Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Stupeň „vyhrazené“ je nejnižším stupněm utajení dle § 4 zákona o ochraně utajovaných informací. K takovému materiálu má pak podle Hlavy II téhož zákona přístup pouze omezený počet osob, a to pouze za splnění zákonných podmínek. Obsahuje-li usnesení z jednání vlády takto utajované informace, není vůbec zveřejněno. Neexistuje však seznam usnesení či témat, která by do tohoto režimu měla spadat. Podle výše zmíněného § 4 jde o informace, jejichž vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky.

Jakkoli neexistuje seznam záležitostí, které požívají utajení, v praxi jde vysledovat, že pověření velvyslanců se v tomto režimu objevuje, přestože z těchto jednání tedy neexistují ani záznamy. Bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier toto potvrdil Českému rozhlasu v září, když se jednalo o politického tajemníka ministra zahraničí. Podobně se vyjádřil bývalý ministr vnitra Martin Pecina, když se objevily úniky informací z tohoto režimu, když šlo o vyslání Livie Klausové na Slovensko a Vladimíra Remka do Ruska. Totéž potvrdila mluvčí ministerstva zahraničních věcí v případě možného jmenování Jindřicha Forejta velvyslancem ve Vatikánu.

Jakkoli tedy není psaným pravidlem, že projednávání velvyslanců spadá pod režim „vyhrazeno“, jde o diplomatickou zvyklost. Sobotka se tedy vyjádřil korektně. Doplňme, že podíl na procesu pověření velvyslanců náleží vládě z titulu kontrasignace a odpovědnosti za prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. e Ústavy.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika je podle Indexu vnímání korupce (CPI) 2016 skutečně mezi zeměmi EU na sdílené 19. pozici. O rok dříve si země stála na 22. místě, na které se dostala z 25. pozice v roce 2014. Chvojkův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

zdroj: Transparency International

Vrchní soud v Praze zrušil verdikt nad bývalým hejtmanem Davidem Rathem za korupci.

Ministr spravedlnosti Pelikán záměr podat stížnost k Nejvyššímu soudu v kauze Rath oznámil v rozhovoru (1:35–1:50) pro Český rozhlas 20. prosince 2016.

Ministr Pelikán uvedl, že si není jistý tím, zda je chybou, že soud při povolení odposlechu nekriticky převezme argumenty státního zástupce. Považuje to totiž za běžnou praxi. Podle ministra Pelikána to tedy není důvod, pro který by měl být rozsudek zrušen.

Náčelník generálního štábu Bečvář se již začátkem roku nechal slyšet, že v lednu 2016 překročila naplněnost armády 80 %. V dubnu podle něj byla na 81 % a vyjádřil přesvědčení, že do konce roku by mohla dosáhnout 84 až 85 %. V červencovém rozhovoru pro Lidové noviny pak komentoval, že naplněnost je „na 80 procentech“. Přestože nejsou dostupná aktuální čísla o naplněnosti armády, vzrůstající trend od nástupu Stropnického do funkce odpovídá a čísla se tak momentálně opravdu pohybují kolem 83 %.

Jak informuje ČTK, „podle koncepce (.pdf, str. 20) výstavby armády by v českém vojsku mělo sloužit 24.162 vojáků z povolání, 3720 občanských zaměstnanců a do 5000 vojáků aktivní zálohy. Další vojáci a civilisté jsou pak zařazeni přímo pod ministerstvo obrany, to by mělo celkem mít k dispozici asi 42.800 lidí.“ Cílem roku 2025 je dosáhnout celkové naplněnosti 90 %.

Reforma evropské směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní doposud nebyla schválena plenárním zasedáním Evropského parlamentu.

Evropská komise v listopadu 2015 navrhla změnu pravidel o kontrole nabývání a držení zbraní. Týká se například zákazu poloautomatických či deaktivovaných zbraní. Původní návrh komise byl přísnější, s Evropským parlamentem a Radou EU se však nakonec dohodla na kompromisu. Směrnici již schválil také Výbor stálých zástupců členských států (COREPER).

Návrh však musí ještě schválit Výbor Evropského parlamentu pro vnitřní trh, který směrnici projedná na svém dalším setkání 26. ledna. Následovat bude hlasování v plenárním zasedání Evropského parlamentu a formální schválení Rady ministrů členských států. Výrok Pavla Blažka proto hodnotíme jako pravdivý.

Pavel Blažek korektně popisuje průběh vydávání Torubarova, který byl vydán z ČR do Ruska v květnu 2013. V ruské vazbě opravdu nezůstal příliš dlouho. V prosinci 2013 však opět z Ruské federace uprchl: neznáme důvody jeho útěku a nemůžeme určit, zda mu v zemi nic nehrozilo. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kauza Torubarova začala jeho obviněním ruskými soudy v letech 2007–2010 z podvodu a vydírání důstojníka tajné služby. Torubarov tvrdí, že to byl naopak on, koho vydírala tajná služba, policie a mafie. V roce 2010 uprchl se svou rodinou do České republiky. Na základě mezinárodního zatykače byl v roce 2011 zatčen v Rakousku, které ho vydalo do České republiky. Zde podal žádost o azyl, ale byl opět zatčen v roce 2012. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pak rozhodl o jeho vydání, jemuž se 2. května 2013 na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu. To však nebylo nikým potvrzeno.

K jeho vydání došlo i přes skutečnost, že azylové řízení nebylo ještě ukončené, což bylo kritizováno například Českým helsinským výborem. Později dal navíc výboru za pravdu i Ústavní soud, který došel k závěru, že rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vydání Torubarova bylo chybné a toto rozhodnutí o vydání zrušil 26. června 2014. Na základě rozsudku mu bylo vyplaceno 250 tisíc korun jako omluva, ale jeho další nároky za pomyslnou újmu české soudy zatím zamítly.

Ruský podnikatel byl po příletu z Prahy do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, kam se za ním chystali čeští diplomaté v Rusku, aby se podívali, v jakých podmínkách se nachází. Před domluvenou návštěvou ruský soud překvapivě rozhodl o propuštění z vazby k 3. červenci 2013 z důvodu překročení doby možné vazby.

Torubarov svůj pohled na předání, pobyt ve vězení a propuštění z vazby ozřejmil v rozhovoru pro Lidové noviny 8. července 2013. V prosinci 2013 znovu utekl z Ruské federace, ale byl na své cestě do Rakouska zadržen v Maďarsku, kde požádal o azyl. V roce 2014 mu byl azyl zamítnut, ale dle rozhodnutí maďarských soudů měl být jeho případ znovu přezkoumán. V roce 2016 mu maďarské úřady azyl opětovně zamítly udělit. Torubarov se znovu odvolal. Do konečného vyřešení azylového řízení nesmí Maďarsko opustit.

Babiš uvádí obě informace správně. Agrofert emitoval v prosinci 2012 desetileté korunové dluhopisy s 6 % úrokem. Mezi dluhopisy byly i korunové dluhopisy firmy Profi Credit za 300 milionu korun a za dvě miliardy, které byly na 10 let a za 18 %. Další 18 % dluhopisy byly na kratší období.

Program TOP 09 určený pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 má celkem 12 tematických okruhů. Patří mezi ně například boj s korupcí a kriminalitou, vzdělání, věda, výzkum a sport atd. Seznam nesvobod je spíše reakcí na aktuální témata a zákony prosazované vládou.

Mezi celkem 16 nesvobod definovaných TOP 09 skutečně patří kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb, prokazování původu majetku a v neposlední řadě také výše zmiňovaný zákon na ochranu úředníků. Miroslav Kalousek ale upřesňuje, že „soudci jsou ústavní činitelé“ a „Úředníci s tím, že získali definitivu, tak také mají mít určitý nadhled na tím, že ten, kterému slouží, protože oni jsou ve službě, občas ztratí nervy a zachová se, řekněme nevhodně.“ (OVM, 13:25 – 13:42)

Co se týče praxe v Poslanecké sněmovně, klub TOP 09 a Starostové předkládá prostřednictvím svých zákonodárců řadu návrhů zákonů a pozměňovacích návrhů i mimo tzv. Seznam nesvobody. Chová se v tomto ohledu jako obvyklá opoziční strana. Např. samotný Kalousek se spoulupodílel na 18 návrzích zákonů, 1. místopředseda strany Ženíšek na 27 návrzích, místopředsedkyně strany Helena Langšádlová (33), Markéta Pekarová Adamová (24) a Jitka Chalánková (21) a poslední člen vedení, poslanec Leoš Heger, spolu/předložil 24 návrhů.

Tato jejich legislativní aktivita nesouvisí výhradně s tzv. Seznamem nesvobody, jak dokládá seznam předložených návrhů u každého člena z vedení strany v rámci odkazů výše.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především z důvodu jeho začátku.TOP 09 svůj předvolební program má dostupný přímo na svých stránkách a dalším důvodem je fakt, že seznam 16 nesvobod nelze považovat za oficiální program strany, ale spíše jako upozornění na témata, která jsou stranou vnímána jako problematická. Navíc pokud sledujeme aktivitu poslanců klubu TOP 09 a Starostové v rámci Poslanecké sněmovny, tak zjistíme, že tito předkládají celou řadu návrhů, které jdou mimo záběr tohoto seznamu.