Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když Andrej Babiš popisuje korektně trend, že do Evropy směřuje více lidí z Afriky (především přes Itálii) než dříve (tedy v % vyjádření, absolutně se příliv migrantů velmi výrazně utlumil), není pravdou, že by šlo výhradně o Afričany. Přes Řecko se do Evropské unie dále dostávají lidé primárně ze Sýrie a Iráku. Za celý rok 2017 dorazilo do EU téměř 130 tisíc lidí. Pokud se podíváme na zemi jejich původu, jde nejvíce o lidi z Nigérie, Guiney, Pobřeží slonoviny, Bangladéše a Sýrie. V první pětce jsou tedy hned dvě neafrické země.

Pokud se ale podíváme na aktuálnější čísla zejména z Itálie, kudy po uzavření tzv. balkánské trasy proudí nejvíce lidí, je zřejmé, že zde dochází k trendu, který Babiš popisuje. Data z Itálie za červenec a srpen ukazují, že mezi nejčastěji se vyskytujícími národnostmi figurují z mimoafrických zemí pouze Bangladéšané, a to ve 4 % v červenci a ve 2 % v srpnu.

V případě Itálie má tedy Babiš v podstatě pravdu, resp. popisuje korektně trend. Nicméně pokud se podíváme na případ Řecka, zde již uvedené neplatí. Sem dorazilo ke konci července celkem 17 tisíc lidí, přičemž zhruba 40 % pocházelo ze Sýrie a 14 % z Iráku. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť Babiš popisuje korektně trend v případě Itálie, není však pravdou, že by do Evropy dále nepřicházeli i lidé z jiných než afrických zemí.

Dle výroční zprávy (.pdf, str. 4) Budějovického Budvaru za rok 2015 obchoduje pivovar se 76 zeměmi. Do nich vyvezl v tomto roce 56 % z celkového objemu prodaného piva.

Zdroj: http://www.budejovickybudvar.cz/o-spolecnosti/obchodni-uspechy.html

Informace o tom, že zahraniční partneři odmítají obchodovat s pivovarem, pokud budou jejich smlouvy v registru smluv, není veřejně dostupná.

Pravdou však je, že v rozhovoru z prosince 2015 se ředitel Budvaru Jiří Boček vyjadřuje k otázce ohlasů zahraničních partnerů na nutnost zveřejňování smluv následovně: „... žádný z našich obchodních partnerů pochopitelně nebude spokojený s tím, že vystavujeme naše vzájemné smlouvy.“ Rozhovory s partnery pivovaru, kteří by tuto skutečnost potvrdili, však nejsou ve veřejně dostupných zdrojích k nalezení.

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.

Od roku 2014, kdy se hnutí ANO podílí na tvorbě rozpočtu, skutečně došlo k navýšení investic v roce 2015 v důsledku dočerpání dotací z předchozích let. Ty byly v konečném důsledku sníženy o 26 miliard korun, v čemž má Babiš (ANO) s drobnou odchylkou pravdu. Stejně tak mu musíme dát za pravdu, že čerpání dotací se v posledním roce jednotlivým ministerstvům (zejména zdravotnictví) příliš nedaří.

Rozpočet na rok 2014 schválila úřednická vláda Jiřího Rusnoka. Andrej Babiš se tak začal podílet až na sestavování rozpočtu pro rok 2015. V něm byly zahrnuty i předpokládané příjmy z EU, které činily 86,7 mld. korun. Za rok 2014 nebylo dočerpáno asi 85 miliard, konečný stav ke konci roku 2015 byl asi 6,8 miliard.

Současně má ministr Babiš pravdu, že za jeho působení došlo při dočerpávání ke snížení alokace (.pdf, str. 15) o 26 miliard, tedy nedočerpané částky za rok 2013 (.pdf, str. 3) a 2014. Rok 2015 tak byl posledním, kdy bylo možné tyto dotace dočerpat.

Zdroj: ministerstvo pro místní rozvoj

To se skutečně podařilo, ovšem s pomocí zvýšení investic. Za rok 2015 se kapitálové výdaje oproti předešlému roku zvýšily o 64,7 mld. korun, přičemž investice do programů spolufinancovaných EU se zvedly o 57,5 mld. korun.

Vláda tak skutečně koncem roku 2015 investovala více.

„Na meziročně nižší výdaje v samotném prosinci o 41,2 mld. Kč mělo vliv zejména mimořádně vysoké čerpání výdajů na společné programy EU a ČR v závěru roku 2015.“ - ministerstvo financí

Zdroj: Ondřej Kokeš

Od roku 2014 se tak rozjel nový dotační program, díky němuž obdrží Česká republika do roku 2020 asi 648,5 mld. korun.

V roce 2016 obdržel náš stát z Evropské unie 92,9 mld. korun (.pdf, str. 6), přičemž 88 mld. ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Z této částky vyčerpala země podle ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové (ČSSD) pouze 86,6 miliard.

Letošní (.pdf) rok je předpokládaný obnos z EU o 3,9 miliardy vyšší, předpokládá se 96,8 miliard. Současně má Babiš pravdu, že čerpání dotací je u některých ministerstev problematické a předpokládá se, že dojde v následujících letech k poklesům ekonomiky.

Jak vyplývá z výsledku rozpočtu 2016, který skončil přebytkem, kromě nižších kapitálových výdajů se na něm výrazně podílely právě evropské peníze. Jak uvádí zpráva ministerstva financí:

„Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.“

Je tedy zjevné, že tento indikátor je pro státní rozpočet zásadní. Nicméně lze jen těžko predikovat v únoru 2017, jaká konkrétní výše peněz z EU do českého rozpočtu zasáhne. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Na krajské úrovni uzavřela po podzimních volbách Občanská demokratická strana s hnutím ANO koalice v sedmi krajích - Libereckém, Středočeském, Olomouckém, Zlínském, Moravskoslezském, Karlovarském a na Vysočině.

Informace o možné spolupráci těchto dvou stran na vládní úrovní vypouštějí spíše straničtí kolegové ministryně Valachové. Nedávno se o sbližování ANO s ODS vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Senátu Milan Štěch, který řekl: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Po rozpadu koalice na radnici v Ostravě na podzim 2015 prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec: „Pravděpodobně to je nový trend, že hnutí ANO bude spolupracovat s ODS, což může být i nějaký signál pro ostatní obce a další politické směřování hnutí ANO.“ To se následně po krajských volbách potvrdilo, když obě strany uzavřely koalice v sedmi krajích.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala úvahy o spolupráci ANO s jeho stranou odmítá, nedávno pro Aktuálně.cz prohlásil: „Podle mě jsou úvahy o sbližování ODS a ANO směšné.“

Při své poslední účasti v Otázkách Václava Moravce v prosinci 2016 Fiala k tomuto uvedl:

„To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Podobně se na stejné téma vyjádřil v prosinci pro Info.cz. V podstatě totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Z médií nejsou, oproti tomu, co uvádí ministryně Valachová, dostupné informace o vyjednávání vládní spolupráce mezi ODS a ANO. Tedy kromě těch, které uvádějí straničtí kolegové ministryně školství. V jejich případě jde ovšem spíše o politický výrok, než popis faktického stavu věci.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

„V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.“

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.“

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.