Přehled ověřených výroků

Platy vysokoškolských pracovníků ve veřejném sektoru se řídí zákonem, respektive nařízením č. 564/2006 Sb. To rozlišuje platové třídy, které se dělí dle dosaženého vzdělání, a platové stupně, jež se odvíjí od získané praxe v zaměstnání.

Podle katalogu MPSV (.pdf, str. 241) patří učitelé do platové třídy 8–14, akademický pracovník pak do 12.–15. třídy. Současně platí pro pedagogické pracovníky následující platové rozpětí (.pdf).Učitel v mateřské škole má nástupní plat 17 260 korun (třída 8), učitel střední odborné školy kolem 21 750 korun a učitel gymnázia či vyšší odborné školy asi 22 140 korun. Pedagog na vysoké škole by pak měl začínat na 23 170 korunách.

Ve srovnání s jinými veřejnými profesemi jsou na tom ale pedagogičtí pracovníci v nástupních platech o něco lépe, jak ukazuje následující graf.

Zdroj: tabulky MPSV

Nicméně v dlouhodobém horizontu se jejich platy ve srovnání s ostatními profesemi veřejného sektoru zvyšují minimálně. Za dvanáct let práce v oboru si učitelé polepší jen o zhruba 500–2000 korun. Z tohoto hlediska se skutečně jedná o nejnižší růst.

Český statistický úřad navíc nabízí porovnání průměrných mezd v jednotlivých oborech. Na následující tabulce hrubých mezd za měsíc vidíme, že lidé pracující ve vzdělávání mají dlouhodobě nižší příjmy (uváděné v Kč):

Zdroj: ČSÚ (Tab. 2 Průměrná hrubá měsíční mzda podle odvětví)

Vidíme, že v roce 2016 měli lidé pracující ve vzdělávání o více než 2000 nižší mzdu než ve zdravotnictví a o 4000 nižší než ve veřejné správě a obraně. Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Počátkem minulého roku byla schválenanovela vysokoškolského zákona, ke které podal (.pdf) pozměňovací návrh i Petr Fiala. Šlo o paragrafy věnující se jmenování profesorů. Tento návrh (.pdf, D1 a D2) byl při hlasování zamítnut, pro jeho přijetí hlasovali vesměs poslanci za ODS.

Výbor pro evropské záležitosti, jehož je Fiala členem a místopředsedou, na návrhu nespolupracoval. Nedá se ovšem vyloučit, že Fiala na obsahu návrhu spolupracoval v jiné části jeho vzniku, mimo Poslaneckou sněmovnu, nebo například v jiném volebním období, když byl dříve ministrem školství.

K jednotné institucionální akreditaci, která má zajistit standard učitelství, říká důvodová zpráva (.pdf, str. 135, 138, 166) toto:

„Zavádí se systém institucionální akreditace, systematicky se upravují podmínky pro výkon činnosti zahraničních vysokých škol a jejich poboček v České republice. (...)Vláda je zmocněna stanovit svým nařízením standardy pro institucionální akreditaci. (...)Institucionální akreditace bude udělena na základě žádosti vysoké škole, která prokáže odpovídající nastavení vnitřních procesů hodnocení a zajišťování kvality.(...)Institucionální akreditace se uděluje pro určitou oblast vzdělávání a v jejím rámci pro příslušný typ studijních programů.V případě, že vysoké škole bude udělena institucionální akreditace, může v rámci této oblasti vzdělávání vytvářet a uskutečňovat určené typy studijních programů autonomně bez nutnosti akreditace takových studijních programů.“

Jde tedy o jakousi akreditaci „vyššího stupně“, jež na základě kvalitního vnitřního nastavení vysoké školy umožňuje autonomně působit v určitém okruhu studijních programů, pokud tuto akreditaci školy získají. Ministryně Valachová tedy změnu vysvětluje správně.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, strany současné opozice ve skutečnosti všem uvedeným zákonům nebránily.

Služební zákon

V roce 2002 byl přijat služební zákon č. 218/ 2002 jako jedna z podmínek vstupu ČR do EU, jeho účinnost však byla celkem pětkrát odložena. Na odložení účinnosti zákona se podílely tyto strany (zahrnuty jsou pouze strany, které existují/ mají v současnosti parlamentní zastoupení): v roce 2003 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2004 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2006 ČSSD, ODS, KSČM a někteří poslanci KDU-ČSL, v roce 2008 ODS, KDU-ČSL a někteří poslanci ČSSD a v roce 2011 podpořili odložení účinnosti zákona poslanci ODS, TOP 09, VV a 1 poslanec za ČSSD.

V roce 2013 předložila skupina poslanců z ČSSD nový návrh služebního zákona. Tento návrh byl ve 3. čtení schválen poslanci ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS, TOP 09. Proti hlasovali poslanci Úsvitu a zdrželi se poslanci z KSČM. Poslanecká sněmovna následně přehlasovala prezidentovo veto tohoto návrhu, hlasování bylo stranicky rozloženo stejně jako v předchozím hlasování.

Z procesu přijímání služebního zákona vyplývá, že nelze jednoznačně tvrdit, že byl blokován současnými opozičními politickými stranami. V minulosti byl blokován také ČSSD nebo KDU-ČSL, v současnosti byl naopak podpořen také některými opozičními stranami.

Registr smluv

Návrh zákona, který by vedl ke vzniku tzv. registru smluv, byl navržen skupinou poslanců v roce 2012. Mezi navrhujícími poslanci byli zástupci vládních stran, tedy ODS, TOP 09 a VV. Projednávání příslušného sněmovního tisku (č. 740/0) (.pdf) bylo ukončeno s koncem volebního období v roce 2013. Hlavním iniciátorem této předlohy byl poslanec Jan Farský z klubu TOP 09 a Starostové.

Ten byl rovněž zástupcem předkladatele i v tomto období, kdy byl opět návrh (.pdf) zákona předložen. Šlo o poslanecký návrh, který byl podpořen napříč spektrem a nešlo tak o zásluhu pouze ANO či vládní koalice. Schválen byl na podzim 2015, proti jeho přijetí hlasoval poslanecký klub KSČM a jeden zástupce ODS.

Ani v tomto případě nelze tvrdit, že byl zákon blokován současnými opozičními stranami – s výjimkou KSČM a jednoho poslance za ODS. Naopak návrh jako první předložili poslanci napříč spektrem, které ze značné části tvořili poslanci dnešní opozice. Značná část zástupců současné opozice také nový návrh z roku 2013 podpořila.

Dodejme rovněž, že v únoru 2017 došlo k významnému okleštění registru smluv, kdy z něj byly vyňaty státní a národní podniky a také obecní a krajské společnosti.

Financování politických stran

Návrh zákona upravující financování politických stran ve prospěch větší transparentnosti předložilo ministerstvo vnitra (MV) v roce 2012, tedy za vlády Petra Nečase (ODS, TOP 09, VV). Vláda této návrh svým usnesením (.pdf) schválila, ale projednávání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně předčasně ukončil (.pdf) pád Nečasovy vlády.

Sobotkova vláda předložila Poslanecké sněmovně nový návrh (.pdf) zákona v létě 2015. Zákon č. 302/ 2016 Sb. byl přijat v červnu 2016, proti hlasovalo 36 zástupců opozice (28 KSČM, 1 ODS, 6 Úsvit, 1 nezařazený) a čtyři zástupci stran vládní koalice (3 ANO, 1 KDU-ČSL).

Tento zákon nejprve předložila část stran bývalé vládní koalice, které v současnosti tvoří část opozice. Návrh současné vlády byl pravicovou částí opozice (kromě jednoho poslance ODS) podpořen, nedošlo k jeho blokaci.

Prokazování původu majetku

Vládní novelu zákona o změně zákona v souvislosti s prokazováním původu majetku předložila Sobotkova vláda v červnu 2015. Tento návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen v červenci 2016, proti jeho přijetí hlasovala část opozice, a to 17 poslanců TOP 09 a 16 poslanců ODS. Jednalo se však o deklaratorní blokaci zákona, neboť tento počet zákonodárců nemohl přijetí zmíněného zákona zablokovat.

Zákon o prokazování původu majetku byl částí opozice podpořen a částí (ODS a TOP 09) odmítnut. Dodejme, že proti majetkovým přiznáním či prokazování příjmů jsou pravicové strany dlouhodobě, což vyplývá z jejich politického a ideového zaměření. Otázkou také je, zda takto nadefinovaný zákon z dílny vlády je přímo protikorupčním opatřením, v rámci daného výroku tuto věc nehodnotíme.

Zadávání veřejných zakázek

Návrh zákona předložila vláda Bohuslava Sobotky v říjnu 2015. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou přijat v dubnu 2016 a to hlasy vládních i většiny opozičních stran. Proti hlasovali poslanci ODS a jeden zástupce Úsvitu.

Kromě ODS a jednoho zástupce Úsvitu podpořily přijetí tohoto zákona všechny opoziční i koaliční politické strany, nelze tedy hovořit o tom, že by opoziční strany přijetí tohoto zákona léta bránily. U některých pozměňovacích návrhů bylo diskutováno, zda právě tyto nejsou problematické (např. zvyšování podílu víceprácí).

Není také pravdou, že by v rámci zadávání veřejných zakázek nedělala stávající opozice nic. V minulém volebním období prosadila novelu zákona (resp. několik novel), která kromě dalšího např. zrušila tzv. losovačky, dále se snížily limity, kdy je nutné vypsat veřejnou zakázku atd. Není tedy pravdou, že by v tomto současná opozice nic nedělala.

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

„(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.“

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.

V září 2016 zveřejnila EU odhad mezery ve výběru DPH, tzn. odhadovanou ztrátu mezi tím, co bylo skutečně vybráno, a tím, co vybráno být mělo. Nejnovější odhady přináší data z roku 2014. V tomto roce mezera EU-27 byla u DPH 159 460 milionů eur (.pdf, str. 2).

Česká republika patří k zemím, kde se daňová mezera pohybuje na vyšších číslech, tedy na 15 %. V roce 2014 to bylo 2 233 milionů eur. Roční ztráta příjmů z podnikové daně se pohybuje od 50–70 miliard eur do 160–190 miliard eur (.pdf, str. 1).

Niedermayer mluví ve svém výroku o evropské úrovni této problematiky a čísla jeho tvrzení potvrzují. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

První uprchlická vlna zastihla Německo koncem roku 2015. Od té doby ministerstvo vnitra ve spolupráci se spolkovou policí kontroluje na rakousko-německých hranicích všechna podezřelá auta způsobem, který popisuje Polčák. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Největší počet uprchlíků přicházel do Německa přes Rakousko. Právě tam začaly v září 2015 důkladné pohraniční kontroly. V říjnu 2016 doporučila Evropská komise vybraným zemím, včetně Rakouska a Německa pokračovat v hraničních kontrolách, a to až do února 2017.

Pod dohledem policie jsou zejména německé dálnice A3 (u města Passau) a A8 (ve směru z Mnichova), kde je provoz stažen do jednoho jízdního pruhu. Na rakouské straně u Salzburgu je provoz ve dvou pruzích, ovšem jeden slouží pro osobní auta a druhý pro nákladní auta a autobusy. Podle mnichovské televize jsou kontrolovány zejména nápadně velká auta z Chorvatska, Slovinska, Rumunska a Bulharska.

Současně je v pohraničí zpomalen provoz na 10 km/hod, aby mohli si mohli odborníci auta důkladně prohlédnout a v případě pochybností je odstavit a zkontrolovat. Podle německé policie se počet podezřelých pašeráků pohybuje měsíčně mezí 20–30 lidmi.

Polčákův výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože se nám nepodařilo zjistit dobu, po kterou odborníci vyhodnocují podezřelost aut. Mimo to je ale jeho tvrzení správné.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.