Přehled ověřených výroků

Příslušným výborem revize směrnice o kontrole držení a nabýván zbraní je Výbor pro vnitřní trh (IMCO). Zpravodajkou návrhu této revize je předsedkyně výboru Vicky Ford. O směrnici se hlasovalo (.pdf, str. 2) v červenci 2015, přičemž 27 europoslanců bylo pro, 10 proti a 1 nehlasoval.

Zvítězila tedy absolutní většina, nicméně europoslanec Polčák má pravdu, že počet hlasů proti směrnici je poměrně vysoký. Ten samý den, kdy se projednávala směrnice o zbraních, se hlasovalo také o právním rámci unie, který se týká porušení celních předpisů a sankcí. Proti byli pouze 4 europoslanci.

Dalším příkladem je hlasování o unijním celním kodexu v listopadu 2016 (.pdf, str. 2), kdy bylo 23 členů výboru pro a pouze 1 proti. O měsíc dříve se hlasovalo (.pdf, str. 2) o přístupnosti internetových stránek subjektů veřejného sektoru - 28 členů bylo pro a 2 proti.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť jednak není pravdou, že by KSČM odmítla Rekonstrukci státu. Dvě třetiny současných poslanců komunistů se naopak zavázalo k podpoře zákonů, které projekt hájí. Sám Filip krátce před volbami 2013 uvedl, že KSČM je s projektem srozuměna a vítá jej.

Dále není pravdou, že by legislativní návrhy byla pouhá hesla, některé jsou popsány poměrně podrobně, některá úsporněji. Míra transparentnosti je spíše hodnotící záležitost, nicméně projekt na svém webu vede transparentní účet, má zveřejněny participující organizace, zveřejňuje seznam dárců. Pro úplnost dodáváme ovšem i kritiku, která se na projekt snáší.

Rekonstrukce státu je projekt, který zahájil činnost v březnu 2013 a jeho cílem se stalo prosadit do konce funkčního období 9 zákonů, které mají zlepšit fungování státní správy a politických stran. V projektu je zapojeno 18 nevládních organizací a již při jeho vzniku ho podpořilo 22 poslanců a senátorů z různých politických stran, kteří podepsali Prohlášení o podpoře Rekonstukce státu. Jedním z nich byl i poslanec KSČM Vladimír Koníček. Když v červnu 2013 padla vláda Petra Nečase, obrátil projekt svou pozornost na kandidáty do PS PČR, kteří se účastnili předčasných parlamentních voleb na podzim 2013. Cílem získání podpory kandidátů je to, aby později jako poslanci prosazovali zmíněných 9 zákonů vytyčených Rekonstrukcí státu.

Faktem je, že 67 % ze současných zákonodárců z KSČM písemně zavázalo hlasovat pro 6 a více zákonů s konkrétními parametry v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu. Bližší pohled na hlasování poslanců KSČM vypovídá spíše o jejich odmítavému postoji k tomuto projektu: ze 33 poslanců KSČM jich 22 (tj. všichni, kdo ho podepsali) minimálně 1x porušilo Prohlášení o podpoře - hlasovali v neprospěch protikorupčních opatření a 11 se jich k podpoře vůbec nezavázalo.

Samotný předseda strany Vojtěch Filip k iniciativě 1. října 2013 (tedy krátce před volbami uvedl):

" Z tohoto pohledu je KSČM s touto iniciativou srozuměna a vítá Rekonstrukci státu jako projekt, který může KSČM pomoci prosadit opatření, jejímž cílem bylo snížit korupční prostředí v České republice, a která byla především pravicovými poslanci dlouhodobě v Poslanecké sněmovně PČR odmítána."

Není dále pravdou, že by bylo 9 vytyčených zákonů, o jejichž přijetí Rekonstrukce státu usiluje, prezentováno pouze heslovitě. U těchto devíti zákonů je popsáno, jaká opatření a proč je potřeba podle autorů přijmout, jaké návrhy se v Parlamentu objevily a jak o nich kteří poslanci hlasovaĺi. Některé jsou podrobněji rozepsány, jiné jsou skutečně úsporné.

Zdroj: Web Rekonstrukce státu.

Např. zákon obsahující majetková přiznání je popsán u Rekonstrukce státu v podstatě srovnatelně s volebním programem KSČM.

Srovnání KSČM a Rekonstrukce státu.

Filip také mluvil o míře transparentnosti. Kdo konkrétně projekt řídí je popsáno na jeho webu. Garanty projektu jsou zástupci pěti organizací: Oldřich Kužílek (Otevřená společnost), Pavel Franc (Frank Bold), Martin Kameník (o.s. Oživení), Jiří Skuhrovec (Centrum aplikované ekonomie) a Tomáš Trenkler (Naši politici). Jednotlivé organizace, které jsou v projektu zapojené, se podílí dle svého zaměření na práci odborných skupin, kampaních nebo monitoringu činnosti politiků.

Projekt také informuje o svém financování. Dary přichází na transparentní účet Rekonstrukce státu. Projekt uvádí, že není financován žádnou politickou stranou ani žádným představitelem některé politické strany. Finanční prostředky získává z grantů a darů od soukromých dárců. Web nabízí přehled nejvýznamnějších donorů. Rekonstrukce státu také několikrát čelila různým nařčením.

Nejprve na jaře 2015, a to od některých politiků z vládních stran KDU-ČSL a ČSSD. Jádrem kauzy bylo nařčení, že Andrej Babiš posílal přímo z jednání koaliční rady zabývající se návrhem zákona o registru smluv SMS zprávy Pavlu Francovi, jednomu z garantů Rekonstrukce státu. Ten informace z jednání zveřejnil ještě v jeho průběhu na Facebooku. Kritici tak došli k názoru, že Rekonstrukce státu informovala dle not Andreje Babiše a chovala se tak jako jeho PR agentura. Poslanec Chvojka (ČSSD) také uvedl, že Rekonstrukce státu Andreje Babiše neustále chválí.

Krátce po této kauze oznámila nevládní organizace Transparency International (TI), že z projektu Rekonstrukce státu vystupuje. Ačkoliv TI ve svém tiskovém prohlášení projekt nekritizuje, došel například web hlídacípes.org k závěru, že se tak stálo právě pod vlivem kauzy. Že TI opustila projekt Rekonstrukce státu i kvůli jeho věrohodnosti naznačil ředitel české pobočky TI David Ondráčka v rozhovoru pro server Echo24.cz, zároveň však dodal, že ukončení spolupráce nebylo přímou reakcí na kritická slova politiků z řad ČSSD a KDU-ČSL.

V červnu 2015 se Rekonstrukce státu bránila kritice, že firma Andreje Babiše, ministra financí a místopředsedy vlády, financuje projekt prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, který podporuje neziskovou organizaci Frank Bold. Ve svém tiskovém prohlášení Rekonstrukce státu toto nařčení vyvrací.

Otázku míry (ne)transparentnosti Rekonstrukce státu lze jen těžko zodpovědět, jedná se spíše o hodnocení. Dojem netransparentnosti může vzbuzovat například fakt, že jedním z donorů projektu je také společnost Student Agency podnikatele Radima Jančury, který se, jak je zřejmé z videa " Radim Jančura hovoří o Andreji Babišovi" z října 2013 nebrání označení "podporovatel hnutí ANO". Jančura pak, poté co Babiše čím díl častěji kritizoval, v dubnu 2016 řekl médiím, že se nechal vymazat ze seznamu podporovatelů hnutí ANO vymazat.

Europoslanec Niedermayer ve svém výroku popisuje měnící se klima v mezinárodní politice v posledních letech. Porušování dohod ze strany Ruska popisuje v kontextu anexe ukrajinského Krymu korektně. Jak dokazuje reakce mezinárodního společenství, kdy připojení Krymu přijalo jako legitimní jen minimum zemí - Afghánistán, Kuba, Venezuela, Sýrie, Nikaragua a Severní Korea.

Připojení území Krymu k Ruské federaci například odmítlo Valné shromáždění OSN v březnu roku 2014 100 hlasy proti 11. Otázkou nelegitimity anexe se měla zabývat v březnu 2014 Rada bezpečnosti OSN, návrh s podporou 13 členů Rady byl ale vetován Ruskou federací.

V případě stavu Evropské unie je otázkou definice velkého konfliktu, pokud jde o problémy těch je několik. Mezi nejzásadnější jsou obecně považovány v této době tyto:

• Řecká dluhová krize
• Migrační a uprchlická krize
• Odchod Velké Británie z EU
• Hrozba Ruska
• Terorismus

Především odchod VB a problém s migrací vedl k otevření otázky budoucnosti EU. Například bývalý komisař G. Verheugen, se domnívá, že tu existuje jasné riziko až rozpadu EU. Na druhou stranu připomíná, že v současném světě mohou státy Evropy přežit jen společně.

Prozatím spíše prediktivní je poslední část tvrzení ohledně Trumpovy administrativy. Dle výroků prezidenta Trumpa je možné totiž očekávat cokoliv. Je sice pravdou, že Trump již stihl například zrušit probíhající mezinárodní dohody o volném obchodu (TPP), k podobné dohodě s EU (TTIP) se administrativa zatím vyjadřuje opatrně a je spíše stranou zájmu. Americký prezident má ovšem také záměry s dohodou NAFTA, kterou chce upravit více ve prospěch své země.

Trump ale zároveň prohlašuje, že bude dávat přednost spíše bilaterálním jednáním než hromadným dohodám. Na druhou stranu sice prohlásil, že NATO jako organizace je zastaralé, ale zároveň si přeje jeho pokračování.

Popisoval WTO jako katastrofu, ale zároveň zatím nic neukazuje na faktickou snahu o změnu postavení USA v této organizaci. Problematickou se také ukazuje budoucí podoba vztahů USA a společné Evropy, vzhledem například k tomu, jak se Trumpova administrativa vyjadřuje na adresu soudržnosti EU. Ale opět je potřeba říct, že i zde je patrné, že podoba se neustále mění a výsledky mohou být různé.

I přes určité výhrady je tedy možné tvrdit, že s Trumpovou administrativou je možné očekávat změny na světové scéně, i když se zatím jedná spíše o verbální náznaky než ucelenou faktickou politiku.

S informací o reorganizaci tajných služeb přišel The Wall Street Journal. Podle nejmenovaného Trumpova blízkého spolupracovníka mělo dojít k reformě především u útvarů CIA a DNI. Toto tvrzení však následně vyvrátil server Politico.

Podle reportáže The Wall Street Journal mělo dojít především ke snížení velikosti kvůli obavám ze zpolitizování moci tajných zpravodajských služeb. Informaci o zamýšlené reformě mezitím převzala světová média a o tématu se hovořilo i v ČR.

Trumpův mluvčí Sean Spicer však podle zjištění serveru Politico (z 5. ledna 2017) odmítá jakékoliv plány na reorganizaci tajných služeb. Podle mluvčího Spicera jsou zprávy z The Wall Street Journal nesprávné. Všechna jednání jsou určena pro informační účely a hlavní prioritou zvoleného prezidenta je co nejeefektivnějším způsobem zajistit bezpečnost země. „Není pravda, že by mělo dojít k restrukturalizaci organizace zpravodajských služeb,“ tvrdí Spicer.

Sám Donald Trump má s tajnými službami komplikovaný vztah, žádné přímé prohlášení o plánované reformě však zatím nevydal. Explicitně o tajných službách nemluví ani ve svém programu, ale zabývá se zde tématem kyberbezpečnosti, která s tajnými službami souvisí.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z pravdy na zavádějící.

Luděk Niedermayer má pravdu v tom, že zákonná úprava umožňující nedanění korunových dluhopisů má původ v 90. letech. Ta byla ovšem přes 15 let zcela nevyužita, následně Kalouskovým ministerstvem financí dokonce vypuštěna, aby ji Kalouskovo MF opět vrátilo do legislativy a "oživilo" vydáním několika sérií takto nedaněných dluhopisů, což spustilo vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu tedy Niedermayer neuvádí správně kontext, což činí výrok zavádějícím.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Andrej Babiš mluví o tom, že tři z jeho bývalých firem (převedených do svěřenských fondů) mají spor s Finanční správou. Které konkrétně to jsou a v jaké věci se jich tento spor týká, nelze dohledat. Pokud však přijmeme Babišovu tezi o tom, že jeho firma je ve sporu s Finanční správou, ergo ji ministr financí neřídí, je třeba upozornit na některá fakta.

Předně je zde zákon o Finanční správě České republiky. Ten v § 1 odst. 3 uvádí, že „Generální finanční ředitelství je podřízeno Ministerstvu financí (dále jen‚ministerstvo‘). Odvolací finanční ředitelství je podřízeno Generálnímu finančnímu ředitelství. Finanční úřady jsou podřízeny Odvolacímu finančnímu ředitelství.“

Podle zákona ovšem ministerstvo financí skutečně nemá přímý dohled nad jednotlivými kauzami nebo událostmi. Kompetence jsou stanoveny tak, že ministr neúkoluje Finanční správu v jednotlivých konkrétních záležitostech její působnosti. Ovšem není to zcela tak, jak líčí Babiš, když se od svých možností vlivu na Finanční správu zcela oprošťuje. Ministerstvo svými pověřeními např. uděluje věcnou působnost Generálnímu fin. ředitelství.

Můžeme rovněž poukázat na nedávné zrušení tzv. udavačského webu v rámci systému EET, což provedla Finanční správa, a to z rozhodnutí ministra, který k tomu řekl:

„Já jsem rozhodl, že se zruší ten web. Já jsem o tom webu nevěděl“.

Niedermayer korektně popisuje, že Česká republika nečerpá dobře evropské prostředky, udává však nepravdivě počet zemí a připisuje nám tak větší exkluzivitu, než jaká je v skutečnosti. Konkrétně nejde o šest zemí, jak uvádí, ale o osm členských států. Ve druhém případě se jedná o čtyři členy EU namísto tří.

Evropský parlament by měl projednávat návrh na usnesení„Zpoždění při provádění operačních programů financovaných z ESI – dopad na politiku soudržnosti a jak postupovat dále“ ve čtvrtek 16. února.

Poslanec Niedermayer hovoří o šesti zemích (mezi které patří také ČR), jež mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % možných prostředků z programového období 2014–2020.

Kohezní politika, nebo také politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, je politikou, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů, snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti za účelem harmonického vývoje Evropské unie.

Podle dat Evropské komise náleží největší objem prostředků z Fondu soudržnosti Polsku. Dále má velký objem dalších čtrnáct států, např. Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Řecko (více viz graf).

Zdroj: Evropská komise

Mezi zmiňovaných šest států, které mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % z programového období, patří: Kypr (0,9 %), Chorvatsko (0,4 %), ČR (0,4 %), Řecko (1,9 %), Malta (1,3 %) a Slovensko (1,5 %). Můžeme ovšem dodat, že dva státy zatím nevyčerpaly z programového období žádné finance, tedy 0 %. Těmito státy jsou Rumunsko a Slovinsko.

Když poslanec Niedermayer hovoří o 650 miliardách, má tím na mysli celkové přidělené prostředky pro Českou republiku. Konkrétně bylo České republice určeno 23,98 miliard eur, což odpovídá částce 648,16 miliard korun (.pdf, str. 71). Každá země má přidělený rozdílný objem finančních prostředků (.pdf, str. 16).

Zdroj: EU Report 2016

Podle dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %).

Transparency International (TI) nedělá dotazníkové šetření, ale souhrnnou analýzu z průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf) zabývajících se korupcí. Kubera má pravdu v tom, že část těchto dat vznikla jako dotazníky pro experty, kteří měli posuzovat míru korupce v dané zemi, další část dat však z dotazníků nepochází. Tato analýza je navíc empirickým výzkumem, jelikož pracuje s daty (nic na tom nemění fakt, že nepocházejí z výzkumu provedeného samotnou TI). Jelikož si Kubera z metodologie tohoto výzkumu bere jenom část pravdivých informací a zbytek zamlčuje, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Každá z institucí zahrnutých do výzkumu má vlastní metodologii, která spočívá v odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky. Transparency International pak sbírá všechna získaná data, standardizuje je kvůli srovnatelnosti a vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Metodologie (.pdf) výzkumu TI ošetřuje takové problémy, jako je porovnatelnost dat jednotlivých organizací (rozdílné výsledky výzkumů jednotlivých organizací je nutno převést do jednotné podoby, aby pak mohlo být provedeno porovnání). Výsledná data analýzy jsou navíc statisticky otestována, takže výtka Kubery ohledně neempirické podstaty výzkumu neobstojí.

Není současně podmínkou, že všechny organizace (.pdf) provádí dotazníkové šetření mezi veřejností (jako např. World Justice Project Rule of Law Index). Některé analyzují veřejně dostupné informace ( Political Risk Services International Country Risk Guide), na jejichž základě pak stanoví rating pro danou zemi.

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

„(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.“

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.