vrátit do stavu před pandemií covidu-19, například na školní docházku nebo kulturní akce. Ve spotech rovněž vystupují odborníci vysvětlující funkci a výhody vakcinace.

Vládní web dále uvádí, že polovina z 50milionového rozpočtu půjde na nákup mediálního prostoru pro televizní spoty, 21 % na tisk, 16 % na kampaň v online prostoru, 8 % na rozhlas a 5 % na venkovní reklamu. V rámci této kampaně byl také spuštěn web ceskoockuje.cz. Dodejme, že od září jsou televizní spoty z této kampaně vysílány také na TV Nova a v regionálních rádiích.

V září 2021 se však začala zmiňovat nová očkovací kampaň, která byla spuštěna 30. září a je vysílaná na televizi Prima. V novém spotu vystupují právě Jakub Kohák a Adéla Elbel, které pak doplňuje předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek.

Nová kampaň by měla být založena na analýze, kterou provedla společnost Semantic Visions. Společnost se zabývá především dezinformacemi, jejich vyhledáváním a analýzou. S vládou již tato firma v minulosti spolupracovala, přesněji od října 2020 do února 2021, kdy smluvní vztah neprodloužila. Šéf společnosti tehdy uvedl, že se jejich analýzami dezinformací o onemocnění covid-19 na českém internetu vláda příliš neřídí. 

Web Seznam zprávy k nové kampani také uvádí: V závěrech analýzy, které mají Seznam Zprávy k dispozici, odborníci například doporučují, aby se v kampani pracovalo s přehledně zasazenými fakty a lidé tak nemuseli důležité informace sami vyhledávat. Kampaň by také měla využívat příběhy a umisťovat je do online prostoru, kde tráví více časů ženy. Ty podle analýzy často spojují vakcínu proti covidu s neplodností. Uveďme, že speciální roli by v této kampani měly mít televize v regionech s nižší proočkovaností, například televize Polar Ostrava nebo ZAK TV vysílající v Plzeňském a Karlovarském kraji.

Pro úplnost doplňme, že kampaně týkající se onemocnění covid-19 probíhají už od 19. března 2020, kdy započala kampaň Spolu proti koronaviru. Tento projekt byl zaměřen především na dodržování vládních nařízení a prevenci, tedy například nošení roušek, omezení pobytu ve společnosti nebo používání dezinfekce. Spoty, které byly v rámci této kampaně vytvořeny, vysílaly také komerční televize (TV Nova a Prima), které svůj reklamní prostor nabídly zadarmo. Ve videích vystupovali především odborníci pohybující se v akademické sféře, ředitel Státního zdravotního ústavu nebo ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (video, čas 0:34). Kromě televizních spotů byly součástí kampaně také grafiky.

Kampaň, která má přesvědčit občany k očkování proti covidu-19, tedy běží na TV Nova a spoty jsou rovněž vysílané v některých rádiích. Na televizi Prima se kampaň zahájila na konci září 2021. Do této kampaně jsou zapojeny i celebrity, jak správně uvádí premiér Babiš. Konkrétně se jedná o Jakuba Koháka a Adélu Elbel. Přestože se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat informace ohledně natáčení pro ČT, hodnotíme výrok Andreje Babiše jako pravdivý.

Premiér Babiš uvádí tento výrok v kontextu debaty o míře proočkovanosti v Česku. Poukazuje tak na skutečnost, že celková imunita proti onemocnění covid-19 je vysoká také díky vysoké míře promořenosti, respektive imunizace společnosti proděláním nemoci covid-19. Budeme tedy v tomto odůvodnění porovnávat, kolik lidí v jednotlivých zemích již covid-19 prodělalo v přepočtu na jeden milion obyvatel.

Pro informaci uveďme, že podle dat Ministerstva zdravotnictví k 23. září 2021 došlo v Česku k celkem 1 688 455 potvrzeným případům nákazy covid-19. Počet lidí, kteří zde nemoc prodělali, je tak velmi vysoký.

Podle serveru Our World In Data, který pracuje s daty, jež z různých zdrojů shromažďuje Univerzita Johnse Hopkinse, je Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi světa na předních příčkách tabulky celkového počtu nakažených osob na jeden milion obyvatel. Podle tohoto serveru je v Česku na jeden milion obyvatel 157 393 osob, které covid-19 již prodělaly. Před Českem se nachází San Marino, Andorra, Černá Hora a Seychelly. Tato data jsou z 23. září 2021, přičemž se jedná o zachycené případy covidu-19. Vzhledem k opakovaným nákazám je celkový počet nakažených osob nižší, v celkovém objemu však jen zanedbatelně. Následující graf zachycuje 20 nejvíce promořených zemí na světě včetně vývoje kumulativního počtu případů nákazy.

Dobré je zde však také zmínit, že podle odborníků tato čísla téměř jistě nejsou přesná a lidí, kteří onemocnění covid-19 prodělali, je ve skutečnosti více. Nákaza u nich totiž mohla proběhnout bezpříznakově, a tak nebyli testováni, případně měli lehký průběh, ale otestovat se nenechali.

Pokud bychom v souladu s kontextem výroku zahrnuli do míry imunizace společnosti kromě promořenosti také proočkovanost, na první místo se Česká republika nedostane. V Česku bylo 23. září plně naočkováno 55,3 % lidí, zatímco na Seychellách to bylo 71,9 %, v San Marinu 71,8 % a v Andoře 55,6 %. Jen Černá Hora má ze skupiny nejvíce promořených zemí nižší proočkovanost než Česká republika – 32,9 %.

Česká republika se tedy v celkovém počtu případů covidu-19 na počet obyvatel umístila na 5. místě, ovšem za státy s poměrně malým počtem obyvatel. Upřesněme, že populace Seychel, Andorry a San Marina nepřesahují hranici 100 000 obyvatel, Černá Hora má jen přibližně 620 000 obyvatel, a počty případů tak v jejich případě mají malou vypovídací hodnotu. Pokud státy s malým počtem obyvatel do srovnání nezahrneme, má Česká republika skutečně nejvíce „pozitivních v přepočtu na 1 000 000 lidí“, jak ve výroku uvádí Andrej Babiš.

Premiér Andrej Babiš pronesl výrok v návaznosti na debatu o kampani, která má za cíl podpořit očkování a zvýšit tak celkovou proočkovanost populace. Když mluví o barvách, chce doložit, že v České republice, Maďarsku a Dánsku je epidemická situace celkově dobrá.

Map, které přisuzují zemím různé barvy podle aktuální situace, existuje více. Českou republiku zahrnuje například často používaná mapa Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), která v době konání debaty (24. září 2021) přisuzovala České republice, Maďarsku, Dánsku, ale například také některým severoitalským regionům zelenou barvu, epidemická situace tedy v těchto oblastech byla nejlepší v Evropě.

Pro kontext uveďme, že barvy jsou zemím přisuzovány na základě několika indikátorů – celkového počtu případů v uplynulých 14 dnech, četnosti testů a jejich celkové pozitivity. Množství pozitivních testů je přepočítáváno na 100 000 obyvatel.

Poslanec za ODS Karel Krejza zde naráží na Interview ČT24, kde byl hostem epidemiolog a bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula. Jedním z témat tohoto rozhovoru byla promořenost České republiky a rozklíčování počtu úmrtí s onemocněním covid-19. Roman Prymula mluvil o tom, kolik jich bylo zapříčiněno skutečně tímto onemocněním a také kolik jich bylo zbytečných (čas cca 9:20). Celkový počet úmrtí s tímto onemocněním dosáhl čísla 30 423 ke dni 6. září 2021, kdy rozhovor proběhl.

Podle Romana Prymuly (čas 9:40) „bude provedena analýza, která definitivně a jistě řekne, kolik bylo přesně na covid (pozn. red. úmrtí), kolik bylo s covidem“.

Na otázku, zda umí odhadnout, kolik z celkového počtu úmrtí bylo zbytečných, a to zejména kvůli špatným politickým rozhodnutím, uvedl (čas cca 10:08): „To se nedá říct úplně přesně, ale když si vytipujeme nějaké země, které jsou kolem nás, tak podle mě takových až 15 000 zemřít nemuselo, pokud by v tu chvíli tady byla restriktivnější opatření.“

Bývalý ministr Roman Prymula tedy skutečně odhaduje, že zemřelo až 15 000 lidí zbytečně, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k protiepidemickým opatřením odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná.

Pojem lockdown nemá žádnou obecnou definici, budeme s ním tedy pracovat jako s určitým plošným omezením pohybu, setkávání osob apod. Z dat ECDC (.csv) jsme tak vybrali ty ukazatele, které nejvíce odpovídají obvyklému významu slova lockdown (.pdf): omezení pohybu (Stay-at-Home Order), který ECDC přímo označuje jako lockdown (str. 1), částečné omezení pohybu (str. 2), omezení soukromého setkávání (Restrictions on private gatherings, str. 1) a uzávěru většiny obchodů a služeb (Closure of public spaces of any kind, str. 2). Regionální lockdowny (zavedené jen na části daného státu) nesrovnáváme, protože ty nebyly v Česku až na výjimky zaváděny.

Následující graf pak zobrazuje počty dní, po které byly jednotlivé typy lockdownů uplatňovány v zemích Evropy, které ECDC monitoruje. Nejdéle byl pohyb omezen v Irsku, kde se jednalo o 195 dní, v České republice to bylo 53 dní. Částečně omezený pohyb byl nejdéle v Lucembursku (248 dní), Česko je v tomto ukazateli až desáté. Data o částečném omezení pohybu jsou nicméně nekompletní, a je tak možné, že i některé další státy měly pohyb částečně omezený déle. Soukromé setkávání lidí bylo nejdéle zakázáno v Portugalsku (422 dní), v Česku se jednalo o 254 dní. Obchody, restaurace a další služby byly nejdéle uzavřeny v Dánsku, a to 138 dní, v Česku byla tato doba téměř poloviční. K omezení setkávání pak uveďme, že u některých opatření má ECDC chybějící údaj ukončení těchto opatření. To může znamenat, že tato opatření stále platí, nebo že není známé datum ukončení. Taková opatření jsme proto do grafu nezanesli. Je však důležité uvést, že tento problém se netýká českých opatření, a hodnocení výroku to tedy nijak neovlivní. Doba českého lockdownu je totiž pevně dána a u lockdownů ostatních zemí by při zanesení těchto dat mohlo dojít maximálně k jejich prodloužení.

Pro zjištění nejdelšího lockdownu pak délku jednotlivých lockdownových opatření nestačí pouze sečíst, neboť jejich účinnost se velmi často překrývala. Délku celkového lockdownu v jednotlivých státech tedy zjistíme tak, že vezmeme datum začátku platnosti prvního vydaného opaření a datum konce platnosti opatření, které zůstalo v platnosti jako poslední. Ani při tomto postupu však není Česko rekordmanem. Zimní lockdown zde trval 217 dní, pokud připočteme i lockdown jarní, je to 278 dní. Nejhůře je na tom Portugalsko, kde opatření trvala nepřetržitě od 3. května 2020 do 28. června 2021, tedy 422 dní. Hůře než Česko je na tom i Belgie s 331 dny zimního lockownu a 441 dny lockdownu celkem, dále i Dánsko (253/342 dní), Francie (236/328 dní), Kypr (230/300 dní) či například Itálie (229/285 dní).

Výrok Karla Krejzy tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože ať si ke slovu lockdown přiřadíme různé ukazatele protiepidemických opatření, v žádném z nich ani v jejich souhrnu není Česká republika na prvním místě v Evropě.

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k opatřením ve školách odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná. V rámci odůvodnění se podíváme na dva ukazatele: uzavřené základní školy (str. 1) a uzavřené základní školy s částečně uvolněnými opatřeními, tedy částečně uzavřené školy (str. 3).

Podle dat (.csv) ECDC byly základní školy v České republice kvůli epidemii covidu-19 uzavřeny úplně od 11. března 2020 do 10. května 2020, od 14. října 2020 do 17. listopadu 2020 a od 21. prosince 2020 do 11. dubna 2021. Částečně uzavřeny byly školy od 11. května 2020 do 31. srpna 2020, od 18. listopadu 2020 do 29. listopadu 2020 a od 12. dubna 2021 do 16. května 2021. Pokud z těchto dat spočítáme počet dnů uzavření škol, dostaneme 208 dní úplného uzavření a 160 dní částečného uzavření. Dohromady byly tedy základní školy v České republice uzavřeny 368 dní. Pro úplnost dodejme, že ECDC od doby uzavření škol neodečítá dny prázdnin.

Srovnání s jinými evropskými státy ukazuje, že nejdéle byly školy uzavřeny úplně v Litvě, a to 239 dnů. Nejdéle byly nějakým způsobem školy dohromady uzavřeny v Lotyšsku, a to 471 dnů. Úplně zde byly školy uzavřeny 185 dnů a částečně uzavřeny 286 dnů. Uveďme, že údaj o konci uzavření škol v Lotyšsku v datech ECDC chybí, museli jsme si jej proto vyhledat sami. Lotyšské školy byly uzavřeny úplně od 17. března 2020 do 31. srpna 2020 (.csv) a od 9. ledna 2021 do 25. ledna 2021. Částečně uzavřeny pak byly od 2. listopadu 2020 (.csv) do 8. ledna 2021 a od 26. ledna 2021 do 31. srpna 2021 (konec prázdnin v Lotyšsku).

Zmiňme také, že přehled ECDC neuvádí datum ukončení částečného uzavření škol v Německu. Plně uzavřeny zde byly školy celkem 52 dnů (.csv), částečně uzavřeny poté byly od 4. května do 29. června 2020 a od 16. prosince 2020 do 11. dubna 2021, tedy 174 dnů. Určit přesný počet dnů však v tomto případě není zcela jednoduché, protože se provoz škol řídil počtem nakažených osob v oblasti.

Dodejme, že stejný výrok jsme ověřovali k 21. březnu 2021 u Roberta Plagy a tehdy jsme jej vyhodnotili jako pravdivý. Od té doby nicméně Lotyšsko v délce uzavřených škol Českou republiku předběhlo.

Výrok Karla Krejzy hodnotíme jako pravdivý s výhradou, a to vzhledem k tomu, že Česká republika patří na druhé místo mezi evropskými zeměmi, co se týče délky uzávěry základních škol. Není tedy první, jak Krejza uvádí. Na druhou stranu oproti Lotyšsku byly české školy déle uzavřeny úplně, a dopad opatření na školství tak byl větší.

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

V řádném legislativním postupu, kterým je přijímáno až 95 % legislativních návrhů (video, čas 0:03) má právo takzvaného legislativního návrhu (ekvivalent vnitrostátní legislativní iniciativy) pouze Evropská komise. Tento postup podrobně upravuje Smlouva o fungování Evropské unie ve článku 289 a následujících (.pdf). Po zahájení legislativního procesu však mohou jak Evropský parlament, tak Rada schvalovat pozměňovací návrhy a tím návrh Komise měnit. Individuální návrhy se sice mohu týkat pouze jediného článku, tzv. kompromisní pozměňovací návrhy schválené výbory (.pdf, str. 6–7) Parlamentu však mohou být komplexnější. 

Evropský parlament se pak podílí i na sestavení legislativního plánu, čímž může ovlivnit charakter legislativních návrhů. I obecné směřování (.pdf, čl. 17 odst. 1) Unie, které má také dopad na podobu jednotlivých legislativních aktů, je ovlivněno pozicí Evropského parlamentu.

Že Evropský parlament má své místo v legislativním procesu, a jeho účel není jen schvalovat návrhy Komise bez jakékoliv přidané hodnoty, pak dokazuje i existence tzv. trialogu. Ten typicky probíhá po předložení legislativního návrhu Komisí mezi zástupci Rady, Komise a Evropského parlamentu. Cílem je domluvit se na znění, které je přijatelné pro všechny tři aktéry legislativního procesu tak, aby mohl být příslušný návrh, včetně zapracovaných změn, schválen již v prvním čtení. Jen za rok 2013 pak proběhlo cca 1 000 těchto neformálních setkání. Právě trialog pak pomohl schválení např. víceletého finančního rámce EU na roky 2021–2017 či podoby společné zemědělské politiky. Protože je však tento proces ne zcela transparentní, byl v minulosti kritizován.

Kromě toho však právo Evropské unie v určitých případech zakotvuje i takzvané právo podnětu. Dle něj mohou určité orgány Evropské unie ve vymezených případech požádat Komisi, aby zpracovala vhodný návrh. 

V oblasti trestního práva, justice a policejní spolupráce tak může učinit čtvrtina členských států, v záležitostech statutu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr. Evropský parlament tak může učinit podle článku 225 SFEU (.pdf) většinou svých hlasů, pokud se domnívá, že je k provedení Smluv třeba legislativní akt Unie. Pokud Evropská komise odmítne návrh zpracovat, musí parlamentu sdělit důvody.

Byť použití článku 225 SFEU není časté, v minulosti již vícekrát podněty Evropského parlamentu vedly k předložení konkrétního legislativního návrhu Evropskou komisí. Mezi lety 2009 a 2019 dal Evropský parlament Komisi 29 podnětů (.pdf, str. 7–11), z nichž 7 (str. 5) bylo alespoň částečně úspěšných.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť technicky vzato může legislativní návrhy předkládat pouze Evropská komise. Rozhodování Evropského parlamentu však není omezeno na prosté schválení/zamítnutí, jak naznačuje Vladimíra Vítová. Parlament stejně jako Rada může předkládat a schvalovat pozměňovací návrhy, čímž může text navržený Komisí změnit. Parlament se navíc podílí na sestavení legislativního plánu Komise, čímž ovlivňuje její legislativní aktivitu, a účastní se i tzv. trialogů o výsledné podobě legislativních návrhů.

Podle studie (.pdf) mnichovského Výzkumného institutu pro energetické hospodářství (Forschungsstelle für Energiewirtschaft) vytváří i elektromobily velkou uhlíkovou stopu, a to především kvůli emisím při výrobě elektrobaterie a také z důvodu neekologického zdroje elektrické energie. Při porovnání s automobilem se spalovacím motorem došla tato studie k závěru, že elektromobil má vyšší uhlíkovou stopu než auto na spalovací motor do doby, než obě auta najedou přibližně 50 000 km (.pdf, str. 5). Nad touto hranicí je kumulovaná uhlíková stopa auta se spalovacím motorem vyšší než v případě elektromobilu a rozdíl se s najetými kilometry prohlubuje.

Upřesněme, že podle serveru Portál řidiče je běžná životnost baterie elektromobilu při denním používání osm a více let. Podle serveru fDrive.cz poskytuje většina automobilek záruku 160 000 kilometrů nebo 8 let na kapacitu minimálně 80 %. Životnost elektromobilů, lépe řečeno jejich baterií, tedy přesahuje zmiňovanou hranici 50 000 km. 

Dodejme, že studie vychází z dat z roku 2015, kdy Německo na výrobu jedné kilowatthodiny elektrické energie produkovalo 580 g ekvivalentu CO₂, celá Evropská unie poté 460 g CO₂eq/kWh (.pdf, str. 5). Zmiňme také, že v roce 2020 produkoval český energetický mix 473 g CO₂eq/kWh, tedy srovnatelné množství emisí jako EU v roce 2015.

Tématu emisních dopadů elektromobilů se věnuje například i web CarbonBrief, který v květnu 2019 zveřejnil srovnání elektrického Nissanu Leaf a průměrného nového auta se spalovacím motorem ve Spojeném království. Za předpokladu, že obě auta najezdí 150 000 km za dvanáct let provozu, převýší uhlíková stopa auta se spalovacím motorem uhlíkovou stopu Nissanu Leaf po dvou letech.

Web také zmiňuje studii německého Institutu pro ekonomický výzkum (Ifo), podle níž je uhlíková stopa elektromobilu Tesla Model 3 za dobu jeho životnosti větší než v případě vozu se spalovacím motorem Mercedes C Class. Uveďme však, že metodiku a závěry této studie zpochybnila řada zástupců odborné veřejnosti (.pdf). Někteří vědci například poukazovali na to, že studie německého institutu u automobilů se spalovacími motory pracuje s nejlepšími možnými výsledky, zatímco u elektromobilů s těmi nejhoršími.

Doplňme, že web CarbonBrief upozorňuje také na velké rozdíly mezi uhlíkovými stopami při výrobě různých druhů baterií nebo na závislosti na energetickém mixu země, ve které je elektromobil dobíjen. Jak například upozorňuje BBC, dle studie britských a nizozemských vědců z roku 2020 mají elektromobily nižší uhlíkovou stopu než auta se spalovacím motorem v 95 % světa. Výjimkou je například Polsko, které stále vyrábí většinu elektrické energie z uhlí.

Pro zhodnocení daného výroku je nutné se podívat na absolutní výši státního dluhu. Tyto údaje poskytuje Ministerstvo financí na svých stránkách. Pro rok 2021 použijeme výši státního dluhu za první pololetí, novější údaje zatím nejsou k dispozici. 

Andrej Babiš je předsedou vlády ČR od 13. prosince 2017 (první i druhá vláda), vliv na státní rozpočet a tedy i celkový státní deficit za rok 2018 (.pdf) měla tedy ještě vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše pak dokázala namísto 50miliardového schodku dosáhnout lehce přebytkového rozpočtu. V roce 2018 činila výše státního dluhu 1 622 mld. Kč, tuto hodnotu budeme tedy považovat za výchozí pro hodnocení. 

Ministerstvo financí zveřejnilo 16. července 2021 tiskovou zprávu o řízení státního dluhu za první pololetí roku 2021. V ní uvádí, že výše dluhu k 30. červnu 2021 činila 2 416,3 mld. Kč (.pdf, str. 9). Dle makroekonomické predikce (.pdf, str. 11) Ministerstva financí by měl na konci roku 2021 státní dluh dosáhnout 2 632 mld. Kč. Do konce roku 2021 dojde od počátku vlády Andreje Babiše o navýšení státního dluhu o 1 010 mld. Kč.

Vláda Andreje Babiše je zároveň odpovědná i za přípravu státního rozpočtu na rok 2022. V něm Ministerstvo financí navrhuje schodek rozpočtu ve výši 376,6 mld. Kč, přičemž dle zmíněné predikce by měl státní dluh na konci roku 2022 dosáhnout (.pdf, str. 11) 2 970 mld. Kč, což představuje navýšení o 1 348 mld. Kč od roku 2018. Protože se jedná o zaokrouhlenou hodnotu jen velice těsně nad hranicí naší 10% obecně uznávané odchylky, hodnotíme výrok jako pravdivý.  

Na závěr zmiňme, že pokud bychom vzali v úvahu celé působení Andreje Babiše ve vládě, tedy již od ledna 2014, zjistíme, že výše státního dluhu v roce 2014 činila 1 663,7 mld. Kč. Rozdíl mezi aktuální a tehdejší výší státního dluhu činí 968 mld. Kč, resp. 1 306 mld. Kč oproti roku 2022.