Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se ve zmiňované statistice Česká republika umístila v roce 2016 na 18. místě a v téže statistice za rok 2017 dokonce na místě 17.

Vratislav Kulhánek hovoří o výzkumu francouzské společnosti Natixis Global Asset Management, která kromě jiných výzkumů každoročně zveřejňuje výsledky Global Retirement Index (volně přeloženo jako globální důchodový index), který zkoumá faktory přispívající k důchodovému zabezpečení a poskytuje srovnávací nástroje pro osvědčené postupy v důchodové politice.

Ve výzkumu jsou nejen evropské země porovnávány na základě 18 faktorů, které jsou tematicky rozděleny do čtyř kategorií. Země (.pdf, str. 6), jež jsou do výzkumu zahrnuty, jsou vybrány na základě členství v Mezinárodním měnovém fondu (IMF), v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), a země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Některými ze z míněných kritérii jsou (.pdf, str. 4) např. zdraví, délka života, výdaje na zdravotní péči na obyvatele, inflace nebo vládní dluh.

V roce 2016 (.pdf, str. 8) se v rámci tohoto výzkumu Česká republika skutečně umístila na 18. místě ze 43 zkoumaných zemí. Ve výzkumu pořádaném stejnou společností o rok později, tedy v roce 2017 (.pdf, str. 11), se Česká republika umístila dokonce na 16. místě ze 43 zemí.

Průměrný starobní důchod v České republice dosáhl v polovině roku 2017 11 807 korun. U mužů je to cca 13 000 a u žen 10 700. Jde tedy zhruba o 40 % průměrné mzdy.

Ministr dopravy Dan Ťok spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem plánovali zavést sdílení fotografií mezi úřady v roce 2016. Podmínky pro zavedení tohoto opatření nebyly údajně připraveny, a tak sdílení fotografií bylo z připravovaného zákona vyškrtnuto. Farský na svém Facebooku v březnu 2017 popisoval, že chtěli zmíněnou úpravu po ministerstvu dopravy, to však mělo tuto změnu dva roky oddalovat. Zmíněnou komunikaci mezi lídrem STAN a resortem dopravy se nám nicméně nepodařilo dohledat.

Následně skupina poslanců zastoupená Věrou Kovářovou předložila návrh novely zákona o provozu na pozemních komunikacích v květnu 2016. Do skupiny poslanců předkládajících tuto novelu patřil i Jan Farský. Návrh novely prošel Poslaneckou sněmovnou, Senátem a byl podepsán prezidentem. Účinnosti má novela nabýt 1. června 2018.

Tato novela zákona o provozu na pozemních komunikacích zavede sdílení fotografií mezi úřady. Bude použita fotografie, kterou už veřejná správa má k dispozici (např. z občanského průkazu). Vlastní fotografii si žadatel bude muset přinést jen při vyřizování mezinárodního řidičského průkazu. Další změnou pro žadatele o řidičský průkaz bude to, že si o něj budou moci požádat v každé obci s rozšířenou působností. Doposud bylo nutné požádat o řidičský průkaz v místě trvalého bydliště (.pdf, str. 1).

Jan Farský několikrát vystoupil v Poslanecké sněmovně, aby podpořil novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. O postoupení zákona k projednání žádal už 14. září 2016 a znovu 18. října 2016, což se mu však nepodařilo. Později vystoupil během druhého a třetího čtení zákona. Při třetím čtení apeloval na poslance, aby byl podpořen jeho pozměňovací návrh, který by znamenal účinnost novely zákona od 1. července 2018.

Farského tvrzení odpovídá v tom, že ministerstvo dopravy původní avizovaný návrh neuskutečnilo i přes to, že o tom veřejně mluvilo. Ještě v dubnu 2017, kdy byl návrh projednáván, informovalamédia o tom, že se resort pokusí odložit případnou účinnost až o dva roky. Přestože tedy nemáme k dispozici samotnou komunikaci mezi Farským a ministerstvem dopravy, je faktem, že úřad sliboval změnu; reálně ji ovšem předložila skupina poslanců zastoupená Kovářovou a Farským. Ti jej také protlačili legislativním procesem – výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.