Přehled ověřených výroků

Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

Prvním našim sousedem, kde dopadla přímá prezidentská volba prohrou předvolebního favorita, bylo Slovensko v roce 2014. A to konkrétně prohrou předvolebního Roberta Fica v druhém kole.

V prezidentských volbách, které probíhaly v březnu 2014, byl jasným favoritem na výhru v prvním kole předseda strany SMER a premiér Robert Fico s náskokem skoro devíti procent na druhého kandidáta Andreje Kisku (nezávislý kandidát).

Slovensko - preference (únor 2014)

Zdroj: EUROPP

První kolo sice vyhrál Robert Fico, ale následně výrazně podlehl Kiskovi v kole druhém počtem 59,38 % ku 40,61 %.

Podobně i v Polsku, kde v květnu 2015 v prvním a druhém kole prohrál úřadující prezident a do té doby suverén předvolebních výzkumů Bronislaw Komorowsky (kandidát Občanské platformy) se současným prezidentem Andrzejem Dudou (kandidát Právo a Spravedlnost). Šlo v té době o jednoho z polských europoslanců a ne o tak známou politickou figuru. V druhém kole však získal vítěz Duda 51,55% hlasů proti 48,15%.

Polsko - preference

Zdroj: EUROPP

I poslední volby v Rakousku je možné považovat jako vítězství outsiderů, když přes původně vyrovnané předvolební průzkumy, vyhrál v prvním kole 24. dubna 2016 kandidát Svobodných Norbert Hopfer (FPÖ) a z druhého místa postoupil kandidát strany Zelených Alexander Van der Bellen. První kolo bylo považováno za překvapivé vzhledem k debaklu kandidátu obou vládních stran, lidovců (ÖVP) a sociální demokracie (SPÖ).

Rakousko - preference

Zdroj: EUROPP

Ani druhé kolo nebylo zcela jasné, když sice vyhrál Van der Bellen těsným vítězstvím 50,3 % hlasů, ale tento výsledek byl napaden stranou FPO a kandidátem Hopferem u rakouského Ústavního soudu. Ten dal napadené straně za pravdu a výsledky druhého kola zrušil. Druhé kolo se tedy opakovalo 4. prosince 2016. Vítězem se stal již více přesvědčivě staronový vítěz kola předchozího Van der Bellen se ziskem 53,8 %.

Pokud tedy budeme brát poslední prezidentské volby u našich sousedů, je možné tvrdit, že v případě systémů s přímou volbou prezidenta minimálně v Polsku a na Slovensku prohráli předvolební lídři na prezidentskou pozici. S trochou nadsázky je možné to samé tvrdit i v případě Rakouska, kde sice postoupili do prvního kola předvolební lídři, ale nakonec i zde vyhrál ten (Alexander Van der Bellen), který v předvolebních průzkumech byl až druhý. Vítězové nebyli vyloženě neznámí, ovšem přeci jen lze těžko srovnávat populárního premiéra Fica s podnikatelem Kiskou nebo europoslance Dudu s prezidentem Komorowskim. V tomto ohledu popisuje Fiala i tento faktor korektně.

Česká televize nikdy dluhopisy neemitovala, jak pro Demagog.cz uvedla tisková mluvčí ČT Alžběta Plívová. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Mluvčí ČT ve vyjádření dodala, že „V roce 2012 si /ČT/ pouze pořídila Reinvestiční spořicí státní dluhopisy ČR.“ To uvádí také web Borovan.cz, podle kterého tímto krokem televize řešila problém se svou příliš vysokou hotovostí.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože ačkoliv se vláda skutečně zavázala neprodleně zahájit výběrové řízení na provozovatele mýtného systému a jako termín byl později stanoven červenec příštího roku, není jasné, jaký podíl na tomto usnesení měla ČSSD, případně zda tuto podmínku skutečně stanovila.

V srpnu 2015 ČSSD podle tiskových zpráv prosazovala trvání tendru tři roky s tím, že by mělo být co nejkratší. Zároveň ze stejné zprávy vyplývá, že na vládě bylo prosazováno, aby ještě v tomto volebním období bylo vypsáno nové výběrové řízení na provozovatele mýtného systému.

To podporuje i usnesení (.pdf) vlády z 26. srpna 2015, které v bodě 1 hovoří o urychleném zadání na provoz stávajícího mýtného systému na další tři roky a v bodě 3 konkrétně říká:

„... zahájit neprodleně po schválení koncepce uvedené v bodě 2 tohoto usnesení vládou přípravu technologicky neutrálního zadávacího řízení na uzavření smlouvy pro dodávku a provoz mýtného systému pro období po skončení účinnosti smlouvy uvedené v bodě 1 tohoto usnesení.“ Návrh na prodloužení kontraktu (předložený Ťokem) schválila (.pdf) 11. července 2016 vláda. O tom, že by tato vláda měla vypsat nový tendr, informuje i ministr dopravy Dan Ťok. Podle něj chce ministerstvo dopravy novou soutěž vypsat v červenci 2017, tedy stále ještě za volebního období stávající vlády. Zpráva se objevila současně s oznámením o výběru společnosti Kapsch jako provozovatele mýtného systému na další tři roky 29. srpna 2016

Nakolik to byla podmínka ČSSD a nakolik se za tuto skutečnost stavěli její ministři, není možno zjistit. Z veřejně dostupných zdrojů není možno identifikovat žádné vyjádření v tomto směru. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z původní hodnoty pravda.

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které v nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost "oživil" a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

V červnu 2016 podal policejní prezident Tomáš Tuhý trestní oznámení kvůli prohlášení šéfa ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Komárka. Komárek totiž pro Českou televizi uvedl, že Tuhý je podezřelý z úniku informací v souvislosti se stamilionovou hospodářskou kriminalitou.

V červenci 2016 pak Jiří Komárek podal trestní oznámení na ministra vnitra Milana Chovance, policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho náměstka Zdeňka Laubeho.

„Podle mého názoru mohli uvedení pánové zneužít svého postavení a funkce k maření důležitého úkolu bezpečnostního sboru s úmyslem poškodit ústavní zřízení ČR,“ uvedl jako odůvodnění žaloby Komárek.

Tzv. Šlachtova zpráva je dokument, který zpracoval bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta společně s bývalými kolegy, včetně Jiřího Komárka. Tento dokument měl dokazovat, že se policejní představitelé snažili prostřednictvím reorganizace zbavit Roberta Šlachty na vedoucím postu. Tento dokument měl podpořit žalobu Jiřího Komárka.

Začátkem ledna 2017 náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný uvedl, že žalobci se nebudou zabývat žalobou na ministra vnitra Chovance, policejního prezidenta Tuhého ani jeho náměstka Laubeho. Podle rozhodnutí ve věci nelze spatřovat podezření ze spáchání trestného činu. Adam Bašný také uvedl, že po pečlivém vyhodnocení materiálů, které se měly týkat trestní činnosti spojené s reorganizací policie, bylo rozhodnuto o založení věci.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.