Přehled ověřených výroků

24. května 2016 navrhl v Poslanecké sněmovně Pavel Kováčik bod, který se jmenoval Zpráva vlády k řešení situace v hornictví se zřetelem k vývoji v Ostravsko-karvinských dolech. K tomuto návrhu se připojil předseda poslaneckého klubu hnutí Úsvit Marek Černoch. Ten ovšem navrhl bod s jiným zněním. Konkrétně Informace vlády ČR o postupu ve věci nevýhodné privatizace OKD.

Zatímco Kováčikův návrh potřebnou podporu nezískal, Černochem předložená alternativa již dost hlasů dostala a tento bod (tj. Informace vlády...) byl tedy zařazen na jednání Poslanecké sněmovny. Dodejme, že prvně se o něm jednalo v červnu 2016 a doposud nebylo projednávání uzavřeno. Naposledy poslanci diskutovali dané téma 15. března 2017.

Oba body drtivou většinou hlasů podpořil klub KSČM. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, komunisté skutečně navrhovali v Poslanecké sněmovně spolu s Úsvitem jednání o OKD.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť to, jak Babiš došel k jím vyslovenému údaji, je ve skutečnosti hrou s čísly.

Andrej Babiš v souvislosti s výběrem 604 miliard navíc vychází z výše uvedené tabulky, která je dostupná v jeho PR materiálu (str. 9) hodnotícím jeho působení v čele ministerstva financí.

Lze pozorovat, že Babiš ve svém výroku vychází z toho, o kolik se zvýšil celkově výběr daní v jednotlivých letech oproti roku 2013. Ten tedy bere Babiš jako referenční.

Takové srovnání je ovšem manipulativní, Babiš nesrovnává jednotlivé roky mezi sebou postupně, jak rostl výběr daní a pojistného, ale sčítá ke každému dalšímu roku znovu celý rozdíl mezi rokem 2013 a daným rokem. Byť už v jednotlivých předchozích letech tento přírůstek jednou (nebo víckrát) započítal.

Každý další přírustek v Babišově podání obsahuje již přičtený přírůstek z minulého roku. Např. za rok 2014 počítá s přírůstkem cca 53 miliard, v roce 2015 pak jde o 125 miliard. Těchto 125 miliard ovšem v sobě obsahuje i uvedených 53 miliard z roku 2014, nicméně Babiš/jeho tým je opětovně počítá jako nový nárůst.

Dodejme, že vycházíme-li z veřejně dostupných dat Ministerstva financí, jsou údaje pro nárůst příjmů jiné, než jaké Babiš uvádí.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

Výrok prezidenta Zemana je hodnocen jako nepravdivý, neboť jím uváděná míra nezaměstnanosti je o čtvrtinu vyšší, než jaká je skutečnost (ta dosahuje 8 %). V absolutních číslech jde o rozdíl cca 4 a půl milionu zaměstnaných.

Nejnovější kvartální data o nezaměstnanosti nabízí Eurostat. Zde vidíme jasně klesající trend v posledních dvou letech. Míra nezaměstnanosti se v průběhu roku mění, proto uvádíme i čtvrtletní data z předchozích dvou let. V absolutních číslech tedy v posledním čtvrtletí roku 2014 bylo nezaměstnaných 24,2 milionů občanů členských zemí EU, v prvním čtvrtletí roku 2017 tento počet klesl na cca 19,5 milionů (jde o sezónně očištěná data).

Zdroj dat: Eurostat

Zdroj dat: Eurostat

Za posledních 10 let byla nejnižší míra nezaměstnanosti v roce 2008, a to 7 %. Poté vlivem hospodářské krize stoupla na 9 % a vystoupala až na nejvyšších 10,9 % v roce 2013. Od té doby míra nezaměstnanosti klesá. Nad 10 % se nezaměstnanost pohybovala pouze v letech 2012, 2013 a 2014. V roce nejvyšší nezaměstnanosti (2013) bylo evidováno 26,3 milionů občanů členských zemích bez práce, za loňský rok 2016 to bylo 20,9 milionů obyvatel.

O vládním návrhu zákona o registračních pokladnách hlasovala Poslanecká sněmovna poprvé v únoru 2005, kdy byl návrh poslanci schválen. Mezi ty, kteří hlasovali pro přijetí, přitom patřil i Miroslav Kalousek. Ministrem financí byl tehdy Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek byl „pouze“ poslancem vládní KDU-ČSL.

Přijetí návrhu zákona o registračních pokladnách bylo výsledkem koaliční dohody. Vedle registračních pokladen totiž existoval i návrh obsahující plošná majetková přiznání. Lidovci na to přistoupili a hlasovali pro zavedení pokladen výměnou za stažení majetkových přiznání.

V Senátu byl návrh zákona o registračních pokladnách zamítnut, následkem čehož putoval zpět do Poslanecké sněmovny. Poslanci návrh zákona v opakovaném hlasování v květnu 2005 schválili, přičemž i tentokrát hlasoval Miroslav Kalousek pro jeho přijetí.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Miroslav Kalousek skutečně opakovaně hlasoval pro přijetí zákona o registračních pokladnách, i když tak činil na základě koaliční dohody.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, a to i přesto, že některé z částí jsou popisovány korektně. Jednu z částí tvořících podstatu výroku nejsme schopni ověřit, a proto je tímto hodnocením označen i výrok jako celek.

Alexandra Udženija porovnává rozdíly aktuálního stavebního zákona a navrhované novely (.pdf).

Co se týče možnosti odvolání, novela v tomto směru nic nemění. O odvolání hovoří pouze v souvislosti s nemožností jej u některých úkonů podat či u zapovídání odkladného účinku odvolání. Stejně tak není v novele správního řádu (.pdf, str. 226), jímž by se odvolání řídilo, měněno nic s tímto souvisejícího.

Za jakých podmínek se mohou spolky účastnit stavebních a souvisejících řízení shrnuje přehledně článek na webu Frank Bold. Obecně platí, že je potřeba splnit určité podmínky – cíl spolku ve stanovách (ochrana přírody a krajiny, atd.) a přisouzení postavení účastníka řízení. Ani v tomto směru se v předkládané novele nic zásadního oproti současnému znění nemění.

Počet dotčených orgánů ve stavebním řízení zpracovává dokument (.pdf) ministerstva pro místní rozvoj. Jednotlivé dotčené orgány se však v dokumentu prolínají a není tedy možno zjistit, zda Alexandra Udženija počítá všechny zde (v jakýchkoli obměnách) uvedené či nikoli. Stejně tak je mimo naše kapacitní možnosti překontrolovat, zda jsou tyto orgány v celé novele stejné jako v aktuálním znění.

Ke zdroji aktuálního a budoucího počtu dotčených orgánů jsme požádali o vyjádření jak Alexandru Udženiju, tak ministerstvo pro místní rozvoj. Do současnosti nám však nebylo odpovězeno. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

Andrej Babiš tímto reaguje na údaje Luďka Niedermayera, který používá data Eurostatu. Je v pořádku, že se odkazuje na data České národní banky (jež jsou trochu jiná), avšak pravděpodobně mluví pouze o prognóze růstu, kterou ČNB na první čtvrtletí 2017 odhaduje na 2,4 %. Reálná data jsou ovšem zatím pouze za třetí čtvrtinu 2016, kdy česká ekonomika rostla meziročně o 1,9 %.

Nejnovější zprávou ČNB s makroekonomickými ukazateli je Zpráva o inflaci I/2017 z 10. 2. 2017 (podrobné údaje v .xls „Tabulka klíčových makroekonomických ukazatelů“). Ta prognózuje růst za celý rok 2016 na 2,4 %.

Následující tabulka ukazuje čtvrtletní odhady ČNB a Eurostatu (jde o meziroční nárůst):

Zdroj: ČNB a Eurostat.

A v následujícím grafu je pro úplnost vidět vývoj dat podle ČNB i podle Eurostatu (data bez prognózovaných):

Dodejme, že ČNB prognózuje čtvrté čtvrtletí 2016 na 2,1 %. Prognózuje také první čtvrtletí 2017 (tedy současnost), a to na růst 2,4 %. Tato čísla pak více odpovídají údajům, kterými ministr argumentuje.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.