Přehled ověřených výroků

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Citát, který předseda KSČM Filip zmiňuje, pochází z knihy Donalda Trumpa Vraťme Americe její velikost (v originále Great Again: How to Fix Our Crippled America). Donald Trump v ní na straně 38 píše: „Nemáme jinou možnost. Tihle lidé jsou středověcí barbaři. (…) Jejich porážka vyžaduje opravdové nasazení jít po nich vytrvale, ať jsou kdekoliv, bez zastavení, dokud každý s nich nebude mrtvý.“

Donald Trump mluvil o představitelích Islámském státu jako o barbarech také v projevu, ve kterém oznamoval svou kandidaturu na prezidenta Spojených států (34:09–34:26). Od těchto svých výroků stále neustupuje.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

Je problematické dohledat, jaké doplatky si diktovali operátoři, neboť to je předmětem smluvních podmínek mezi nimi a jejich zákazníky. Je ovšem pravdou, že zmíněná novela zákonem vymezila mantinel na maximální výši jedné pětiny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Hospodářský výbor, jehož je poslanec Birke členem, projednal 21. a 22. května 2014 novelu návrhu zákona 127/2005 Sb, tedy zákona o elektronických komunikacích. Birke, jak vyplývá ze zápisu z tohoto jednání (.pdf, str. 22), skutečně načetl zmíněný návrh.

„V PN (pozměňovací návrh - pozn. Demagog.cz) pana poslance Birke stanovisko rozdělil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) : 1. MPO souhlasí s tím, že omezení výše vypořádání závazku při předčasném ukončení smlouvy bude vztaženo pouze na spotřebitele.“

Slovo „účastník“, což je podle § 2 písm. a) každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, je tak nahrazeno pojmem „spotřebitel“, tedy § 2 písm. d) každou fyzickou osobou, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti.

Změny podmínek pro živnostníky popisuje např. server Lupa.cz, který informuje o tom, že operátor O2 využil novinky a v den účinnosti zákona ihned změnil obchodní podmínky v neprospěch živnostníků.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Babiš popisuje všechny části návrhu Aleny Dernerové a dalších senátorů korektně.

9. února 2016 předložila skupina senátorů zastoupených Alenou Dernerovou novelu zákona o elektronických komunikacích. Kromě Dernerové spolupředložili (samotný senátor nemá zákonodárnou iniciativu) návrh senátoři napříč politickým spektrem.

Návrh obsahoval některé změny. Předně znovuzaváděl větší ochranu spotřebitele za situace, kdy operátor mění podmínky smlouvy. Do té doby to fungovalo díky přijatým návrhům tak, že operátor měl o zásadních změnách informovat zákazníka. Tyto zásadní změny ovšem nebyly nijak specifikovány.

Návrh Dernerové (.pdf, str. 3) a spol. do zákona zavádí větu, kdy „Pokud se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až p), nebo změny jiných ustanovení, které nevedou ke zjevnému zlepšení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti této změny, a to bez sankce, jestliženové podmínky nebude účastník akceptovat.“

Pod zmíněným odstavcem 1 písm. c) až p) se skrývá následující:

Je tedy zjevné, že šlo o posun v právech zákazníka. Zákon ovšem, jak Babiš správně uvádí, řešil i další body. Stejný návrh přidává v § 63 odst. 1 novou část. Ta uvádí (tučně je popsán návrh Dernerové a spol.):

„Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy ujednání o rozsahu možných jednostranných změn i způsobu jejich oznámení účastníkovi,včetně oznámení možnosti odstoupení od smlouvy.“

Důvodová zpráva k návrhu Dernerové se odvolává na § 1752 občanského zákoníku, který danou oblast skutečně popisuje. ČTÚ pak podle návrhu měl získat možnost, aby byl ze zákona operátory informován, mění-li oni smluvní podmínky. Stejně tak měl být nově jako správní delikt zaveden (změna § 118 odst. 14 písm. v) stav, kdy operátor o těchto změnách ČTÚ neinformuje.

V neposlední řadě návrh řešil i přenos čísla mezi operátory. Do § 63 příslušného zákona měla být přidána následující formulace:

„(12) Je-li účastníkem požadováno přenesení telefonního čísla podle § 34, smluvníujednání stanovující výpovědní dobu podle odstavce 1 písm. g), jakož i jiné ujednání o době trvání smlouvy, se nepoužijí; telefonní číslo musí být přeneseno ve lhůtě stanovené opatřením obecné povahy vydaného Úřadem, která počíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém účastník podal poskytovateli výpověď smlouvy.“

Podle opatření obecné povahy Českého telekomunikačního úřadu (.pdf) ze dne 30. října jde pak skutečně o čtyři dny. Opatření v článku 5 odst. 4 uvádí:

„Lhůta pro přenesení telefonního čísla, a to včetně aktivace tohoto čísla v sítipřejímajícího operátora, činí čtyři pracovní dny a začíná běžet prvním pracovním dnemnásledujícím po dni, ve kterém je žádost účastníka o změnu poskytovatele služby doručenapřejímajícímu poskytovateli služby, pokud se účastník a přejímající poskytovatel službyvzájemně nedohodli na pozdějším datu přenesení.“

V tomto výroku Andrej Babiš reaguje na slova Luďka Niedermayera, že je ČR mezi třemi zeměmi, které mají naplánovány projekty za méně než 10 % hodnoty celkové alokace. Má pravdu, že ČR mezi nimi opravdu není, je totiž na čtvrtém místě. Není však pravdou, že by východoevropské země obecně měly problém s plánováním čerpání: Maďarsko bylo v roce 2016 mezi trojicí nejúspěšnějších v rámci EU.

Podle souhrnných dat (.pdf, str. 21) dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %). Je tedy pravdou, že nejsme mezi třemi nejhoršími - tuto trojici tvoří Kypr, Rumunsko a Chorvatsko, ČR je čtvrtá.

Naopak nejefektivněji aktuálně čerpá Belgie (42 %), Finsko (40 %) a právě Maďarsko (39,1 %).

Problém s čerpáním se tedy netýká obecně východní Evropy, respektive vyjmenovaných zemí. Jak bylo zmíněno, Maďarsko je mezi trojicí nejlépe plánujících, i když se na tuto pozici vyšvihlo až v roce 2016. V předchozím roce (str. 20) naopak mělo problémy a naplánovalo pouze 5,8 % z peněz (ČR v roce 2015 vyčerpala 3 %).

Tabulka ukazuje, jak si v letech 2015 a 2016 vedly Babišem zmíněné země, hodnoty jsou v procentech:

Zdroj dat: Evropská komise

Jak je vidět, Maďarsko určitě s plánováním čerpání problém nemá. Ani Slovensko na tom není nijak špatně. Pobaltské státy si rovněž vedou poměrně dobře - Litva v roce 2016 naplánovala 23,9 %, Lotyšsko 22,6 %, Estonsko 13,3 %. Plánování čerpání je tedy problémem jen některých východoevropských zemí.

Výrazné problémy s čerpáním evropských dotací měla ČR především v programovém období 2007–2013. Fakt, že z hlediska čerpání dotací patřila ČR k nejhorším v EU, zmiňuje i zpráva EU Report 2015, kterou zveřejnil NKÚ. Podle něj byl na vině především velký počet programů a také složitost jejich implementační struktury (.pdf, str. 25).

V roce 2015 došlo ke zrychlení čerpání peněz z EU a čistá pozice za rok 2015 dosáhla rekordní výše (.pdf, str. 37). Následující rok 2016 z pohledu čerpání dotací nebyl tak úspěšný, což přiznává jak MMR, které je za čerpání evropských dotací zodpovědné, tak zpráva NKÚ, jež vytýká zpoždění s čerpáním dotací a absenci jasných cílů. Vyhodnocováním efektivního čerpání se však bude Evropská komise zabývat až příští rok.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.