Přehled ověřených výroků

Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se opírá o dohledatelné informace z návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2017.

Kalousek v první části výroku odkazuje na současné neplnění plánu vlády, když v tomto roce zatím nedokázala proinvestovat 78,5 miliard korun určených na investice. Návrh zákona o státním rozpočtu pro rok 2017 informuje (.pdf, str. 124) o profinancovaných 50,8 miliardách k 22. září tohoto roku.

K 31. říjnu jde pak podlepokladního plnění za leden–říjen o 60,8 miliard, stále tedy není investován celý objem.

Kalousek se nemýlí ani v číslech, která uvádí. V návrhu zákona o státním rozpočtu skutečně najdeme tabulku informující o výdajích na nové státní zaměstnance, která uvádí i zmiňovaný nárůst od roku 2012 z téměř 414 tisíc zaměstnanců na téměř 445 tisíc predikovaných v roce 2017 (.pdf, str. 136).

Také nárůst neinvestičních výdajů podnikatelům skutečně za poslední tři roky narostl víc než o 40 %, o čemž taktéž informuje vládní návrh zákona o státním rozpočtu pro rok 2017 (.pdf, str. 104).

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Novela zákona o střetu zájmů v mnohém omezuje práva veřejných funkcionářů. Ministra Babiše se dotknou zejména § 4a až 4c o omezení vlastnictví periodik, účasti ve veřejných zakázkách a přijímání dotací a investičních pobídek.

V případě periodik nesmí být sám vydavatelem ani společníkem, členem či osobou ovládající právnickou osobu-vydavatele. V případě dotací a veřejných zakázek pak nesmí být čtvrtinovým společníkem on, ani jím ovládaná právnická osoba. Ovládanou osobou je myšlena obchodní společnost, kde rozhodující vliv uplatňuje jiná, tzv. ovládající osoba.

Ministr Babiš se proto rozhodl založit tzv. svěřenský fond. Svěřenský fond se vytvoří vyčleněním (části) majetku zakladatele a jeho svěřením správci. Takový majetek pak nadále není ani vlastnictvím správce, ani zakladatele, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Není-li pak vlastnictvím Andreje Babiše ani právnické osoby, na které se podílí (členstvím, společnictvím nebo ovládáním), nevztahuje se na tento majetek omezení zákona o střetu zájmů. Po uplynutí doby či splnění účelu se pak vlastnictví navrátí (nebude-li určena jiná osoba) zpátky do vlastnictví zakladatele, tedy v tomto případě Andreje Babiše. Do té doby nad ní vykonává dohled.

Kubera má tedy pravdu, Babiš může takto legálně vyvést majetek ze svého vlastnictví, zákon tuto kličku umožňuje.

Veřejně přístupné Stanovy ČSSD uvádí v čl. 19 (.pdf, str. 19–20) pouze roli sjezdu ve stranické hierarchii, některé jeho pravomoci vůči jiným orgánům strany a hlavní pole jeho působnosti.

Výrok ministryně Valachové se týká interních stranických pravidel, v tomto případě pravidel Jednacího řádu sjezdu. Tento řád, stejně jako například sjezdový volební řád, strana schvaluje vždy na počátku konání konkrétního sjezdu, jak je vidět například z Usnesení 38. sjezdu 2015 (.pdf), z Usnesení 37. sjezdu z roku 2013 (.pdf) a z usnesení dalších sjezdů, jejichž přehled nabízí ČSSD na svých webových stránkách.

Jedná se o vnitrostranickou normu a o nutnosti zrušení Usnesení sjezdu opět sjezdem psal například Český rozhlas. Jelikož je sjezd nejvyšším stranickým orgánem, jeho rozhodnutí nemohou být měněna jinak, než opět na sjezdu.

Tzv. bohumínské usnesení bylo přijato v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně na návrh brněnského delegáta Petra Wurma. Schváleno bylo 197 z celkového počtu 346 delegátů tehdejšího sjezdu.

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

„Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.