Přehled ověřených výroků

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation“, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože v současné době má Česká republika skutečně vydány dluhopisy, které činí více než 10 % celkového státního dluhu.

Konkrétně se jedná o 12 % z celkového státního dluhu, s nimiž nejsou a nebudou pro ČR spojeny žádné výdaje. To vyplývá ze zprávy o řízení státního dluhu (.pdf, str. 10) uveřejněné ministerstvem financí 10. února 2017.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Není pravdou, že by ministerstvo obrany nebylo schopno vyčerpávat každoročně svůj vládou navýšený rozpočet, výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Na základě údajů ze zákona o státním rozpočtu na roky 2015 (příloha č. 3), 2016 (příloha č. 3), ale i z návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2017 (.pdf) můžeme říct, že se rozpočet ministerstva obrany opravdu postupně navyšuje. V roce 2015 ovšem bylo navýšení oproti roku 2014 (příloha č. 3) pouze o cca 2 mld. Přičemž během roku 2014 i 2015 došlo k úpravám (.pdf, str. 42) externími rozpočtovými opatřeními. V roce 2014 bylo do rozpočtu ministerstva obrany přidáno cca 800 mil. korun, v roce 2015 se jednalo o zhruba stejnou částku.

V roce 2016 pak došlo k navýšení oproti roku 2015 o 4 mld.

Na rok 2017 se plánuje navýšit rozpočet ministerstva obrany o 5 mld.

Co se týká druhé části výroku, tedy, že ministerstvo obrany není schopno finance utratit, jedná se o částečnou nepravdu. Ministerstvo obrany totiž podle závěrečného účtu (.pdf,str. 42) v roce 2014 nevyčerpalo cca 1,8 mld. korun. Za rok 2015 naopak ministerstvo obrany utratilo o 2,8 mld. korun více, než s kolika se původně počítalo.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Na krajské úrovni uzavřela po podzimních volbách Občanská demokratická strana s hnutím ANO koalice v sedmi krajích - Libereckém, Středočeském, Olomouckém, Zlínském, Moravskoslezském, Karlovarském a na Vysočině.

Informace o možné spolupráci těchto dvou stran na vládní úrovní vypouštějí spíše straničtí kolegové ministryně Valachové. Nedávno se o sbližování ANO s ODS vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Senátu Milan Štěch, který řekl: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Po rozpadu koalice na radnici v Ostravě na podzim 2015 prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec: „Pravděpodobně to je nový trend, že hnutí ANO bude spolupracovat s ODS, což může být i nějaký signál pro ostatní obce a další politické směřování hnutí ANO.“ To se následně po krajských volbách potvrdilo, když obě strany uzavřely koalice v sedmi krajích.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala úvahy o spolupráci ANO s jeho stranou odmítá, nedávno pro Aktuálně.cz prohlásil: „Podle mě jsou úvahy o sbližování ODS a ANO směšné.“

Při své poslední účasti v Otázkách Václava Moravce v prosinci 2016 Fiala k tomuto uvedl:

„To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Podobně se na stejné téma vyjádřil v prosinci pro Info.cz. V podstatě totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Z médií nejsou, oproti tomu, co uvádí ministryně Valachová, dostupné informace o vyjednávání vládní spolupráce mezi ODS a ANO. Tedy kromě těch, které uvádějí straničtí kolegové ministryně školství. V jejich případě jde ovšem spíše o politický výrok, než popis faktického stavu věci.

Kariérní řád obsažený v novele zákona o pedagogických pracovnících je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně. Již během projednávání na vládě k němu padlo množství zásadních připomínek ze stran dotčených institucí a krajů.

Kariérní řád neboli systém má podpořit celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojit ho se systémem odměňování. Podle nového § 29a (.pdf, str. 12) má každý kariérní stupeň řádu požadavky na profesní kompetence. Tyto upřesní prováděcí předpis MŠMT, mají však reflektovat např. profesní znalosti, plánování výuky, vytváření pozitivního prostředí ve škole, hodnocení výsledků učení žáků a komunikaci a spolupráci s rodiči a kolegy. Podmínkou postupu do vyššího kariérního stupně sice není přímo naplnění některé z těchto kvalit, nicméně podmínkou je atestační řízení (§ 29g), kde se právě ověřuje dosažení těchto profesních kompetencí.

Na základě hodnotícího pohovoru, hodnocení výsledků ze strany ředitele školy a tzv. uvádějícího učitele (resp. pro vyšší stupeň pak České školní inspekce) je po uplynutí adaptačního období vyhodnoceno nejen to, zda splňuje formální podmínky pro přestup do vyššího stupně, ale také to, zda učitel dosahuje kvalit předepsaných zákonem doplněným o vyhlášku ministerstva spravedlnosti. Zákon je v současné chvíli v Poslanecké sněmovně, prováděcí předpis tedy doposud neexistuje.

Fiala má pravdu v tom, že motivační stupnici řád neobsahuje. Nicméně kvalita vyučujících a jejich postupů je reflektována v atestačním řízení, které učitelé absolvují pro postup do vyšší kariérní třídy pedagogů. Kvalitativní stránka je tedy při působení a kariérním postupu zohledňována, přestože přímo motivační platová stupnice chybí, což činí výrok zavádějícím.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.