Přehled ověřených výroků

Samotný zákon č. 340/2015 Sb. o registru smluv byl poprvé navržen poslancem Farským (STAN) již v roce 2012. Na projednání čekal rok, než byl odložen. Znovu byl navrhnut po předčasných volbách v listopadu 2013 s tím, že v lednu 2014 prošel prvním čtením. V červnu 2014 zákon prošel ústavním výborem PS. Po problémech, jako bylo například vrácení zákona Senátem, je schválen v listopadu 2015.

Již v únoru 2016, ale poslanci navrhují novelu tohoto zákona. Hlavním důvodem je poskytnutí výjimky pro státní pivovar Budvar. Mezi únorem a červnem 2016 se na původní návrh výjimek pro Budvar nabalí další desítky pozměňovacích návrhů a výjimek ze zákona. Dne 1. července 2016 zákon vstupuje v platnost.

Jednání trvala od ledna 2016 do února 2017, kdy byla novela 22. února schválena ve třetím čtení po poměrně nepřehledném hlasování. Byly zde prosazeny výjimky pro státní a městské firmy, jež umožňují nezveřejňování části smluv. Portál Rekonstrukce státu, který se vývojem kolem registru dlouhodobě zaobírá, odhaduje, že tyto výjimky umožní nezveřejňovat zakázky za cca 148 miliard korun ročně z veřejných rozpočtů. Odhaduje se, že každý rok proteče ve státních zakázkách cca 600 miliard korun.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. I když jde jen o odhad, zmiňované sumě se blíží jak předpokládané částky občanské veřejnosti, tak i předkladatele prvotní verze poslance Farského.

Konkrétní dohoda mezi předsedy poslaneckých klubů a její naplnění není veřejně dostupnou informací. Neexistuje z ní něco jako zápis a není tedy možné korektně doložit, co přesně zástupci jednotlivých frakcí dohodli a nakolik se této dohody drželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Z čistě legálního hlediska je BIS povinna dle § 8 zákona č. 153/1994 Sb. podávat prezidentovi republiky a vládě minimálně jednou ročně zprávu o své činnosti. Navíc o informacích, které nesnesou odkladu, musí být tito informováni bezodkladně.

Jak vyplývá z poslední veřejné zprávy BIS pro rok 2015, tato služba předala vládě a prezidentovi republiky přes 600 dokumentů a doporučení. Minimálně jednou ročně tedy vláda dostala do ruky neveřejnou zprávu, kterou se musela zabývat. Vzhledem k tomu, že vláda nikde nezveřejnila, že zprávu projednávala či vzala na vědomí, lze se jen dohadovat, že tomu tak bylo. Nedostatečná informovanost vlády v této oblasti vedla například k tomu, že ji v roce 2015 předseda sněmovního výboru pro kontrolu činnosti BIS Marek Benda požádal o podání písemné zprávy o přijatých opatřeních souvisejících s informacemi a dokumenty, které v roce 2014 obdrželi jako příslušní adresáti od BIS.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, i když by se vláda měla minimálně jednou ročně zprávou BIS zabývat. Vzhledem k povaze informací lze jen odvozovat, jestli tak vláda činní. S přihlédnutím například i k nezodpovězené oficiální žádosti komise o podrobnější vyjádření je možné přemýšlet, zda se tak opravdu děje.

Generální ředitelství Finanční správy podléhá ministerstvu financí, ovšem jednotlivé ředitele odborů jmenuje státní tajemník. Finanční správa je ale přímo řízeným orgánem, jehož generálního ředitele skutečně jmenuje ministr financí.

Finanční správa ČR je jedním z odborů podřízených ministerstvu financí. Ta dále zřizuje „Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady, které jsou správními úřady a organizačními složkami státu“ § 1(2). Tyto sekce tedy rovněž podle z. č. 456/2011 Sb. podléhají ministerstvu financí.

Jmenování i odvolání generálního ředitele se ovšem řídí zákonem o státní službě (z. č. 234/2014 Sb.). V něm, v § 57(1) stojí, že: „Ředitele odboru v ministerstvu nebo v Úřadu vlády jmenuje státní tajemník na základě výsledku výběrového řízení. V jiném správním úřadu jmenuje ředitele odboru na základě výsledku výběrového řízení vedoucí služebního úřadu.“ Státním tajemníkem ministerstva financí je od roku 2015 Jan Sixta, který má současně podle § 60(1) pravomoc ředitele i odvolat. Státního tajemníka jmenuje vláda na návrh ministra financí, ta ho ovšem podobně jako ředitele sekce podle § 60(1) odvolá. Ministr financí zde tedy nemá v žádném z příkladů odvolací pravomoc.

Přestože Finanční správa spadá pod odbor 25 - Strategie daňové politiky, spolupráce a správy, jedná se o přímo řízenou organizaci, nad níž stojí pouze samotné ministerstvo. V tomto případě se proto na jmenování i odvolání podílí „vedoucího služebního úřadu“, tedy samotný ministr.

Podobně jako roku 2014 odvolal ministr dopravy Prachař (ANO 2011) generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic, tak loni odvolal ministr zemědělství Jurečka (KDU-ČSL) gen. ředitele pro Povodí Moravy.

Pražská koalice ve volebním období 2010–2014 doznala změn skutečně celkem třikrát. Občanští demokraté nejprve utvořili koalici s ČSSD, o rok později však spojili své síly s vítězem voleb, stranou TOP 09. Primátorem byl v obou případech Bohuslav Svoboda z ODS.

Po další koaliční krizi byl primátor odvolán a ustavila se nová koalice TOP 09 s ČSSD v čele s novým primátorem Tomášem Hudečkem z TOP 09.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, nakolik se TOP 09 v rámci poslední doby daří oslovovat nové lidi, kteří se stranou neměli co do činění.

Je vcelku problematické dokumentovat, nakolik se k TOP 09 obracejí noví lidé a to zejména na jejích veřejných akcích. Strana podnikla v únoru, březnu a dubnu celkem 15 veřejných akcí v rámci své „roadshow“, na nichž prezentovala svůj materiál Vize 2030. Tyto akce byly hojně navštěvovány, můžeme to dokumentovat namátkou na několika záznamech z těchto akcí, které má TOP 09 dostupné ve formě videí na svém Facebooku. Uveďme např. setkání v Praze, Plzni a Mladé Boleslavi.

Nelze pochopitelně určit, zda návštěvníci byli tzv. novými tvářemi, nebo zda se podobných akcí zúčastňovali již dříve.

Co se týká personální stagnace, TOP 09 v současnosti čítá necelé tři tisíce členů, jak dokládá text serveru E15. Aktuální čísla mohou být mírně odlišná, článek pochází z února 2017. V minulosti, jak dokládá dokument (str. 26) ze čtvrtého celostátního sněmu strany z roku 2015, měla strana členů i více. Nejvíce jich bylo v letech 2011 a 2012, kdy členská základna dosáhla výše cca 4 500 lidí. Aktuálnější čísla samotná strana na svém webu nezveřejňuje.

Zdroj: TOP 09 (Sněmovní sešit 2015, str. 26). Pozn. skoky v rámci grafu ukazují končící členy, kteří ze strany odešli kvůli nezaplacení příspěvků (viz Stanovy TOP 09, čl. 3, odst. 7, písm. f).

Členská základna strany tedy pozvolně klesá. To ovšem není na české politické scéně ojedinělý jev, úbytek členů provází i další strany a hnutí. Obecně se dá konstatovat, že přímo členů některé ze stran je v České republice poměrně málo.

Nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit Schwarzenbergův výrok o tom, že je o stranu větší poptávka. Je také otázkou, nakolik by mohlo jít o fenomén, že TOP 09 dříve voliče až tolik kontinuálně neoslovovala, jak to činila od února do dubna 2017 v rámci představování své Vize 2030.

Pavel Bělobrádek je předsedou KDU-ČSL od 20. listopadu 2010. Pod jeho vedením se tak strana účastnila opakovaně krajských a také senátních voleb, ve kterých skutečně posilovala.

Krajské volby

Lidovci se pod vedením Bělobrádka účastnili krajských voleb dvakrát – konkrétně to bylo na podzim 2012 a 2016. V prvně uvedených volbách získali celkem 53 mandátů (ať již na samostatných kandidátkách, nebo v různých krajských koalicích – za všechny koalice pro Královéhradecký kraj, na jejíž kandidátce získal mandát i Bělobrádek).

O čtyři roky později pak lidovci posílili o celkem pět mandátů. Celostátně dosáhli na 58 krajských zastupitelů.

Senátní volby

V roce 2012 získali lidovci dva mandáty. O dva roky později získali pět senátorů a další dva byli zvoleni ve společné koalici s dalšími subjekty. V roce 2016 získali pět mandátů, v koalici s dalšími subjekty pak další tři mandáty.

Pokud budeme srovnávat stejný druh voleb, tak je pravdou, že pod Bělobrádkem se lidovci postupně zlepšují. Bereme-li tedy ty volby, kdy se KDU-ČSL pod tímto předsedou ucházela o podporu opakovaně. Do srovnání tedy nepočítáme období před Bělobrádkovým nástupem, kdy lidovci vypadli z Poslanecké sněmovny.

V médiích interpretuje takové rozdělení dotací jen samotný ministr Jurečka, výrok tedy považujeme za neověřitelný.

Výrok padl během diskuze o tom, zda je pro Česko důležité mít Senát. Redaktor namítá, že při absenci Senátu a malém počtu poslanců (jak navrhuje Babiš) by mohlo dojít k „zabetonování“ Poslanecké sněmovny a následné změně Ústavy, aniž by existoval Senát, který by tomu zabránil. Na to Babiš odpovídá, že již dnes může dojít ke změně Ústavy plným počtem poslanců. To však není pravda.

Ústava je v hierarchii právních norem tzv. ústavním zákonem, pro jehož změnu je třeba většího počtu hlasů, než je tomu u běžného zákona. Souhlas musí udělit 3/5 všech poslanců a zároveň 3/5 přítomných senátorů. Na rozdíl od běžného zákona, pokud neudělí souhlas také 3/5 senátorů, nelze jej nahradit větším počtem hlasů poslanců. V žádném případě tedy poslanci, byť v kompletní shodě, nemohou sami změnit Ústavu, jak argumentuje Babiš. Vždy musí jít o vůli dvou komor.

Totéž dále v rozhovoru zdůrazňuje redaktor Lidových novin, na což už ovšem Babiš nereaguje.