Přehled ověřených výroků

Návrh zákona o elektronických komunikacích byl v Senátu hlasován 27. dubna 2016. Nejprve proběhla dvě hlasování - o schválení zákona a o zamítnutí zákona. Pokud by byl zákon schválen, putoval by legislativním procesem dál, pokud by byl zamítnut, skončil by.

Proti schválení hlasovali výhradně senátoři ČSSD (až na tři) a ODS. Poměrně pikantní je, že proti zákonu hlasovala i Dagmar Terelmešová z ČSSD, která byla jednou z předkladatelek návrhu. Ta poté hlasovala i přímo pro zamítnutí návrhu, které ovšem neprošlo.

Ani v jednom hlasování se nenašla většina pro podporu návrhu, zákon tedy nebyl Senátem ani schválen, ani potopen v původním znění.

Dále se podle jednacího řádu přistoupilo k hlasování o pozměňovacích návrzích v tzv. podrobné rozpravě. Pokud by byly schváleny, zákon by putoval legislativním procesem dále ve znění pozměňovacích návrhů.

Načteny byly dva návrhy. Jeden od senátorky Dernerové, která byla předkladatelkou návrhu, a druhý od senátora Kratochvíleho, jenž byl zpravodajem návrhu. Senátor Kratochvíle načetl návrh, který obsahoval značné „změkčení“ toho, co obsahoval návrh zákona. Tedy méně práv pro spotřebitele a lepší pozici pro operátora. Načetl jej přímo v rozpravě, kdy ho nejprve v písemné podobě nerozdal mezi senátory, to učinil až po výtce předsedajícího a krátké přestávce.

Senát se dohodl, že bude hlasovat nejdříve o návrhu Dernerové. Až pokud ten nebude přijat, dojde na hlasování o návrhu Kratochvíleho. Návrh Dernerové přijat nebyl, protože nezískal dostatečnou podporu. Z řad ČSSD jej nepodpořil nikdo. Stejně tak z klubu ODS.

Následně, když se mělo hlasovat o návrhu Kratochvíleho, jej tento senátor stáhl, tudíž nebylo o čem hlasovat. Celý návrh zákona, který měl přinést lepší podmínky spotřebitelům vůči operátorům, tudíž spadl pod stůl.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť senátor Kratochvíle skutečně během hlasování o novele zákona o elektronických komunikacích, která měla přinést větší práva pro spotřebitele, postupoval procedurálně poměrně kreativně, načež zákon spadl pod stůl. Zda tento postup vyloženě zmátl senátory natolik, že zákon padl, je poměrně problematické soudit. Nicméně postup Kratochvíleho byl značně nestandardní a po jeho zásahu zákon skutečně neprošel a to ani v upravené podobě.

Zajímavostí je rovněž to, že ministr Mládek z ČSSD návrhu Dernerové a spol. přislíbil dopisem v únoru 2016 podporu, následně ji však stáhl a ČSSD zákon potopila. Více o tom píše server Neovlivní.cz.

D8 se opravdu začala stavět v 80. letech (.pdf, str. 5). Výrok je ale relevantní jen vůči části D8 č. 0805 (úsek Lovosice–Řehlovice), tedy oblasti procházející CHKO České středohoří. Zbytek dálnice je dostavěný – posledním dokončeným úsekem je Trmice-státní hranice, který byl uveden do provozu v prosinci 2006.

Vláda rozhoduje o umístění dálničních koridorů prostřednictvím Politiky územního rozvoje České republiky („PÚR“). Současné byla PÚR představena 20. července 2009 a platnáPÚR byla schválena k 22. dubnu 2015 ve znění Aktualizace č. 1 (.pdf). Rozhodování o způsobu provedení stavby je v kompetenci Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Schvalování trasy dálnice bylo poměrně komplikovanou záležitostí. Co se části 0805 týče, probíhalo takto (.pdf, str. 18):

1) Ministerstvo životního prostředí (MŽP) na základě oznámení ŘSD vydalo posouzení vlivu stavby na životní prostředí (listopad 1996). Jedna z možností schválena MŽP.

2) MŽP rozhodlo o výjimce z ochranných podmínek CHKO České středohoří (únor 2001).

3) Krajský úřad Ústeckého kraje vydal rozhodnutí, kterým povolil umístění stavby (březen 2002).

4) Vydáno stavební rozhodnutí (červen 2007).

5) ŘSD vyhlásilo výběrové řízení (červenec 2007).

6) Soudní spory o stavebním rozhodnutí (2007–2010).

7) Zahájení stavby (říjen 2010).

S ohledem na to, že v současné době prakticky není možné trasu dálnice změnit (zbývá 12 km), je výrok hodnocen jako pravdivý.

Společný operační štáb byl v Radě EU projednáván v roce 2011. Británie přitom návrh na založení stálého ústředí pro operace EU nepodpořila.

„Velká Británie nesouhlasí se stálým operačním štábem. Nesouhlasíme s ním teď a nebudeme ani v budoucnosti. Je to pro nás červená hranice,“ prohlásil po jednání britský ministr zahraničí William Hague. Podle Britů by takový štáb duplikoval struktury NATO a navíc by byl finančně příliš nákladný. Británie navíc již dlouhodobě preferuje vojenskou spolupráci v NATO, a nikoli v rámci EU.

Společný operační štáb tedy VB skutečně blokovala. Mechanismus PESCO je však odlišnou formou vojenské integrace v rámci EU. Odlišuje se zejména v tom, že nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce se přitom týká pouze států, které se tak dohodly a svůj záměr oznámily Radě.

Jedná se o tzv. stálou strukturovanou spolupráci (Permanent Structured Cooperation - PESCO), kterou od roku 2009 umožňuje Lisabonská smlouva v článku č. 42, odstavec 6 (.pdf, str. 27), dále ji upravuje čl. 46 (.pdf, str. 28). V článku je uvedeno, že členské státy, které splňují kritéria, mohou po souhlasu kvalifikované většiny Rady zahájit vojenskou spolupráci, kterou dále upravuje Protokol 10 (.pdf) o stále strukturované spolupráci.

Mechanismus PESCO nebyl doposud aktivován, ale Evropský parlament 22. listopadu 2016 přijal usnesení, ve kterém vyzval členské státy, aby spolupráci v rámci PESCO zahájily.

Británie tedy skutečně nepodpořila založení společného operačního štábu a preferuje spíše spolupráci v rámci NATO. Stejně tak je pravdou, že existuje mechanismus PESCO. Výrok ministra Stropnického proto hodnotíme jako pravdivý.

Upozorňujeme však, že Británie sice blokovala založení společného operačního štábu, nijak to ale nesouvisí se spuštěním mechanismu PESCO. Ten může spustit skupina členských států po souhlasu kvalifikované většiny Rady EU. Hlas VB tedy pro jeho blokaci nestačí.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

10. února 2016 v hlasování skutečně podpořily návrh zákona o evidenci tržeb všechny tři vládní strany.

Poslanci ODS a TOP 09 na protest proti ukončení projednávání sál opustili a hlasování se neúčastnili. Zdrželi se komunisté a část klubu Úsvitu, proti hlasovali tři poslanci z Okamurovy SPD.

Při odvolávání členů vlády je dle koaliční smlouvy vyžadován souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je člen vlády nominován. Odvoláním člena bez souhlasu příslušného předsedy by premiér porušil koaliční smlouvu.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) musí mít předseda vlády pro odvolání člena vlády souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je tento člen nominovaný. Pokud by se tedy premiér Sobotka rozhodl odvolat člena vlády za ANO či KDU-ČSL, museli by s tím souhlasit předsedové těchto stran, tj. Andrej Babiš, respektive Pavel Bělobrádek. Odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu bez jejich souhlasu by premiér porušil koaliční smlouvu.

Předsedové koaličních stran kromě vydávání souhlasu s odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu mohou zároveň sami navrhnout (.pdf, str. 31, odst. 4) odvolání vlastního člena vlády premiérovi. V takovém případě by měl premiér tento návrh respektovat. Další postup následně dle koaliční smlouvy podléhá dohodě premiéra s předsedou příslušné koaliční strany.

Premiér tedy nemůže libovolně odvolávat členy vlády nominované jinými koaličními stranami. Bez souhlasu předsedů těchto stran by se dopustil porušení koaliční smlouvy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sněmovní rozpočtový výbor 7. prosince 2016 zaujal negativní stanovisko k pozměňovacímu návrhu ministra Babiše. Ten se týkal výjimek z EET.

Z usnesení č. 570 (.pdf) rozpočtového výboru lze vyčíst, že výbor nedoporučuje pozměňovací návrhy obsahující změny zákona o evidenci tržeb.

Babiš navrhuje výjimky pro e-shopy, v nichž se platí kartou, a pro živnostníky s ročními příjmy do 250 000 korun, kteří mají možnost platit daně paušálem.

Tyto změny měly být prosazeny v podobě tzv. vládního daňového balíčku. Měly se tedy dotýkat zákonů v oblasti daní, nikoli přímo zákona o elektronické evidenci tržeb.

S návrhem změn přišel za KDU-ČSL poslanec Klaška. První návrh (.pdf, str. 2) se týkal drobných podnikatelů, kteří mají z provozované vedlejší činnosti nízké zisky a EET by je nadměrně zatížila. Další návrh prosazovat výjimky (.pdf) pro farmářské trhy.

Zda byla smlouva „blbě nastavená“, nelze posoudit. Částka vybraná na elektronických mýtných branách za loňský rok se však skutečně blíží 10 mld. Kč.

Tabulka níže představuje výnosy z mýtného systému od jeho zavedení v roce 2007. Objem peněz vybraných na mýtném v roce 2015 se rovná takřka dvojnásobku objemu, který systém generoval při svém zavedení. V první polovině roku 2016 ministerstvo na mýtném vybralo 4,97 mld. Kč (. pdf, str. 1).

Rok200720082009201020112012201320142015Výnos z mýta (v mld. Kč)5,576,145,546,578,138,688,568,729,73zdroj: Ceskemyto.cz, Mytocz.eu

V srpnu letošního roku uzavřelo ministerstvo s konsorciem společností pod vedením firmy Kapsch dodatky smluv. Na obrázku níže jsou jednotlivé detaily dodatku znázorněny graficky. Kontrakt na maximálně tři roky má hodnotu nejvýše 5,3 mld. Kč a zohledňuje 28% slevu ve výši 1,54 mld. Kč za provoz systému.

Zrušen byl také dodatek původní smlouvy z let 2006 a 2007 ke stavbě mýtných bran po roce 2017. Dodatky také počítají s tím, že po skončení kontraktu bude moci vláda vypsat tendr na technologicky neutrální mýtný systém. Původní smlouva nepočítala se svým koncem a s předáním systému jinému provozovateli.

Zdroj: ministerstvo dopravy

Proti smlouvě dojednané mezi resortem dopravy a Kapschem protestovala pravicová opozice, které se nelíbilo, že ministerstvo nebylo s to vypsat transparentní výběrové řízení. Podle místopředsedy Poslanecké sněmovny Petra Gazdíka by měly být dodatky smlouvy zrušeny antimonopolním úřadem.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, že by senátor Kratochvíle vycházel ve svém vystoupení z podkladů operátorů či jejich lobbistů. V každém případě zákon, který měl přinést větší ochranu spotřebitelů, podrobil kritice a přispěl k jeho nepřijetí.

Senátor Karel Kratochvíle, jenž byl zpravodajem senátní novely zákona o elektronických komunikacích, vystoupil 27. dubna 2016 se svou zprávou. Doslova uvedl:

„Jenom bych doplnil, že jsem zpravodajem tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl již v prvním čtení. Moje vystoupení se nesetkalo s příliš kladným ohlasem zástupkyně předkladatelů, paní senátorky Dernerové. A v mezidobí si na pomoc přizvala i média, aby obhajovala tento zákon.
Musím deklarovat, že nejsem proti ochraně spotřebitelů, v žádném případě. Nicméně největším problémem tohoto zákona je pro mě ustanovení bodu 3 v článku I, tedy jednoduše řečeno, aby bylo možné ze strany uživatelé služby v podstatě nikoli nerespektovat uzavřenou smlouvu a tuto bez následků zrušit jednoduchým požadavkem na odchod k jinému operátorovi.

Myslím si, že při tom, jak známe naše spotřebitele, může se to stát i čtyřikrát do měsíce, aniž by tento zákazník někomu zaplatil, vyrovnal se s operátorem apod. Je to velké nebezpečí.

V právním státě podle mne by měly být dodržovány veškeré smlouvy, a je to i precedent pro ostatní uzavírané smlouvy.

Další, co mohu doplnit, je, že vidím tento návrh zákona jako nedokonalý, že tam vůbec není řešeno přechodné období. To znamená, že ti, co už mají za nějakých podmínek dneska už uzavřené smlouvy, jak se budou vyrovnávat s tímto zákonem.

Další věc, a paní předkladatelka už nám to jednou říkala, že je připravován ministerstvem průmyslu a obchodu nový návrh zákona, kterým se otvírá tento zákon. Bude se řešit v podzimním období letošního roku, a myslím si, že to není zase tak daleko, tak dlouho. A tento by měl projít standardním způsobem, to znamená připomínkovými řízeními, a měl by být řádně projednán.

Proto deklaruji, že budu navrhovat zamítnutí senátní návrh zákona.“

Neexistuje žádný veřejně dostupný zdroj, který by zprávu tohoto zpravodaje spojil s podklady operátorů a jejich lobbistů, není tak možné vyhodnotit Babišův výrok jinak, než jako neověřitelný.

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.