Přehled ověřených výroků

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

Společný operační štáb byl v Radě EU projednáván v roce 2011. Británie přitom návrh na založení stálého ústředí pro operace EU nepodpořila.

„Velká Británie nesouhlasí se stálým operačním štábem. Nesouhlasíme s ním teď a nebudeme ani v budoucnosti. Je to pro nás červená hranice,“ prohlásil po jednání britský ministr zahraničí William Hague. Podle Britů by takový štáb duplikoval struktury NATO a navíc by byl finančně příliš nákladný. Británie navíc již dlouhodobě preferuje vojenskou spolupráci v NATO, a nikoli v rámci EU.

Společný operační štáb tedy VB skutečně blokovala. Mechanismus PESCO je však odlišnou formou vojenské integrace v rámci EU. Odlišuje se zejména v tom, že nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce se přitom týká pouze států, které se tak dohodly a svůj záměr oznámily Radě.

Jedná se o tzv. stálou strukturovanou spolupráci (Permanent Structured Cooperation - PESCO), kterou od roku 2009 umožňuje Lisabonská smlouva v článku č. 42, odstavec 6 (.pdf, str. 27), dále ji upravuje čl. 46 (.pdf, str. 28). V článku je uvedeno, že členské státy, které splňují kritéria, mohou po souhlasu kvalifikované většiny Rady zahájit vojenskou spolupráci, kterou dále upravuje Protokol 10 (.pdf) o stále strukturované spolupráci.

Mechanismus PESCO nebyl doposud aktivován, ale Evropský parlament 22. listopadu 2016 přijal usnesení, ve kterém vyzval členské státy, aby spolupráci v rámci PESCO zahájily.

Británie tedy skutečně nepodpořila založení společného operačního štábu a preferuje spíše spolupráci v rámci NATO. Stejně tak je pravdou, že existuje mechanismus PESCO. Výrok ministra Stropnického proto hodnotíme jako pravdivý.

Upozorňujeme však, že Británie sice blokovala založení společného operačního štábu, nijak to ale nesouvisí se spuštěním mechanismu PESCO. Ten může spustit skupina členských států po souhlasu kvalifikované většiny Rady EU. Hlas VB tedy pro jeho blokaci nestačí.

Program jednání schvaluje na základě zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny celá Poslanecká sněmovna v hlasování. Na každé schůzi je navržen program, který může libovolný poslanec navrhnout, doplnit či upravit.

Do programu schůze je zařazována vládní legislativa a opozice má možnost využívat tzv. opozičních okének, kdy každá strana může zařadit k jednání jeden svůj návrh zákona. Jde ovšem o značně limitovaný prostředek, resp. počet návrhů.

Uveďme např., kolik návrhů zákonů předložil Miroslav Kalousek jako lídr jedné z opozičních stran a kolik jich koalice připustila na jednání. Předseda TOP 09 je spolu/autorem celkem 18 návrhů (k 21. listopadu 2016) zákonů. Z nich Poslanecká sněmovna projednala polovinu - tedy 9.

Jde ovšem o počty z celého volebního období. Vládní koalice funguje od února 2014 a od té doby Kalousek předložil celkem 11 návrhů. Z nich se poslanci zabývali jen dvěma z nich. Jeden zamítli, další pak prošel do druhého čtení, nicméně jde o návrh (ochrana zvířat proti týrání), který předložili poslanci napříč spektrem. Uveďme, že nejstarší Kalouskem podaný návrh leží v Poslanecké sněmovně již dva a půl roku.

Na příkladu Miroslava Kalouska lze tedy doložit, že vládní koalice návrhy zákonů z dílny TOP 09 na program jednání skutečně příliš nepřipouští. Dodejme, že Kalousek v tomto není výjimkou, podobně bychom mohli argumentovat u dalších poslanců TOP 09. Např. poslanec Ženíšek podal 17 návrhů a jednalo se od nástupu současné koalice o šesti z nich. Poslanec Plíšek pak přeložil 21 návrhů a jednalo se pouze o čtyřech - je třeba navíc vzít v úvahu, že tři z těchto čtyř návrhů spolupředložili i vládní poslanci.

Některé návrhy TOP 09 se na jednání Poslanecké sněmovny dostanou, jde ovšem o jejich významnou menšinu. Navíc jsou to nezřídka předlohy, které poslanci Kalouskovy strany spolupředkládají i s poslanci vládních klubů.

Prvním našim sousedem, kde dopadla přímá prezidentská volba prohrou předvolebního favorita, bylo Slovensko v roce 2014. A to konkrétně prohrou předvolebního Roberta Fica v druhém kole.

V prezidentských volbách, které probíhaly v březnu 2014, byl jasným favoritem na výhru v prvním kole předseda strany SMER a premiér Robert Fico s náskokem skoro devíti procent na druhého kandidáta Andreje Kisku (nezávislý kandidát).

Slovensko - preference (únor 2014)

Zdroj: EUROPP

První kolo sice vyhrál Robert Fico, ale následně výrazně podlehl Kiskovi v kole druhém počtem 59,38 % ku 40,61 %.

Podobně i v Polsku, kde v květnu 2015 v prvním a druhém kole prohrál úřadující prezident a do té doby suverén předvolebních výzkumů Bronislaw Komorowsky (kandidát Občanské platformy) se současným prezidentem Andrzejem Dudou (kandidát Právo a Spravedlnost). Šlo v té době o jednoho z polských europoslanců a ne o tak známou politickou figuru. V druhém kole však získal vítěz Duda 51,55% hlasů proti 48,15%.

Polsko - preference

Zdroj: EUROPP

I poslední volby v Rakousku je možné považovat jako vítězství outsiderů, když přes původně vyrovnané předvolební průzkumy, vyhrál v prvním kole 24. dubna 2016 kandidát Svobodných Norbert Hopfer (FPÖ) a z druhého místa postoupil kandidát strany Zelených Alexander Van der Bellen. První kolo bylo považováno za překvapivé vzhledem k debaklu kandidátu obou vládních stran, lidovců (ÖVP) a sociální demokracie (SPÖ).

Rakousko - preference

Zdroj: EUROPP

Ani druhé kolo nebylo zcela jasné, když sice vyhrál Van der Bellen těsným vítězstvím 50,3 % hlasů, ale tento výsledek byl napaden stranou FPO a kandidátem Hopferem u rakouského Ústavního soudu. Ten dal napadené straně za pravdu a výsledky druhého kola zrušil. Druhé kolo se tedy opakovalo 4. prosince 2016. Vítězem se stal již více přesvědčivě staronový vítěz kola předchozího Van der Bellen se ziskem 53,8 %.

Pokud tedy budeme brát poslední prezidentské volby u našich sousedů, je možné tvrdit, že v případě systémů s přímou volbou prezidenta minimálně v Polsku a na Slovensku prohráli předvolební lídři na prezidentskou pozici. S trochou nadsázky je možné to samé tvrdit i v případě Rakouska, kde sice postoupili do prvního kola předvolební lídři, ale nakonec i zde vyhrál ten (Alexander Van der Bellen), který v předvolebních průzkumech byl až druhý. Vítězové nebyli vyloženě neznámí, ovšem přeci jen lze těžko srovnávat populárního premiéra Fica s podnikatelem Kiskou nebo europoslance Dudu s prezidentem Komorowskim. V tomto ohledu popisuje Fiala i tento faktor korektně.

Sám ministr financí šetří na daních díky mezeře v zákoně skutečně asi 13,5 milionu korun.

Jelikož cesta k majetkovým přiznáním politiků není zrovna snadná, informace o Babišových příjmech čerpáme z přehledu MF Dnes.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok na to další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun. Všechny přibližné údaje, které Babiš v diskuzi použil, považujeme za pravdivé.

Andrej Babiš v tomto výroku reagoval na tvrzení Luďka Niedermayera, že pokud by měla finanční správa v tomto případě výnosy z dluhopisů dodanit, pohybovala by se daň kolem 25 či 30 milionů za rok. Europoslanec po hodnoceném výroku vysvětlil, že v odhadu počítal nejen s dodaněním Babišových výnosů, nýbrž také s penězi, které by navíc zaplatil Agrofert – výdaje za úroky jsou totiž daňově uznatelným nákladem. Ministr financí s Niedermayerem v této věci souhlasil, odvětil ovšem, že Václav Moravec mluvil o něm. Moderátor sice skutečně reagoval na Babiše ve smyslu, že se díky novele z dílny Miroslava Kalouska obohatil, neuvedl však žádnou konkrétní částku.

Je pravdou, že pokud se finanční správa skutečně odhodlá k dodanění úroků z dluhopisů, sám Andrej Babiš by musel uhradit asi 13,5 milionů korun za každý rok, kdy úrok získal. Toto tvrzení tedy považujeme za pravdivé.

Pokud by se Finanční správa rozhodla pro dodatečné zdanění úroků z dluhopisů a uznala emise dluhopisů za nezákonné, stát by skutečně ročně zbohatl asi o 30 milionů korun.

Ministr financí vlastní korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu vynáší 88,92 milionů korun ročně, a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal asi 13,3 milionů korun.

Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by Specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19% sazbou, český stát by si přišel na zhruba 17 milionů korun.

Pokud by byly splněny obě zmíněné podmínky, každoročně by stát díky těmto krokům na daních skutečně vybral o více než 30 milionů více.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ačkoliv program jednání vlády na 20. února 2017 skutečně obsahuje zmíněný bod, jádro výroku je v dohodě s Asociací ředitelů gymnázií. Tato dohoda však dle dostupných informací neexistovala.

Program jednání vlády na zmiňovaný den, tedy na 20. února 2017, obsahuje mimo jiné bod „Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 445/2016 Sb., o stanovení oborů vzdělání, v nichž je matematika zkušebním předmětem společné části maturitní zkoušky“.

V materiálu (.doc) k tomuto bodu jsou pak uvedeny obory, kterých se má nařízení vlády dotknout. Zároveň jsou zde v přechodných ustanoveních (str. 5) uvedeny dvě varianty týkající se povinné matematiky - jedna, která ji zavádí pro žáky, jež skončí střední vzdělávání s maturitou po 30. září 2021, a jedna o rok později.

Tyto varianty, jak správně uvádí Kateřina Valachová, jsou určeny pro všechny obory kromě gymnázií a lyceí. Již dříve totiž byla povinná matematika u maturity schválena pro gymnázia a lycea poprvé pro rok 2020/2021.

Co se týká části výroku o dohodě s Asociací ředitelů gymnázií, nelze z veřejně dostupných zdrojů ověřit, zda existovala. MŠMT na svém webu informovalo o vyjádření některých ostatních organizací, zmíněná asociace mezi nimi však nefiguruje.

Požádali jsme však o komentář předsedkyni Asociace ředitelů gymnázií PhDr. Renatu Schejbalovou, která nám poskytla dokumenty z června, respektive listopadu, jež byly zaslány ministryni školství.

V prvním z nich je stanovisko asociace, jež se odmítá vyjádřit k tomu, ve kterých oborech má být povinná matematika a ve kterých ne. Je to proto, že si myslí, že by měla být ve všech. Ve druhém dokumentu vyjadřuje asociace opakovaný nesouhlas se zavedením povinné matematiky o rok či dva později než pro gymnázia a lycea. Z druhého dopisu uvádíme zásadní pasáž:

Stejně tak bylo o vyjádření požádáno i ministerstvo školství, do této doby se však nevyjádřilo.

Pro úplnost je třeba dodat, že ředitelka pražského Gymnázia Budějovická Zdeňka Bednářová uvedla, že Asociace ředitelů gymnázií má společně se senátorem Jiřím Růžičkou podat ústavní stížnost proti povinné maturitě z matematiky. Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.