Přehled ověřených výroků

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Česká republika není cílovou zemi pro migranty ze Sýrie, v porovnání s migranty z Blízkého východu je zde opravdu mnohonásobně více Ukrajinců žádajících o azyl, stejně jako Ukrajinců již zde žijících. Lze tedy předpokládat, že by přišli další Ukrajinci, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila.

Ukrajinců v ČR bylo podle dat ČSÚ k září 2016 108 533, jejich počet v posledních letech nijak dramaticky nestoupal. V roce 2015 (odkaz TOP 10 státních příslušností žadatelů o mezinárodní ochranu v prosinci 2015, .pdf) byli Ukrajinci největší národnostní skupinou, která u nás žádala o azyl: za celý rok to bylo 694 lidí. Syřani byli na druhém místě žadatelů o azyl (134 lidí), Iráčanů zde žádalo o azyl 38.

Podle nejnovějšího výzkumu sociálních geografů z Přírodovědné fakulty Karlovy univerzity se Ukrajinci postižení válkou zatím do západní Evropy migrovat nechystají; do České republiky se navíc často dostávají prostřednictvím polských víz, protože ta mohou získat snadněji. Dodejme, že podle dat Mezinárodní organizace pro migraci žilo mimo zemi 5 825 723 lidí (11,5 % Ukrajinců), nejvíce v Rusku (přes 3 miliony).

Mezi hlavní cílové země migrantů patří Německo nebo Francie a Velká Británie. Podle nejnovějších dat bylo ve třetím čtvrtletí 2016 nejvíce žádostí o azyl v Německu (237 400 lidí, kteří požádali poprvé o azyl), následovala Itálie, Francie, Řecko a Spojené království. Pokud se podíváme na dlouhodobější data, v Německu žádalo poprvé o azyl za 12 měsíců mezi 3. čtvrtletím 2015 a 3. čtvrtletím 2016 761 680 lidí, zatímco v České republice to bylo 1 265 lidí.

Následující mapa Frotexu ukazuje aktuální migrační trasy do Evropy:

Výrok hodnotíme jako neověřitelný - svoboda projevu je skutečně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, když konkrétně v odstavci 1 stanovuje, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, nicméně zatím není možno ověřit, zda je návrh protiústavní.

K rozporu navrhované novely trestního zákona, která by měla hanobení prezidenta republiky zavést jako trestný čin, se vyjadřují někteří politici s názorem, že by se o porušování Ústavy ČR jednalo. Konkrétně to byli kromě Jaroslava Faltýnka i Miroslav Kalousek (taktéž v Otázkách Václava Moravce) či Andrej Babiš.

K ústavnosti trestného činu hanobení parlamentu, vlády a Ústavního soudu se totiž již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 43/93, v němž shledal dotčenou úpravu protiústavní. Vytýkal jí zejména vágnost pojmu ustanovení a rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EŮLP, neboť bylo nepřiměřeně a zbytečně zasaženo do svobody projevu.

S tímto názorem souhlasí ústavní právník Jan Kysela ve svém vyjádření pro Český rozhlas, když říká:

„Pomineme-li, že ho považuji za zbytečný, překvapivý, což už jsem říkal, tak podíváme-li se do toho, jak vypadá, a podíváme-li se na to, o jakém textu měl možnost ústavní soud počátkem 90. let rozhodovat, přičemž ten tehdejší text hanobení prezidenta republiky, Parlamentu nebo Ústavního soudu shledal jako protiústavní, tak nemám pocit, že by tenhle text měl obstát. Takže za prvé je tam tedy asi možné říct, že Ústavní soud se k tomu už jednou vyslovil, takže máme v ruce nějaké autoritativní vodítko. A i kdyby se k tomu konkrétně Ústavní soud v minulosti nevyslovil a brali jsme v potaz jenom celkové tendence jeho judikatury ve vztahu ke svobodě projevu, tak i z tohoto prostého důvodu by byl ten návrh silně pochybný, ústavně pochybný, protože evidentně svobodu projevu podvazuje a má potenciál podvazovat i politickou soutěž po pravdě řečeno.“ K navrhované novele se vyjádřili také bývalí soudci Ústavního soudu Eliška Wagnerová a Stanislav Balík. Ti však nemluví o protiústavnosti, ale o absenci funkce návrhu, respektive o zbytečnosti ustanovení.

Na základě textu Listiny základních práv a svobod a výše uvedeného odůvodnění ke zmíněné protiústavnosti, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Evropská unie se v posledních dvou třech letech začala zaměřovat na fenomén, kdy velké nadnárodní společnosti využívají mezer v daňových zákonech či uzavírají výhodné dohody s vládami států za účelem snížení daní.

Nejznámějším případem z poslední doby se stal spor mezi Evropskou komisí na straně jedné a irskou vládou a americkou společností Apple na straně druhé. Vůdčí osobností boje za rovnější podmínky se stala dánská eurokomisařka odpovědná za politiku hospodářské soutěže Margrethe Vestager.

V srpnu 2016 dospěla Komise k závěru, že Irsko přiznalo společnosti Apple nepřípustné daňové úlevy ve výši až 13 miliard eur. Podle pravidel EU pro státní podporu to je protiprávní, protože Apple díky tomu platil podstatně nižší daně než jiné podniky. Vestager tehdy celý případ komentovala slovy: „Členské státy nemohou poskytovat vybraným společnostem daňové výhody – to je podle pravidel EU pro státní podporu protiprávní. Šetření Komise došlo k závěru, že Irsko přiznalo společnosti Apple nezákonné daňové úlevy, čímž jí umožnilo po mnoho let platit podstatně nižší daně než ostatní podniky. Díky tomuto selektivnímu zacházení platil Apple ze svých evropských zisků daň z příjmu právnických osob, jejíž efektivní sazba v roce 2003 činila jedno procento a v roce 2014 jen 0,005 procenta.“ V roce 2015 Komise konstatovala, že automobilka Fiat v Lucembursku a společnost Starbucks v Nizozemsku využívaly daňových výhod, které se neslučovaly s právem EU. Komise nařídila oběma firmám, aby vrátily uspořené finanční prostředky získané výhodnějším zdaněním, každá společnost musela vrátit částku v rozmezí 20-30 milionů eur. Nicméně pokutovány ze strany Evropské unie společnosti nijak nebyly. Podobně se pod drobnohled dostali další američtí giganti. V prosinci 2015 otevřela Evropská komise vyšetřování daňových úlev poskytovaných ze strany Lucemburska řetězci McDonald's. Už o rok dříve začala Komise z podobného důvodu vyšetřovat firmu Amazon.

V říjnu minulého roku představila Evropská komise návrh na zdanění velkých firem, reformní balíček Common Consolidated Corporate Tax Base (CCCTB), který by měl zajistit rovnější a spravedlivější zdanění velkých korporací operujících na evropském jednotném trhu. Celý systém by měl v ideálním případě začít fungovat od roku 2021, jelikož v Radě ministrů je pro potřeby schválení tohoto balíčku jednomyslnost všech členských zemí, dá se očekávat, že výsledný návrh bude návrhem velmi kompromisním.

Postoj České republiky, konkrétně ministra financí, padl přímo v této debatě. Babiš označil systém jako výhodný pro velké státy a ne pro Českou republiku. Eurokomisař pro finanční služby Jonathan Hill v dubnu uvedl, že odhadovaná částka, o kterou unijní země ročně v podobě ušlých daňových příjmů přicházejí je 50 až 70 miliard eur.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Podle dat Eurostatu i Eurofundu z roku 2016 má ze čtveřice jmenovaných zemí nejnižší minimální mzdu Maďarsko. Je nicméně jen o málo nižší, než v současnosti v ČR, Polsko a Slovensko mají minimální mzdu opravdu vyšší. Jelikož se hodnota minimální mzdy v České republice bude příští rok zvyšovat ze současných 9 900 Kč na 11 000 Kč, je zřejmé, že takto formulovaný výrok je nepravdivý.

Výše minimální mzdy u všech zemí Visegrádské čtyřky je značně pod unijním průměrem. Současná minimální mzda v České republice dosahuje 9 900 Kč, tedy asi 365 euro za měsíc.

Vyšší hodnotu má aktuálně podle Eurofundu Polsko (430 euro) i Slovensko (405 euro). Naopak nižší minimální mzdu než ČR má Maďarsko, a to 353 euro. Porovnáme-li tedy současnou hodnotu maďarské minimální mzdy s plánovanou hodnotou u nás v roce 2017, rozdíl mezi oběma zeměmi by se ještě zvětšil, nikoli srovnal.

Je však důležité připomenout, že podobně jako Českou republiku čeká i Maďarsko v příštím roce zvyšování minimálních mezd. U nekvalifikovaných zaměstnanců se bude jednat o navýšení o 15 % - místo současných 111 000 forintů (9 740 Kč) si tak přijdou v přepočtu na přibližně 11 200 Kč, tedy v podstatě stejně jako u nás v témže roce.

U lidí se středoškolským vzděláním je plánováno zvyšování dokonce o čtvrtinu (o rok později o dalších 12 %). Pokud tedy porovnáme minimální mzdy v ČR a Maďarsku v roce 2017, obě země se budou pohybovat na částce 407 euro.

Zdroj dat: Eurofund

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Andrej Babiš skutečně může z role člena vlády spolurozhodovat o dotacích a zakázkách, ať už přímo, nebo nepřímo. Fiala ve výroku popisuje, že tato možnost existuje a že je nežádoucí. V rámci hodnocení nezkoumáme, zda ministr financí ovlivňuje svým chování tendry či různé nastavení dotací. Sledujeme pouze, zda jej k tomu jeho kompetence vybavují.

Samotné ministerstvo financí nemá možnost ovlivnit dotační proces, o výběru dotovaných subjektů nerozhoduje. Působnost má stanovenou jako platební, certifikačnía auditní orgán.

Jakožto člen vlády má ale Andrej Babiš možnosti větší. Vezmeme si za vzor koncern Agrofert, který pobírá dotace na zemědělské pozemky poskytované Státním zemědělským intervenčním fondem (prostředky EU a státu). Celkový objem dotací v roce 2015 (.pdf - str. 59) dosáhl 1,47 miliardy (jde o dotace provozní i investiční - nárokové i nenárokové).

Vláda, ve které Andrej Babiš zasedá, nařízením stanovuje podmínky a způsob čerpání těchto zdrojů. Naskýtá se tedy možnost při vyjednávání „korigovat“ podmínky poskytování dotace tak, aby byly výhodnější pro určité společnosti.

Aktuální nastavení bylo schváleno 16. března 2015 a všichni přítomní členové vlády hlasovali pro. Zda mezi nimi byl i Babiš, není možné ze záznamu určit (.doc, bod 17), neboť hlasování po jménech neukazuje.

Rovněž v oblasti veřejných zakázek se Andrej Babiš může vyskytnout ve střetu zájmů. Samo ministerstvo totiž může vypisovat veřejné zakázky a stejně tak mohou i společnosti, které ministerstvo financuje.

Byla medializována např. veřejná zakázka společnosti ČEPRO, která spadá pod ministerstvo financí. Společnosti Agrofertu v uvedené zakázce získaly 87% podíl na dodávkách paliv, tedy dvojnásobek než před nástupem Andreje Babiše do pozice ministra.

Dodejme však, že v rámci veřejných zakázek bývá jako kritérium úspěšnosti hodnocena cena, zde je proto prostor člena vlády na ovlivnění zúžen. Stejně tak je v tomto konkrétním případě na místě upozornění, že v zemi neexistuje srovnatelný výrobce bionafty.

Zůstává otázkou, jak velký vliv má ministr financí na zadávání veřejných zakázek u těchto „podřízených“subjektů. V případě společností, ve kterých má ministerstvo nad 50 % podílu, ale přímo určuje personální složení řídících orgánů (dozorčí rada, představenstvo, apod.). Může tedy vykonávat svůj vliv nepřímo.

Andrej Babiš veřejně deklaroval, že se v případě svého střetu zájmů ve vládě bude u jednotlivých bodů zdržovat hlasování. V rámci hodnocení jednoho z výroků exministra Dienstbiera jsme spočítali, že v období od nástupu do vlády do 7. prosince 2015 se Babiš na vládě zdržel hlasování (resp. sám se označil, že je ve střetu zájmů) celkem 17krát.

Dodejme, že tak učinil např. u státní podpory pro biopaliva, ze které jistý profit bude mít i on sám jako majitel holdingu, jenž se pohybuje v zemědělství. Byť se v hlasování na vládě zdržel a v Parlamentu za něj návrh obhajoval ministr Jurečka, byl to úřad Babiše, který návrh připravil.

Obecně pak může člen vlády hlasovat o daňové legislativě (navíc min. financí ji předkládá), ceně práce a další řadě věcí, na čemž jako velký zaměstnavatel může mít teoreticky zájem.

Premiér Sobotka popírá, že by ČR byla jednou z nejvíce rovnostářských společností v Evropě, což ale není pravda. Dokazují to data Eurostatu i Českého statistického úřadu.

Co se týká důchodů, tak podle ČSÚ se vysoce rovnostářské příjmy dají najít mezi důchodci, naopak například osoby samostatně výdělečně činné mají rozpětí příjmů široké. Sociální politika je sice jedním z činitelů, které ovlivňují příjmovou nerovnost, ale je zde také řada dalších faktorů. Například aktuální rozdělení bohatství, fiskální politika (zejména daňový systém) nebo také míra zohlednění úspor ze společného hospodaření domácností či struktury domácností.