Přehled ověřených výroků

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

Je problematické dohledat, jaké doplatky si diktovali operátoři, neboť to je předmětem smluvních podmínek mezi nimi a jejich zákazníky. Je ovšem pravdou, že zmíněná novela zákonem vymezila mantinel na maximální výši jedné pětiny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Citát, který předseda KSČM Filip zmiňuje, pochází z knihy Donalda Trumpa Vraťme Americe její velikost (v originále Great Again: How to Fix Our Crippled America). Donald Trump v ní na straně 38 píše: „Nemáme jinou možnost. Tihle lidé jsou středověcí barbaři. (…) Jejich porážka vyžaduje opravdové nasazení jít po nich vytrvale, ať jsou kdekoliv, bez zastavení, dokud každý s nich nebude mrtvý.“

Donald Trump mluvil o představitelích Islámském státu jako o barbarech také v projevu, ve kterém oznamoval svou kandidaturu na prezidenta Spojených států (34:09–34:26). Od těchto svých výroků stále neustupuje.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

Data dostupná na monitoru státní pokladny potvrzují Babišem uvedená čísla. Upozorňujeme však, že za rok 2016 web v tuto chvíli uvádí data k 30.9., neobsahuje tak poslední kvartál. I s tímto limitem jde ovšem konstatovat významný propad investic v rámci kapitoly Ministerstva životního prostředí.

Schválený rozpočetSkutečná výše investic 2015 31,6 mld. 32,3 mld. 2016 (k 30.9.) 7,96 mld. 4,1 mld.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

V médiích se často objevuje informace o 60 % absolventů pedagogických škol, kteří se uplatní mimo sféru školství. Toto tvrzení ovšem vylučuje analýza Střediska vzdělávací politiky (analýza byla financována MŠMT), která uvádí, že přes 60 % absolventů pedagogických fakult se uplatní ve vystudovaném, případně příbuzném oboru.

Z analýzy REFLEX 2013 (.pdf, str. 111) je patrné, že první práce absolventů bakalářského studia pedagogiky je ve studovaném či příbuzném oboru ze 67 %. V magisterském pak v 76 %. Současně z analýzy plyne, že se u 60 % magistrů pedagogiky shoduje první práce s vystudovaným oborem (.pdf, str. 114).