Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Otevření úseku dálnice D8 skutečně bylo naplánováno na 17. prosince 2016. O dodržení termínu jejího otevření dne 17. prosince 2016 ujistil ministr dopravy Ťok premiéra Sobotku na jejich bilanční schůzce, která se uskutečnila 14. listopadu 2016 (bod 4).

Poslanec Plíšek opravdu navrhl novelu zákona, která by rušila ustanovení postihující urážku úřední osoby při výkonu její pravomoci, jež jsou obsažená v zákoně o některých přestupcích.

Poslanec Plíšek s dalšími 16 kolegy z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů předložil novelu (.pdf) zákona o některých přestupcích, která by měla nabýt účinnosti od 1. července 2017. V paragrafu 5 novely (.pdf, str. 5) navrhují vypustit část, podle které se občané dopustí přestupku znevážením postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Projednávání novely bylo navrženo na pořad 53. schůze, která začíná 29. listopadu 2016.

Hospodářský výbor v květnu 2014 doporučil schválit novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů. Pozměňovací návrh poslance Urbana se týkal věci změny informování účastníků o změnách smlouvy (.pdf, str. 22).

Zápis z jednání popisuje návrh následujícím způsobem:

„Ve věci změny informování účastníků o změnách smlouvy, jedná se o PN pana poslance Urbana, upozornil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) , že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoliv změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoliv jen změn některých náležitostí, jak to předpokládá předložený návrh.“

Návrh i přes neutrální stanovisko výborem prošel, výbor doporučil celé Poslanecké sněmovně přijmout návrh včetně tohoto návrhu.

Novela následně putovala do 3. čtení, kde však poslanec Laudát (TOP 09) navrhl opakování 2. čtení (tedy navrácení předlohy do výboru). To podpořil i předseda výboru Pilný (ANO), který k tomu řekl:

„...vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.“

V následném hlasování poslanci rozhodli skutečně o vrácení návrhu do výboru. Tedy návrh poslance Urbana vůbec nebyl přijat, nebylo o něm dokonce ani hlasování. V opakovaném 2. čtení Urban totiž svůj návrh stáhl. Podobnou předlohu totiž načetl poslanec Pfléger z hnutí ANO. Opětovné jednání Hospodářského výboru se uskutečnilo 3.září 2014. V zápisu (.pdf, str. 5) se píše, že:

„Podstatou návrhu posl. Pflégera je, obdobně jako je tomu u návrhu posl. Urbana, taková úprava, kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvy vedoucích ke zhoršení postavení účastníka.“

V této změně poslance Pflégera jsou pak uvedena slovní spojení „podstatná změna“ a „zhoršení postavení účastníka”. Podstatné změny nejsou nikterak specifikovány, skutečně tedy záleží na rozhodnutí operátora. Poslanec Pfléger pro Českou televizi (pořad 168 hodin) v září 2016 uvedl (čas 5:15):

„Bylo to na popud asociace provozovatelů komunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tento pozměňovací návrh.“

Sněmovní tisk 135/3 (.pdf) po zapracování návrhů zní:

„Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat. Informaci je podnikatel povinen poskytnout účastníkovi způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování. Právo ukončit smlouvu podle tohoto ustanovení nevzniká, pokud dojde ke změně smlouvy na základě změny právní úpravy nebo v případě změny smlouvy podle odstavce 5.“.

Tento Pflégererův pozměňovací návrh pak skutečně prošel Poslaneckou sněmovnou, Senát schválil návrh ve znění, ve kterém k němu doputoval a v platném právním rámci je tedy to, co protlačil poslanec ANO.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Pravdou sice je, že došlo k oslabení a ztížení práv zákazníků a že návrh v tomto duchu podával Milan Urban z ČSSD. Nicméně ten během projednávání svůj návrh stáhl a reálně tak prošlo toto opatření díky předloze od poslance Babišova hnutí ANO.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Miloš Zeman se v uplynulých měsících k zákonu o střetu zájmů vyjádřil dvakrát, byť jednou nepřímo. Jeho tvrzení se však rozcházejí.

V září na návštěvě Pardubické kraje odpověděl na dotaz jednoho z občanů, že úspěšným starostům a úspěšným podnikatelům by se nemělo bráti, aby vstupovali do politiky a zůstávali v ní. Tato Zemanova věta spíše podporuje argument proti zákonu o střetu zájmů.

O pár dní později během setkání s českými novináři po Summitu OSN v New Yorku však prohlásil, že jeho veto by mělo jen symbolickou hodnotu, protože zákon byl schválen více než 130 hlasy.

Na konci listopadu informoval prezidentův tiskový mluvčí, že prezident se svou vůli ve věci tzv. zákona lex Babiš veřejnost seznámí v pravý čas.

Prezident Zeman doposud vetoval čtyři zákony, plnění jeho slibů Demagog.cz průběžně kontroluje - právě nepoužívání nástroje vet bylo jedním z jeho slibů. Zeman v kampani slíbil, že nebude vetovat zákon, aniž by předem informoval zákonodárce a pokusil se apelovat na zlepšení/nápravu daného návrhu.

Tento slib porušil. Jedno z jeho vet se totiž týkalo novely školského zákona.Tímto krokem byla nejvíce zaskočena ministryně školství, protože prezident se v průběhu legislativního procesu k zákonu nijak nevymezil. Zeman v tomto případě jako jeden z argumentů použil i odpor vůči inkluzi ve vzdělávacím systému, byť ta nebyla vůbec součástí zákona, který prezident vetoval.

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).