Přehled ověřených výroků

Zjistit celkový objem uskutečněných čínských investic není úplně možné. Pokud ale budeme vycházet z dostupných dat, investice čínské strany se ani zdaleka neblíží částce zmíněné Zemanem.

Přehled čínských investic (uskutečněných i plánovaných) jsme zpracovávali v květnu tohoto roku. Zeman před pár dny slíbil ministru financí, že mu seznam čínských investic v objemu 50 mld. Kč. dodá, Andrej Babiš totiž na schůzce význam investic zpochybnil.

CzechInvest, který pomáhá zprostředkovávat zahraniční obchod vyčíslil jím zprostředkované čínské investice za rok 2015 na 1,15 mld. Kč. Mluvčí CzechInvestu před pár dny Rozhlasu řekla: „Objem letošních čínských investic se blíží bezmála dvěma miliardám korun, nyní se navíc jedná s více než deseti možnými investory o potenciálních investicích v hodnotě kolem 20 miliard korun." Agentura ČTK v březnu informovala, že čínská společnost CEFC za 10 měsíců působení na českém trhu investovala částku 20 mld. Kč. Ovšem CEFC si spíše skupovala podíly v různých podnicích a společnostech, nakupovala investice nebo podíl ve fotbalové Slavii. Nejde tedy přímo o investice, kdy by na základě takových akvizic vznikala nová pracovní místa. Otázce se také věnujeme v prvním odkazu tohoto odůvodnění.

Analytická společnost Bisnode uvedla, že navzdory oznámení dalších čínských akvizic v Česku klesl letos objem čínského kapitálu v základním jmění českých firem o 616 milionů Kč na 5,21 miliardy korun.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť prezident Zeman zplošťuje syrský problém na 2 strany sporu, i když zde působí řada dalších aktérů. Obecně také popisuje syrskou opozici jako radikálně islamistickou po vzoru an-Núsrá, což neodpovídá realitě. Skupiny, které bojují proti prezidentu Asadovi, jsou výrazně rozmanitější.

Syrský problém je velmi složitý. Jedním z hlavních faktorů je, že se do něj zapojuje velká řádka aktérů a nejde o 2 strany sporu, jak uvádí Zeman. Jako příklad komplikovanosti situace v Sýrii uvádíme grafiku CNN (zdroj grafiky zde), která popisuje základní aktéry a vztahy mezi nimi.

V případě opozice pak nelze tvrdit, že existuje jednotná fronta, která by navíc byla jen radikálně islamistická. V Sýrii v současnosti bojuje proti Asadově vládě několik hlavních uskupení povstalců.

Kromě přímo bojujících stran existuje také politické křídlo opozice Národní koalice syrské revoluce a opozičních sil, které působí v zahraničí a je hlavním partnerem při pokusech o nalezení mírového řešení, jak jsme již dokazovali v roce 2015 zde.

Mezi hlavní opoziční uskupení patří Army of Conquest (Jaish al-Fatah, JaF), jež zahrnuje radikální islamistické skupiny bojující proti Asadovu režimu a Hizballáhu. Sem patří například Jabhat Fateh al-Sham, tedy prezidentem zmiňovaná bývalá an-Núsra.

Další významnou skupinou jsou Syrian Democratic Forces (SDF). Jedná se o uskupení povstaleckých antijihadistických skupin syrských Kurdů, Turkmenů, Arabů a dalších menšin na severu Sýrie. Toto uskupení je v současnosti vůči Asadovu režimu většinou neutrální.

Poslední významnou skupinou je Free Syrian Army (FSA), která je původně uskupením neislámských sil bojujících proti Asadovu režimu. V současnosti je FSA v úpadku, ale jednotlivé části i nadále působí v rámci jiných skupin. Nálepka FSA je aktuálně také používána pro Tureckem podporované jednotky na severu Sýrie.

Komplikovanost současné opozice ukazuje i příklad jednotek, které se účastnily letošního pokusu o osvobození Allepa v srpnu–září 2016. Hlavní síly zde sice byly islamistické, ale podporované byly i jednotkami patřícími k tzv. umírněné opozici.

Složitý vztah k islamistické opozici a její rozmanitost ukazuje přehledně také akademická studie „Syrian oposition guide“ (. pdf) nebo toto shrnutí i méně významných opozičních skupin.

Nabízí se také otázka, zda je možné hovořit o jednotné straně Asada, když ji tvoří tolik nesourodých částí od pravidelné syrské armády a místních milicí přes libanonský Hizballáh až k iráckým a íránským šiítským jednotkám.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především proto, že v Sýrii neexistuje jen radikálně islamistická opozice vůči Asadovi. Situace je na obou stranách konfliktu mnohem složitější, než jak ji prezident vykresluje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ovšem upozorňujeme, že Zeman zaměňuje migranty za uprchlíky. Jejich počty v Turecku však odpovídají jeho tvrzení.

UHNCR definuje rozdíl takto: "Migranti se na cestu vydali dobrovolně s cílem nalézt lepší obživu pro sebe i své rodiny. Uprchlíci naproti tomu odejít museli, aby tak ochránili svůj život či svobodu." Tyto dva pojmy jsou ale často vzájemně nahrazovány a Miloš Zeman v kontextu debaty mluvil o uprchlících, nikoli o migrantech.

Zpráva o provádění společného akčního plánu EU a Turecka uvádí, že Turecko k 10. 2. 2016 hostilo 2 582 600 syrských uprchlíků. Těmto uprchlíkům Turecko přiznává dočasné ochrany.

Výzkumná zpráva Amnesty International vydaná v červnu 2016 potvrzuje, že na území Turecka se pohybuje kolem 2,75 milionu syrských uprchlíků a 400 000 žadatelů o azyl a uprchlíků z jiných zemích (například Afghánistánu, Iráku a Íránu).

Je skutečně pravda, že mezi nově zvolenými senátory jsou tři z hnutí ANO 2011. Je to Jiří Dušek, Ladislav Václavec a Jaroslav Větrovský.

Podle oficiálních stránek Senátu ČR tvoří ANO 2011 senátorský klub společně se Severočechy.cz. Před volbami byl tento klub tvořen pěti členy, z nichž čtyři jsou součástí ANO 2011. Pokud tedy připočítáme k této čtveřici i nově zvolené senátory, dostáváme sedmičlenný klub.

Klub se senátorkou Dernerovou (za hnutí Severočeši.cz) vznikl v roce 2014, podle zákona o jednacím řádu Senátu je pro ustavení klubu nezbytný počet alespoň 5 senátorů (§ 21 odst. 1). Nově tedy může vniknout sedmičlenný klub zástupců zvolených jen za hnutí ANO.

Co se týče celkových výsledků senátorských voleb, hnutí ANO 2011 bylo opravdu 2. „na pásce“, tedy umístilo se jako druhé v počtu zvolených senátorů. První místo získala KDU-ČSL se svými pěti zvolenými senátory (další pak byli za KDU zvoleni v různých koalicích).

Zde měla místopředsedkyně na mysli zvoleného senátora Jaroslava Větrovského, který je od roku 2006 starostou města Mladá Vožice na Táborsku. Ten porazil Jana Mládka, ministra průmyslu a obchodu, o 3 829 hlasů. Vzhledem k povolání obou kandidátů si můžeme dovolit tvrzení, že Větrovský je opravdu lokální politik, zatímco Mládek celostátní.

Jméno

Navrhující strana

Povolání

Počet hlasů ve 2. kole

Procenta

Jaroslav Větrovský

ANO 2011

starosta11 643

59,83%Jan Mládek

ČSSD

ministr MPO

7 814

40,16%

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ještě v den voleb vyvěsil Andrej Babiš na svůj Facebook grafiku, ve které roli Senátu vyzdvihuje.

Po proběhnutém 2. kole senátních voleb, ve kterém hnutí ANO získalo pouze (vzhledem k postupujícím z 1. kola) 3 mandáty, Babiš pro deník Právo řekl:

„Senát je de facto zbytečný, zpomaluje legislativní proces, stojí 600 milionů korun ročně a navíc ztratil kompetenci volit prezidenta. Na Slovensku například horní komora není.“

Tento text vyšel přibližně v 18 hodin, tedy 4 hodiny po uzavření volebních místností. Tentýž den již v 8 hodin ráno (tedy 6 hodin před uzavřením volebních místností) se na facebookovém profilu Babiše dopoledne objevil příspěvek, ve kterém stojí:

„Senát je důležitá součást demokratického fungování této země.“

Babišova veřejná prohlášení stran zpochybňování významu Senátu a zejména pak jeho možného zrušení nejsou v otevřených zdrojích dohledatelná.

O nákladech na provoz Senátu se mluví v souvislosti s moderátorem citovaným výrokem Andreje Babiše: „Senát je de facto zbytečný, zpomaluje legislativní proces, stojí 600 miliónů korun ročně, a navíc ztratil kompetenci volit prezidenta. Na Slovensku například horní komora není.“

Senátor Čunek říká, že náklady jsou ještě vyšší, což však není pravda.

Výdaje Senátu ČR obsahuje přiložená tabulka, kterou jsme sestavili z údajů rozklikávacího státního rozpočtu MFČR (Monitor.statnipokladna.cz). V jednom řádku uvádíme schválený rozpočet, ve druhém reálné výdaje horní komory parlamentu.

Rok

2011

2012

2013

20142015

Schválený rozpočet (v tisících Kč)

508 516525 530 511 818518 879521 307Skutečné výdaje (v tisících Kč)500 200

489 458

498 441

470 786

490 469

V tomto roce plánuje ministerstvo financí vynaložit na provoz horní komory více než 558 milionů korun. Ani letošní výdaje tak neodpovídají výroku Jiřího Čunka.

Výrok celkově hodnotíme jako nepravdivý.

Rozpočet ČR na tento rok bude ve skutečnosti o 17 % nižší, než Čunek uvádí. Náklady na provoz Senátu jsou však oproti celkovým státním výdajům skutečně téměř zanedbatelné.

Informace potřebné k ověření výroku jsme shromáždili v následující tabulce. K jejímu sestavení jsme využili údaje z rozklikávacího rozpočtu na webu Monitor.statnipokladna.cz a přehled výdajů letošního rozpočtu na stránkách ministerstva financí.

Pro pořádek uvádíme skutečné náklady na obě komory parlamentu a jejich podíl na státním rozpočtu v jednotlivých letech (pro rok 2016 se jedná o schválené výdaje).

Rok

2014

2015

2016 (předpoklad)

Rozpočet (v tis. Kč)

1 211 608 1531 297 321 5881 250 856 787Senát (v tis. Kč)

470 786490 469558 711 Podíl na státním rozpočtu (v %)

0,0390,039

0,045 Poslanecká sněmovna (v tis. Kč)

1 122 2161 135 5231 159 613 Podíl na státním rozpočtu (v %)

0,0920,0880,093

Z přehledu vyplývá, že letos plánuje ministerstvo financí ze státní kasy vydat asi 1,251 bilionu Kč, zatímco senátor Čunek mylně uvádí o pětinu vyšší částku. Starosta Vsetína naopak správně uvádí, že rozpočet obou komor parlamentu tvoří jen velmi malou část z celkových ročních nákladů ČR.

Poznamenáváme, že se letošní schválený rozpočet Senátu oproti reálným výdajům z minulého roku liší takřka o 70 milionů korun. Přestože se jedná o významný nárůst, konkrétnější informace o tom, jak budou peníze využity, se nám nepodařilo dohledat.

Přestože se letošní náklady státní kasy pohybují v nižších číslech, hlavní sdělení, tedy že náklady Senátu jsou oproti celkovému rozpočtu marginální, odpovídá pravdě. S touto výtkou hodnotíme výrok jako pravdivý.

Oldřich Bubeníček má pravdu v tom, že se KSČM daří v poměrných volbách lépe, než ve většinových. Přestože jde o fenomén, který je značně komplexní a podílí se na něm celá řada faktorů, volební výsledky KSČM do obou komor Parlamentu ČR od roku 1996 Bubeníčkovo vyjádření dokládají. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, byť současně dodáváme, že text odůvodnění není vyčerpávající.

Dle Ústavy ČR se systém poměrného hlasování (čl.18 (1)) využívá v České republice při volbách do Poslanecké sněmovny a do zastupitelstev krajů či obcí. Většinový systém se pak užívá při senátních volbách (čl.18 (2)) a při volbě prezidenta (při jediné přímé volbě prezidenta KSČM nepostavila svého vlastního kandidáta).

V rámci hodnocení srovnáváme zejména volby do Senátu, o nichž byla v pořadu řeč, s volbami do Poslanecké sněmovny. Nejvyššího senátního zastoupení dosáhla strana v roce 1998, kdy disponovala celkem čtyřmi mandáty (jde o necelých 5 % mandátů v rámci celého Senátu). Naopak nejnižší zastoupení v Poslanecké sněmovně znamenalo v roce 1996 pro komunisty zisk 11 % všech křesel v dolní komoře. Již z toho lze vidět významnou disproporci v dosahování zisku křesel.

Tento fakt ovlivňuje řada faktorů, uvádíme pouze některé z nich:

Základním rozdílem je samotný princip poměrné a většinové volby a jejich nastavení v České republice. Pro volby do Poslanecké sněmovny se využívá 14 vícemandátových obvodů, kdy pro podíl na distribuci mandátů je zapotřebí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Mezi těmito obvody je, co do počtu distribuovaných křesel, značný rozdíl (počet křesel v krajích se odvíjí od lidnatosti - resp. od počtu odevzdaných hlasů).

KSČM jako stabilní celostátní strana s velkou členskou základnou, věrným elektorátem a zavedenou značkou (ve všech významech tohoto slova), dokáže oslovovat přes 10 % voličů. To jí pohodlně stačí na zisky mandátů v dolní komoře. Naopak podobný zisk v senátních volbách nestačí zpravidla na postup do 2. kola volby.

Pro volby do Senátu se pak využívá 81 jednomandátových obvodů, kde se volí dvoukolově (po vzoru voleb do Národního shromáždění Francouzské republiky s malou úpravou), tj. pro zisk mandátu je zapotřebí 50 % plus jeden hlas v prvním kole, popř. zisk více hlasů v kole druhém, kam postupují jen dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního.

V rámci senátních voleb volí obvykle mnohem méně lidí. Volby do Poslanecké sněmovny jsou volby prvního řádu, naproti tomu volby do Senátu tak (zejména občany) chápány nejsou (soudě podle účasti - viz volby.cz). Volí se jednotlivé osobnosti a ne až tak strany, což je zejména pro KSČM problém.

Pro kandidáty, kteří postoupí do 2. kola, je pak nezřídka velmi těžké získat mandát, což ovlivňuje to, že samotný elektorát KSČM v daných obvodech na zvolení nestačí. Pro řadu voličů je stále problematické volit zástupce KSČM, a preferují tak kandidáta jiné (jejich optikou demokratické) strany.

zdroj: volby.cz

Ve volbách do PS se KSČM, kromě roku 2010, umístila KSČM vždy na 3. místě. Naproti tomu v Senátních volbách, v nichž se hlasuje ve dvou kolech, je úspěch KSČM ve srovnání s ostatními kandidujícími subjekty velmi nízký. Dosud podíl KSČM na složení Senátu nepřesáhl 5 %. V Poslanecké sněmovně se jejich participace pohybuje v průměru okolo 15 %.

zdroj: senat.cz, volby.cz

V současnosti je v Senátu pouze jeden zástupce KSČM, a to Václav Homolka.

Debata o tom, zda mít, nebo nemít Senát, se skutečně vede již od konce roku 1992, kdy byla tvořena Ústava ČR. Řada poslanců však tehdy apelovala na upřednostnění státotvorných zájmů před stranickými, a tedy i na snahu o konsensus.

Ústavou ČR ze 16. prosince 1992 zaniklo federativní uspořádání Československé republiky, tedy i Federální shromáždění, které do té doby plnilo funkci společného parlamentu pro Česko i Slovensko. Z České národní rady se nově stal Parlament ČR, přičemž zmíněná ústava v čl. 18 dělí tento subjekt na Senát a Poslaneckou sněmovnu.

Tato koncepce (. doc) dvou zákonodárných orgánů se začala řešit již v červenci 1992. Komise předsednictva ČNR, která se tehdy na přípravě ústavy podílela, počítala se 100 senátory, jejichž působení musí být maximálně odděleno od poslaneckého. Stejně tak musí působit v odlišném funkčním období. Vláda ovšem nesouhlasila s maximálním oddělením komor. V průběhu jednání se měnil i počet senátorů, který se nakonec ustálil na 81.

Senát jako takový však začal fungovat až od voleb 1996. Do té doby působil v ČR Prozatímní Senát, vůči němuž chovala řada poslanců antipatie a proklamovala jeho zrušení (.doc, kapitola III.).

Jedním z předmětů sporu byl i výběr volebního systému. KDU-ČSL prosazovala tzv. australský systém (alternativní hlasování), kde voliči vytvářeli pořadí kandidátů uvedených na jedné kandidátce. Zvítězil ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů. V opačném případě byly „hlasovací lístky kandidáta, který získal nejméně prvních pořadí, přiřazeny k hlasovacím lístkům kandidátů, kteří byli na nich uvedeni jako druzí v pořadí“ (.doc, str. 4).

Po níže zmíněném pozměňovacím návrhu Hirše byl tento model zamítnut a schválen většinový dvoukolový systém.

Vládní návrh ústavy z poloviny roku 1992 ovšem přímo neřešil způsob volby.

„Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.“ - k čl. 18 až 20 vl. návrhu ústavy.

S přesnou specifikací přišla vláda, když se návrh předložil 10. listopadu ČNR k projednání. Pozměňovací návrh na upřesnění čl. 18 zmíněného návrhu ústavy podal Pavel Hirš přímo v průběhu 10. jednání.

„2. V čl. 18 odst. 1 se uvádí:‚Do komor parlamentu se použije odlišný způsob voleb'. Přitom neuvádí jaký.

Zde bych rád zdůraznil, že celá ústava je koncipována na vzájemné vyváženosti obou komor parlamentu, to je poslanecké sněmovny a senátu, přičemž senát plní v legislativním procesu funkci kontrolního a pojistného mechanismu a má odlišný charakter než poslanecká sněmovna. Aby svoji funkci mohl plnit, musí být zvolen v jiném časovém období a jiným způsobem. Dále - aby senát plnil svoji funkci, měli by být senátoři zástupci užšího okruhu voličů než poslanci poslanecké sněmovny. Proto je nejvýhodnější, aby členové senátu byli voleni v menších jednomandátových obvodech, nejlépe většinovým volebním způsobem.

Na druhé straně - poslanecká sněmovna jako základní prvek legislativního procesu je složena z členů zastupujících větší volební obvody, kdy se na volebním procesu podílejí především politické strany, které, jak se praví v čl. 5 navrhované ústavy, jsou základem politického systému státu. Zde je pak nejvýhodnější nám již tradiční poměrný volební systém.

Z těchto důvodů navrhuji následující znění čl. 18 první odstavec:‚Volby do poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.'

Dále navrhuji zařazení dalšího odst. 2 v následujícím znění:‚Volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva většinovým systémem.' Stávající odst. 2 se pak přečísluje na odst. 3.“

Tato navrhovaná úprava se stala nakonec jediným schváleným pozměňovacím návrhem ústavy, který podpořilo 151 přítomných poslanců.

Samotná debata o ponechání, či zrušení Senátu se skutečně vede od samého vzniku republiky a soustavně pokračuje až do dneška. V roce 1996 řada poslanců usilovala o jeho zrušení. Jejich iniciativu nakonec zamítla vláda. Proti Senátu se otevřeně vyslovil v rozhovoru pro BBC v roce 2001 i Ivan Langer (tehdy ODS).

Pro zrušení Senátu se často vyslovují členové KSČM (např. poslankyně Zuzka Rujbrová v roce 2004). Otázka potřebnosti Senátu eskaluje často s volbami, jak je tomu i po současných senátních volbách, kdy Andrej Babiš proklamuje nesmyslnost Senátu.