Přehled ověřených výroků

Není pravdou, že by ministerstvo obrany nebylo schopno vyčerpávat každoročně svůj vládou navýšený rozpočet, výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Na základě údajů ze zákona o státním rozpočtu na roky 2015 (příloha č. 3), 2016 (příloha č. 3), ale i z návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2017 (.pdf) můžeme říct, že se rozpočet ministerstva obrany opravdu postupně navyšuje. V roce 2015 ovšem bylo navýšení oproti roku 2014 (příloha č. 3) pouze o cca 2 mld. Přičemž během roku 2014 i 2015 došlo k úpravám (.pdf, str. 42) externími rozpočtovými opatřeními. V roce 2014 bylo do rozpočtu ministerstva obrany přidáno cca 800 mil. korun, v roce 2015 se jednalo o zhruba stejnou částku.

V roce 2016 pak došlo k navýšení oproti roku 2015 o 4 mld.

Na rok 2017 se plánuje navýšit rozpočet ministerstva obrany o 5 mld.

Co se týká druhé části výroku, tedy, že ministerstvo obrany není schopno finance utratit, jedná se o částečnou nepravdu. Ministerstvo obrany totiž podle závěrečného účtu (.pdf,str. 42) v roce 2014 nevyčerpalo cca 1,8 mld. korun. Za rok 2015 naopak ministerstvo obrany utratilo o 2,8 mld. korun více, než s kolika se původně počítalo.

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Jednání vládní koalice jsou neveřejná, nicméně na základě mediálních zpráv a faktu, že návrh na rozfázování zavedení EET byl podán poslancem za KDU-ČSL, můžeme označit výrok jako pravdivý.

Podle médií však ministr Jurečka představil plán KDU-ČSL na rozfázování EET v říjnu 2015. První fáze by se týkala restaurací a hotelů, a to sedm měsíců po přijetí zákona. Za další tři měsíce by se EET vztahovala na velkoobchody a maloobchody. Po 25 měsících by se měli zapojit také řemeslníci.

Jurečka přitom prohlásil, že: „Je to pro nás klíčový pozměňovací návrh. Bez něj, pokud by nebyl přijat, si nedokážeme představit závěrečné podpoření celého zákona.“ Jak uvedl server iDNES.cz, koaliční partneři podle něj s návrhem souhlasili.

Rozfázování EET na čtyři části je předmětem pozměňovacího návrhu (.pdf) poslance Jaroslava Klašky (KDU-ČSL). V první fázi po sedmi měsících ode dne nabytí účinnosti zákona by se zapojily hotely a restaurace, po dalších třech měsících velkoobchody a maloobchody. Čtvrtá fáze by měla začít po 25 měsících, kdy by se jako poslední měli připojit řemeslníci. Návrh zahrnující fázování v této formě byl přijat 10. února 2016.

Výše zmíněné nasvědčuje tomu, že za rozfázování EET skutečně nesou odpovědnost lidovci.

Podle dat Eurostatu za rok 2014 činí podíl pracovní chudoby v České republice 18,7 %. Definice pracující chudoby od premiéra Sobotky není úplně přesná, neboť zahrnuje i osoby pobírající minimální mzdu, výrok však i přesto hodnotíme jako pravdivý.

Eurostat vydává statistiky o výdělcích občanů Evropské unie každé čtyři roky, nejnovější data jsou dostupná z roku 2014. Ve svých šetřeních se Eurostat zaměřuje na několik údajů, mezi které patří i procentuální vyjádření zaměstnanců s nízkým výdělkem v dané zemi neboli podíl pracující chudoby.

Data pokrývají podniky s deseti a více zaměstnanci ze všech sektorů ekonomiky kromě zemědělství, rybářství, lesnictví, veřejné správy a obrany. Prahová hodnota pracující chudoby je stanovena jako mzda menší než dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi, neboť jsou mzdové úrovně v jednotlivých zemích rozdílné. Celkový průměr zaměstnanců nacházejících se v rámci pracující chudoby v rámci EU činí 17,2 %, v České republice pak 18,7 %.

Zdroj: Eurostat

V porovnání s údaji (.pdf, str. 1, tabulka č. 1) z let 2006 a 2010 se unijní i český průměr průběžně zhoršují, unijní každé čtyři roky o 0,2 %, český pak v roce 2010 o 1,1 % a v roce 2014 o 0,5 %.

Předseda vlády opravdu vyzval ministra financí k objasnění nastalé situace. Andrej Babiš na apel reagoval auditem veškerých svých příjmů.

Bohuslav Sobotka vyzval 31. ledna Andreje Babiše k vyjasnění nákupu dluhopisů jeho vlastní firmy. Ten stejného dne slíbil v Událostech, komentářích, že nechá na své příjmy udělat nezávislý audit, a k podobnému kroku vyzval i ostatní z předsedů politických stran. Výsledky pak prý zveřejní, z úst ministra však přesný termín nezazněl.

Premiér Sobotka dále napsal předsedovi ANO 16. února dopis, ve kterém se jej táže, jestli se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Ptal se také na jeho názor ohledně případů, kdy firma vydá dluhopisy a jediným investorem se stane právě majitel podniku.

Termínem rozporovat chápeme různé interpretace Babišova činu. Zatímco opozice ho pokládá za důvod ke svolání mimořádné schůze a premiér jej označuje za daňový trik, Babiš na svém činu nevidí nic špatného.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože roce 2009 byl podíl výdajů ministerstva obrany na HDP 1,43 %. Od té doby tento podíl klesal a nejníže sestoupil v roce 2014, kdy se rovnal 0,91 %.

Od roku 2014 Obamova administrativa otevřeně vyznává novou politiku (.pdf, str. 18) vůči Sýrii.

Hlavním bodem je podpora Syřanů v boji proti ISIS a dalším radikálům, přičemž osud Asadova režimu nechává spíše na politickém, než vojenském řešení. A to i přesto, že je Asadův režim dle Obamovy administrativy jedním z faktorů obecné podpory islámských radikálů v Sýrii.

Tento přístup či omezení, kdy je zdůrazňována rovina boje proti ISIS a marginalizována podpora skupinám, které bojují hlavně proti režimu, je jedním z hlavních důvodů, proč mají Američané v Sýrii problém nalézt vhodné syrské partnery. Tato nejednoznačnost podpory vede také k problémům s dlouhodobými spojenci třeba v případě Turků, kterým vadí podpora syrských Kurdů (.pdf, str. 19).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vzhledem k tomu, že USA mají opravdu problém nalézt silného partnera jako cíle pro svoji podporu na území Sýrie.

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

Státní dluhopisy lze rozdělit podle těchto kritérií: dle typu instrumentu, dle typu držitele a dle doby splatnosti. Jen za rok 2017 byly vydány např. tyto krátkodobé dluhopisy se zápornou výnosovou mírou. Je samozřejmostí, že do různých typů dluhopisů vkládají své finanční prostředky různí investoři.

Z dat za prosinec 2016 vyplývá, že 97,30 % tvořily dluhopisy střednědobé a dlouhodobé. Dlouhodobé investice poskytují vyšší výnos, ale i vyšší míru rizika. Kdo jaké druhy dluhopisů drží ale ministerstvo financí nevykazuje.