Přehled ověřených výroků

Asociace sdružující tradiční české prodejce skutečně vyčíslila náklady státní podpory na asi 700 milionů korun.

Servery iDNES.cz a Aktuálně.cz informovaly o odhadu Miloslavy Hlavsy, ředitele družstva Konzum v Ústí nad Orlicí sdruženého pod značkou COOP a jednoho ze členů Asociace českého tradičního obchodu. Na podporu venkovských prodejen v obcích od sto do jednoho tisíce obyvatel by podle jeho výpočtů musel stát vynaložit celkem 706 milionů korun ročně. Dodává, že dopravní dostupnost dotuje stát mnohonásobně vyššími částkami.

Poslanecká sněmovna přijala 15. března 2017 usnesení, v němž po ministru financí Andreji Babišovi (ANO) žádá, aby do 30. dubna 2017 vysvětlil své příjmy, které použil na nákup dluhopisů společnosti Agrofert, a.s. jím samým jakožto fyzickou osobou.

26. dubna 2017 přinesl zpravodajský server Deník.cz informaci, že poradci premiéra Sobotky (ČSSD) vypracovali materiál (.pdf) nazvaný Analytický souhrn kauz a nezodpovězené otázky souvisejícís podnikáním ministra financí A. Babiše, který podrobně popisuje nejasnosti týkající se podnikatelské minulosti Andreje Babiše. Obsahuje také jakýsi souhrn formulovaný ve 22 nezodpovězených otázkách (str. 34). Je třeba dodat, že zmíněný materiál zahrnuje také přílohy a seznam použitých zdrojů (str. 35).

Ačkoliv výše uvedený analytický materiál žádá (stejně jako usnesení Poslanecké sněmovny) vysvětlení pozadí operace s korunovými dluhopisy, což je jednoznačně hlavní téma textu (sahá do minulosti a požaduje vysvětlení souvisejících obchodních aktivit Babiše), nelze říci, že se Sobotkův materiál týká výhradně kauzy korunových dluhopisů. Řeší i některé další otázky, které požadovala v obecnější podobě Poslanecká sněmovna.

Nicméně Babiš mluví o tom, že tento dotaz se objevil veřejně jen pár dní před vypršením termínu, kdy měl sněmovně odpovědět (což učinil 28. dubna). V tomto je třeba dát mu za pravdu - výzvy nebyly fakticky spojeny a jde spíše o součást dalšího tlaku na ministra financí ze strany koaličního partnera.

Sobotkova analýza od Babiše žádá například také vysvětlení miliardových finančních operací kolem společnosti IMOBA (a další otázky týkající se těchto finančních operací), proč Babiš lživě tvrdil, že společnost Hartenberg je investiční fond, když dle České národní banky není (ČNB podle analýzy takový fond neregistruje), nebo kdo byl skutečným vlastníkem společnosti O.F.I. a z jakých peněz tato společnost v 90. letech financovala své investice.

Od vzniku samostatné České republiky funguje aktuálně 13. vláda. Celé volební období vydržela první vláda Václava Klause (ODS, KDU-ČSL, ODA) v letech 1992–1996 a dále pak smluvně-opoziční kabinet Miloše Zemana (jednobarevná vláda ČSSD) v letech 1998–2002.

Další vlády fungovaly různou dobu, nešlo o zmíněné dva roky, jak Babiš uvádí. Nicméně hlavním sdělením, které Babiš opakuje, je právě fakt, že v České republice vládly celou dobu pouze dva kabinety.

Z těch déle sloužících vlád můžeme jmenovat druhou vládu Mirka Topolánka nebo vládu Petra Nečase, naopak velmi krátce fungovala první vláda Mirka Topolánka nebo úřednický kabinet Josefa Tošovského.

Andrej Babiš podobný výrok použil již ve videu na svém facebookovém profilu 4. února 2017. Konkrétně uvedl:

„A přijede Rod Laver. A já jsem mu, když mi bylo 9 let, sbíral balony za 5 korun na hodinu, na Slovaně.“

Rod Laver je jeden z nejslavnějších světových tenistů. V Československu hrál nicméně pouze jednou. Konkrétně v roce 1961 během exhibice, která se uskutečnila na Štvanici v Praze (.pdf, 1. ČLTK Revue, str. 28).

Dle vyjádření dvojnásobného vítěze grandslamu Roda Lavera v rozhovoru pro iDNES.cz 27. ledna 2017 byl v Československu pouze jednou, a to na exhibici právě v Praze v roce 1961.

V jednom z dalších rozhovorů (pro server Tenisový svět) Laver říká:

„Už je to doba! Ano, víckrát jsem u vás nebyl. Navštívil jsem Budapešť a další města ve střední Evropě. S tenisem jsem procestoval tolik zemí. Ale do Československa jsem se podíval jen jednou.“

V tomto roce bylo Babišovi sedm let a ne devět, jak uvádí (což může být pochopitelný omyl). Andrej Babiš se narodil v Bratislavě v roce 1954. V mládí žil, jak sám uvádí ve svém životopise, s rodiči v Paříži. Konkrétně píše, že zde žil právě do roku 1961. Nelze přesně určit, zda již v tomto roce mohl být zpátky v Československu a sbírat tenisáky Rodu Laverovi, rozhodně mu je ovšem nemohl sbírat „na Slovaně“, tj. v Bratislavě. V kronice tohoto klubu se nelze o návštěvě této sportovní legendy dočíst.

Výše uvedená kronika/Revue klubu ČLTK k návštěvě Lavera v Praze uvádí:

„Na přelomu 50. a 60. let přijeli do Prahy dvakrát Australané. Vždy krátce před Wimbledonem a v hvězdné sestavě. V roce 1959 přiletěli Emerson s Nealem Fraserem, o dva roky později Laver a John Fraser (...) Mimochodem – na zmíněné exhibiční utkání proti Australanům má vzpomínky i JAN KODEŠ, další z klubových legend. Na dvorci tehdy nechyběl, ovšem v roli sběrače. Až o pár let pozdějisi vychutnával ovace jako hráč.“

Podle Laverových a Newcombových statistik z deblu nebyli zrovna častí či úspěšní spoluhráči, v podstatě spolu hráli jen během roku 1973 v Teheránu a v Sydney. Ani životopis Karola Šafárika, tak jak je uvedený na stránkách TK Slovan Bratislava, nehovoří o střetnutí s těmito velikány. U Tiriaca nelze dohledat, že by někdy hrál čtyřhru s některým ze zbývajících uvedených hráčů.

Z ukázky neoficiálního životopisu Andreje Babiše „Příběh Oligarchy“ (.pdf, str. 10) můžeme vyčíst, že ho jeho matka nechala zapsat v devíti letech do tenisové školy v Bratislavě, kde žil podle jím předloženého životopisu v období let 1962 až 1969, tedy v době, kdy mu bylo devět let. Tuto informaci nelze ovšem potvrdit.

Je tedy zřejmé, že jeho vyjádření o tom, že když mu bylo devět let, tak sbíral na Slovanu v Bratislavě míčky Laverovi, není přesné. A to zejména vzhledem k tomu, že podle dostupných informací Laver v Československu hrál pouze na exhibici v Praze o dva roky dříve. Nepodařilo se nám z veřejně dostupných zdrojů ani dohledat událost, při níž by čtyři zmínění tenisté hráli společně čtyřhru, na níž by Babiš mohl míče sbírat. Všichni hráči se teoreticky potkat mohli, hráli na špičkové úrovni v 60. letech, jejich setkání však (na jednom kurtu při hře v jeden čas) dohledat nelze.

Ve svém předvolebním programu pro parlamentní volby v roce 2013 hnutí ANO skutečně uvádí, že odmítá zvyšování daňové zátěže (pozn: kapitola Daňový mix). ANO je, jak vyplývá z následujících řádků, v tomto názoru konzistentní.

Stranický postoj odmítající zvyšování daní znovu potvrdil předseda hnutí Babiš už jako ministr financí v květnu 2014 v rozhovoru pro Lidové noviny.

Na sněmu hnutí ANO v roce 2015 Andrej Babiš ČSSD vzkázal, že odmítá její návrhy na zvyšování korporátních daní nebo zavedení sektorové daně. Znovu Babiš odmítl návrh ČSSD na vyšší zdanění firem na podzim loňského roku.

Sobotkova vláda skutečně doposud sazby daní nezvýšila, pouze zavedla třetí sníženou daňovou sazbu 10 % na léky, knihy a kojeneckou výživu. Ostatní sazby zůstaly nezměněné, měnily se pouze podmínky vyměření u daně z nemovitostí (od ledna 2016), dvakrát bylo zvýšeno daňové zvýhodnění na děti (2015, 2016) a zavedeno bylo tzv. školkovné.

Vláda v tomto funkčním období prosadila některá opatření, která po finanční stránce pomáhají rodinám s dětmi.

Jedním z nich bylo zvýšení porodného a zavedení porodného na druhé dítě. Za první dítě má žena od roku 2015 nárok na 13 tisíc Kč, na druhé dítě pak 10 tisíc Kč. Změna také nastala u matek dvojčat a vícerčat. Před rokem 2015 měla matka nárok na 19 tisíc Kč při porodu dvojčat a vícerčat pouze v případě, že se jednalo o první porod. V případě, že se jí ale narodilo při prvním porodu jedno dítě a při dalším porodu dvě a více dětí, měla nárok pouze na porodné na první dítě ve výši 13 tisíc Kč. Od roku 2015 má rodička nárok na 23 tisíc Kč bez ohledu na to, o kolikátý porod jde. Úprava porodného znamenala zvýšení mandatorních výdajů (.pdf, str. 4) ročně o 330 mili. Kč. Celkem má jít podle důvodové zprávy na daný výdaj 470–480 mil. Kč navíc ročně. Počítejme tedy s nárůstem výdajů ve výši cca 1,4 mld. Kč.

Vláda také postupně zvyšovala slevu na dani na druhé, třetí a každé další vyživované dítě. Tyto slevy byly v roce 2014 stejně vysoké jako sleva na první dítě, tedy 13 404 Kč. Sleva na druhé dítě se od roku 2014 zvedla z 13 404 Kč na 19 404 Kč. U třetího a každého dalšího dítěte pak došlo ke zvýšení z 13 404 Kč na 24 204 Kč.

KDU-ČSL také přišla s návrhem na snížení sociálních odvodů pro rodiny s více dětmi. Díky tomuto opatření by rodiny s dětmi mohly ušetřit až 3,8 mld. Kč. Vláda tento záměr zatím podpořila.

Pokud sečteme výdaje, které vláda takto dala rodinám (ať již v podobě daňových slev nebo zvýšení porodného), dostáváme se zhruba na 5,2 mld. Kč. Bělobrádkův výrok hodnotíme tím pádem jako pravdivý.

V případě oddlužení musí opravdu dlužníci dokázat, že mohou splnit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. To je však pouze podmínkou pro to, aby soud vůbec oddlužení povolil. Dlužníci pak musí plnit povinnosti stanovené zákonem, jinak nemohou po skončení oddlužení podat návrh na osvobození od zbývajících dluhů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Osobní bankrot, nebo-li oddlužení, je jedním ze způsobu řešení úpadku dlužníka. Osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení je pouze dlužník-nepodnikatel. Dlužník-podnikatel může podat návrh na oddlužení pouze v zákonem stanovených případech. Aby byl návrh úspěšný, musí být naplněny zákonné předpoklady, přičemž jedním z nich je schopnost dlužníka uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30% jejich pohledávek. Hranice schopnosti uspokojit 30% pohledávek se váže pouze k rozhodnutí soudu o povolení oddlužení, neznamená to, že při dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek oddlužení zčistajasna skončí, naopak bude pokračovat až do naplnění zákonných podmínek.

Postup pro podání návrhu je následující. Dlužník podá soudu návrh na povolení oddlužení, ten návrh posoudí a buď jej odmítne (pokud návrh nemá zákonné náležitosti a navrhovatel je ani přes výzvu neodstraní), zamítne (když lze předpokládat, že dlužník není schopen uhradit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů) nebo povolí.

Po rozhodnutí o povolení oddlužení následuje volba způsobu provedení oddlužení. O ní hlasuje schůze věřitelů dlužníka, přičemž má dvě možnosti: zpeněžení majetkové podstaty dlužníka (tzn. vyřazení jej z ekonomického života prodejem jeho majetku) nebo plnění splátkového kalendáře, který spočívá ve splácení pohledávek nezajištěným věřitelům z příjmu dlužníka po dobu pěti let a povinnosti dlužníka chovat se stanoveným způsobem. Rozhodnutí o schválení vybraného způsobu však stejně jako v případě povolení oddlužení připadá soudu.

Po provedení oddlužení mohou nastat dvě situace. Pokud dlužník splní řádně a včas veškeré povinnosti, může navrhnout soudu, aby jej osvobodil od zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení, tzn. aby mu smazal všechny dluhy z minulosti až do okamžiku schválení oddlužení. Soud jej pak od těchto pohledávek osvobodí usnesením. Pokud naopak tyto povinnosti nesplní, soud mu zbývající dluhy nesmaže a věřitelé budou moci své pohledávky vymáhat dál.

Vzhledem k překotnému vývoji v oblasti insolvenčního práva bychom chtěli zmínit dvě novelizace insolvenčního zákona týkající se oddlužení. Jednu již platnou a účinnou od 1. července letošního roku, druhou teprve ve fázi návrhu nacházejícího se v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. První novela přináší možnost kombinace oddlužení a zpeněžení majetkové podstaty či její části. Druhá, připravovaná novela, pak mění podmínky splnění oddlužení, kdy k současnému pětiletému splátkovému kalendáři přidává možnost (.pdf, str. 7, §412a) využití splátkového kalendáře tříletého (zde musí dlužník splnit aspoň 50 % pohledávek) a sedmiletého (v tomto případě postačuje, že dlužníkovi nebylo oddlužení zrušeno).

Vládou schválený návrh (.zip) rozpočtu na rok 2018 počítá se schodkem ve výši 50 mld. korun (.xls, příloha 1). Zatímco příjmy mají tvořit 1 302 mld. Kč, výdaje mají být 1 352 mld. Kč.

Většinu příjmů tvoří opravdu daně a sociální odvody (1 198 mld., tedy 92 % z příjmů státní kasy), zbytek tvoří například kapitálové příjmy a peníze z Evropské unie (návrh počítá s 70 mld. Kč z evropského rozpočtu).

Vláda návrh schválila v pondělí 25. září, bude dále projednáván v Poslanecké sněmovně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící ze dvou důvodů. Je sice pravdou, že po přijetí služebního zákona (resp. po nabytí jeho účinnosti) došlo k navýšení počtu státních zaměstnanců, ovšem řada z nich jednak vůbec nespadá mezi úředníky (vojáci, učitelé,...), jednak mnoho úředníků bylo nabráno v souvislosti s domácí agendou (posílení úřadů práce, finančních úřadů atd.). ODS proti návrhu skutečně vystupovala, ve finále ovšem aktuální zákon v Poslanecké sněmovně podpořila.

K přijetí zákona o státní službě se Česká republika zavázala již při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zákon slouží jako nástroj k odpolitizování státní správy. Byl schválen na podzim 2014 a jeho plná účinnost nastala 1. ledna 2015.

Fungující služební zákon byl kondicionalitou pro čerpání fondů EU v programovém období 2014–2020.

Je pravda, že počet úředníků od schválení výše zmíněného zákona narostl (počty státních úředníků jsme ověřovali zde), nicméně jde spíše o nárůst zapříčiněný politikou vlády Bohuslava Sobotky než nařízením Evropské komise. Ze strany Komise přišel v průběhu roku 2014 požadavek, aby se zákon vztahovalna vyšší počet úředníků, než bylo původně zamýšleno.

Ostatně navyšování počtu úředníků ze strany premiéra kritizoval v rozhovoru pro Českou televizi v červenci 2015 i předseda ODS Petr Fiala.

Přijetí zákona plánovala pravicová opozice oddálit obstrukcemi ve Sněmovně, nakonec od nich ale ODS i TOP 09 ustoupily. Kritika směřovala primárně k tomu, že původní návrh měl „zabetonovat“ státní správu, tj. umožnit dosadit vlastní lidi na jednotlivé pozice, ze kterých je nebude možné případně odvolat. ODS nakonec pro současný návrh v Poslanecké sněmovně dokonce aktivně hlasovala.

Je sice pravda, že ve zmíněných zemích do zdravotnictví teče více peněz ze soukromých zdrojů, není to ovšem jediný důvod, proč jsou tam lékaři lépe placeni. V obou zemích se do systému dává více peněz (v poměru k HDP) z veřejných prostředků, navíc v obou zemích jsou platy obecně výrazně vyšší, než jak je tomu u nás. Spojení, že odchody lékařů jsou výsledkem zavedení nadstandardů ve jmenovaných státech, hodnotíme jako zavádějící.

Dle statistik OECD obě země vydávají do zdravotnictví oproti ČR dlouhodobě výrazně více finančních prostředků z veřejných rozpočtů. V roce 2015 (údaje za rok 2016 jsou prozatím předběžné) činily v Německu veřejné výdaje do zdravotnictví 9,4 % HDP a v Rakousku 7,8 % HDP. Pro srovnání, z veřejných zdrojů ČR bylo do zdravotnictví ve stejném roce vydáno 6 % HDP. Více financí putuje v obou zemích do zdravotnictví i ze soukromých zdrojů.

V Německu existuje spoluúčast ve výši 10 € za den na max. 28 dní v roce. Při volitelných službách, např. ošetření primářem, dosahuje spoluúčast 100 %. V Rakousku se výše spoluúčasti za den hospitalizace pohybuje mezi 12,50–20,60 € podle spolkové země po dobu max. 28 dní v roce. Pokud si pacient vyžádá přijetí do tzv. zvláštní třídy, hospitalizační náklady vychází na podstatně vyšší částky.

Spoluúčast nelze brát za jediný důvod vyšších platů lékařů v Německu a Rakousku rovněž z toho důvodu, že platy v těchto zemích jsou obecně na jiné, mnohem vyšší úrovni než platy v České republice. Tato skutečnost samozřejmě platí i pro platy lékařů.

Pro představu, dle Medlines News, jež ukazuje statistiku minimálních a maximálních platů lékařů napříč státy EU v roce 2011, se platy lékařů v Německu pohybovaly mezi 3842–7468 € a v Rakousku v rozmezí 2091–6393 €. V ČR byly platy lékařů v rozmezí 839–1369 €. V této souvislosti je nutné podotknout, že se jedná o statistiku pro rok 2011 a od té doby došlo k zvýšení platů českých lékařů. I přesto se však platy českých lékařů s těmi v Německu a Rakousku nemohou rovnat.

Lékaři absolventi v současné době v Německu a Rakousku obvykle pobírají více než 4000 € měsíčně. Vyšší platy jsou spojeny mj. se získáváním atestací. Plat lékaře po první atestaci se významně zvyšuje.