Přehled ověřených výroků

Poslanecká sněmovna přijala 15. března 2017 usnesení, v němž po ministru financí Andreji Babišovi (ANO) žádá, aby do 30. dubna 2017 vysvětlil své příjmy, které použil na nákup dluhopisů společnosti Agrofert, a.s. jím samým jakožto fyzickou osobou.

26. dubna 2017 přinesl zpravodajský server Deník.cz informaci, že poradci premiéra Sobotky (ČSSD) vypracovali materiál (.pdf) nazvaný Analytický souhrn kauz a nezodpovězené otázky souvisejícís podnikáním ministra financí A. Babiše, který podrobně popisuje nejasnosti týkající se podnikatelské minulosti Andreje Babiše. Obsahuje také jakýsi souhrn formulovaný ve 22 nezodpovězených otázkách (str. 34). Je třeba dodat, že zmíněný materiál zahrnuje také přílohy a seznam použitých zdrojů (str. 35).

Ačkoliv výše uvedený analytický materiál žádá (stejně jako usnesení Poslanecké sněmovny) vysvětlení pozadí operace s korunovými dluhopisy, což je jednoznačně hlavní téma textu (sahá do minulosti a požaduje vysvětlení souvisejících obchodních aktivit Babiše), nelze říci, že se Sobotkův materiál týká výhradně kauzy korunových dluhopisů. Řeší i některé další otázky, které požadovala v obecnější podobě Poslanecká sněmovna.

Nicméně Babiš mluví o tom, že tento dotaz se objevil veřejně jen pár dní před vypršením termínu, kdy měl sněmovně odpovědět (což učinil 28. dubna). V tomto je třeba dát mu za pravdu - výzvy nebyly fakticky spojeny a jde spíše o součást dalšího tlaku na ministra financí ze strany koaličního partnera.

Sobotkova analýza od Babiše žádá například také vysvětlení miliardových finančních operací kolem společnosti IMOBA (a další otázky týkající se těchto finančních operací), proč Babiš lživě tvrdil, že společnost Hartenberg je investiční fond, když dle České národní banky není (ČNB podle analýzy takový fond neregistruje), nebo kdo byl skutečným vlastníkem společnosti O.F.I. a z jakých peněz tato společnost v 90. letech financovala své investice.

Ministerstvo hospodářství fungovalo v České republice (resp. v české vládě v rámci federace) v letech 1992–1997. Vedle něj v této vládě působilo také ministerstvo průmyslu a obchodu. V roce 1996 byl přijat zákon (272/1996 Sb.), který ruší ministerstvo hospodářství a jeho kompetence přecházejí na řadu různých resortů (MPO, doprava, školství a místní rozvoj).

Stejný zákon pak zřídil ministerstvo pro místní rozvoj - to tedy vzniklo až v roce 1996. Například zmíněné ministerstvo životního prostředí fungovalo od roku 1990 (myšleno v rámci české vlády pod premiérem Pithartem).

Ministerstvo průmyslu pod různými názvy působí na české politické scéně minimálně od vzniku první republiky, zatímco ministra životního prostředí vídáme (čl. 2, odst. 7) ve vládě až od 1. ledna 1990.

Reálně to tedy bylo přesně naopak, než jak Šlechtová uvádí. Z již fungujícího ministerstva hospodářství část kompetencí přešla na nový resort - MMR. MŽP i MPO fungovaly dříve, než zmíněné ministerstvo hospodářství zaniklo.

Pavel Kováčik ve svém výroku naráží na kauzu Víta Bárty a mluví o presumpci viny politiků. Podle něj, pokud je politik trestně stíhán či je pojato jen podezření z trestního činu, měl by odejít. Což podle Kováčika Vít Bárta udělal. Ve svém výroku tak konfrontuje kauzu Víta Bárty se situací Andreje Babiše, který je vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, kde se podle trestního oznámení jedná o dotační podvod a bylo na něj podáno také trestní oznámení kvůli krácení daní skrze korunové dluhopisy.

Podezření o korupci se poprvé v souvislosti s ministrem dopravy Vítem Bártou za VV objevilo 3. dubna 2011 v článku, který vydal Respekt. V něm poslanec Jaroslav Škárka (VV) tvrdil redaktorům, že bere od Víta Bárty pravidelně peníze za loajalitu a mlčení o financování strany. Podobně se vyjádřila i Kristýna Kočí, předsedkyně poslaneckého klubu VV.

6. dubna Vít Bárta celou kauzu popřel na tiskové konferenci. O celé kauze se vyjádřil následovně: „Já jsem třem kolegům půjčil, všem třem si opovažuju tvrdit, že to byli tykající kamarádi, částky od 100 do půl milionu korun a byla to bezúročná půjčka na jeden rok.“ Někteří poslanci VV tvrdili, že pokud neměli peníze a potřebovali si půjčit, mohli si říct Vítu Bártovi o finanční dar. Mezitím už Škárka s Kočí na Bártu podali trestní oznámení.

Mladá fronta uveřejnila 8. dubna část z dokumentu nazvaného „TOP manažerský etický kodex Strategie 2009-2014“, ve kterém tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta popisuje plány na další rozvoj firmy. Hlavním cílem je získání nejen ekonomické moci, ale také politické, protože veřejný sektor vytváří až čtyřicet procent zakázek. Vít Bárta ještě téhož dne rezignoval na svůj post ministra dopravy. Své rozhodnutí rezignovat na ministerský post zdůvodnil tím, že nechce svojí kauzou zatěžovat akceschopnost vlády v době důležitých reforem. Tehdejší premiér Petr Nečas jeho rezignaci přijal s tím, že nic jiného ani neočekával.

11. dubna premiér předal demisi Víta Bárty tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi a ten ji 21. dubna přijal.

ČSSD před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 prosazovala revizi církevních restitucí, nicméně po vstupu do koalice s lidovci a neúspěchu při domluvě s církvemi od těchto plánů prozatím ustoupila.

ČSSD v současné době zaujímá k otázce úpravy, případně zdanění církevních restitucí spíše neutrální stanovisko, ačkoliv dříve byla proti restitucím. Návrh na zdanění restitucí podala KSČM, vláda k němu nezaujala stanovisko a v současné době je navržen na projednání na 56. schůzi Sněmovny (začínající 4. dubna). Návrh podpořilo hnutí ANO, KDU-ČSL je jednoznačně proti a ČSSD zůstává zdrženlivá.

ČSSD ve volebním programu (.pdf) do Poslanecké sněmovny z roku 2013 zmiňuje církevní restituce, a to následovně: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“ (str. 30)

Na webu ČSSD můžeme také najít tiskovou zprávu z 1. října 2013 proti restitucím, pod kterou je podepsán Bohuslav Sobotka:

„ČSSD odmítá pravicovou vládou prosazené církevní restituce, protože jsou nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Pokud získá ČSSD v říjnových volbách dostatečný mandát od voličů, využije všech svých sil k tomu, aby tuto nespravedlnost napravila. Bude usilovat o výrazné snížení finančních kompenzací státu za nevydaný církevní majetek tak, aby náhrada byla přiměřená a spravedlivá. Nepřipustí vydávání majetku, který církve vlastnily před 25. únorem 1948 a zváží možnost zavedení daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“
Plány ČSSD na zrevidování církevních restitucí však po vzniku koalice, ve které lidovci prosazují zachování současného stavu, odložila. Vláda pro toto téma zřídila expertní skupinu, která však fungovala pouze čtvrt roku a nepřinesla žádnou dohodu s církvemi. Premiér Sobotka prohlásil, že pro změny by byla nutná dohoda s církvemi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je pozorovatelné na řadě příkladů, že zástupci krajní levice i krajní pravice mají poměrně nekritický vztah k Ruské federaci, podílejí se nezřídka na legitimaci (nejen rétoricky) politiky Vladimira Putina vůči např. Krymu či východní Ukrajině.

Lze zmínit několik událostí z poslední doby, kdy zástupci KSČM vystupovali fakticky na straně zájmů Ruské federace a to zejména v souvislosti se situací na Ukrajině.

Již v roce 2014 navštívil jako místopředseda poslanecké sněmovny Vojtěch Filip Moskvu, nehledě na toho roku přijaté sankce vůči Ruské federaci a jejím činitelům z důvodu narušení celistvosti a suverenity Ukrajiny. Samotná Poslanecká sněmovna se ale od této cesty distancovala s tím, že k ní neměl žádný oficiální mandát.

Podobně otázku vazeb na Rusko vyvolala i událost „neoficiální“, a dle ukrajinských úřadů nelegalní, cesty dvou komunistických poslanců na území separatisty ovládané tzv. Doněcké lidové republiky v lednu 2016. Vedení KSČM se vyjádřilo, že pokud jde o soukromé cesty svých poslanců, nevidí v tomto případě žádný problém, i když některé zdroje soukromý a nestranný charakter cesty rozporovali.

Někteří významnější představitelé KSČM jako poslanec Zdeněk Ondráček či europoslanec Jiří Mašťálka (držitel Řádu přátelství z rukou prezidenta Putina) se svým více než vřelým vztahem k Rusku veřejně netají, či případně tvrdí jako předseda Vojtěch Filip, že Rusko není hrozbou. Přestože oficiálně KSČM svůj vztah k Rusku nedefinovala, jak ukazuje její politika proti NATO a ruským sankcím, je KSČM i v Rusku vnímána pozitivně (jak ukazuje například článek ruských novin blízkých Kremlu Izvestija z letošního března 2017 k tématu možné spolupráce ČSSD a KSČM po volbách).

V případě extrémní pravice je situace komplikovanější vzhledem k velké roztříštěnosti subjektů. I přesto si rostoucího proruského vlivu na část extrémní pravice všimla například BIS, která ve své zprávě píše:

„Část krajní pravice se výrazně prezentovala proruskými postoji, zvláště články na internetu a pořádáním několika akcí, kterými se chtěla mediálně zviditelnit. Prorusky se začaly vyjadřovat i některé subjekty, které tak v předešlých letech nečinily.“

Podobně upozorňuje na tento fakt i poslední zpráva MV o extremismu. Například odkazuje na praktiku ND (Národní demokracie) adorace Putinova režimu a dokonce názorového souznění s radikálními komunisty v otázce separatistických republik v oblasti Donbasu:

„Některé subjekty, zejména ND, pak jako protiváhu současnému politickému, společenskému i hospodářskému uspořádání a zahraničně politické orientaci, prosazovaly idealizovaný pohled na poměry v Ruské federaci a na politiku prezidenta Vladimira Putina. Součástí tohoto konceptu bylo nezřídka i schvalování ruské anexe Krymu, vyjadřování podpory tzv. separatistickým republikám na Ukrajině a vyjadřování podpory osobám z ČR, které se připojily k vojenským oddílům operujícím v oblasti Donbasu. V této oblasti bylo možné vysledovat názorové souznění mezi pravicovými extremisty a radikálními komunisty.“

Zpráva konstatuje, že i na dále přetrvávají především osobní komunikační vazby části členů extrémní pravice na Rusko a Donbasské povstalce.

V personální rovině lze dále zmínit dozorování referenda na Krymu poslancem Šarapatkou (tehdy) z hnutí Úsvit na pozvání, který údajně nevěděl, kdo jej na Krym vlastně pozval. Dodejme, že legitimita tohoto hlasování byla zpochybňována drtivou většinou zemí světa.

V podobném duchu se nesla návštěva senátora Doubravy a místopředsedy strany Národní demokracie Zemánka v oblasti Donbasu. Proruští povstalci zde uspořádali volby (které nebyly vlastně nikým uznány), na které dohlíželi zahraniční pozorovatelé. Mezi ně patřili zejména představitelé krajně pravicových a krajně levicových evropských stran. Šlo např. o zástupce maďarského Jobbiku, řecké komunisty atd. V této skupině se pak účastnili dohlížení voleb zmínění pánové z České republiky. Dodejme, že Zemánkova strana je naprosto marginálním politickým subjektem bez jakéhokoli vlivu. Senátor Doubrava pak k celé akci uvedl, že neví, na čí pozvání přijel.

V českých médiích se také objevily informace o nepřímém financování akcí směřujících proti EU a NATO ze strany prokremelských osob. Je známa např. kauza kolem Ladislava Kašuky, který inkasoval peníze na svou činnost, která sestává z inklinace k Rusku a akcí proti NATO a EU.

Je poměrně patrný trend adorace Putina a jeho Ruské federace. Pozornost si zaslouží především zajímavá symbióza prorusky laděných „alternativních“ médií jako je Sputnik, Aeronet či AC24 a osob či politických zástupců KSČM a pravicových extrémistů.

V únoru 2017 předložila skupina poslanců návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Tato novela fakticky do zákona zakotvuje následující ustanovení:

„(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Daná novela byla veřejně velmi diskutována zejména v souvislosti s evropskou směrnicí o držení zbraní, předkladatelé si od potenciálního přijetí návrhu slibují zachování množství i charakteru zbraní v zemi. Nakolik k tomu daná předloha vede, nehodnotíme.

Návrh prošel Poslaneckou sněmovnou, nyní jej má projednávat Senát. Média referovala o tom, že část senátorů není přijetí nakloněna. V každém případě projednávání zákona nebylo ukončeno, nebyl tedy doposud přijat a tím pádem ani neplatí, resp. není účinný. Jelikož jde o návrh ústavního zákona, je schválení ústavní většinou senátorů nezbytnou podmínkou pro přijetí tohoto opatření.

Pro srovnání stavu sociálně vyloučených lokalit v čase můžeme použít dvě studie, jejichž zadavatelem je ministerstvo práce a sociálních věcí. První z roku 2006 se zabývala analýzou sociálně vyloučených romských lokalit v ČR, ta druhá je analýzou z let 2014–2015. Studie z roku 2006 sice má v názvu zaměření na romské vyloučené lokality, nicméně novější studie byla vytvořena mimo jiné kvůli srovnání a doplnění té první, takže data z obou můžeme srovnávat.

Počet sociálně vyloučených lokalit skutečně vzrostl, a to skoro o dvojnásobek: z 310 lokalit v roce 2006 na 606 lokalit v roce 2014/15. Počet obyvatel žijících v těchto lokalitách pak vzrostl oproti předchozímu odhadu ze 60 000–80 000 na 95 000–115 000 obyvatel.

Při pohledu na rozložení sociálně vyloučených lokalit v ČR pak zjistíme, že se tyto oblasti skutečně nachází především v severně položených krajích, a to v kraji Ústeckém, kde se nachází 89 vyloučených lokalit, nebo na severu kraje Olomouckého, ve kterém se celkově nachází 62 lokalit. Problematickou oblastí je ale pak například i kraj Moravskoslezský, kde je druhý nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit v ČR. Přestože nelze říct, že by se tyto lokality nějak posouvaly, jelikož jejich počet rostl ve všech krajích, mapa ukazuje, že se sociálně vyloučené oblasti objevují poměrně často v severních Čechách a na severní Moravě.

Pokud tyto data porovnáme s rokem 2006, zjistíme, že největší nárůst pak zaznamenaly kraje Moravskoslezský a Karlovarský, kde přibylo přes 40 nových sociálně vyloučených lokalit oproti roku 2006. Za nimi je pak kraj Olomoucký s 35 novými lokalitami, poté následují kraje Středočeský, Ústecký a Liberecký, kde těchto lokalit přibylo přes 20.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Přebytkový výsledek rozpočtu v roce 2016 vyvolal nečekaný spor v koalici, kdy se jednotlivé strany přely o to, jak s penězi naložit. Zatímco ministr financí Andrej Babiš chtěl miliardy použít na splacení části dluhu, zbylí koaliční partneři měli jinou představu.

„Principiálně ministerstvo financí navrhuje splacení dluhu, které už nastalo. A pokud by vláda chtěla ty peníze utratit, ty účetně vzniklé peníze, tak bychom si na to museli znovu půjčit,“ říká Andrej Babiš (ANO).

„My musíme debatovat v koalici, jakým způsobem bude využit přebytek státního rozpočtu. Když si uvědomíme, že důchodový účet je v deficitu a my si na důchody musíme půjčovat,“ namítá předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD).

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek si myslí, že přebytek 62 miliard by mohl uspokojit požadavky obou jeho koaličních partnerů: „Podstatná část by měla jít na umoření státního dluhu. Zároveň si myslím, že kdyby tady vznikla rezerva, která by byla na zvýšení důchodů, tak to by mělo také smysl.“

Jak Andrej Babiš dodává, debata je ve skutečnosti již pouze virtuální, protože ministerstvo financí už přebytek ke snížení dluhu reálně použilo. „Ministerstvo financí to provedlo tím, že splatilo splatné dluhopisy v loňském roce a neemitovalo žádné dluhopisy navíc,“ jak situaci komentoval poslanec Jaroslav Klaška (KDU-ČSL).

Ekonomický expert ČSSD Michal Pícl v Událostech, komentářích (čas 11:59) z 9. ledna 2017, tedy po oznámení výsledku loňského rozpočtu, řekl: „My jsme pro dokoupení dalších dluhopisů. Abychom udělali rezervu na důchodovém účtu pro budoucí generace. Pokud nebude shoda v koalici, je tu možnost vyrovnaného rozpočtu v roce 2017.“ Prakticky tedy skutečně navrhuje „půjčit“ si přebytek z loňského roku a vylepšit tím financování letošního schodku, případně schodku v dalších letech.

Podle ekonoma České spořitelny Michala Skořepy je právně možné obojí použití přebytku, rozdíl je ale podle něj čistě kosmetický a jedná se spíše o politickou debatu.

Čas na dohodu je do 30. dubna, kdy se musí do sněmovny poslat státní závěrečný účet. Vláda na svém zasedání 24. dubna již schválila použití většiny přebytku právě na úhradu dluhu. Podle zápisu (.doc) pro návrh státního závěrečného účtu, jehož součástí je i rozhodnutí o použití přebytku, hlasovalo všech 13 přítomných členů vlády.

Pravda s výhradou přísluší výroku proto, neboť ve skutečnosti je spíše korektní říci, že vláda je Poslanecké sněmovně odpovědna. Nejde však o vztah nadřízenosti. .

To, že je Karla Šlechtová jako ministryně pro místní rozvoj členkou výkonné moci, je nepochybné. Dle článku 67 Ústavy ČR je vláda vrcholným orgánem výkonné moci. Ministerstva jsou pak jednou ze složek vlády. Česká státní moc se dle článku 2 Ústavy skládá z moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto státní moci nejsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jedná se o tři oddělené složky, které se navzájem doplňují a vyvažují. Jedná se o tzv. horizontální dělbu moci.

Vláda je však dle článku 68 Ústavy odpovědna Poslanecké sněmovně. Ta jí vyslovuje důvěru či nedůvěru. Co se týká odpovědnosti člena vlády, toho dle článku 74 odvolává prezident republiky na návrh předsedy vlády.

Šlechtová se tedy vyjádřila poněkud neobratně, nevhodně zvolené označení vztahu tedy představuje výhradu v jinak pravdivém vyjádření skutečnosti.