Přehled ověřených výroků

Měřítek pro výkonnost ekonomiky je více, asi nejčastěji se však používá hrubý domácí produkt (HDP). HDP19 zemí eurozóny bylo 10,7 bilionů eur v roce 2016, zatímco HDP celé EU bylo 14,9 bilionů (tabulka Gross domestic product at market prices). Před eurozónou byly Spojené státy s 15,5 biliony eur, na třetím místě Čína s 9,5 biliony eur. Ukazatel HDP tedy řadí eurozónu dokonce na druhé místo.

Pokud se podíváme na zahraniční obchod v minulém roce, tak zatímco USA exportovaly 1,2 bilionu eur a importovaly za 1,8 bilionu, eurozóna exportovala za 2 biliony a importovala za 1,8 bilionu eur. Je tedy patrné, že eurozóna importovala stejně jako USA, ale byla větším vývozcem. Největším exportérem je Čína, která se v tomto ohledu stala lídrem poprvé v roce 2009, její vývoz však oproti předchozím rokům klesá. Když se podíváme detailněji na oblasti vývozu, je pravdou, že Evropská unie jako celek mnoha dominuje - podle dat Světové obchodní organizace (.pdf, str. 31–33) za rok 2015 vedla Evropa export například v zemědělských produktech nebo železe a oceli.

Z výše uvedeného plyne, že eurozóna je druhým největším světovým exportérem a také jedním z největších importérů. I její výkonnost je velká, na základě námi použitého ukazatele HDP v reálných mzdách je na druhém místě.

Koalice se skutečně ve své koaliční smlouvě zavázala (str. 10), že udělá jak EET, tak i účtenkovou loterii. Konkrétně je v bodě 2.5. Zlepšení výběru daní uvedeno:

„Navrhneme legislativní opatření vedoucí k maximální digitalizaci správy daní. Specificky navrhneme legislativní a technická opatření směřující k efektivní kontrole vykazovaných tržeb z maloobchodního prodeje zboží a služeb. Tato opatření zahrnou u vybraných subjektů online hlášení tržeb, povinnost vystavovat doklady s unikátním číslem a ‚účtenkovou loterii‘   “.

Miroslav Kalousek byl členem dvou vlád – pod vedením premiéra Topolánka (leden 2007 – květen 2009) a premiéra Nečase (červenec 2010 – červenec 2013). Tedy s menší přestávkou v období mezi léty 2007 až 2013. V těchto letech byly výdaje na obranu pod 2 % HDP, což je hranice, kterou po svých členských státech požaduje NATO.

Výdaje ČR na obranu ve zmíněných letech ukazuje tabulka (data se liší kvůli odlišným metodám výpočtu):

Výdaje na obranu ČR v % HDP2007200820092010201120122013podle Eurostatu

1.11.01.01.00.90.80.8podle NATO – –1.521.291.071.061.03podle MO ČR

1.551.351.431.291.171.101.06Zdroj: NATO (tabulka 3, . pdf), Eurostat (tabulka Annual government finance statistics, gov_10a_exp, filtr defence); MO ČR

Světová ekonomická krize zasáhla většinu světové ekonomiky v letech 2008 a 2009, přičemž dozvuky této krize byly patrné ještě později. V ČR se situace vrátila k předkrizovým hodnotám kolem roku 2015.

V letech 2007 až 2013 přesto existovaly evropské státy, které dosáhly úrovně obranných výdajů 2 % svého HDP. Je nutné připomenout, že statistické údaje se v detailech mohou lišit dle použité metody a také podle toho, co je ještě považováno za evropskou zemi.

Nejrozsáhlejší údaje poskytuje organizace SIPRI (. pdf, str. 12–13), kde ve sledovaném období ze západní a střední Evropy dosáhlo pravidelně na metu 2% HDP několik zemí – Velká Británie, Řecko, Francie, Srbsko. Ale i další země jako Polsko, Portugalsko, nebo Estonsko ji dosáhli nepravidelně nebo se jí velice přiblížili. Podobné údaje ukazuje i Eurostat a NATO (. pdf, str. 5), kde 2 % HDP dosahují opět Velká Británie a Řecko, s tím že některé země jsou opět velice blízko této hranici.

Není tedy pravdou, že žádná evropská země nedosahovala v době krize 2 % výdajů na obranu. Patrné je to hlavně v Řecku a Velké Británii. Navíc je třeba poukázat na fakt, že výdaje na obranu klesaly v České republice ještě v období, než přišla ekonomická krize a s ní spojený propad ekonomiky, tedy v roce 2008.

Snížení daní bylo jedním z předvolebních slibů Emmanuela Macrona. Konkrétně šlo o daň z příjmů právnických osob a daň z nemovitosti. Nejasná vyjádření vlády ohledně snižování daně z nemovitosti byla jednou z příčin poklesu popularity nového francouzského prezidenta a po nátlaku veřejnosti následoval slib snížit ji do konce roku 2018.

Na konci září představila francouzská vláda návrh rozpočtu pro rok 2018, ve kterém se snižováním daní počítá. Podle francouzského ministra financí tento rozpočet pomůže urychlit hospodářské změny a zároveň je vůči občanům spravedlivý. Levice však navrhované změny kritizuje s tím, že snížení daní se týká hlavně nejbohatších osob a přispěje k nárůstu nerovnosti ve společnosti.

Od roku 2013 se Česká republika drží v žebříčku podle Světového indexu míru v první patnáctce zemí. V tomto i minulém roce se umístila na šestém místě. Je ale třeba poznamenat, že index neměří přímo míru bezpečnosti v zemi – sleduje celou řadu faktorů, jako je politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost nebo dodržování lidských práv. Jedno ze sledovaných kritérií se orientuje na vnímání bezpečnosti a ČR v něm dosahuje dvou bodů z pěti (pět značí nejhorší stav).

Kriminalita v ČR za současné vlády skutečně klesala. Za rok 2016 jsou zatím dostupné statistiky pouze do konce listopadu, nicméně i podle nich je celková kriminalita nižší než ta za stejné období v letech 2015 a 2014. Lze tedy předpokládat, že i konečné číslo bude nižší a potvrdí klesající trend.

Hlavním důvodem zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo opravdu nezákonné použití odposlechů. Krajský soud v Praze je v této části názorem Vrchního soudu vázán, to však neznamená, že exposlanec Rath nebude shledán vinným. Státní zastupitelství může předložit jiné důkazy a soud může rozhodnout o Rathově vině. Tezi o tom, že majetné osoby jsou nepostižitelné, proto hodnotíme jako nepravdivou.

Případ bývalého poslance Ratha začal v roce 2012 jeho zadržením. Krajské státní zastupitelství pak na základě obvinění ze zmanipulování zakázky na opravu zámku Buštěhrad podalo obžalobu ke Krajskému soudu v Praze. Ten exposlance Ratha v červenci 2015 shledal vinným a uložil mu trest ve výši osmi let a šesti měsíců a k tomu trest propadnutí majetku. Proti tomuto rozsudku podal exposlanec Rath odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.

Vrchní soud v prosinci loňského roku usnesením rozhodnutí Krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k novému rozhodnutí. Hlavní důvod pro zrušení rozsudku Krajského soudu shledal Vrchní soud v zásadní procesní vadě, „kterou je nezákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí.“ (bod 86 usnesení, které uveřejnil server neovlivni.cz). Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán 2. února letošního roku k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud začal včera projednávat.

Co se týče dalšího postupu, vzhledem k tomu, že je stížnost podávána v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud může pouze rozsudkem vyslovit, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon. Rozhodnutí Vrchního soudu se tak nezruší, pouze se jeho postup shledá v rozporu se zákonem. Případ tak po jakémkoliv rozhodnutí Nejvyššího bude pokračovat u Krajského soudu v Praze.

Krajský soud v Praze je názorem Vrchního soudu vázán, avšak pouze co se týče části rozhodnutí týkající se odposlechů. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak neznamená, že exposlanec Rath nebude shledán vinným (Vrchní soud se v bodu 143 usnesení dokonce se zásadními skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze ztotožnil), pouze budou muset být předloženy jiné důkazy než ty stávající. Případný nový trest však nemůže být vyšší než ten původní.

Výrok prezidenta Zemana o tom, že dostatečně majetné osoby se nemusí obávat trestního postihu, je nepravdivý. Nelze zobecňovat situaci, která nastala v rámci jednoho případu, na všechny případy, ve kterých bude obviněným majetná osoba. Ostatně případy z minulosti i rozhodnutí soudu prvního stupně, který exposlanci Rathovi uložil trest nepodmíněného odnětí svobody na osm a půl roku, tuto tezi vyvrací.

Více než polovina obyvatel České republiky opravdu měsíčně nevydělá více, než činí čtyři pětiny minimální mzdy v Německu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Minimální mzda v Německu aktuálně činí 1 498 EUR, po přepočtu na naši měnu se dostaneme na částku zhruba 39 000 Kč. Čtyři pětiny z této částky pak vychází na 31 200 Kč.

Co se týče České republiky, podle Českého statistického úřadu činí průměrná mzda 29 346 Kč, medián mezd pak 24 896 Kč.

Podrobnější informace o rozložení zaměstnanců do mzdových pásem jsou pak dostupné na webu Platy.cz, přičemž při pohledu na celkové procento zaměstnanců, kteří se pohybují v kategoriích 30 000 Kč a výše, se v jednotlivých krajích dostaneme k 20 až 30 % z celkového počtu zaměstnanců. Výjimku představuje Praha, kde jsou platy oproti zbytku republiky vyšší, a v této kategorii je zde celá polovina zaměstnanců.

Podobný výrok Faltýnek použil v Otázkách Václava Moravce již dříve, nyní jej opět hodnotíme jako nepravdivý. Sociální demokraté skutečně zvyšovat některé daně chtěla, nešlo ovšem o veškeré daně, jak Faltýnek uvádí.

Ve svém volebním programu (.pdf, str. 17) pro parlamentní volby 2013 ČSSD definovala svou daňovou politiku jako „spravedlivou“. V jejím rámci se měla zvýšit daň z příjmů právnických osob o 1 – 2 %. Daň z příjmu fyzických osob měla být progresivní se dvěma sazbami (15 % a 27,5 %), oddělujícími v hrubé mzdě příjmy pod a nad 100 000 Kč. Zvýšen měl být podíl majetkových daní (mezi ně patří darovací, dědická, silniční, daň z nemovitých věcí).

K možné sektorové dani program ČSSD uváděl: „... bude zavedena druhá sazba ve výši 25–30 % pro velké firmy v energetickém, telekomunikačním a finančním sektoru.“ Že právě hnutí ANO bylo proti zavádění těchto daní, popsal v Otázkách Václava Moravce v lednu 2017 premiér Sobotka.

Daň z hazardu měla být určena na 21 – 22 %, naopak neměla se zvyšovat daň z přidané hodnoty. Obecně tedy ČSSD skutečně chtěla řadu daní zvyšovat, není ovšem pravdou, že by chtěla zvýšit VEŠKERÉ daně.

Chtěla zachovat výši sazeb DPH, které tvoří v daňovém inkasu nejvyšší položku, a vytvořit druhou sníženou sazbu pro některé komodity.

K DPH pak ČSSD uvádí:

„Na rozdíl od pravicových stran nebudeme zvyšovat daň z přidané hodnoty, a zdražovat tak lidem život. Budeme hledat dohodu s Evropskou komisí buď pro vytvoření třetí sazby, nebo osvobození některých položek, především pak léků a knih, od této daně.“

Dále chtěla ČSSD měnit daně z příjmu fyzických osob tak, že by se prohloubila daňová progrese. Lidé se mzdou do 100 tisíc korun měsíčně by dále platili 15 % ze superhrubé mzdy, lidem s vyšším příjmem by se sazba měnila na 27,5 %. Zde by tedy k navýšení došlo jen u lidí s vyššími příjmy, plošné zvýšení ČSSD nenavrhovala.

Volební program (.pdf, str. 4) KDU-ČSL hovořil o obnově společného zdanění manželů a tvorbě tří sazeb daně z příjmu fyzických osob, a to 12 %, 20 % a 28 % z hrubé mzdy. Lidovci chtěli také snížit DPH.

Ve volebním programu ANO je napsáno, že „další zvyšování daní je nepřípustné“. U daní z příjmu právnických osob je cílem ponechat sazbu 19 %. Zásadním bodem pro ANO je nezvyšovat daňovou zátěž.

V koaliční smlouvě nynější vlády se píše: „Nebudeme provádět žádné změny v daňových předpisech, které by měnily výše zdanění v roce 2014.“ Dále koalice chtěla usilovat o obnovení slevy na dani pro pracující důchodce a také o zvýšení zdanění hazardu (str. 11).

Daně byly jedním z vážných témat koaliční smlouvy. Dle ČT24 si nakonec hnutí ANO „prosadilo, že se nebudou zvyšovat daně“. Také server Novinky.cz hovořil o hnutí ANO jako tom, kdo trval na nezvyšování daní, naopak ČSSD nárůst požadovala.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť sociální demokraté sice růst některých daní měli ve svém programu a prosazovali jej také po volbách, nešlo ovšem o veškeré daně, jak Faltýnek uvádí.

Pro srovnání stavu sociálně vyloučených lokalit v čase můžeme použít dvě studie, jejichž zadavatelem je ministerstvo práce a sociálních věcí. První z roku 2006 se zabývala analýzou sociálně vyloučených romských lokalit v ČR, ta druhá je analýzou z let 2014–2015. Studie z roku 2006 sice má v názvu zaměření na romské vyloučené lokality, nicméně novější studie byla vytvořena mimo jiné kvůli srovnání a doplnění té první, takže data z obou můžeme srovnávat.

Počet sociálně vyloučených lokalit skutečně vzrostl, a to skoro o dvojnásobek: z 310 lokalit v roce 2006 na 606 lokalit v roce 2014/15. Počet obyvatel žijících v těchto lokalitách pak vzrostl oproti předchozímu odhadu ze 60 000–80 000 na 95 000–115 000 obyvatel.

Při pohledu na rozložení sociálně vyloučených lokalit v ČR pak zjistíme, že se tyto oblasti skutečně nachází především v severně položených krajích, a to v kraji Ústeckém, kde se nachází 89 vyloučených lokalit, nebo na severu kraje Olomouckého, ve kterém se celkově nachází 62 lokalit. Problematickou oblastí je ale pak například i kraj Moravskoslezský, kde je druhý nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit v ČR. Přestože nelze říct, že by se tyto lokality nějak posouvaly, jelikož jejich počet rostl ve všech krajích, mapa ukazuje, že se sociálně vyloučené oblasti objevují poměrně často v severních Čechách a na severní Moravě.

Pokud tyto data porovnáme s rokem 2006, zjistíme, že největší nárůst pak zaznamenaly kraje Moravskoslezský a Karlovarský, kde přibylo přes 40 nových sociálně vyloučených lokalit oproti roku 2006. Za nimi je pak kraj Olomoucký s 35 novými lokalitami, poté následují kraje Středočeský, Ústecký a Liberecký, kde těchto lokalit přibylo přes 20.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.