Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Přání možných budoucích uprchlíků je poměrně komplikované na ověřování, nicméně je faktem, že v některých afrických zemích žijí v ohrožení miliony lidí. Další jsou vnitřně vysídleni a je možné, že by svou domovinu potenciálně opustili.

Do Evropy přicházejí migranti z Afriky většinou tzv. středomořskou cestou a západní středomořskou cestou. Podle statistických údajů agentury Frontex vstoupilo do Evropy střední středomořskou cestou za roky 2014–2016 cca 150–180 tisíc migrantů ročně. V období let 2008–2013 se jednalo celkem o 175 tisíc migrantů.

Tzv. západní středomořská cesta je méně používaná, v období let 2008–2015 skrze ni vstoupilo do Evropy cca 5–8 tisíc migrantů ročně, v roce 2016 pak 10 tisíc migrantů.

Frontex, agentura koordinující spolupráci na vnějších hranicích EU, eviduje pouze zachycené nelegální přechody vnější hranice a zároveň uvádí, že není v jejích možnostech uvést přesný počet nelegálních přechodů.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky využilo středomořské cesty v roce 2014 cca 200 tisíc běženců, v roce 2015 cca 1 milion, v roce 2016 cca 362 tisíc migrantů a v letošním roce cca 72 tisíc. Vysoký stav z roku 2015 se jeví jako ojedinělý výkyv.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (.pdf, str. 2) dále zjistil, že v roce 2015 bylo po celém světě vysídleno 65 milionů lidí, z toho 40 milionů v rámci své země a zbylých 25 milionů jsou uprchlíci. Oproti roku 2016 narostl celkový počet vysídlených o 5 milionů. Stejná data potvrzuje i Mezinárodní organizace pro migraci (.pdf, str. 4). Velký počet z těchto lidí žije právě v afrických zemích.

Mezinárodní organizace pro migraci zaznamenala v roce 2016 cca 190 tisíc migrantů původem z Afriky, v roce 2017 cca 65 tisíc. Tito migranti vstoupili do Evropy nejčastěji skrze Itálii a Španělsko. Stejná organizace zaznamenala v Řecku v roce 2016 cca 176 tisíc migrantů a v roce 2017 cca 8 tisíc migrantů. Do Řecka však míří převážně migranti z Asie, a to východní středomořskou cestou.

Ze statistických údajů Frontexu, UNHCR a ION vyplývá, že největší množství migrantů vstoupilo do Evropy v roce 2015. Trend počtu migrantů je od té doby klesající.

O fenoménu rostoucí populace v Africe a možném pohybu osob ze zemí jejich původu pojednává také text Světového ekonomického fóra, tématem se zabývají také média jako agentura Reuters nebo magazín Economist.

Oprava (27. ledna 2018): Hodnocení bylo změněno na neověřitelné a to v souvislosti s opětovným prověřováním podobného prohlášení. Za původní hodnocení se omlouváme.

Tyto oblasti sice patřily mezi priority vlády, ale vláda ve své koaliční smlouvě neslibovala zásadní reformy nebo systémové změny v žádné z nich. Miroslav Kalousek jí tedy podsouvá něco, co nikdy nebylo jejím primárním záměrem.

V koaliční smlouvě Sobotkovy vlády je jako jedna z priorit uvedeno: „Rozvoj kvalitních a všeobecně dostupných veřejných služeb v oblasti školství, zdravotnictví, sociálního systému, dopravy a bezpečnosti. Všestranná podpora vzdělání, vědy, kultury a sportu.“ (str. 7)

1) Důchodový systém. V koaliční smlouvě se píše: „Dáme podnět k sestavení odborné komise v gesci ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva financí složené z delegovaných zástupců koaličních stran, opozice, zástupců tripartity a odborníků z řad ekonomů, demografů a sociologů, kterápřipraví úpravy zdanění práce a důchodového systému s účinností od roku 2017 tak, abychom zajistili výplaty důstojných penzí, posílení principu zásluhovosti, narovnání transferu mezi rodinou a společností a zastropování věku odchodu do důchodu.“ (str. 17)

Vláda od ledna 2016 zrušila tzv. důchodové spoření ukotvené v druhém penzijním pilíři. Ten zavedl systém, kdy si lidé mohli dobrovolně spořit na důchod, po jeho zrušení jim ale peníze byly vráceny. Ač danou věc navrhovala rovněž zřízená komise, šlo primárně o závazek vyplývající z koaliční smlouvy.

Dále vešly v platnost návrhy komise týkající se třetího penzijního pilíře (3.1–3.5) neboli penzijního připojištění (také dobrovolné). Rozšířilo se osvobození od daně z příjmů na výplaty penzí, snížil se minimální věk pro účast v doplňkovém penzijním pojištění, zvýšil se limit pro investování do standardních fondů kolektivního investování, změnil se způsob správy doplňkových fondů, které pojištění kryjí, a změnily se pravomoci České národní banky k udělování povolení, pokud nejsou splněny zákonné požadavky.

Prošel i návrh změnit hranici důchodového věku, která do té doby neměla limit a počítala s automatickým zvyšováním podle zvyšující se hranice naděje na dožití. Konkrétní číslo jako hranici tato změna nenastavila, ale nastavila nové parametry pro výpočet hranice důchodového věku. Ten se může dále posouvat každých pět let, a to v závislosti na vzrůstajícím věku dožití. Vláda tedy důchodový věk nezastropovala zcela. Nové opatření bude navíc platit až od roku 2030, kdy se reálně důchodový věk dostane na 65 let. Jde tedy spíše o odložení rozhodnutí v této věci na další vlády.

V neposlední řadě komise upravila systém valorizace důchodů, který upravuje důchody tak, aby reagovaly na zvyšující se úroveň životních nákladů domácností a tím se omezil počet domácností důchodců, které žijí na hranici chudoby.

2)Zdravotní systém. V koaliční smlouvě najdeme: „Vytvoříme předvídatelný, stabilní a průměrným nákladům odpovídající systém úhrad pro všechny typy zdravotní péče.“ (str. 19)

Ve zdravotnictví však za této vlády také nedošlo k výraznějším systémovým změnám. Došlo třeba k navýšení vyměřovacího základu platby za státní pojištěnce: v červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. Nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry, jak původně plánovalo ministerstvo zdravotnictví a kterou odmítlo ministerstvo financí.

Co se týká platů ve zdravotnictví, vláda je několikrát zvyšovala, naposledy je svým usnesením (.pdf) zvýšila o 10 %, k 1. lednu 2017. Další navýšení bude v lednu 2018.

3) Vzdělávací systém. Z větších změn ve školství byl připraven kariérní řád učiteů, ten však neprošel, a to také kvůli neshodám v koalici o jeho podobě. Učitelé a nepedagogičtí pracovníci ve školství dostali přidáno, navíc od 1. listopadu 2017 dojde k navýšení platů o 15 %; vysoké školy pak dostanou o 3 miliardy navíc.

Podrobněji se můžete podívat na plnění slibů této vlády v naší speciální analýze.

Zásah na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy proběhl 3. května. V souvislosti s možnými podvody a manipulacemi při udělování dotací do sportu byla vzata do vazby náměstkyně Kateřiny Valachové Simona Kratochvílová.

Že jsou jednotlivé programy pozastaveny a prověřují se, oznámila ministryně Valachová až 9. května, tedy 6 dnů od samotného zásahu. Nicméně na tiskové konferenci neuvádí, ke kterému dnu toto rozhodnutí padlo. Z veřejně dostupných zdrojů nelze jiné prohlášení než zmíněné vystoupení ministryně v této věci dohledat. Samotné rozhodnutí o zrušení výzev rovněž není dostupné.

Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný - nevíme totiž, kdy přesně Valachová rozhodla o pozastavení dotačních programů.

Budeme předpokládat, že dostupností zdravotní péče se myslí finanční dostupnost, tedy spoluúčast pacienta. Podle dostupných dat za rok 2014 dosahují soukromé výdaje na zdravotní péči, kam je započítávána i spoluúčast pacienta, v ČR 13,2 %. Nejnižšího procenta soukromých výdajů v této oblasti dosahuje Francie (7,2 %), která je zároveň jedinou zemí EU pod 10% hranicí. V dalších sedmi členských státech se soukromé výdaje na zdravotnictví pohybují mezi 10–15 %. Mezi nimi je právě i ČR.

Můžeme se podívat i na jiné indikátory dostupnosti českého zdravotnictví. Srovnávací studie (.pdf) OECD, která mimo jiné porovnává dostupnost zdravotní péče v zemích EU podle kritérií jako počet lékařů na tisíc obyvatel,

počty lékařů v jednotlivých regionech, nedosažitelnost lékařského vyšetření z různých socioekonomických důvodů atd. Ve většině případů se ČR umístila nad evropským průměrem.

Pro zajímavost lze ještě uvést, že podle žebříčku EHCI 2015 (.pdf), který každoročně vydává Health Consumer Powerhouse, se ČR ve srovnání úrovně zdravotní péče evropských zemí umístila na 13. místě. V roce 2016 (.pdf) si ČR tuto příčku udržela.

Euro Health Consumer Index neboli EHCI hodnotí stav zdravotních systémů ve 35 evropských zemích podle 48 indikátorů v šesti kategoriích. Hodnotí se například čekací doba na plánovanou operaci, přímý přístup ke specializovanému lékaři, zda se pacient dostane k praktickému lékaři týž den, přístup k novým lékům, dostupnost zdravotní péče atd. Hodnocení probíhá v bodech, kde 1 000 bodů představuje nejvyšší možný počet.

Česká republika se umístila nejlépe ze zemí postkomunistického bloku. Za pozornost stojí i fakt, že ČR je dle EHCI dokonce hodnocena lépe než například Velká Británie, Itálie či Španělsko.

Z výše uvedených dat vyplývá, že v dostupnosti a celkovém stavu zdravotnictví je Česká republika nad evropským průměrem. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť tento konkrétní případ se skutečně stal. Babiš sám mluví o tom, že někdy takové případy mohou nastat. Na začátek pouze uveďme, že nehodnotíme, nakolik jde o systémovou věc, zda má být nastavení pravidel jiné nebo zda (a případně jak) mají politikové tato pravidla řešit. Pouze popisujeme daný případ, na který je upozorňováno.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli loňský teroristický útok v Berlíně. Událost se odehrála 19. 12. 2016 na náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly adventní trhy. Mladý Tunisan Anis Amri najel na náměstí plně naloženým kamionem a zabil celkem 12 lidí včetně jedné Češky. Dopaden a zastřelen byl o čtyři dny později ve městě Sesto San Giovanni na severu Itálie.

Sám Amri utekl z Tunisu v roce 2011, kde byl odsouzen ke čtyřletému vězení, do Itálie. Zde pokračoval v trestné činnosti a byl se společníky zatčen za zapálení školy. Odseděl si čtyřletý trest. Po svém propuštění na svobodu ho Tunisko odmítlo přijmout zpět a z Itálie byl vyhoštěn. Amri se tedy vydal do Německa. Ačkoli vízum v Německu nedostal, v Tunisu ho odmítli přijmout zpět kvůli chybějícím dokladům. Zůstával tak i nadále v Německu. Podle dostupných informací se rychle dostal do hledáčku německých tajných služeb. I přesto, že zemský kriminální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku informoval tamní ministerstvo vnitra o možnosti, že se Amri dopustí teroristického činu, nebylo možné ho pro nedostatek důkazů vyhostit.

Jaroslav Faltýnek výrok pronesl v tom kontextu, že politici tlačí na Andreje Babiše kvůli zveřejňování příjmů a majetku, ale ostatní politici podobné dlouhodobé a podrobné zprávy nepodávají. Na ministra financí je však tento tlak vyvíjen kvůli nesrovnalostem v údajích, které o svých financích uváděl, a kvůli podezřelému nákupu korunových dluhopisů společnosti Agrofert (tedy s nedaněným výnosem), u nichž panovalo podezření, že na ně Andrej Babiše neměl dostatek financí a že tento nákup akcií byl ve skutečnosti nezdaněnými dividendami. Nejedná se tedy o situaci, ve které by se mohl jednoduše ocitnout kterýkoliv politik a nelze tedy takto zobecňovat. Někteří další politici či kandidáti navíc své příjmy zveřejňují (i když třeba ne za celých 20 let). Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 2017 ministr Babiš zveřejnil prostřednictvím auditorských firem své příjmy za roky 1996–2015. Ani v těchto „zprávách o zjištění“ však nelze dohledat konkrétní výše částek z majetkového přiznání za rok 2013.

Poslanci za ANO podali svá prohlášení o majetku (tedy nikoliv zveřejnění kompletních příjmů) v roce 2013, ovšem pouze zčásti. Zároveň se dohodli na tom, že nebudou uvádět veřejně údaje o výších hypoték či cenných papírů. Před volbami v roce 2013 zveřejnil svůj majetek (.pdf) i předseda hnutí ANO Andrej Babiš.

Jako další příklad transparentně zveřejněné výše majetku poslouží senátor Václav Láska. Svůj majetek odhalil i prezidentský kandidát Michal Horáček, který však ještě není politikem. Odměňování veřejně ukazují i pražští Piráti.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Místopředsedkyně Udženija směšuje počty státních zaměstnanců a úředníků. Je pravda, že například za vlády Petra Nečase (ODS, 2010 až 2013) byl počet státních zaměstnanců relativně stabilní. Nejedná se však jen o úředníky, ale o veškeré zaměstnance organizačních složek státu. Samostatná statistika pouze pro úředníky neexistuje. I proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Počet státních zaměstnanců naplánovaných ve státních rozpočtech v letech 2010 až 2017 znázorňuje následující graf:

Zdroj: Zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Jak je z grafu patrné, v letech 2011 až 2015 byl počet státních zaměstnanců poměrně stabilní s výjimkou roku 2012, kdy se snížil o 8 tisíc. V roce 2016 pak počet státních zaměstnanců narostl o 13 tisíc a pro rok 2017 je v rozpočtu plánovaný další nárůst o 7,6 tisíc.

Nejedná se však jen o úředníky, ale také o ústavní činitele, soudce, učitele na základních školách, vojáky, hasiče nebo policisty. Zároveň je potřeba přiznat, že minimálně částečně je nárůst v posledních letech způsoben počátkem účinnosti služebního zákona, kvůli kterému bylo nutné přijmout řadu úředníků.