Přehled ověřených výroků

Velká Británie byla v minulosti významnou koloniální velmocí. Jak ukazuje následující mapa, Britové udržovali v první polovině 20. století svou nadvládu nad významnou částí světa.

Své koloniální panství začala Velká Británie budovat již v 16. století. Tehdy proběhly první pokusy o kolonizaci Ameriky. Například v roce 1583 sir Humphrey Gilbert prohlásil ostrov Newfoundland při pobřeží amerického kontinentu za britské území. První dlouhodobá kolonie však byla, po několika neúspěšných pokusech, založena až v roce 1607, a to Jamestown v dnešní Virginii. Po Jamestownu následovaly další kolonie v Severní Americe (Massachusetts) i na území Afriky (James Island, 1661). Na svém vrcholu zahrnovala britská moc rozsáhlá území na 5 kontinentech, například Indii, Kanadu, Austrálii a pás území od jižní až po severní Afriku.

Na uvedené mapě je jako kolonie vyznačen také Hongkong. Ten se dostal pod přímý vliv britského impéria v roce 1842 sepsáním Nankingské smlouvy. Již dříve se Britové snažili dostat na čínský trh prodejem opia, jehož užívání bylo v Číně zakázáno. Opium Britové získávali v Indii a mnoho Číňanů skupujících britské opium se na něm stalo závislými. Na jaře 1839 čínská vláda zabavila a zničila rozsáhlé zásoby opia.

Nenávist na obou stranách vzrostla, když 7. července 1839 opilí britští námořníci, údajně i námořníci z americké lodě, zabili čínského vesničana (.pdf, str. 52). Ještě ten rok Britové ozbrojenými silami zničili blokádu Perlové řeky. Po této řece britské lodě pokračovaly do města Kanton, které následně obsadily. Ozbrojený střet trval skoro tři roky a vepsal se do historie jako první opiová válka. Pro Čínu skončil porážkou. Země byla nucena podepsat Nankingskou smlouvu (1842), a tak se Hongkong stal další britskou kolonií. V roce 1860 Britové své území rozšířili o poloostrov Kchou-lun (Kowloon). V roce 1898 došlo podpisem smlouvy o pronájmu k dalšímu rozšíření území Hongkongu o tzv. Nová teritoria – oblast na sever od poloostrova Kchou-lun po řeku Shenzhen a dále okolní ostrovy. Čína s Velkou Británií smlouvu o pronájmu těchto území podepsala na 99 let. 

Po uvedené období pak patřil Hongkong Velké Británii s výjimkou období části druhé světové války, kdy byl v roce 1941 Hongkong obsazen Japonci. Britská správa byla opět obnovena v roce 1945. Zpět pod čínskou vládu přešel Hongkong 1. července 1997. Čína se při jednáních o zpětném převzetí Hongkongu zavázala k modelu „jedna země, dva systémy“, tedy že po dobu minimálně 50 let zachová speciální postavení Hongkongu v oblasti jeho aktuálních práv a svobod.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce tzv. politiku či princip jedné Číny doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je (ve vztahu k Tchaj-wanu) doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Děje se tak v rámci jednotné pozice EU.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem či dalšími zmíněnými územími a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Kobza ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny včetně Tibetu, Macaa a Hongkongu, ale i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na tato území. Pokud tedy o Tchaj-wanu či Tibetu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Politika a princip jedné Číny tak popírají nezávislost Tchaj-wanu. Stejná pozice platí i pro Tibet. „Česká republika nijak nemění svou politiku jedné Číny a respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.“ Tak se vyjádřilo ministerstvo zahraničí roku 2016 v souvislosti s návštěvou Dalajlámy a podobně také čtyři nejvyšší ústavní činitelé ve společném prohlášení. V případě Honkongu uznává Česká republika suverenitu ČLR nad tímto územím od roku 1997. V oblasti ekonomických, obchodních a finančních vztahů si ovšem Honkong zachovává naprostou autonomii. Totožný postoj zaujímá ČR i v otázce Macaa. „Česká republika podporuje v souladu s principem ‚jedna země, dva systémy' vysokou autonomii Macaa SAR a rozvíjí vzájemné vztahy s akcentem na zintenzivnění bilaterální spolupráce v obchodně-ekonomické oblasti a s cílem podporovat kulturní výměnu“, uvádí ministerstvo zahraničí.

K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody, přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven systém „jedna země, dva systémy“. Ten zaručuje Hongkongu zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

Jednání o předání Hongkongu probíhala mezi britskou a čínskou vládou zejména v 80. letech minulého století a závěrečný akt britsko-čínské dohody byl podepsán v roce 1984. Uvnitř Číny však probíhala jednání o vztahu mezi Čínou a Hongkongem po celý zbytek 80. let. Základní zákon Hongkongu pak byl přijat Všečínským shromážděním lidových zástupců (čínský parlament) a následně vyhlášen čínským prezidentem v roce 1990 (.pdf, str. 56).

Ministr Petříček ve svém výroku naráží na současné kroky Číny vůči Hongkongu. Ten byl roku 1997 Velkou Británií vrácen zpět Číně, přičemž ta se zavázala dodržovat místní ekonomické a společenské uspořádání minimálně po dobu 50 let podle hesla „jedna země, dva systémy“.

Po přijetí tzv. bezpečnostního zákona 28. května Všečínským shromážděním lidových zástupců panuje obava, že tento zákon by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto zákona Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala v roce 1997 při převzetí Hongkongu. K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Kanada, USA nebo Austrálie. Otázka Hongkongu byla znovu zmíněna ze strany EU při vzájemných obchodních jednáních v druhé polovině června 2020. 

Vzhledem k tomu, že Velkou Británii pojí s Hongkongem společná minulost, zaznívají od britských představitelů ještě silnější prohlášení. Britský premiér Boris Johnson například uvedl, že Velká Británie je ochotna pozměnit svá imigrační pravidla tak, aby 3 miliony obyvatel Hongkongu mohly přicestovat do Velké Británie na dobu 1 roku s možností dalšího prodloužení, přičemž na konci tohoto procesu by mohl být i zisk britského občanství. 

Podmínky udělení azylu stanovuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Pro upřesnění uvádíme také pojem mezinárodní ochrany. Podle zákona se mezinárodní ochranou myslí ochrana poskytnutá cizinci formou azylu nebo doplňkové ochrany.

Azyl je „ochranný status, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s rizikem jejího pronásledování (…)“. Zatímco doplňkovou ochranou se myslí „(…) další forma mezinárodní ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do státu, jejichž jsou státními občany (v případě osob bez státního občanství do státu jejich posledního trvalého bydliště), by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (…)“.

Tomáš Petříček zde ovšem mluví pouze o osobách s azylem (přičemž nebereme v potaz slovo politický, protože se pojem používá také pro nepolitické azylanty). Důvodů k jeho udělení může být celá řada, jako například odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství atd. Podle (.pdf) Ministerstva vnitra je počet lidí se statutem azylanta 954 (k 31. prosinci 2019). Z toho je 354 azylantů z Evropy, nejvíce z Ruské federace (129), Běloruska (108) a Ukrajiny (92). Asijských azylantů je 480, nejvíce z Myanmaru (145), Iráku (51) a Sýrie (48). Z Číny pochází 19 azylantů. Celkem je tedy u nás v současné době 834 azylantů z Evropy (převážně té východní) a Asie. Tomu pak zhruba odpovídá (.pdf, str. 43) i celkových 1 111 udělených azylů v období 2008–2018. Pro srovnání uvádíme, že doplňková ochrana byla v tomto období udělena 1 862 lidem (.pdf, str. 43).

Loni 10. října proběhla v Praze tchajwanská oslava, které se zúčastnil také bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera. Vyfotil se na ní s představiteli Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v České republice, což vzbudilo protesty na čínské ambasádě. Kubera měsíc po této události oznámil, že je rozhodnutý Tchaj-wan navštívit.

Předseda Senátu Kubera však následně zemřel na infarkt několik dní poté, co v lednu obdržel dokument od Čínské ambasády, ve kterém ho varují před cestou na Tchaj-wan.

„České podniky, které mají ekonomické zájmy v Číně, budou muset za návštěvu Tchaj-wanu předsedou Kuberou platit. Návštěva Tchaj-wanu předsedou Kuberou nikomu nepřispěje. Doufáme, že česká strana dodrží politiku jedné Číny a zruší tuto návštěvu a tím zabrání porušování čínsko-českých vztahů,“ píše se mimo jiné v dokumentu.

Po svém zvolení předsedou Senátu se danou kauzou chtěl zabývat i Miloš Vystrčil. 

Ke včerejším #168_hodin:
Vznikem, účelem a důsledky čínského dokumentu se budu nadále intenzivně a urputně zabývat. Udělám vše proto, aby pravda vyšla najevo. Dlužím to JK a jeho rodině. Považuji to zároveň za naprosto zásadní pro zachování naší suverenity a svobody.

— Miloš Vystrčil (@Vystrcil_Milos) April 27, 2020

Vystrčil dále prohlásil, že se se rozhodl v plánech svého předchůdce pokračovat a navštívit Tchaj-wan. Dále označil dva hlavní důvody své cesty. Ten první je rozvoj ekonomických, vědeckých a kulturních vztahů s Tchaj-wanem, druhý je podle jeho slov vnitrozemský. Prohlásil, že považuje „za důležité, aby si Česká republika uchovala nezávislost, svébytnost, demokracii a svobodu“, a dále uvedl, že má „stále silnější pocit, že to s cestou na Tchaj-wan souvisí“.

Ve svém rozhovoru pro Českou televizi pak Vystrčil upřesnil: „Dle mého názoru se nám vyplatí spolupracovat s demokratickou zemí, jako je Tchaj-wan. Je to výhodné po stránce hospodářské, vědecké i kulturní. Nenarušuji žádný princip jedné Číny, protože tam nejedu vyhlašovat nezávislost Tchaj-wanu.“ 

Miloš Vystrčil tak opravdu spojil svou návštěvu Tchaj-wanu s obranou demokracie, jak uvádí poslanec Pawlas. Jenže podíváme-li se na kontext Pawlasových slov, pak tento poslanec v rozhovoru tvrdí, že: „To, že pan předseda Senátu, jak tvrdí, jde hájit demokracii na Tchaj-wan, tak je to taky trošičku úsměvné, protože když se podíváme na index míry demokracie v jednotlivých zemích světa, tak Tchaj-wan je daleko za námi a je to demokracie s výhradami“. Zatímco Pawlas tedy spojuje Vystrčilova slova o obraně demokracie se situací na Tchaj-wanu, předseda Senátu tato slova spojil se situací v České republice. Proto daný výrok hodnotíme jako zavádějící.

Antidumpingová opatření poskytují legislativní ochranu evropským výrobcům a zajišťují jim konkurenceschopné místo na domácím trhu. O dumping se jedná, pokud je tentýž výrobek vyvážen za nižší cenu, než za kterou je prodáván na domácím trhu. Rozdíl mezi vyšší cenou na domácím trhu a nižší exportní cenou je dumpingovým rozpětím. 

Evropský výrobce může podat podnět Evropské komisi, pokud se ocitne v nepříznivé hospodářské situaci, která může být přičtena dovozu výrobků za dumpingové ceny. Výsledkem šetření mohou být uložená antidumpingová opatření, která jsou zpravidla přijata na období 5 let.

Výrobci z České republiky mohou uplatňovat své požadavky na ochranu před dumpingovými dovozy prostřednictvím příslušného výrobního odvětví EU. To v praxi znamená, že žadatel musí mít podporu výrobců v rámci EU představujících minimálně 25 % celkové výroby EU.

Konkrétněji pravomoci a pravidla v rámci EU v boji s dumpingovými dovozy stanovuje Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady EU o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie.

Největšími zahraničními investory (.pdf, str. 6–7) v České republice jsou firmy se sídlem v Nizozemsku, Německu, Lucembursku, Rakousku a Francii. Na firmy sídlící v Evropské unii celkově připadá 88,9 % investic v ČR. Pokud vezmeme v úvahu konečné vlastníky investujících firem, nejvíce se v ČR angažuje Německo, Rakousko, české firmy se sídlem v zahraničí, Francie a USA.

Zahraniční investoři vydělali v roce 2019 z přímých investic v České republice 488,3 miliardy korun. Z toho bylo v Česku 39 procent znovu reinvestováno. Na dividendách tak minulý rok odteklo z ČR do zahraničí 299 miliard korun.

V roce 2018 (.pdf, str. 6) odešlo do zahraničí ve formě dividend 293,5 miliardy korun, reinvestováno zde bylo 126,2 miliardy.

Ve výroku Andrej Babiš užívá starého označení aktuálně platné Smlouvy o fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva změnila název Smlouvy o založení Evropského společenství na již zmíněnou Smlouvu o fungování Evropské unie. V tomto případě se jedná jen o drobnou chybu, premiér Babiš navíc správně cituje článek 311, který se nachází ve Smlouvě o fungování EU (SFEU):

„Článek 311

Unie si zajistí prostředky nezbytné pro dosažení svých cílů a pro úspěšné provádění svých politik.

Rozpočet je financován plně z vlastních zdrojů; jiné příjmy tím nejsou dotčeny.“

V souladu s výrokem si Evropská unie dříve nepůjčovala, neboť kromě toho, že dle čl. 311 SFEU Unie hospodaří jen s vlastními zdroji, dle článku 125 SFEU „Unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků kteréhokoli členského státu, pokud se nejedná o vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru.“ Dále dle článku 310 SFEU „musí být rozpočet EU vyrovnaný co do příjmů a výdajů“. Z těchto norem primárního práva EU plyne zákaz půjček EU, které by nepříznivě ovlivnily vyrovnaný rozpočet EU, či zákaz půjčky pro zajištění financování členských států, za kterou ručí EU (EU nepřebírá závazky členských států).

Evropská unie jako celek se tedy zadlužovat prozatím nemůže. To však neplatí pro Evropskou investiční banku (EIB), která úvěr využívá k plnění svých úkolů. Z kontextu výroku je nicméně patrné, že Andrej Babiš hovoří o půjčkách EU jako celku a nehovoří o EIB, která je obdařena vlastní právní subjektivitou:

• „Článek 308 SFEU
  Evropská investiční banka má právní subjektivitu.“
   
• Protokol (č. 5) SFEU O statutu Evropské investiční banky
  „Článek 20
  1.   Banka si prostředky potřebné k plnění svých úkolů půjčuje na kapitálovém trhu.
  2.   Banka si může půjčovat na kapitálových trzích členských států v rámci právních předpisů upravujících tyto trhy.
  Příslušné orgány členského státu, na který se vztahuje výjimka ve smyslu čl. 139 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, mohou odmítnout souhlas jen tehdy, hrozí-li kapitálovému trhu tohoto státu vážné poruchy.“

Evropská komise je způsobilá k vypůjčování si jménem EU z kapitálových trhů na financování úvěrových programů, které mají zajistit pomoc zemím v nouzi. Mezi úvěrové programy patří pomoc s platební bilancí, evropský mechanismus stability a finanční pomoc státům mimo EU. Pomoc je poskytována zejména z důvodu provázanosti ekonomik států, a tedy případného negativního dopadu nefunkční ekonomiky postiženého státu. V těchto případech tedy Komise funguje jen jako jakýsi prostředník mezi kapitálovými trhy a členským státem, kdy tyto prostředky nejsou využívány na financování chodu Unie, ale jsou poskytnuty, opět jako úvěr, členskému státu. Naproti tomu v případě financování programu Next Generation EU mají být prostředky použity právě i na financování chodu Unie, resp. na financování dotací členským státům.

Z výše popsaných důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Obsah článku 122 odstavce 2. Smlouvy o fungování Evropské unie svým obsahem odpovídá výroku.

Článek 122

2.   Nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada na návrh Komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc Unie. Předseda Rady informuje o rozhodnutí Evropský parlament.

Je také pravdou, že tento článek odpovídá bývalému článku 100 Smlouvy o založení Evropského společenství.