Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman poskytl ve středu 11. ledna Českému rozhlasu v pořadu Interview Plus rozhovor, kde uvedl: „... já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi".

Tento prezidentův výrok vyvolal silnou reakci na české politické scéně. Někteří politici a lidé z bezpečnostní komunity přitom skutečně kritizovali prezidenta poměrně ostře.

Místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal mimo jiné uvedl: „... jestliže Miloš Zeman není schopen udržet takovou informaci, pokud ji dostal, tak podle mého názoru není schopen výkonu funkce“. Bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák komentoval Zemana také slovy, že „je to bezprecedentní a do nebe volající pitomost“.

Bývalý šéf BIS Jan Růžek uvedl, že „pan Zeman je schopen říci cokoli a už mě to nepřekvapuje“ a exministr vnitra František Bublan označil Zemanův výrok za „fatální chybu“.

Podle dat OECD jsou čeští učitelé (pokud nerozdělujeme na úroveň, na které učí), mírně starší než je věkový průměr zemí. Nejedná se tedy o jeden z nejstarších učitelských sborů.

V roce 2016 ve své ročence o vzdělání „Education at a glance 2016“ OECD obecně přiznává stárnutí pedagogického sboru napříč nejen členskými zeměmi. O České republice při výčtu nejextrémnějších případů nezmiňuje (. pdf, s.442). Naopak v dokumentu (.pdf, str. 4) komentujícím výsledky za Českou republiku se píše: „Čeští učitelé jsou mírně starší než je průměr zemí napříč OECD. Je zde menší množství učitelů pod 30 let, větší množství učitelů v primárním a sekundárním školství starších 40 let, což odpovídá průměru OECD. Učitelé ve vyšším sekundárním školství jsou starší než ti na základním a nižším sekundárním - a 47 % je starších 50 let. Naopak průměrem OECD na vyšším sekundárním školství je 8 % učitelů pod 30 let a jen 38 % starších 50 let.“

Pokud se podíváme na dostupná data, v posledním šetření TALIS2013 Česká republika skončila s průměrným věkem učitele na druhém stupni školy 44,2 roku, tedy jen lehce přesahuje průměr OECD 44 roků.

Data OECD od roku 2010 (odkdy jsou data zveřejněna) ukazují za všechny úrovně vzdělávání dva trendy - v prvním trendu po počátečním sestupu roste pomalu počet učitelů ve věkové skupině 50 roků a víc, kdy v roce 2014 do této skupiny spadalo 38,4 % učitelů.

Graf 1: Počty učitelů nad 50 let věku v %

Zdroj: OECD

Na druhou stranu je zajímavý trend růstu počtu učitelů, kteří nedosáhli 40 let věku, tato skupina v roce 2014 činila přibližně 30 % z celkového počtu učitelů jak ukazuje tabulka 2.

Tabulka 2: Počty učitelů pod 40 let věku z celkového počtu

Zdroj: OECD

Roste tedy počet učitelů, kteří dosáhli věku 50 a více let, a tedy opravdu pedagogický sbor pomalu stárne, zároveň ale není pravdou, že by náš pedagogický sbor byl jeden z nejstarších, spíše se pohybuje těsně nad věkovým průměrem OECD.

Miroslava Němcová citovala věty Newta Gingriche, jednoho z podporovatelů Donalda Trumpa.

Výrok byl v Otázkách vyřčen v souvislosti s nástupem Donalda Trumpa do křesla prezidenta USA. Nepochází však přímo z úst zvoleného kandidáta, nýbrž od bývalého republikánského předsedy Sněmovny reprezentantů Newta Gingriche, který byl před volbami jedním z Trumpových nejvýraznějších podporovatelů.

V rozhovoru pro komerční stanici CBS odpověděl na otázku, zda by měly Spojené státy pomoci Estonsku v případě ruské invaze, následující: „Estonsko je na předměstí Petrohradu. Rusové nemusí nutně přejít hranici vojenskou cestou. Mohou udělat to, co na Ukrajině. Nejsem si jist, zda bych riskoval jadernou válku kvůli místu, které je na předměstí Petrohradu. Myslím, že bychom měli přemýšlet, co tyto věci znamenají.“

Protože byl význam vět poslankyně za ODS identický, výrok hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože roce 2009 byl podíl výdajů ministerstva obrany na HDP 1,43 %. Od té doby tento podíl klesal a nejníže sestoupil v roce 2014, kdy se rovnal 0,91 %.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, že by senátor Kratochvíle vycházel ve svém vystoupení z podkladů operátorů či jejich lobbistů. V každém případě zákon, který měl přinést větší ochranu spotřebitelů, podrobil kritice a přispěl k jeho nepřijetí.

Senátor Karel Kratochvíle, jenž byl zpravodajem senátní novely zákona o elektronických komunikacích, vystoupil 27. dubna 2016 se svou zprávou. Doslova uvedl:

„Jenom bych doplnil, že jsem zpravodajem tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl již v prvním čtení. Moje vystoupení se nesetkalo s příliš kladným ohlasem zástupkyně předkladatelů, paní senátorky Dernerové. A v mezidobí si na pomoc přizvala i média, aby obhajovala tento zákon.
Musím deklarovat, že nejsem proti ochraně spotřebitelů, v žádném případě. Nicméně největším problémem tohoto zákona je pro mě ustanovení bodu 3 v článku I, tedy jednoduše řečeno, aby bylo možné ze strany uživatelé služby v podstatě nikoli nerespektovat uzavřenou smlouvu a tuto bez následků zrušit jednoduchým požadavkem na odchod k jinému operátorovi.

Myslím si, že při tom, jak známe naše spotřebitele, může se to stát i čtyřikrát do měsíce, aniž by tento zákazník někomu zaplatil, vyrovnal se s operátorem apod. Je to velké nebezpečí.

V právním státě podle mne by měly být dodržovány veškeré smlouvy, a je to i precedent pro ostatní uzavírané smlouvy.

Další, co mohu doplnit, je, že vidím tento návrh zákona jako nedokonalý, že tam vůbec není řešeno přechodné období. To znamená, že ti, co už mají za nějakých podmínek dneska už uzavřené smlouvy, jak se budou vyrovnávat s tímto zákonem.

Další věc, a paní předkladatelka už nám to jednou říkala, že je připravován ministerstvem průmyslu a obchodu nový návrh zákona, kterým se otvírá tento zákon. Bude se řešit v podzimním období letošního roku, a myslím si, že to není zase tak daleko, tak dlouho. A tento by měl projít standardním způsobem, to znamená připomínkovými řízeními, a měl by být řádně projednán.

Proto deklaruji, že budu navrhovat zamítnutí senátní návrh zákona.“

Neexistuje žádný veřejně dostupný zdroj, který by zprávu tohoto zpravodaje spojil s podklady operátorů a jejich lobbistů, není tak možné vyhodnotit Babišův výrok jinak, než jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.

Na jednání Hospodářského výboru náměstek ministra Šolc upozornil, „že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě“. (.pdf, str. 21). Na možné problémy (.pdf) s evropským právem upozornil i šéf ČTÚ Jaromír Novák.

Ministr Mládek ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně skutečně tlumočil neutrální stanovisko k tomuto návrhu. To dokládá stenoprotokol z jednání (jde o bod A3). Sám Mládek se pak v hlasování zdržel.

Během jednání v Senátu Mládek opakovně o návrhu mluvil. Uvedl:

" Proto bych chtěl požádat, pokud shledáte, že tento paragraf je pro vás skutečně nepřijatelný, dovedu si představit, že to schválíte bez tohoto paragrafu a dáte Poslanecké sněmovně znovu šanci se rozhodnout, jestli bude trvat na znění Poslanecké sněmovny nebo bez tohoto paragrafu. Já z hlediska svého úřadu totiž především potřebuji schválení tohoto zákona, ať již v jedné nebo v druhé verzi. Ale velmi bych žádal o to, aby rozhodně nebylo hlasováno o odmítnutí tohoto zákona jako celku, protože tomuto návrhu nerozumím a to by rozhodně ničemu nepomohlo. "

(...)

" To, o čem je tady spor, je návrh poslance Pflegera, který přednesl na hospodářském výboru Parlamentu ČR, ten se s ním ztotožnil a stejně tak se s ním ztotožnila Sněmovna. Stanovisko mého úřadu – to bych tady rád zdůraznil, bylo neutrální. Protože já si myslím, že není pravda, ani že to bude mít dramaticky pozitivní ani dramaticky negativní, v zásadě to bude mít neutrální účinky, a proto je to daleko menší drama, než to tady v tuto chvíli vypadá. To je to základní stanovisko. "

Ministr Mládek tedy během jednání Senátu pozměňovací návrh poslance ANO Pflégera nijak nadšeně nehájil, požádal o podporu zákona, aby prošel co nejrychleji. V jednom vystoupení dokonce uvedl, že je pro něj prioritní schválení návrhu jako takového. Požádal senátory, pokud je pro ně pozměňovací návrh problematický, aby zákon poslali Sněmovně v upraveném znění.

Nakolik Mládek mohl kalkulovat s tím, že by i tak případně po vrácení Senátem Poslanecká sněmovna schválila návrh i s Pflégerovým pozměňovacím návrhem, je spekulace. Faktem je, že nadšená podpora se z Mládkových vystoupení v Senátu vyčíst nedá. Dodejme, že nehodnotíme, zda návrh je či není v rozporu s evropským právem, jak Babiš tvrdí.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Veřejně přístupné Stanovy ČSSD uvádí v čl. 19 (.pdf, str. 19–20) pouze roli sjezdu ve stranické hierarchii, některé jeho pravomoci vůči jiným orgánům strany a hlavní pole jeho působnosti.

Výrok ministryně Valachové se týká interních stranických pravidel, v tomto případě pravidel Jednacího řádu sjezdu. Tento řád, stejně jako například sjezdový volební řád, strana schvaluje vždy na počátku konání konkrétního sjezdu, jak je vidět například z Usnesení 38. sjezdu 2015 (.pdf), z Usnesení 37. sjezdu z roku 2013 (.pdf) a z usnesení dalších sjezdů, jejichž přehled nabízí ČSSD na svých webových stránkách.

Jedná se o vnitrostranickou normu a o nutnosti zrušení Usnesení sjezdu opět sjezdem psal například Český rozhlas. Jelikož je sjezd nejvyšším stranickým orgánem, jeho rozhodnutí nemohou být měněna jinak, než opět na sjezdu.

Tzv. bohumínské usnesení bylo přijato v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně na návrh brněnského delegáta Petra Wurma. Schváleno bylo 197 z celkového počtu 346 delegátů tehdejšího sjezdu.

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to několikanásobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku). Ani zde však nejde o jednotky a srovnání s trestnými činy spáchanými nelegálními zbraněmi pak zcela chybí.

Na základě dostupných dat tedy nelze souhlasit s europoslancem Polčákem, neboť legálně drženými zbraněmi se v Česku trestná činnost v posledních letech páchala, a to nikoli v jednotkách případů.