Přehled ověřených výroků

Na krajské úrovni uzavřela po podzimních volbách Občanská demokratická strana s hnutím ANO koalice v sedmi krajích - Libereckém, Středočeském, Olomouckém, Zlínském, Moravskoslezském, Karlovarském a na Vysočině.

Informace o možné spolupráci těchto dvou stran na vládní úrovní vypouštějí spíše straničtí kolegové ministryně Valachové. Nedávno se o sbližování ANO s ODS vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Senátu Milan Štěch, který řekl: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Po rozpadu koalice na radnici v Ostravě na podzim 2015 prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec: „Pravděpodobně to je nový trend, že hnutí ANO bude spolupracovat s ODS, což může být i nějaký signál pro ostatní obce a další politické směřování hnutí ANO.“ To se následně po krajských volbách potvrdilo, když obě strany uzavřely koalice v sedmi krajích.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala úvahy o spolupráci ANO s jeho stranou odmítá, nedávno pro Aktuálně.cz prohlásil: „Podle mě jsou úvahy o sbližování ODS a ANO směšné.“

Při své poslední účasti v Otázkách Václava Moravce v prosinci 2016 Fiala k tomuto uvedl:

„To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Podobně se na stejné téma vyjádřil v prosinci pro Info.cz. V podstatě totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Z médií nejsou, oproti tomu, co uvádí ministryně Valachová, dostupné informace o vyjednávání vládní spolupráce mezi ODS a ANO. Tedy kromě těch, které uvádějí straničtí kolegové ministryně školství. V jejich případě jde ovšem spíše o politický výrok, než popis faktického stavu věci.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.

Od roku 2014, kdy se hnutí ANO podílí na tvorbě rozpočtu, skutečně došlo k navýšení investic v roce 2015 v důsledku dočerpání dotací z předchozích let. Ty byly v konečném důsledku sníženy o 26 miliard korun, v čemž má Babiš (ANO) s drobnou odchylkou pravdu. Stejně tak mu musíme dát za pravdu, že čerpání dotací se v posledním roce jednotlivým ministerstvům (zejména zdravotnictví) příliš nedaří.

Rozpočet na rok 2014 schválila úřednická vláda Jiřího Rusnoka. Andrej Babiš se tak začal podílet až na sestavování rozpočtu pro rok 2015. V něm byly zahrnuty i předpokládané příjmy z EU, které činily 86,7 mld. korun. Za rok 2014 nebylo dočerpáno asi 85 miliard, konečný stav ke konci roku 2015 byl asi 6,8 miliard.

Současně má ministr Babiš pravdu, že za jeho působení došlo při dočerpávání ke snížení alokace (.pdf, str. 15) o 26 miliard, tedy nedočerpané částky za rok 2013 (.pdf, str. 3) a 2014. Rok 2015 tak byl posledním, kdy bylo možné tyto dotace dočerpat.

Zdroj: ministerstvo pro místní rozvoj

To se skutečně podařilo, ovšem s pomocí zvýšení investic. Za rok 2015 se kapitálové výdaje oproti předešlému roku zvýšily o 64,7 mld. korun, přičemž investice do programů spolufinancovaných EU se zvedly o 57,5 mld. korun.

Vláda tak skutečně koncem roku 2015 investovala více.

„Na meziročně nižší výdaje v samotném prosinci o 41,2 mld. Kč mělo vliv zejména mimořádně vysoké čerpání výdajů na společné programy EU a ČR v závěru roku 2015.“ - ministerstvo financí

Zdroj: Ondřej Kokeš

Od roku 2014 se tak rozjel nový dotační program, díky němuž obdrží Česká republika do roku 2020 asi 648,5 mld. korun.

V roce 2016 obdržel náš stát z Evropské unie 92,9 mld. korun (.pdf, str. 6), přičemž 88 mld. ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Z této částky vyčerpala země podle ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové (ČSSD) pouze 86,6 miliard.

Letošní (.pdf) rok je předpokládaný obnos z EU o 3,9 miliardy vyšší, předpokládá se 96,8 miliard. Současně má Babiš pravdu, že čerpání dotací je u některých ministerstev problematické a předpokládá se, že dojde v následujících letech k poklesům ekonomiky.

Jak vyplývá z výsledku rozpočtu 2016, který skončil přebytkem, kromě nižších kapitálových výdajů se na něm výrazně podílely právě evropské peníze. Jak uvádí zpráva ministerstva financí:

„Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.“

Je tedy zjevné, že tento indikátor je pro státní rozpočet zásadní. Nicméně lze jen těžko predikovat v únoru 2017, jaká konkrétní výše peněz z EU do českého rozpočtu zasáhne. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.