Přehled ověřených výroků

Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Prezident republiky si opravdu sám vybírá svůj tým, tj. vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a další vedoucí pracovníky. Dle zákona o Kanceláři prezidenta republiky je prezident jmenuje i odvolává dle vlastního názoru.

Postavení Kanceláře prezidenta republiky je upraveno v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky. V jejím čele stojí vedoucí kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident. Ten dále stanovuje vnitřní organizaci kanceláře a okruh vedoucích pracovníků, jež opět jmenuje i odvolává. Seznam vedoucích pracovníků je dostupný na stránkách prezidenta, schéma vlevo dole pak znázorňuje základní organizační strukturu kanceláře.

Zdroj: Hrad.cz

Kancelář prezidenta republiky ani její pracovníci nespadají pod služební zákon, neboť nesplňují podmínky vymezené v § 3 zákona o státní službě (Kancelář prezidenta republiky je sice zřízená zákonem, ale není výslovně označena jako správní úřad či orgán státní správy). Potvrzuje to i seznam (.pdf) služebních úřadů vedený ministerstvem vnitra, který tuto instituci neobsahuje.

Výběr členů kanceláře je tedy opravdu pouze věcí prezidenta a kancelář rovněž nespadá pod služební zákon, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

ODS pro příští prezidentské volby zvažuje dvě alternativy – postavit vlastního kandidáta, nebo podpořit jinou osobnost. Primárním cílem občanských demokratů je porazit současnou hlavu státu. Fiala to uvedl v rozhovoru pro ČTK na počátku února.

Vyššího cíle prezidentské volby, která proběhne na začátku roku 2018, chce ODS dosáhnout i za cenu vzdání se vlastního kandidáta, pokud by se ukázalo, že není s to prezidenta Zemana porazit. V tom případě by pak podpořila kandidáta jiného. Zatím ale počítá s oběma variantami.

„Jsem připraven jednu z nich preferovat podle toho, co bude mít větší šanci na úspěch. Politický cíl je, aby nepokračoval Miloš Zeman ve funkci prezidenta, abychom měli prezidenta, který společnost sjednocuje, nikoli rozděluje, nezpochybňuje naši zahraničněpolitickou orientaci včetně euroatlantické vazby a chová se důstojně a nedělá alternativního premiéra na Hradě,“ řekl Fiala. Avizoval však, že adeptem na prezidentský post by měl být někdo, kdo má zkušenosti s veřejným prostorem.

Vládní návrh zákona o některých přestupcích (.pdf) byl schválen Poslaneckou sněmovnou 6. května 2016. Podpořilo jej 120 poslanců ze 151 přítomných. Proti hlasovaly pouze ODS a TOP 09-S.

Zmíněný zákon v § 5(1) ukládá mimo jiné fyzickým i právnickým osobám pokutu za:

• neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,
• znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci,

a to ve výši 10 000 korun, v případě opakování pak 15 000 korun.

Po jednání s tureckým ministrem zahraničních věcí v polovině prosince 2016 Zaorálek řekl, že vidí na turecké straně ochotu pomoci a vyjít Česku vstříc. Turecko umožní rodičům vězněné dvojice je navštívit a bere na vědomí i informace české diplomacie, které tvrdí, že se zadržení nechtěli zapojit do teroristických aktivit, ale pouze na území Sýrie ovládaném kurdskými milicemi postavit polní nemocnici. Důležitým faktorem dle Zaorálka je, že Česko má důvěru Turků v tom, že nepomáháme teroristům.

Dle tiskové zprávy MZV ministr prohlásil, že z jednání má dobrý pocit a dějí se vstřícné kroky. Turecko potvrdilo ochotu pomoci najít řešení této situace a shoda je i v tom, že zadržení dvou Čechů by nemělo narušit dobré vzájemné vztahy.

Přesto však z dostupných zdrojů mapujících vyjádření ministra Zaorálka na závěr jeho cesty do Turecka není zřejmé, zda řekl, že se v dohledné době delší než několik týdnů najde řešení tohoto problému.

O rezoluci OSN ohledně embarga proti Kubě se nehlasovalo na žádost USA, nýbrž valného shromáždění OSN, které tuto problematiku shledává jako jeden z nástrojů udržování míru a bezpečnosti. Zároveň USA ani Izrael nehlasovaly proti rezoluci, obě země se pouze zdržely hlasování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Embargo, které podle časové osy Rady pro mezinárodní vztahy USA poprvé uvalily na Kubu v roce 1960 a v plné míře v roce 1962, trvá dodnes. Přestože se vztahy zejména v průběhu funkčního období prezidenta Obamy uvolňují, embargo v obchodní oblasti stále přetrvává, protože jediný orgán, který jej může zrušit (Kongres), jej prozatím nezrušil. Kongres tak může učinit zrušením zákona o kubánské svobodě a demokratické solidaritě z roku 1996, nazývaný také Helms-Burton Act.

Zdroj: Rada mezinárodních vztahů, AP

Proti embargu ze strany USA od počátku 90. let začalo protestovat valné shromáždění OSN. V rezolucích, které valné shromáždění vydává od listopadu 1992 každoročně (.pdf, seznam rezolucí je na stranách 1 a 2), žádá pokaždé všechny členské státy (vzhledem ke svému názvu však směřuje pouze proti USA), aby se zdržely vydávání a aplikování zákonů či opatření, které blokují obchod s Kubou a aby případně takové zákony a opatření co nejdříve zrušily. Vzhledem k právní povaze rezoluce, která má pouze doporučující povahu, by však USA nemusely embargo zrušit, neboť rezoluce neobsahuje žádný sankční mechanismus při jeho porušení.

O embargu Kuby se tedy nehlasuje ani nehlasovalo na žádost USA, které mají jako každý členský stát pouze 1 hlas, nýbrž na žádost valného shromáždění OSN, podle jehož programu spadá embargo do agendy odpovídající prioritám OSN (.pdf, str. 17, bod č. 39), konkrétně udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Vzhledem k podmínkám schválení zakotveným v Chartě OSN (čl. 18) byla letošní rezoluce schválena drtivou většinou 191 ze 193 přítomných států. USA, které na všech předchozích schůzích hlasovaly proti rezoluci, se v letošním roce poprvé nevyjádřily negativně, pouze se společně s Izraelem zdržely hlasování.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Fiala popisuje jednotlivé údaje korektně. V celkovém objemu výdajů na vědu a výzkum se v návrhu rozpočtu na rok 2017 vracíme zhruba na úroveň let 2013 a 2014 a současně od roku 2013 zaznamenáváme pokles výdajů k HDP.

Předně uveďme, že národní oblasti do vědy a výzkumu rostou kontinuálně během fungování této vlády. Značný vliv na výsledný objem mají jednak peníze ze zahraničních zdrojů (primárně evropské) a také růst ekonomiky - to v pohledu na podíl výdajů k HDP.

Výdaje na výzkum mohou být tvořeny národními financemi, ale také financemi čerpanými z fondů EU. Při pohledu na vývoj obou druhů výdajů je patrný klesající trend (.xslx, tabulka 3 a 4).

Schválený rozpočet, který počítá s 0,68 % HDP z národních výdajů na výzkum, tedy není v souladu s Fialovým tvrzením, protože jde o nárůst v porovnaní s minulými lety. To demonstruje i následující graf z dílny Úřadu vlády, konkrétně ze sekce pro výzkum a vývoj.

40,2 miliard (.xlsx, tabulka č.18), což jsou plánované výdaje na výzkum v roce 2017 a obsahují v sobě i finance z fondů EU, vycházejí po přepočtu na 0,83 %. To by skutečně znamenalo pokles od let 2013 i 2014, který jinak dokazuje i druhý z grafů sekce pro výzkum a vývoj. Tento pokles však není způsobený národními financemi vlády, ale financemi ze zahraničních zdrojů.

Co se týká vývoje celkových výdajů na vědu a výzkum (vyjádřeno v podílu k HDP), popisuje Fiala jednotlivé výše korektně.

Podíl na vědu a výzkum ve výši 0,97 % HDP v roce 2013, který Fiala zmiňuje, je skutečně doložitelný tabulkou (.xlsx, tabulka č. 3) Českého statistického úřadu, jež shrnuje výdaje na vědu a výzkum za roky 2005–2015. Je však nutné podotknout, že tato hodnota je určená výdaji z celkových veřejných zdrojů, tedy i ze zdrojů EU, ne jen z veřejných zdrojů z České republiky. Ty dosahovaly v roce 2013 výše jen 0,66 %.

Co se týče návrhu rozpočtu pro rok 2017, opět rozlišujeme mezi veřejnými zdroji z ČR a mimo ČR. Tabulková část (.xlsx, tabulka č. 18) informuje o 32,7 miliardách z národních zdrojů a 40,2 miliardách, když se k nim připočítají i zdroje cizí, tedy prostředky z rozpočtu EU a finančních mechanismů. Suma poskytovaná z národních zdrojů je ještě o 3,27 miliard korun vyšší, než předpokládal střednědobý výhled (.pdf, str. 43) a jde o výši výdajů na úrovni 0,68 % HDP. To dokládá i bulletin Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jíž předsedá Fialův dnešní oponent Bělobrádek.

Dále jsme postupovali výpočtem - pokud tedy 32,7 miliard tvoří 0,68 % HDP předpokládaného pro rok 2017, jednoduchou matematikou můžeme určit, že zmiňovaných 40,2 miliard je skutečně 0,83 % tak, jak tvrdí Fiala.

Fialou uvedená data teda odpovídají realitě, byť upozorňujeme na některé faktory, které je mohou významně ovlivňovat. Zejména pak vliv evropských peněz na celkový objem výdajů.

V tomto výroku Andrej Babiš reaguje na slova Luďka Niedermayera, že je ČR mezi třemi zeměmi, které mají naplánovány projekty za méně než 10 % hodnoty celkové alokace. Má pravdu, že ČR mezi nimi opravdu není, je totiž na čtvrtém místě. Není však pravdou, že by východoevropské země obecně měly problém s plánováním čerpání: Maďarsko bylo v roce 2016 mezi trojicí nejúspěšnějších v rámci EU.

Podle souhrnných dat (.pdf, str. 21) dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %). Je tedy pravdou, že nejsme mezi třemi nejhoršími - tuto trojici tvoří Kypr, Rumunsko a Chorvatsko, ČR je čtvrtá.

Naopak nejefektivněji aktuálně čerpá Belgie (42 %), Finsko (40 %) a právě Maďarsko (39,1 %).

Problém s čerpáním se tedy netýká obecně východní Evropy, respektive vyjmenovaných zemí. Jak bylo zmíněno, Maďarsko je mezi trojicí nejlépe plánujících, i když se na tuto pozici vyšvihlo až v roce 2016. V předchozím roce (str. 20) naopak mělo problémy a naplánovalo pouze 5,8 % z peněz (ČR v roce 2015 vyčerpala 3 %).

Tabulka ukazuje, jak si v letech 2015 a 2016 vedly Babišem zmíněné země, hodnoty jsou v procentech:

Zdroj dat: Evropská komise

Jak je vidět, Maďarsko určitě s plánováním čerpání problém nemá. Ani Slovensko na tom není nijak špatně. Pobaltské státy si rovněž vedou poměrně dobře - Litva v roce 2016 naplánovala 23,9 %, Lotyšsko 22,6 %, Estonsko 13,3 %. Plánování čerpání je tedy problémem jen některých východoevropských zemí.

Výrazné problémy s čerpáním evropských dotací měla ČR především v programovém období 2007–2013. Fakt, že z hlediska čerpání dotací patřila ČR k nejhorším v EU, zmiňuje i zpráva EU Report 2015, kterou zveřejnil NKÚ. Podle něj byl na vině především velký počet programů a také složitost jejich implementační struktury (.pdf, str. 25).

V roce 2015 došlo ke zrychlení čerpání peněz z EU a čistá pozice za rok 2015 dosáhla rekordní výše (.pdf, str. 37). Následující rok 2016 z pohledu čerpání dotací nebyl tak úspěšný, což přiznává jak MMR, které je za čerpání evropských dotací zodpovědné, tak zpráva NKÚ, jež vytýká zpoždění s čerpáním dotací a absenci jasných cílů. Vyhodnocováním efektivního čerpání se však bude Evropská komise zabývat až příští rok.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť z logických důvodů nelze kvantifikovat sumy, které Ruská federace na uvedenou činnost vydává.

Ve výroční zprávě (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015 se uvádí, že cílem ruského informačního působení v ČR je mimo jiné narušování soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU.

O cíleném narušování názorové jednoty na západě se lze dočíst v řadě článků zahraničních i českých médií, například The Telegraph nebo Der Spiegel.

Ruskou dezinformační kampaní se intenzivně od roku 2015 zabývá také Evropská unie. Vedoucí evropské diplomacie Federica Mogherini bylapověřena, aby připravila plán na boj s ruskou dezinformační kampaní. Stejným tématem se kromě jinéhozabývalotaké letošní říjnové zasedání Evropské rady.

Nelze přesně vyčíslit, jaké jsou finanční náklady Ruska na dezinformační kampaň, neboť nelze očekávat, že takovou informaci zpřístupní. Veřejně dostupné jsou tudíž pouze odhady a dílčí částky.

Například internetový zpravodajský deník EUobserver přinesl informaci, že Ruská federace investovala v roce 2014 643 milionů eur do zvýšení vlivu svých médií v souvislosti se spuštěním dezinformační kampaně po ruské anexi Krymu.

Web HlídacíPes.org převzal v létě 2016 informace britského deníku The Times, který se zabýval investicemi do ruských médií z ruského státního rozpočtu. Ruská vláda podle informací The Times hodlá během letošního roku investovat do rozpočtů stanic Russia Today (zejména její anglické mutace) a rádia i zpravodajského serveru Sputnik zhruba 8,5 miliardy rublů, což činí přibližně 3,2 miliardy korun.

O různých projevech ruské propagandy informovala také řada evropských i světových médií. Poměrně známý byl tzv. případ Lisa, který je vydáván za velmi známý příklad ruské propagandy ve Spolkové republice Německo. Obecnější popis nabízí např. New York Times.