Přehled ověřených výroků

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Nepodařilo se nám zjistit, zda se KDU-ČSL plánuje vydat na sudetoněmecký sněm, který se každoročně koná vskutku o letnicích.

Sněmy připadají na svatodušní svátky, sedm týdnů po Velikonocích se konaly v roce 2015 (.pdf), 2016 a budou se konat i letos. O záměru KDU-ČSL vydat se na sněm pořádaný v Augsburgu 3. a 4. června 2017 jsme se bohužel ve veřejných zdrojích nikde nedočetli.

Protože jsme nedokázali zjistit informace k druhé části výroku, řadíme jej k neověřitelným.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

„Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.