Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, hlava státu si skutečně své bezprostřední okolí vybírá dle své vůle a není v tomto limitována. Je tedy pravdou, že Václav Havel i Miloš Zeman za své spolupracovníky zvolili uvedené pány.

Ivan Medek působil v letech 1993–1996 jako ředitel Odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky (KPR) a v letech 1996–2000 jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (též kancléř). Karel Schwarzenberg byl vedoucím KPR v letech 1990–1992. Vratislav Mynář působí jako vedoucí KPR od roku 2013 do současnosti.

Martin Nejedlý nezastává žádnou úřednickou funkci v KPR, je však uveden v seznamu členů expertního týmu prezidenta republiky a také v seznamu jeho oficiálních poradců. Dodejme, že u Martina Nejedlého panují pochybnosti, co konkrétně v týmu prezidenta republiky dělá.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Předsednictvo ČSSD vydalo po prvním kole prezidentských voleb v roce 2013 prohlášení, v němž vyjadřuje podporu Miloši Zemanovi. Stejně se vyjádřil i senátorský klub ČSSD a Klub starostů a primátorů zvolených za ČSSD.

Podle výsledků organizace KohoVolit.eu voliči ČSSD již v prvním kole dali hlas Miloši Zemanovi. Podle tabulky (.xls, tabulka „chart1_source“) tvořili voliči ČSSD 10 % jeho elektorátu. 6 % Dienstbierových voličů pak volilo v minulých volbách ČSSD. Jinými slovy, 45,5 % voličů ČSSD dalo hlas v prvním kole Zemanovi a 27 % Dienstbierovi.

Analýza KohoVolit.eu dále uvádí, že se ve druhém kole většina voličů, kteří v prvním kole volili zástupce ČSSD Jiřího Dienstbiera, přesunula k Miloši Zemanovi.

Andrej Babiš mluví o rozsudku v kauze Agrotec. Tato firma ze svěřenského fondu měla podle obžaloby manipulovat se zakázkami České Pošty. Nepravomocný rozsudek padl jen před několika dny a není tedy ještě zveřejněn, vycházíme proto z mediálních zdrojů. Neboť v kauze jednoho ze zaměstnanců ještě nepadl rozsudek vůbec a rozhodnutí ve věci firmy je nepravomocné, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Podle vyjádření státního zástupce Matuly bylo prokázáno, že firma spáchala skutek, který byl předmětem obžaloby podané v červnu 2015. V mezičase však došlo ke změně zákona, který nově zprošťuje trestní odpovědnosti ty podniky, které vynaložily dostatečné úsilí, aby zabránila svým zástupcům páchat trestnou činnost. V tomto případě firma měla etický kodex, který toto zástupcům zapovídal.

Dle práva je tedy Agrotec jako společnost v tuto chvíli nevinný. Spáchal skutek, který je popsaný jako trestný čin, nicméně díky loňské novele se viny zprostil tím, že vydal etický kodex a podnikl tak údajně veškeré možné kroky k zabránění trestné činnosti. Toto rozhodnutí je zatím nepravomocné, může být tedy ještě zvráceno Vrchním soudem v Praze.

Vedle toho je však možné obžalovat jednotlivé zaměstnance, kteří se pochybení dopustili, a tak tomu bylo i v této kauze. Dva ze zaměstnanců zapojení do této aféry stanuli rovněž před soudem, o vině jednoho z nich nebylo dosud rozhodnuto (podle vyjádření samotného koncernu).

Nebylo tedy rozhodnuto o vině společnosti, neboť té umožnila legislativní změna (v den podání obžaloby platná pouhý den) zprostit se. Toto rozhodnutí je ovšem nepravomocné a případ bude nadále řešit vrchní soud. I další kauza je zatím bez pravomocného rozhodnutí, proto je tento výrok neověřitelný. Nakolik byla celá kauza účelová či nikoli, neposuzujeme.

Míru investování před dvěma lety nejlépe charakterizuje výše kapitálových výdajů. Za ty vláda v roce 2015 utratila asi 176 miliard Kč, i s připočtením inflace skutečně nejvíce od roku 2000 (viz graf).

Zdroj: Ondřej Kokeš

Výše investic se často porovnává s výší hrubého domácího produktu, proto jsme podíl spočítali v tabulce níže. Avšak ani investice v letech 2009 a 2010, které svou výší také vyčnívaly nad průměr, nepřekonaly v tomto ohledu údaje z předminulého roku. Data pochází z ročenky ČSÚ a z přiloženého grafu.

RokKapitálové výdaje v mld. KčHDP v mld. KčPodíl investic na HDP2009134,233 921,82734,23 %2010134,913 953,65134,12 %2015176,254 554,61538,7 %První část výroku tedy považujeme za pravdivou.

K otálení s výkupem pozemků můžeme pouze uvést, že počátkem roku 2016 vstoupila v platnost novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, která dle své důvodové zprávy napravuje četné chyby dřívější úpravy, kvůli nimž byl proces výkupu pozemků značně komplikovaný a zdlouhavý. Jde například o systém oceňování nemovitostí, umožnění vyvlastnění pozemků ve spoluvlastnictví nebo třeba usnadnění směny mezi subjekty. Je zjevné, že toto jsou důvody, kvůli kterým (také) docházelo před rokem 2015 k průtahům v řízení o odkupu pozemků.

Druhou část výroku necháváme tedy neověřenou. Jelikož hlavní informací ministrova výroku představuje zpráva o míře vládních investic, s touto výhradou výrok označujeme jako pravdivý.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Václav Klaus mladší skutečně uvedl, že je „pro povinnou matiku ‚ as soon as possible ' “ a odkládání podle něj nebude mít žádný smysl. Výrok Valachové (ČSSD) tak hodnotíme jako pravdivý.

„Povinná matika bude přínosem, protože studenti se budou víc učit. A i průměrné školy se budou více snažit. Čekat do roku 2068 až se bude matika učit ‚ moderně ' – není žádné řešení,“ uvedl Klaus ml. na své stránce.

Myšlenku na povinnou maturitu z matematiky veřejně prezentoval již před lety. V roce 2012 proklamoval nutnost přepracování státních maturit a zavedení třech státních zkoušek, tedy povinné maturity z češtiny, angličtiny a matematiky.

V témže roce Petr Fiala (ODS) jako tehdejší ministr školství sestavil expertní komisi (dnešní CERMAT), která se otázkou státních maturit zaobírala. Jedním z jejích členů byl i Václav Klaus ml., jenž později působil jako poradce Fialy. O dva roky později své postoje ještě zopakoval v reakci na špatné výsledky maturantů z matematiky.

I dnes Klaus ml. upozorňuje na „alarmující stav školství“ a z jeho výstupů je patrný spíše negativní vztah k postupům Valachové.

Stupeň „vyhrazené“ je nejnižším stupněm utajení dle § 4 zákona o ochraně utajovaných informací. K takovému materiálu má pak podle Hlavy II téhož zákona přístup pouze omezený počet osob, a to pouze za splnění zákonných podmínek. Obsahuje-li usnesení z jednání vlády takto utajované informace, není vůbec zveřejněno. Neexistuje však seznam usnesení či témat, která by do tohoto režimu měla spadat. Podle výše zmíněného § 4 jde o informace, jejichž vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky.

Jakkoli neexistuje seznam záležitostí, které požívají utajení, v praxi jde vysledovat, že pověření velvyslanců se v tomto režimu objevuje, přestože z těchto jednání tedy neexistují ani záznamy. Bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier toto potvrdil Českému rozhlasu v září, když se jednalo o politického tajemníka ministra zahraničí. Podobně se vyjádřil bývalý ministr vnitra Martin Pecina, když se objevily úniky informací z tohoto režimu, když šlo o vyslání Livie Klausové na Slovensko a Vladimíra Remka do Ruska. Totéž potvrdila mluvčí ministerstva zahraničních věcí v případě možného jmenování Jindřicha Forejta velvyslancem ve Vatikánu.

Jakkoli tedy není psaným pravidlem, že projednávání velvyslanců spadá pod režim „vyhrazeno“, jde o diplomatickou zvyklost. Sobotka se tedy vyjádřil korektně. Doplňme, že podíl na procesu pověření velvyslanců náleží vládě z titulu kontrasignace a odpovědnosti za prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. e Ústavy.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože vláda mohla svým usnesením zakázat reorganizaci policie a ministerstvo vnitra by se jím muselo řídit.

Obecně platí, že vláda může usnesením podle článku IV jednacího řádu vlády schvalovat a uložit úkol. Dále podle odst. 3 tohoto článku platí, že vláda může usnesením uskutečnit zákonem stanovenou pravomoc.

Odstavec 5 pak říká, že vláda bere určitou skutečnost na vědomí, doporučuje určité postupy nebo něco žádá.

Dle článku 69 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Kompetenční zákon o zřízení ministerstev ve svém § 12 uvádí rozsah kompetencí ministerstva vnitra, mezi které mimo jiné patří záležitosti vnitřní bezpečnosti, tedy záležitosti týkající se Policie ČR.

Stejný zákon pak v části třetí upravuje zásady činnosti ministerstev. V § 21 je stanoveno, že ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.

Z toho vyplývá, že ministerstvo mohlo reorganizaci policie provádět. Kdyby však vláda vydala usnesení zakazující provedení této reorganizace, muselo by se jím ministerstvo vnitra řídit.

Co se týká zmínky o dvou měsících, Pavel Blažek má na mysli nejspíše časové období mezi zveřejněním plánu na reorganizaci ministrem vnitra Chovancem a policejním prezidentem Tuhým na začátku června loňského roku a účinností tohoto opatření 1. srpna 2016.

Jelikož Pavel Blažek popisuje možnosti ministrů správně stejně jako dobu, kdy je mohli uskutečnit, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).