Přehled ověřených výroků

Budeme předpokládat, že dostupností zdravotní péče se myslí finanční dostupnost, tedy spoluúčast pacienta. Podle dostupných dat za rok 2014 dosahují soukromé výdaje na zdravotní péči, kam je započítávána i spoluúčast pacienta, v ČR 13,2 %. Nejnižšího procenta soukromých výdajů v této oblasti dosahuje Francie (7,2 %), která je zároveň jedinou zemí EU pod 10% hranicí. V dalších sedmi členských státech se soukromé výdaje na zdravotnictví pohybují mezi 10–15 %. Mezi nimi je právě i ČR.

Můžeme se podívat i na jiné indikátory dostupnosti českého zdravotnictví. Srovnávací studie (.pdf) OECD, která mimo jiné porovnává dostupnost zdravotní péče v zemích EU podle kritérií jako počet lékařů na tisíc obyvatel,

počty lékařů v jednotlivých regionech, nedosažitelnost lékařského vyšetření z různých socioekonomických důvodů atd. Ve většině případů se ČR umístila nad evropským průměrem.

Pro zajímavost lze ještě uvést, že podle žebříčku EHCI 2015 (.pdf), který každoročně vydává Health Consumer Powerhouse, se ČR ve srovnání úrovně zdravotní péče evropských zemí umístila na 13. místě. V roce 2016 (.pdf) si ČR tuto příčku udržela.

Euro Health Consumer Index neboli EHCI hodnotí stav zdravotních systémů ve 35 evropských zemích podle 48 indikátorů v šesti kategoriích. Hodnotí se například čekací doba na plánovanou operaci, přímý přístup ke specializovanému lékaři, zda se pacient dostane k praktickému lékaři týž den, přístup k novým lékům, dostupnost zdravotní péče atd. Hodnocení probíhá v bodech, kde 1 000 bodů představuje nejvyšší možný počet.

Česká republika se umístila nejlépe ze zemí postkomunistického bloku. Za pozornost stojí i fakt, že ČR je dle EHCI dokonce hodnocena lépe než například Velká Británie, Itálie či Španělsko.

Z výše uvedených dat vyplývá, že v dostupnosti a celkovém stavu zdravotnictví je Česká republika nad evropským průměrem. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Náklady na Účtenkovku skutečně platí daňový poplatníci. Celkem má jít o 85 milionů korun ročně. V této sumě jsou započítány výhry, samotný provoz nebo také propagace.

Andrej Babiš nechal auditorské firmy EY a PwC, aby přezkoumaly jeho příjmy v letech 1996 až 2015. Obě tyto auditorské firmy potvrdily Babišovo vyjádření, že ve zmiňovaných letech měl celkové příjmy 2,4 miliard korun. Obě zprávy auditorských firem zároveň potvrdily, že se nejedná o audit.

„(…) Výše uvedené postupy nepředstavují audit ani prověrku provedené v souladu s Mezinárodními auditorskými standardy či Mezinárodními standardy pro prověrky. (…) Pokud bychom prováděli další postupy nebo pokud bychom provedli audit či prověrku v souladu s Mezinárodními auditorskými standardy či Mezinárodními standardy pro prověrky, povšimli bychom si možná dalších skutečností, o kterých bychom Vás informovali,“ uvádí zpráva EY. PwC pak uvádí téměř totožné vyjádření.

Komora auditorů České republiky uvádí, že „... posláním a smyslem auditu je vyjádřit názor nezávislé, kvalifikované osoby na věrohodnost účetní závěrky zveřejněné vedením účetní jednotky. Auditor ověřuje, zda údaje v účetní závěrce podávají věrný a poctivý obraz finanční pozice a výsledků hospodaření a peněžních toků v souladu s pravidly předepsanými českými nebo jinými účetními předpisy.“

Auditorské firmy ale provedly pouhou kontrolu vybraných zdanitelných a osvobozených příjmů a úroků z dluhopisů, které Andrej Babiš uvedl ve svém prohlášení o příjmech.

Na tom, že se nejedná o audit, se shodli také analytici. „Jde opravdu o pouhé zprávy. Jejich právní význam je nižší, než význam plnohodnotného auditu,“ uvedl ČTK analytik společnosti Cyrrus Lukáš Kovanda.

„Uvedené zprávy o věcných zjištěních dvou mezinárodních poradenských společností jsou prostou matematikou, a sice, že jedna plus jedna jsou dvě. Konkrétně, že údaje z prohlášení pana ing. Andreje Babiše odpovídají údajům v předložených dokumentech,“ potvrdil partner poradenské a auditorské společnosti APOGEO AUDIT Tomáš Brabec.

Co se týče působení ministryně Šlechtové v Deloitte, ta zde pracovala na různých pozicích v letech 2005 až 2010.

Andrej Babiš má na mysli vládní návrh zákona o dani z hazardních her, který měl za cíl zvýšit daňovou zátěž pro hazardní hry, a tím pádem zvýšit daňový příjem pro státní rozpočet. Avšak jeden z pozměňovacích návrhů snížil ministerstvem financí navrhované daňové sazby, a to tedy znamená znatelný pokles předpokládaných daňových příjmů z hazardu. Na rozpravě ve třetím čtení Babiš uvedl, že „je to minus 300 pro stát a minus 150 pro obce.“

Nejsme schopni posoudit, zda je tato kvantifikace zcela korektní. Babiš ji nedoložil žádným výpočtem, jde o jeho konstatování, které nelze brát jako fakt pro ověření výroku.

Konkrétně se jednalo o hlasování o pozměňovacím návrhu rozpočtového výboru pod písmenem A (.pdf, str. 3). V předmětném hlasování byly fakticky všechny politické strany vyjma ANO a Okamurovy SPD pro pozměňovací návrh.

Schválený pozměňovací návrh v zákoně o dani z hazardních her.

Původní návrh právní úpravy zákona o dani z hazardních her (.pdf, str. 2).

Doplňme tedy, že i přes toto hlasování se daně z hazardu zvýšily, a to i díky dalším stranám. Toto zvýšení zdanění bylo ovšem nižší, než si Babiš představoval.

O zavedení kvót nerozhodla Komise, nýbrž Rada. To jsou zástupci všech členských států Evropské unie (za nás v daném hlasování ministr vnitra). Česká republika hlasovala proti rozhodnutí, vzhledem k systému rozhodování kvalifikovanou většinou však byla přehlasována. Výrok poslance Babiše tak hodnotíme jako nepravdivý.

Problematika přistěhovalectví a azylu je jednou z politik, na kterých se Evropská unie podílí spolu s ostatními členskými státy. Právním základem pro tuto pravomoc je Smlouva o fungování Evropské unie, která umožňuje v případě, že se některý z členských států dostane do stavu nouze v důsledku migrační krize, přijmout dočasná opatření (.pdf, čl. 78(3)). O přijetí takových opatření rozhoduje Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou.

Nyní je třeba si objasnit, co za orgán vlastně Rada je. Rada je legislativním orgánem Evropské unie složeným z ministrů členských států, který v některých záležitostech rozhoduje společně s Evropským parlamentem a v jiných záležitostech sám po konzultaci s Evropským parlamentem. V Radě se může rozhodovat několika způsoby, přičemž obecným způsobem je rozhodování kvalifikovanou většinou (.pdf, čl. 16(3)). To znamená, že pro přijetí určitého opatření není třeba souhlasu všech členských států, nýbrž pouze určité většiny. Konkrétně musí pro přijetí rozhodnutí hlasovat alespoň 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU (.pdf, čl. 238(3)).

Přesně taková situace nastala v létě roku 2015, kdy se ve stavu nouze v důsledku migrační krize ocitly Řecko a Itálie. Rada na situaci zareagovala přijetím dvou rozhodnutí o relokaci žadatelů o mezinárodní ochranu, nebo-li kvótách. Prvním z nich bylo rozhodnuto o přemístění 40 000 osob, druhé pak zvýšilo tento počet o dalších 120 000.

Co se týče role České republiky, ta se již v červenci 2015 usnesla (.pdf) na přijetí 1100 z původně 40 000 přemísťovaných osob. V případě rozhodnutí Rady o relokaci 120 000 osob hlasovala ČR prostřednictvím ministra vnitra Chovance proti jeho přijetí, avšak vzhledem k výše popsanému mechanismu hlasování kvalifikovanou většinou byla přehlasována. V červnu letošního roku pak vláda rozhodla (.pdf) o pozastavení provádění relokací osob, a to jak na základě svého vlastního usnesení, tak na základě rozhodnutí Rady.

Komise v celé záležitosti hraje několik rolí. Zaprvé sama navrhla rozhodnutí o kvótách, dále jako orgán dohlížející na dodržování práva EU vyzvala státy k provádění rozhodnutí o kvótách. Na základě šetření pak letos v červnu rozhodla o zahájení řízení o porušení povinnosti v důsledku nerespektování rozhodnutí o kvótách vůči třem členským státům, mezi které patří i Česká republika. Sama však rozhodnutí o kvótách nepřijala.

O kvótách rozhodla nikoliv Komise, nýbrž Rada, která se skládá ze zástupců všech členských států. Česká republika hlasovala proti kvótám, avšak byla přehlasována. Výrok poslance Babiše proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když Andrej Babiš popisuje korektně trend, že do Evropy směřuje více lidí z Afriky (především přes Itálii) než dříve (tedy v % vyjádření, absolutně se příliv migrantů velmi výrazně utlumil), není pravdou, že by šlo výhradně o Afričany. Přes Řecko se do Evropské unie dále dostávají lidé primárně ze Sýrie a Iráku. Za celý rok 2017 dorazilo do EU téměř 130 tisíc lidí. Pokud se podíváme na zemi jejich původu, jde nejvíce o lidi z Nigérie, Guiney, Pobřeží slonoviny, Bangladéše a Sýrie. V první pětce jsou tedy hned dvě neafrické země.

Pokud se ale podíváme na aktuálnější čísla zejména z Itálie, kudy po uzavření tzv. balkánské trasy proudí nejvíce lidí, je zřejmé, že zde dochází k trendu, který Babiš popisuje. Data z Itálie za červenec a srpen ukazují, že mezi nejčastěji se vyskytujícími národnostmi figurují z mimoafrických zemí pouze Bangladéšané, a to ve 4 % v červenci a ve 2 % v srpnu.

V případě Itálie má tedy Babiš v podstatě pravdu, resp. popisuje korektně trend. Nicméně pokud se podíváme na případ Řecka, zde již uvedené neplatí. Sem dorazilo ke konci července celkem 17 tisíc lidí, přičemž zhruba 40 % pocházelo ze Sýrie a 14 % z Iráku. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť Babiš popisuje korektně trend v případě Itálie, není však pravdou, že by do Evropy dále nepřicházeli i lidé z jiných než afrických zemí.

Program s názvem Dobrá země pro život strana představila 17. června na konferenci v Praze.

V programové kapitole týkající se progresivního zdanění (. pdf, str. 14) nalezneme pasáž:

„Zavedeme progresivní zdanění příjmů fyzických osob a tím snížíme daně a zvýšíme příjem 98 % zaměstnanců. Pouze 2 % lidí s nejvyššími příjmy se nově bude na daních podílet víc. Díky této změně dojde ke zvýšení reálných příjmů zaměstnanců v průměru o 800 až 1 200 korun. Nejde o žádnou iluzi, je to systém, který funguje ve všech vyspělých státech Evropy a světa. Zrušíme superhrubou mzdu, kterou zavedly pravicové vlády a na kterou nespravedlivě doplácejí zejména lidé s průměrnými a nízkými příjmy. Spolu se zavedením daňové progrese obnovíme společné zdanění manželů.“ Více stranický program pro nadcházející volby progresivní zdanění nepopisuje. Snížení daní pro 98 % zaměstnanců, jak sociální demokracie navrhuje, vyjde ročně na zhruba 20 miliard korun. Ztráta ve státním rozpočtu se vyrovná zdaněním bank, velkých podniků s vysokými zisky a změnou daní majetku, uvedl v neděli 18. června volební lídr sociálních demokratů Zaorálek, který byl hostem diskuzního pořadu Partie na FTV Prima.

Strana už v únoru představila návrh nového systému zdanění (viz tabulku níže). Ten se však ocitl pod palbou kritiky, a strana tak od něj ustoupila. ČSSD již vypnula svůj web Spravedlive-dane.cz, kde právě svůj návrh popisovala a propagovala.

Návrh sazby daně z příjmu fyzických osob, únor 2017 SazbaPříjem12 %0 Kč – 30 000 Kč15 %30 000 Kč – 40 000 Kč25 %40 000 Kč – 50 000 Kč32 %50 000 Kč a více

Prezident Zeman mluví o tom, že mezi lety 2002 a 2017 se počet státních úředníků zdvojnásobil z 80 na 150 tisíc. Doplňuje, že odlišuje státní zaměstnance jako takové (jako např. policisty a hasiče), což řada politiků nečiní, od samotných úředníků. Vzhledem k definiční nejasnosti vymezení „úředníka“ a také absenci srovnatelných dat za období 2002–2017 je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Z veřejně dostupných zdrojů jsou dohledatelná data státních zaměstnanců v obou vymezených letech. K roku 2002 lze čerpat ze státního závěrečného účtu (.pdf, str. 117, resp. studie, která na něj odkazuje), pro letošní rok pak jsou dostupná data ze schváleného státního rozpočtu. Ministerstvo vnitra v roce 2011 vypracovalo dokument Analýza aktuálního stavu veřejné správy, která poměrně přesně pracuje s počty státních zaměstnanců od roku 1999. Na osmé straně pak uvádí konkrétní čísla, pro rok 2002 pracuje s počtem 178 495 lidí zaměstnaných ve státní správě. Nicméně jak plyne dále z textu, počítá mezi ně také zaměstnance v rámci armády atp.

Navíc se čísla se současným stavem komplikovaně srovnávají, neboť v daných letech probíhala reforma veřejné správy a měnily (přesouvaly) se jednotlivá zařazení. Ve výchozím roce, který prezident vymezuje, tedy nejde přesně určit, kolik „úředníků“ v České republice reálně pracovalo.

Poté, co služební zákon Sobotkovy vlády vstoupil v platnost, jsou již úředníci lépe identifikovatelní. Podíváme-li se na schválený zákon o státním rozpočtu pro letošní rok, na straně 47 (sešit B) se uvádí, že v organizačních složkách státu pracuje asi 205 tisíc lidí, z čehož ale 88 tisíc jsou příslušníci a vojáci. Ani v tomto případě vlastně konkrétně nevíme, jaký počet lidí vykonává typicky úřednickou činnost. Pokud budeme vycházet ze systemizace služebních a pracovních míst pro rok 2017, tak celkem jde o cca 78 tisíc míst. Nejde však o všechny úřady, samotný dokument popisuje, že některé úřady mají výjimku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, prezident Zeman v rámci milosti odsouzenému Kajínkovi udělil podmínku sedmi let, což je maximální možná výše v českém právním řádu.

Prezident prominul odsouzenému trest pod podmínkou, že se omilostněný do 7 let od udělení milosti nedopustí trestného činu, jak referoval tiskový mluvčí prezidenta republiky.

Udělení milosti prezidentem republiky upravuje ust. čl. 62, písm. g) Ústavy České republiky a ust. § 366, § 367 a § 369 trestního řádu a ust. § 68 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (částka 1/2002 SIS; .pdf, str. 19).

Odsouzený může být podmínečně propuštěn z výkonu trestu. V případě odsouzení za spáchání zločinu může být odsouzený propuštěn až na 7 let, dle ust. § 89 trestního zákoníku.

Odst. 1 tohoto paragrafu přímo uvádí:

„Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu u odsouzených za přečin až na tři roky a u odsouzených za zločin na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu.“

Žádný z těchto předpisů nijak nereguluje povahu podmínek, kterými může být milost podmíněna. Prezident stanovil podmínku omilostnění na sedm let, což je maximální zkušební doba, kterou by mohl odsouzenému v případě podmínečného propuštění uložit soud.

Podle dat (.pdf) Eurostatu ze srpna je nezaměstnanost v České republice opravdu nejnižší v rámci Evropské unie.