Přehled ověřených výroků

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Zákon o elektronické evidenci tržeb byl sněmovně předložen 4. června 2015. O vyjmutí drobných živnostníků se ovšem skutečně diskutovalo již při vzniku zákona.

Koaliční smlouva vlády hovoří o „vybraných skupinách“, na které se má EET uplatnit. ANO chtělo původně toto stanovisko pojmout plošně, tedy na všechny podnikatele. Ostatní strany však navrhovaly řadu změn a úlev.

KDU-ČSL chápala zavedení EET jen na maloobchod, hotely a restaurace. Usilovala proto o vyjmutí drobných podnikatelů a řemeslníků ze zákona.

S pozměňovacím návrhem (.pdf), který by alespoň oddálil zavedení EET pro drobné podnikatele a vyjmul řemeslníky (dočasně) z evidence, přišel Jaroslav Klaška (KDU-ČSL) již v říjnu 2015. Tento návrh byl jako jediný vládou přijat.

Lidovci byli v tomto směru jediní, kteří veřejně proklamovali vyjmutí drobných podnikatelů a řemeslníků.

Podobné snahy o oddálení EET, tentokrát pro ubytovací a stravovací služby, ukázal poslanec Vladislav Vilímec (ODS). Usiloval o dočasné vyjmutí těchto odvětví z evidence (.pdf) Tento návrh však nebyl schválen.

Zvýhodnění pro provozovatele stravovacích služeb navrhla pro změnu ČSSD. Usilovala o snížení DPH (.pdf) z 21 % na 15 %, což by mělo eliminovat snahu podnikatelů neodvádět daň.

Veřejně diskutovány byly také obavy o nejmenší živnostníky a jejich zátěž systémem EET. Např. v prvním čtení vystoupil v Poslanecké sněmovně 10. července 2015 přímo Petr Fiala. Ve svém projevu uvedl:

„A jestli mně někdo chce říkat, že 5 tis. korun, 10 tis. korun pro dobrého podnikatele nejsou žádné peníze, tak já mu říkám, že neví, o čem mluví. Ať se podívá na to, jací lidé provádějí řemesla, realizují živnosti, poskytují služby v našich obcích a malých městech, jak je to někdy složité, jak každá tisícikoruna je důležitá pro to, aby přežili. A tady jim stát, místo aby je nechal na pokoji, zavádí novou povinnost, která je nepochybně bude stát další a další finanční prostředky.“

Fiala tedy argumentoval již v době projednávání v podobném duchu, jak jsou dnes zamýšleny Babišem a vládními stranami v pozměňovacích návrzích. Tedy aby se nedotkly nejmenších živnostníků. Dodejme, že neposuzujeme validitu Fialovy argumentace ale to, že skutečně veřejně toto řešil v dané době.

V metodice revizí (.pdf, str. 1) operačních programů v programovém období 2007–2013 se však takováto možnost realokace financí vyskytuje, tedy kdyby byl podnět podaný v období před Sobotkovou vládou , není je vyloučené, že k realokaci dojít mohlo. Obdobně o této možnosti informuje i metodika revizí (.pdf, str. 1–2) období 2014–2020.

Vláda schválila tento návrh 20. července jako preventivní opatření ministerstva pro místní rozvoj a vyhověla tak požadavku ministerstva životního prostředí o navýšení finančních zdrojů do operačního programu Životní prostředí. Rovným dílem se tyto finance rozdělí na opatření ke snížení emisí z velkých zdrojů, jakými jsou továrny či teplárny, a do zlepšení kvality vod v ČR.

Vodní hospodářství i kvalita ovzduší jsou pro Českou republiku z pohledu investic prioritními oblastmi. Poslední Zpráva o stavu životního prostředí ČR (.pdf) uvádí, že stav těchto dvou oblastí stále není příznivý.

Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek Vláda ČR předložila PS PČR v říjnu 2015 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen na konci dubna 2016. Svým usnesením z 5. října 2015 Vláda ČR uložila ministryni pro místní rozvoj (tj. Karle Šlechtové), aby vypracovala konečné znění vládního návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek. Sama Šlechtová v říjnu 2015 v pořadu Týden v politice vysílaném stanicí ČT24 řekla, že tento zákon považuje za nejdůležitější normu Sobotkovy vlády.

Dne 22. listopadu 2016 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) rozhodnutí, které se týká tzv. Národního elektronického nástroje (NEN) a kterým ÚOHS uložil Ministerstvu pro místní rozvoj (MMR) pokutu ve výši 500 tisíc Kč (str. 3 rozhodnutí). MMR 28. listopadu 2016 na svém webu oznámilo, že proti prvoinstančnímu rozhodnutí ÚOHS podá rozklad.

ÚOHS ve svém rozhodnutí uvádí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách tím, že zadávací podmínky veřejné zakázky týkající se systému NEN byly nastaveny netransparentním postupem (str. 1 rozhodnutí).

ÚOHS se v rozhodnutí zabýval také skutečností, že 1. října 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek a ÚOHS proto řešil otázku, podle které právní normy má jednání MMR posuzovat. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle obou právních předpisů, tedy podle zákonů č. 137/2006 Sb. i 134/2016 Sb. (str. 66 rozhodnutí).

ODS je zastoupena celkem v deseti krajských radách. V kraji Středočeském, Karlovarském, Libereckém, Olomouckém, Zlínském,Moravskoslezském a Kraji Vysočinatvoří koalici s ANO. V kraji Plzeňském, Královéhradeckém a Pardubickém zasedá ODS s jinými koaličními partnery, zatímco hnutí ANO je v opozici.

V Jihočeském, Ústeckém a Jihomoravském kraji ODS v krajské radě zastoupená není.

Středočeský krajANO, STAN, ODSJihočeský krajČSSD, KDU-ČSL, Jihočeši 2012, Pro Jižní ČechyPlzeňský krajČSSD, ODS, Starostové a Patrioti, Koalice pro Plzeňský krajKarlovarský krajANO, ODS, Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst, SPD-SPO, PirátiÚstecký kraj KSČM, ČSSD a SPD-SPOLiberecký kraj STAN, ANO, ČSSD, ODSKrálovéhradecký krajČSSD, ODS, Koalice pro Královéhradecký kraj, Starostové a Východočeši, TOP 09Pardubický krajČSSD, Koalice pro Pardubický kraj, ODS, STANKraj VysočinaČSSD, ANO, ODS, STANJihomoravský kraj ANO, ČSSD, TOP 09 s Žít Brno, STANOlomoucký krajANO, ČSSD, ODSZlínský krajKDU-ČSL, ANO, STAN, ODSMoravskoslezský krajANO, KDU-ČSL, ODS V sedmi krajských radách je ODS společně s hnutím ANO. Ve třech radách je ODS zastoupena, zatímco ANO je v opozici. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Rok 2009 skutečně přinesl pokles HDP. Svůj vliv na to měla především hospodářská krize, a tedy propad zahraniční poptávky.

Z dat Českého statistického úřadu vyplývá, že po období dlouhého růstu mezi lety 1993–2008, který těžil především z přílivu přímých zahraničních investic či začlenění ČR do hospodářského prostoru EU, došlo v roce 2009 k propadu ekonomiky. Tehdy HDP pokles l o více než 4 % ve srovnání s rokem 2008. Pokles byl nejznatelnější ve druhém čtvrtletí roku 2009 – představoval – 4,9 % HDP.

Zdroj: ČSÚ (.pdf, str. 1)

Pavel Blažek korektně popisuje průběh vydávání Torubarova, který byl vydán z ČR do Ruska v květnu 2013. V ruské vazbě opravdu nezůstal příliš dlouho. V prosinci 2013 však opět z Ruské federace uprchl: neznáme důvody jeho útěku a nemůžeme určit, zda mu v zemi nic nehrozilo. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kauza Torubarova začala jeho obviněním ruskými soudy v letech 2007–2010 z podvodu a vydírání důstojníka tajné služby. Torubarov tvrdí, že to byl naopak on, koho vydírala tajná služba, policie a mafie. V roce 2010 uprchl se svou rodinou do České republiky. Na základě mezinárodního zatykače byl v roce 2011 zatčen v Rakousku, které ho vydalo do České republiky. Zde podal žádost o azyl, ale byl opět zatčen v roce 2012. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pak rozhodl o jeho vydání, jemuž se 2. května 2013 na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu. To však nebylo nikým potvrzeno.

K jeho vydání došlo i přes skutečnost, že azylové řízení nebylo ještě ukončené, což bylo kritizováno například Českým helsinským výborem. Později dal navíc výboru za pravdu i Ústavní soud, který došel k závěru, že rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vydání Torubarova bylo chybné a toto rozhodnutí o vydání zrušil 26. června 2014. Na základě rozsudku mu bylo vyplaceno 250 tisíc korun jako omluva, ale jeho další nároky za pomyslnou újmu české soudy zatím zamítly.

Ruský podnikatel byl po příletu z Prahy do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, kam se za ním chystali čeští diplomaté v Rusku, aby se podívali, v jakých podmínkách se nachází. Před domluvenou návštěvou ruský soud překvapivě rozhodl o propuštění z vazby k 3. červenci 2013 z důvodu překročení doby možné vazby.

Torubarov svůj pohled na předání, pobyt ve vězení a propuštění z vazby ozřejmil v rozhovoru pro Lidové noviny 8. července 2013. V prosinci 2013 znovu utekl z Ruské federace, ale byl na své cestě do Rakouska zadržen v Maďarsku, kde požádal o azyl. V roce 2014 mu byl azyl zamítnut, ale dle rozhodnutí maďarských soudů měl být jeho případ znovu přezkoumán. V roce 2016 mu maďarské úřady azyl opětovně zamítly udělit. Torubarov se znovu odvolal. Do konečného vyřešení azylového řízení nesmí Maďarsko opustit.

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.