Přehled ověřených výroků

Institut zneužití práva v oblasti daní je definován v judikatuře Nejvyššího správního soudu, přičemž ta odpovídá definici poslance Kalouska. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Zneužití práva je Ústavním soudem obecně definováno (sekce Z judikatury, bod č. 1, shrnutí k judikátům) jako chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného. Institut zneužití práva v současnosti není v českém daňovém zákonodárství přesně vymezen, hlavní roli tak hraje judikatura, a to judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten se při vytváření definice zneužití práva v daňové oblasti inspiroval u Soudního dvora Evropské unie, konkrétně judikátem Halifax, který v článku 86 stanovuje následující podmínky:

„Pro zjištění existence zneužití je jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními [ ... ] předpisů [ ... ] bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. "

NSS v souladu s tímto rozhodnutím stanovil (.pdf, str. 14, písm. a) a b)) dvě podmínky zneužití práva v daňové oblasti: 1) hlavním účelem jednání daňového subjektu v hospodářské činnosti je získání daňového zvýhodnění, 2) přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona.

Co se týče postavení NSS, tak Nejvyšší správní soud působí jako vrcholný orgán správního soudnictví a podává výklad týkající se mj. správního i daňového řádu. Proti jeho rozhodnutí lze však podat stížnost k Ústavnímu soudu, který může rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. Výrok poslance Kalouska vzhledem k výše uvedenému hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť u Okamurou předložených návrhů, které jmenuje, hlasovali pro jejich zamítnutí vždy jen jeden z jmenovaných předsedů; v jednom případě dokonce hlasovala proti zamítnutí celá KDU-ČSL. Navíc co se týče přímé volby a odvolatelnosti politiků, zde se Okamura dopouští výrazného zveličování, neboť předložil návrh na přímou volbu starostů, ale již nepředložil návrh na jejich odvolatelnost. V neposlední řadě, co se týká hmotné odpovědnosti, tu již český právní řád zná.

Tomio Okamura v rámci končícího volebního období skutečně předložil do Poslanecké sněmovny návrhy zákonů, o nichž je řeč.

Návrh zákona o celostátním referendu předložila skupina poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) již v lednu 2014. V rámci prvního čtení se hlasovalo o zamítnutí návrhu – tedy o tom, že se návrh již dále nebude projednávat. Toto zamítnutí prošlo (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak). Ze zmíněných předsedů pro danou věc hlasoval pouze Miroslav Kalousek, další předsedové se hlasování neúčastnili. Nicméně Okamura se nemýlí v tom, že poslanecké kluby zmíněných stran hlasovaly proti tomuto návrhu.

Co se týká přímé volby a odvolatelnosti politiků, je výrok předsedy SPD nepřesný. Hnutí Úsvit na začátku volebního období (tehdy pod Okamurovým vedením) předložilo novelu Ústavy České republiky. Tento návrh obsahoval institut přímé volby starostů, o dalších politicích již nebyla řeč. Ústava navíc procedurálně ani neupravuje, jak se starosta volí a odvolává – musela by být rovněž měněna další legislativa (zejména zákon o obcích), což však Okamura již nepředložil. Šlo tedy spíše o deklaratorní předložení návrhu.

Návrh tedy obsahoval pouze snahu o přímou volbu starostů, neřešil navíc i odvolatelnost. Pokud se podíváme na hlasování, tak návrh byl opět zamítnut v prvním čtení. Okamura ale nemá pravdu v tom, kdo hlasoval (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak) proti návrhu. Pavel Bělobrádek hlasoval proti zamítnutí, ze strany KDU-ČSL se zachoval v intencích Okamurova výroku pouze jeden poslanec. Vyloženě pro zamítnutí byl ze zmíněných politiků pouze Miroslav Kalousek.

Posledním zmíněným návrhem je přímá a hmotná odpovědnost ministrů a hejtmanů. Tuto část výroku jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta (ze zmíněných předsedů byl tentokrát pro zamítnutí pouze Pavel Bělobrádek) 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Česká vláda doposud přijala 12 uprchlíků z 2691, které mělo Česko přijmout. Pravdou je, že Česká republika přijímá migranty mimo kvóty, ve většině případů se však jedná o křesťanské migranty.

Přijímání uprchlíků na základě kvót však nelze označit jako příkaz Evropské unie. Toto číslo se totiž skládá z dobrovolného závazku, který přijala česká vláda a kvót, které odsouhlasili ministři vnitra zemí Evropské unie, kterého se účastnil i český ministr (který však společně s maďarským, slovenským a rumunským hlasoval proti). Nedá se tak hovořit o diktátu Evropské unie, neboť šlo o demokratické rozhodnutí v rámci platných pravidel Evropské unie.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót. Jednalo se však o křesťanské uprchlíky, nikoliv muslimské, jak tvrdí Tomio Okamura.

Celkově za rok 2016 přijala (str. 2) Česká republika 150 Iráčanů a 95 Syřanů. Dvacet z těchto Syřanů bylo opět křesťanskými uprchlíky, kteří byli přijati na základě dobrovolného závazku přijmout 400 uprchlíků z neevropských uprchlických táborů. Náboženství dalších Iráckých a Syrských uprchlíků nelze z dostupných zdrojů doložit. Nelze však vyloučit, že mezi přijatými uprchlíky jsou i muslimové. Islám v roce 2006 v Sýrii vyznávalo 87 procent obyvatel, v Iráku to bylo v roce 2014 96 procent. Tomio Okamura má však pravdu, že některé uprchlíky česká vláda přijímá mimo kvóty.

Vláda se ve svém programovém prohlášení a v koaliční smlouvě zavázala k některým opatřením (bod 5.1.) v rámci penzijního systému. Zejména slíbila, že zruší druhý důchodový pilíř, zavede důchodovou komisi a v souladu s jejími závěry navrhne úpravy zdanění práce a výplat důchodů od roku 2017.

Pravdou je, že vláda druhý pilíř zrušila a také sestavila důchodovou komisi. Poslední bod ovšem zůstal nesplněn, a z toho důvodu dáváme Kalouskovi za pravdu.

Odborná komise pro důchodovou reformu se poprvé sešla na konci května 2014, doposud se ale komise nedohodla a návrh reformy nepředložila. Několik návrhů (str. 11) komise ale vešlo v účinnost alespoň v zákonech.

Koalice od roku 2016 zrušila druhý důchodový pilíř. Tento systém umožňoval, aby si lidé dobrovolně spořili na důchod, po jeho zrušení jim byly peníze vráceny. Druhý pilíř byl zaveden právě v době, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek.

Komise dále navrhla několik změn ve třetím (3.1–3.5) penzijním pilíři. Změny byly provedeny také v souvislosti s hranicí důchodového věku, která je ale pohyblivá, takže k úplnému „zastropování“ věku odchodu do důchodu nedošlo. Více se danému tématu věnujeme v našem výstupu, který sleduje, jak vláda plnila své sliby (sekce Péče).

Změny byly provedeny také v systému valorizace důchodů, který umožňuje, aby se výše důchodů mohla měnit se zvyšující se úrovní životních nákladů domácností.

Vláda tedy prostřednictvím komise učinila několik dílčích změn v rámci jednotlivých pilířů, k celkové změně důchodového systému ale nedošlo.

Pavel Bělobrádek v předchozí části zmiňuje situaci v Číně a v Kubě a mluví o pronásledování v celosvětovém kontextu. Opravdu můžeme nalézt velké množství lidí a skupin pronásledovaných z náboženských, politických a dalších důvodů.

Pokud začneme pronásledováním kvůli víře, pak například podle organizace Open Door je ve světě pronásledovaných okolo 200 milionů křesťanů (.pdf, str. 19). Ti jsou perzekuováni, zabíjeni či znevýhodňováni. Nejhorší situace je podle této studie v Severní Koreji, Somálsku a Afghánistánu.

V buddhistické Barmě v současnosti probíhá konflikt s muslimskou menšinou Rohingů, která je odtamtud podle pozorovatelů vyháněna a vyhlazována.

Kvůli náboženství, ale i kvůli politickým názorům jsou lidé pronásledováni například v Číně nebo v KLDR. V Turecku byla během roku od pokusu o puč a svržení prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana uvalena vazba na zhruba 50 tisíc lidí. Více než 150 tisíc policistů, vojáků, soudců, učitelů a dalších lidí přišlo kvůli podobným obviněním o práci.

Pronásledováni jsou lidé také na základě etnické příslušnosti (což může být někdy kombinované s náboženskými a politickými důvody), jako třeba Kurdové v již zmíněném Turecku.

K pronásledování dochází většinou v totalitních státech, kde opozice nemá téměř žádné slovo a lidé smýšlející jinak než provládně jsou pronásledováni.

Pražští piráti mají skutečně velkou zásluhu na odkrytí několika korupčních kauz.

V 65členném zastupitelstvu hlavního města od roku 2014 skutečně zasedají čtyři piráti, ani jeden z nich přitom nezasedá v městské radě.

Z opozičních lavic i tak dokázali upozornit na přidělování dotovaných bytů pražským soudcům, kteří za nájem platili stejně jako lidé v sociální nouzi.

Zastupitel Adam Zábranský odkryl podezřelé přidělování městských zakázek firmám, které byly vlastněny dvěma členy ČSSD. Zakázky v celkové hodnotě asi 1,4 miliardy korun se z velké většiny podílely na obratech obou firem. Zjištění pirátů vedla k rezignaci bývalé pražské šéfky ANO Radmily Kleslové za vysoké částky inkasované za členství v dozorčích orgánech nejrůznějších pražských podniků a právní poradenství státním firmám.

Další podněty pravidelně zveřejňují na webu pražské organizace strany.

Jejich aktivitu v minulém roce dokládá také 81 žádostí o zveřejnění dokumentů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Piráti tak stojí za necelou pětinou zveřejněných dokumentů.

Think-thank Evropské hodnoty ve svém přehledu definuje skoro čtyři desítky dezinformačních webů působících v České republice. V poslední době bylo téma tzv. fake news časté i v jiných zemí světa. Ve Francii se dezinformátoři při prezidentské volbě snažili poškodit současného francouzského prezidenta Emanuela Macrona a v USA byla snaha, pomocí šíření různých konspirací, dostat Donalda Trumpa do Bílého domu.

Problém s fake news je globální, zprávy o vlivu dezinformací přichází z různých koutů Evropy. Např. ve Finsku bylo otevřeno Centrum proti dezinformacím, jenž bylo podpořeno podpisem několika zemí Evropské unie (mezi nimi Německo, Francie nebo Polsko). Samo Německo plánuje provoz podobného centra, jaké zřídila ČR.

Litva se taktéž obává šíření fake news, konkrétně pak z Ruska, které jsou podobném těm, které byly použity v konfliktu na Ukrajině. U našich východních sousedů na Slovensku existuje problém s dezinformacemi také, jelikož pro ně působí stejné stránky, jako pro ČR. I na Slovensku si hrozbu polopravd a konspirací uvědomují.

Celkově se na otázku, zda v ČR působí nadprůměrný počet konspirujících médií, odpovědět nedá. Již zmíněné francouzské a americké prezidentské volby ovlivňovaly „automatické“ profily, které sdílely dezinformace za cílem většího zásahu – takového úkazu jsme v ČR zatím nebyli svědky.

Ve veřejné části výroční zprávy BIS se můžeme rovněž dočíst, že k danému fenoménu dochází. Zejména pak v souvislosti s fungováním Ruské federace a Čínské lidové republiky. Zpráva za rok 2015 (novější prozatím není dostupná) uvádí:

„Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“

K Číně pak zpráva v souvisloti s kyberválkou, o které mluví i Bělobrádek, uvádí:

„Kromě počtu kyberšpionážních kampaní stoupá i technická úroveň jejich provedení. Starší kyberšpionážní kampaně jsou dále využívány i po svém odhalení, nebo jsou dále přeprodávány. I to je pravděpodobně důvodem, proč počet států, které dokážou vést vlastní kyberšpionážní kampaně, neklesá. V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože byť strany explicitně ve svých programech o zavádění poplatků nemluví, teze o možném zvyšování spoluúčasti doprovázejí v případě KDU-ČSL a TOP 09 i veřejná prohlášení, která zavádění poplatků připouštějí. Lubomír Zaorálek má tedy de facto pravdu, že se o dané věci opětovně mluví, i když strany v programech nemají přímo uvedeno, že chtějí poplatky zavádět.

Ze současných sněmovních stran mají v programu odmítání veškerých poplatků za zdravotnictví sociální demokraté a komunisté. ČSSD uvádí opakovaně „žádné nové poplatky“. S poplatky nepočítá ani program KSČM.

KDU-ČSL naopak o spoluúčasti pacientů hovoří jako o jednom z možných zdrojů pro lepší financování zdravotnictví. Patřila by mezi ně část výnosů z prodeje tabákových a alkoholických produktů, která by šla na preventivní programy, nebo právě spoluúčast. Přímo o poplatcích program nepíše, nicméně z rozhovoru šéfa strany Pavla Bělobrádka pro Zdravotnický deník plyne, že by KDU-ČSL uvažovala o poplatku za hospitalizaci (tj. za pobyt v nemocnici) s tím, že by byly nastaveny limity za délku pobytu.

TOP 09 ve svém programu se spoluúčastí počítá. Jako příklad však uvádí možnost „komerčního připojištění na nezdravotnické, tzv. hotelové služby (veškeré služby, spojené s pobytem pacienta v rámci hospitalizace mimo přímou léčbu – náklady na lůžko, stravu atd.) nebo na nadstandardní zdravotnické materiály či výkony, které jsou mimo definovaný nárok.“ Přímo o poplatcích tedy nemluví, nicméně zdravotnický expert strany a bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger pro Českou televizi připustil (stejně jako Bělobrádek) znovuzavedení poplatku za pobyt v nemocnici. Uvedl: „My bychom byli pro to, zavést znovu poplatek za hospitalizaci, který by kompenzoval náklady na hotelové služby a zejména na stravu, ale v míře rozumně sociálně zastropované.“

ANO vyšší spoluúčast také neodmítá. V samotném programu však není příliš jasně vymezen názor na toto téma - snad kromě poznámky o zvyšování důchodů, kde můžeme nalézt ujištění, že nechtějí zdravotnictví privatizovat nebo potají zvyšovat spoluúčast pacientů.

ODS ve svém programu uvádí, že prosadí možnost připlatit si za kvalitnější metodu výkonu, materiál nebo operatéra (tj. nadstandard). Člověk by mohl dobrovolně platit za rozdíl mezi základní péčí, která je dostupná všem, a touto možností. Poplatky občanští demokraté nezmiňují.

SPD pak ve svém programu o spoluúčasti nebo poplatcích nemluví vůbec.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Eurostat vydává každým rokem statistiku, která se zabývá počtem lidí, kteří používají internet k interakci s veřejnými autoritami, tedy k eGovernmentu.

Podle této statistiky je na posledním místě Rumunsko, ale Česká republika je až sedmá od konce. Za ní se umisťuje ještě Chorvatsko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Makedonie a již zmíněné Rumunsko.

Pokroku jednotlivých zemí v rámci eGovernmentu se týká také zpráva vypracovaná Evropskou komisí 3. října 2016. Ta srovnává data z let 2014–2015 a 2012–2013.

Česká republika se z tří výsledných kategorií: Accelators, Steady performers a Moderate performers umisťuje spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem, Tureckem, Kyprem, Chorvatskem, Slovinskem, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií a Irskem v poslední kategorii. Jasné pořadí mezi těmito zeměmi ale není jasné.

Stejně pak vychází Česká republika také v the Digital Economy and Society Index (DESI), který zpracovává taktéž Evropská komise. Index shrnuje relevantní ukazatele evropské digitální výkonnosti a sleduje vývoj členských států EU v oblasti digitální konkurenceschopnosti.

V profilu (.pdf, str. 1) České republiky pro letošní rok se uvádí, že jsme v tomto idexu na osmnáctém místě. V kategorii (.pdf, str. 4), která sleduje eGovernment, jsme na 22. místě, a i když jsme si oproti loňskému 26. místu polepšili, stále zůstáváme pod průměrem Evropské unie.