Přehled ověřených výroků

OPRAVA (4. června 2018)Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože ve sněmovním týdnu od 22. do 25. května se skutečně ze schůze musely kvůli absencím ministrů (Ťok a Schillerová) vyškrtávat některé projednávané body. Vláda totiž za své nepřítomné ministry, kteří měli návrhy předložit, neurčila náhradníky. V původním znění jsme přehlédli body, které měla v PSP představovat za vládu ministryně financí. Za tuto chybu se čtenářům i Ivanu Bartošovi omlouváme.

K původnímu odůvodnění dodáváme informaci, že nejen ministr Ťok, ale také Schillerová se jednání sněmovny nezúčastnila. V jejím případě konkrétně v pátek 25. května. Tehdy se měly projednat 2 body, které však musely být vynechány. Vláda totiž za Schillerovou neurčila náhradu a nebyl přítomen ani premiér v demisi, který by ji mohl nahradit.

Původní odůvodnění:

Předsedovi Pirátů Bartošovi zde připisujeme nepravdu, jelikož ze stenozáznamů schůzí Poslanecké sněmovny z minulého týdne vyplývá, že se z důvodu nepřítomnosti ministra dopravy musel přerušit 1 bod. A to konkrétně vládní novela zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Na třináctou schůzi Poslanecké sněmovny datovanou na 22. května 2018 byly zařazeny tři návrhy, které předkládal ministr dopravy v demisi Dan Ťok. Jedná se o vládní novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích (tisk 51), poslanecký návrh novely zákona o urychlení výstavby dopravní infrastruktury (tisk 76) a dohodu mezi ČR a Mongolskem o leteckých službách (tisk 107).

Začněme od nejjednoduššího: tisk 107 doposud k 28. květnu na plénu projednán nebyl stejně jako další smlouvy v prvém a druhém čtení.

Na začátku schůze 22. května navrhl předseda poslaneckého klubu ODS Stanjura projednání tisku 76 na další den, k čemuž následně došlo. Bod však doposud nebyl projednán a je zařazen na středu 30. května ve 14.30. Ministr dopravy Ťok byl pro úterý 22. května na celý den omluven, v odůvodnění návrhu změny programu však není řečeno, že by nepřítomnost ministra byla pro změnu programu podstatná.

Ani třetí návrh (tentokrát vládní) ve stanovený den, tedy 22. května, projednán nebyl. Místopředseda Sněmovny Filip vyzval ministra dopravy, aby zasedl ke stolku zpravodajů pro tisk 51, ačkoli byl čten na začátku schůze mezi omluvenými. Po zjištění nepřítomnosti Dana Ťoka byl vyzván k odůvodnění návrhu předseda vlády Babiš, který to však odmítl. Místopředseda Filip tak přerušil bod a nechal jej propadnout do druhého čtení. (čas 8.03–11.11)

Další body, které Bartoš míní, již dohledatelné nejsou. To, že poslanci zařazují body různě, je naprosto obvyklé.

Výrok předsedy ČSSD Jana Hamáčka je hodnocen pravdivě, protože se podmínka demise vlády při demisi všech ministrů za sociální demokraty v návrhu koaliční smlouvy vyskytuje.

Sociální demokraté po shodě s hnutím ANO na programu budoucí vlády představili tři pojistky, které by měla koaliční smlouva obsahovat a které by umožnily vznik kabinetu s účastí ČSSD.

První bod se týká odstoupení člena kabinetu, jestliže bude odsouzen v první instanci. Druhý jednotného postupu sociálních demokratů a ANO při hlasováních ve vládě i Sněmovně. Třetí pojistkou je odstoupení poslanců SPD z funkcí předsedů výborů Poslanecké sněmovny.

Do návrhu koaliční smlouvy se nedostala pouze podmínka o odstoupení poslanců SPD z orgánů Sněmovny. Odstoupení prvoinstančně odsouzeného člena vlády je vyjádřeno v bodě 17, nepřehlasování ČSSD pak v bodě 5.

Bod 5 koaliční smlouvy: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“

Bod 17 koaliční smlouvy: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoliv člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“

Striktně vzato má předseda Hamáček podle koaliční smlouvy pravdu a kabinet by měl padnout do týdne, opustí-li jej všichni ministři ČSSD. Je však na místě zdůraznit, že se jedná o ryze politický dokument bez reálných sankcí za nesplnění jejích ustanovení.

Z ústavněprávního hlediska nemá koaliční smlouva žádnou reálnou moc, tj. je možný následující scénář: Smlouva bude uzavřena, koalice získá důvěru Sněmovny, nastane rozpor vládních stran, sociálnědemokratičtí ministři podají demisi a předseda vlády demisi naopak nepodá, jelikož koaliční smlouva poslední krok nijak nevymáhá.

Tento vývoj však napadá pouze první část Hamáčkova tvrzení, které se podle nás zakládá pouze na názoru. Jako faktický a pravdivý výrok je hodnocena až druhá polovina tvrzení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Takzvaný nominační zákon (zákon o výběru osob do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu a změnu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů) navrhlo ministerstvo financí v čele s Andrejem Babišem v roce 2017. Tento návrh obsahoval formulaci o tom, že senátoři a poslanci nesmějí po dobu čtyř let od skončení mandátu zasedat v kontrolních orgánech podniků s účastí státu (. docx, str. 8).

Návrh se ovšem nepodařilo vůbec protlačit vládou, v redukované podobě byl předložen opět formou poslaneckého návrhu. Ten také nebyl projednán v Poslanecké sněmovně.

Krymský parlament odhlasoval připojení Krymu k Rusku 6. března 2014. Referendum se uskutečnilo 16. března téhož roku a lidé hlasovali pro připojení Krymu k Rusku. Následně ruský prezident Vladimir Putin podepsal smlouvu o připojení Krymu k Rusku, čemuž předcházelo schválení smlouvy Radou federace a schválení ve Statní dumě. Za začátek války na východě Ukrajiny lze považovat duben 2014, přičemž konflikt stále není ukončen.

Martin Stropnický zastával funkci ministra obrany od 29. ledna 2014. Dodatek ke smlouvě o pokračování pronájmu letounů JAS-39C/D Gripen byl podepsán 16. května 2014. Jednání se švédskou stranou trvalo dva roky - od 12. března 2012 do 12. března 2014, kdy vláda České republiky schválila dodatek o prodloužení pronájmu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože pár týdnů po nástupu Martina Stropnického do funkce ministra obrany vláda schválila dodatek o prodloužení smlouvy a následně byla smlouva podepsána. Ve stejné době byl anektován Krym a začala se válka na východě Ukrajiny.

Andrej Babiš odpovídá tímto způsobem na dotaz interpelujícího předsedy Pirátů Ivana Bartoše, který se táže, zda bude probíhat výběr nového šéfa GIBS transparentně. V kontextu této otázky má Babiš pravdu, protože historicky výběrové řízení na tento post veřejně neproběhlo.

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) funguje od 24. listopadu 2011, oficiálně pak pracuje od počátku roku 2012. Ze zákona o GIBS vyplývá, že ředitele inspekce jmenuje a odvolává premiér na návrh vlády a po projednání věci v Bezpečnostním výboru Poslanecké sněmovny. Ředitel GIBS je zároveň předsedovi vlády odpovědný.

Co se týče historie ředitelů Generální inspekce, první z nich, Ivan Bílek, byl premiérem Nečasem jmenován 25. listopadu 2011 nejprve jako prozatímní šéf, následně 30. července 2012 jako ředitel GIBS.

Bílek rezignoval na svůj post v listopadu 2015 poté, co ho k tomu vyzvali někteří členové vlády Bohuslava Sobotky (včetně premiéra samého). Na začátku prosince 2015 pak byl do čela GIBS jmenován dosavadní náměstek ředitele Michal Murín, který úřad provizorně řídil po odstoupení Bílka.

Výše popsaný postup platí pro konkrétního nominanta vlády a premiéra, nicméně Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ukládá určitá kritéria pro zájemce o volné služební místo. Pro ředitele GIBS jsou požadavky zejména alespoň 12 let ve služebním poměru u bezpečnostního sboru a minimálně magisterské vysokoškolské vzdělání. Tato kritéria splňují především vedoucí republikových bezpečnostních útvarů, popřípadě jejich náměstci.

Konkrétní praxe volby jednoho nominanta vlády není veřejně známá, nicméně podle dikce zákona by se mohlo jednat i o výběrové řízení. To znamená, že nějaké výběrové řízení skutečně proběhnout mohlo, avšak nikoli transparentně – s vědomím veřejnosti – ale například v rámci pohovorů členů vlády s jednotlivými kandidáty.

Ústava České republiky říká, že prezident jmenuje předsedu vlády (čl. 62) a na jeho návrh další členy vlády. Po svém jmenování musí vláda do 30 dnů předstoupit před poslance s žádostí o důvěru. Pokud ji nezíská, prezident opět jmenuje předsedu vlády. Aktuálně se nacházíme v bodě, kdy vláda důvěru nezískala a prezident stále nejmenoval ve druhém pokusu předsedu vlády. Prozatím se Miloš Zeman omezil na to, že Andreje Babiše pověřil vyjednáváním o vládě. Tento krok není v Ústavě přímo zakotven, nicméně jde o zvyklost, kterou využívali i zbývající polistopadoví prezidenti.

Z pohledu Ústavy se tedy nacházíme v bodě, kdy je na rozhodnutí prezidenta, jak dlouho bude Babišova vláda v demisi vládnout.

Během prezidentských voleb mluvil Zeman o tom, že podmíní druhý pokus pro sestavení Babišovy vlády 101 hlasy. Po výhře v druhém kole ale tuto podmínku zrušil a dal Babišovi na vyjednávání neomezenou dobu.

Ke konci února řekl Vojtěch Filip po jednání s prezidentem, že by Zeman uvítal sestavení vlády nejpozději do prázdnin. V pořadu televize Barrandov prezident také přiznal, že začíná být z jednání nervózní. Reálně se ovšem neděje ze strany prezidenta nic a vláda v demisi stále funguje. Je tedy na prezidentovi, kdy vláda v demisi skončí (z pohledu Ústavy), a to tak, že jmenuje vládu novou. V tomto ohledu má Bělobrádek pravdu.

Výrok předsedy Kalouska je hodnocen jako zavádějící, jelikož se přisuzuje komunistům automatický vzorec chování, jenž však nemusí platit vždy zcela absolutně.

V pátek, 1. června 2018 probíhala v Poslanecké sněmovně diskuse o vládním návrhu zahraničních misí pro léta 2018 až 2020. Celý návrh z dílny ministerstva obrany byl schválen, proti byli pouze komunisté a SPD.

Během rozpravy k návrhu předseda klubu KSČM Kováčik podotkl, že návrhy, které pochází od Rady bezpečnosti OSN komunisté podpoří. Ostatní mise plynoucí ze spolupráce na bilaterální či unijní úrovni jsou pro komunisty problematické.

"Myslíme si, že závazky, které byly učiněny v souladu s rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN, je třeba ctít. To je pro nás přednostní. To ostatní je u nás problém."

Pro kladné stanovisko Rady bezpečnosti OSN je třeba alespoň 9 z 15 hlasů přičemž žádný z pěti stálých členů (Čína, Francie, Rusko, USA, Velká Británie) nesmí být proti.

Pro Radu bezpečnosti platí mnoho pravidel a v korektní argumentaci není možné vybrat (jakkoli nahodile či promyšleně) jedno z nich a tvrdit, že komunisté chtějí aktivovat právě tuto normu, ačkoli pro to není relevantní důkaz. Ad absurdum, stejně by se v konkrétním případě dalo tvrdit, že KSČM nechce souhlasit s ničím, co nepodpoří Spojené státy americké.

Co se Ruska jako bezpečnostní hrozby týče, Severoatlantická aliance nemá pocit, že by Rusko představovalo pro NATO vojenskou hrozbu či opačně, avšak na obou stranách přetrvávají pochyby o záměrech a politice toho druhého (pdf. str. 10). Naopak se Aliance hodlá v následujících letech snažit o lepší vztah NATO a Ruska (pdf. str. 27). Strategický dokument ovšem pochází z roku 2010, od té doby se vztahy zejména díky událostem na Krymu a východní Ukrajině eskalovaly.

V konkrétních vyjádření členů a zástupců NATO lze ovšem slova o hrozbách skutečně identifikovat. Za všechny můžeme jmenovat Petra Pavla, který Rusko spolu s terorismem označuje za hlavní hrozby pro NATO. Pavel je předseda vojenského výboru NATO.

Česká republika podle zprávy (bod 2.3) Bezpečnostní informační služby z roku 2016 čelí kontrarozvědné činnosti ruských zpravodajských služeb, což lze jako bezpečnostní hrozbu považovat.

"Ruskými prioritami pro rok 2016 byly vlivové a zpravodajské operace vedené v rámci či na podporu hybridní kampaně v kontextu ukrajinské a syrské krize. Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR. (...) Ruské zpravodajské služby nezměnily svůj extenzivní přístup k využívání nedeklarovaných zpravodajských důstojníků využívajících diplomatického krytí. Ruský diplomatický personál tak zůstává nejvýznamnějším zdrojem rizika nevědomého kontaktu se zpravodajským důstojníkem cizí moci, a dlouhodobě si tak stále drží tento negativní primát v diplomatickém sboru deklarovaném v ČR."

Zástupci politických stran jsou voleni do dozorčí rady VZP od roku 2006. Poslanecké sněmovna schválila novelu zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně došlo ke změně§ 21, podle kterého dozorčí radu tvoří

"a) 3 členové, které na návrh ministra financí, ministra práce a sociálních věcí a ministra zdravotnictví jmenuje a odvolává vláda,

b)10 členů volených a odvolávaných Poslaneckou sněmovnou Parlamentu; při obsazování funkcí členů Dozorčí rady se postupuje podle principu poměrného zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně Parlamentu."

Touto novelou získaly politické strany větší vliv a dohled nad dodržováním právních předpisů a vnitřních předpisů a celkovém hospodaření VZP.

V roce 2005 se VZP dostala do finančních problémů, které vedly k uvalení nucené správy nad VZP, odvolání ředitelky Musílkové, ustanovení poslanecké vyšetřovací komise a k finanční pomoci od státu. Již v roce 2006 ale zakončila VZP své hospodaření s přebytkem a s výjimkou let 2012 a 2013 dosahovala (dostupné jsou výroční zprávy do roku 2016) přebytkových výsledků hospodaření. I po zvolení zástupců politických stran do dozorčí rady ale VZP dosáhla deficitních výsledků hospodaření.

Účast a činnost zástupců politických stran v dozorčí radě je pouze jedním z faktorů, které ovlivňují hospodaření VZP. Dozorčí rada není na rozdíl od správní rady hlavním výkonným orgánem, který by měl přímý vliv na hospodaření. Vzhledem k mnoha jiným ekonomickým a politickým faktorům (míra ekonomické aktivity, ekonomický růst, rozpočtové určení prostředků ze státního rozpočtu, atd.) nelze tvrdit, že vyrovnané hospodaření VZP je zapříčiněno přítomností politiků v dozorčí radě.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.