Přehled ověřených výroků

Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v 60. letech a jeho členy jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. Zakládajícími členy však byly Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie: část členů tedy později vystoupila a přidala se do Evropského hospodářského společenství, z něhož se později vyvinula Evropská unie. Mezi oběma spolky je úzká spolupráce, jsou mezi nimi uzavřené dohody a pohybují se na společném evropském trhu.

Jeho hlavním účelem je ekonomická spolupráce mezi členy. Jako hlavní měny jsou používány švýcarské franky a euro. Je pravda, že Evropské sdružení volného obchodu (dále jen ESVO) parlament nemá, nicméně nejvyšším orgánem je Rada, ve které zasedají buďto ministři zemí, nebo stálí vyslanci. Rozhodnutí se přijímají pouze konsenzuálně a týkají se většinou vztahů s třetími stranami, dohod atd. ESVO má i další orgány, každodenní činnost zajišťuje sekretariát organizace.

Je vidět, že ESVO a EU jsou spolky založené na odlišných principech a směřující k jinému cíli. Zatímco EU předpokládá větší integraci (také skrz společnou měnu) a jeho orgány přijímají i legislativu a například formulují společnou zahraniční politiku, Evropské sdružení volného obchodu se soustředí na čistě hospodářské záležitosti. Výrok Macha hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman má pravdu, že manželka zavražděného Štefana Jandy napsala knihu s titulem Mého manžela nezastřelil Kajínek. To pochopitelně neznamená, že se to ve skutečnosti nestalo, nicméně je faktem, že kniha byla napsána.

Valachová na podzim 2015 skutečně iniciovala novelu zákona o podpoře sportu, která je účinná od ledna 2017. Provedené změny se nyní vztahují i na kauzu FAČR, jejíž šéf Miroslav Pelta je podezřelý z dotačních podvodů.

Zmíněná změna ve financování se týká zk. 230/2016 Sb., konkrétně § 6, který byl rozšířen mj. o § 6b (4), jenž upravuje podmínky financování: „(4) Podporu sportu nelze poskytnout osobě, která v uplynulých třech letech opakovaně nebo závažným způsobem porušila pravidla boje proti dopingu nebo závažným způsobem ohrozila naplňování programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží, anebo která byla pravomocně odsouzenapro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s činností v oblasti sportu, nebo pro trestný čin dotačního podvodu, nedošlo-li k zániku účinků odsouzení pro tento trestný čin.“ V případě podpory významných sportovních akcí byly schváleny transparentnější podmínky § 6c (2): „(2) K žádosti podle odstavce 1 se přikládá předpokládaný rozpočet akce a studie proveditelnosti zohledňující finanční, materiální, personální a právní zajištění akce. Ze studie proveditelnosti musí být zřejmé, jaká opatření ze strany orgánů veřejné moci,(...) budou pro pořádání akce nezbytná. Studie proveditelnosti dále obsahuje informace, zda a v jakém rozsahu je pro pořádání akce poskytnutí podpory ze státního rozpočtu nezbytné při dodržení zásad hospodárného, účelného a efektivního nakládání s veřejnými prostředky. (...)“

O kandidatuře Michala Horáčka na post českého prezidenta se spekulovalo v médiích a ve veřejném prostoru v průběhu loňského roku. Sám Horáček mluvil o své možné kandidatuře např. v DVTV v dubnu 2016. V červnu téhož roku pak v České televizi dále popisoval své úvahy stran možné kandidatury.

17. července 2017 pak Horáček na svém facebookovém profilu (jedná se o osobní účet, příspěvek je odemknut pro přátele, a proto jej umísťujeme celý níže) ohlásil zmíněné turné.

Celé turné podle slov prezidentského kandidáta mělo dopomoci k samotnému rozhodnutí, zda kandidovat. Že reálně turné po České republice probíhá, dokládá např. Horáčkův facebookový profil (popř. FB stránka), na němž průběžně zveřejňuje fotky z různých míst země, které navštěvuje.

Finální rozhodnutí ohledně kandidatury veřejně Horáček sdělil 3. listopadu 2016. Z turné se stala prezidentská kampaň pod heslemMáme na víc.

V roce 2012 dosáhly investice výrazně vyšších hodnot než v letech 2016, 2017 a než jak je vládou plánováno na rok 2018. Rozdíl mezi investicemi v prvních devíti měsících let 2012 a 2017 činil více než 31,5 mld. Kč. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Kapitálové výdaje neboli investice činily v prvních devíti měsících roku 2012 72,98 mld. Kč. V loňském roce tvořily investice v období leden–září částku 51,55 mld. Kč. V letošním roce vláda v období leden–září věnovala kapitálovým výdajům částku 41,35 mld. Kč. V rozpočtu na příští rok (. pdf, str. 129) jsou kapitálové výdaje rozpočtovány ve výši 89,8 mld. Kč. Za předpokladu, že investice budou rozděleny do každého kvartálu poměrně, vychází částka investic na prvních devět měsíců roku 2018 na 67,35 mld. Kč.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.

Ministr Jurečka spolu se svými spolustraníky poslal do sněmovny novelu zákona o registru smluv. V ní stojí, že z evidence, jak byla zavedena, vyjímá národní podniky. Aktuálně funguje v České republice jediný národní podnik - Budějovický Budvar. Skutečně tedy šlo pouze o jeho vyjmutí.

V bodě 7 pak předkladatelé skutečně navrhli poslancům, aby návrh schválili již v prvním čtení. To umožňuje § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Jurečka a spol. tedy ve svém návrhu uváděli:

„Pro dosažení cíle tohoto návrhu zákona je nezbytné, aby nabyl účinnosti současně se
zákonem o registru smluv. V případě řádného legislativního procesu lze očekávat, že tento termín nebude splněn, proto se navrhuje, aby Poslanecká sněmovna v souladu s § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení.“

Zákon o jednacím řádu ovšem rovněž uvádí (§ 90, odst. 3), že návrh již v prvním čtení schválit nelze, pokud vznesou proti tomuto postupu námitku alespoň dva poslanecké kluby nebo 50 poslanců. Během projednávání vznesl námitku jmény klubů TOP 09 a ODS předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura.

Uvedl: „Nebudu opakovat argumenty mnoha předřečníků. Mnozí z vás na mikrofon nebo soukromě mi říkali: Vetujte to. Nemáte tu odvahu. Tak já to udělám. Jménem dvou poslaneckých klubů ODS a TOP 09 vetuji projednávání podle § 90 odst. 2. Máme to za sebou.“

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „... výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

V tomto volebním období došlo ovšem k velké změně. Prošla novela stejného zákona, která postavení spotřebitele vrátila do bodu před schválením výše popsaného návrhu. Ve zkratce - návrh ztížil přenos čísla mezi operátory a zkomplikoval rovněž odstoupení od smlouvy. Nicméně v hlasování Petr Gazdík osobně podpořil jak pozměňovací návrhy (hlasování o kritizovaném pozměňováku), které v Otázkách Václava Moravce kritizoval, tak i celý zákon. To dokládá záznam z hlasování (pro celý návrh). Pro návrh hlasovali všichni napříč politickým spektrem, vina tedy neleží pouze na koalici, jak místopředseda sněmovny uvádí.

Více než polovina obyvatel České republiky opravdu měsíčně nevydělá více, než činí čtyři pětiny minimální mzdy v Německu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Minimální mzda v Německu aktuálně činí 1 498 EUR, po přepočtu na naši měnu se dostaneme na částku zhruba 39 000 Kč. Čtyři pětiny z této částky pak vychází na 31 200 Kč.

Co se týče České republiky, podle Českého statistického úřadu činí průměrná mzda 29 346 Kč, medián mezd pak 24 896 Kč.

Podrobnější informace o rozložení zaměstnanců do mzdových pásem jsou pak dostupné na webu Platy.cz, přičemž při pohledu na celkové procento zaměstnanců, kteří se pohybují v kategoriích 30 000 Kč a výše, se v jednotlivých krajích dostaneme k 20 až 30 % z celkového počtu zaměstnanců. Výjimku představuje Praha, kde jsou platy oproti zbytku republiky vyšší, a v této kategorii je zde celá polovina zaměstnanců.

Základní způsob financování zdravotních pojišťoven prostřednictvím odvodu pojistného, které činí 13,5 % a dále se mezi zdravotními pojišťovnami přerozděluje, odpovídá výroku europoslance Macha. V rámci nabídky preventivních programů a doplňkových služeb se pojišťovny sice odlišují, jde ovšem o velmi malý segment v rámci celého systému. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Veřejné zdravotní pojištění v rámci ČR poskytuje sedm zdravotních pojišťoven, z nichž největší je Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Stručný popis fungování systému zdravotního pojištění v ČR je dostupný na stránkách ministerstva zdravotnictví:

„V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu solidarity, kdy je podle Bismarckovského modelu zdravotnictví pro všechny občany povinné odvádět platbu za zdravotní pojištění do fondů zdravotních pojišťoven. Všichni pojištěnci odvádí platbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Týká se to jak zaměstnanců (1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel), tak osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a osob bez zdanitelných příjmů (OBZP). Za zákonem vymezené skupiny občanů (např. seniory, studenty, nezaopatřené děti atd.) je plátcem pojistného stát.“

Zdravotní pojišťovny se od sebe liší svou velikostí, nastavením preventivních programů a doplňkových služeb. Není tedy pravda, že by jejich nabídka byla totožná. Pojištěnci si mohou mezi pojišťovnami vybírat a maximálně jednou za 12 měsíců svou pojišťovnu změnit. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR v článku (.pdf) pro Medical Tribune uvádí, že tato konkurence mezi pojišťovnami není dosud plně využívána, ačkoliv je nutí pracovat efektivněji. Překážku vidí v legislativních omezeních a silné roli ministerstva zdravotnictví v otázce financování zdravotní péče.

Jednotlivé činnosti zdravotních pojišťoven jsou financovány prostřednictvím fondů, jejichž zůstatky jsou od ledna 2015 dostupné na stránkách ministerstva. Vybrané pojistné je mezi pojišťovnami přerozdělováno na základě zákona č. 592/1992 Sb. za účelem vyrovnání příjmů z pojistného a nákladů spojených s hrazením zdravotní péče.