Přehled ověřených výroků

Veřejně přístupné Stanovy ČSSD uvádí v čl. 19 (.pdf, str. 19–20) pouze roli sjezdu ve stranické hierarchii, některé jeho pravomoci vůči jiným orgánům strany a hlavní pole jeho působnosti.

Výrok ministryně Valachové se týká interních stranických pravidel, v tomto případě pravidel Jednacího řádu sjezdu. Tento řád, stejně jako například sjezdový volební řád, strana schvaluje vždy na počátku konání konkrétního sjezdu, jak je vidět například z Usnesení 38. sjezdu 2015 (.pdf), z Usnesení 37. sjezdu z roku 2013 (.pdf) a z usnesení dalších sjezdů, jejichž přehled nabízí ČSSD na svých webových stránkách.

Jedná se o vnitrostranickou normu a o nutnosti zrušení Usnesení sjezdu opět sjezdem psal například Český rozhlas. Jelikož je sjezd nejvyšším stranickým orgánem, jeho rozhodnutí nemohou být měněna jinak, než opět na sjezdu.

Tzv. bohumínské usnesení bylo přijato v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně na návrh brněnského delegáta Petra Wurma. Schváleno bylo 197 z celkového počtu 346 delegátů tehdejšího sjezdu.

Státní orgány mají možnost provést daňovou kontrolu. Pokud naleznou nesrovnalosti, mohou pak daňovým subjektům daň doměřit. V případě Andreje Babiše a akciové společnosti Agrofert by dodaněná částka činila přibližně 30 milionů Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Příslušnými státními orgány, které provádí správu daní a s ní související činnosti, jsou finanční úřady. Ty mohou provést daňovou kontrolu a na jejím základě pak daň doměřit.

Pokud by správce daně shledal, že akciová společnost Agrofert vydala dluhopisy neoprávněně, vyzval by všechny zúčastněné subjekty k dodanění. V tomto případě by se jednalo o Andreje Babiše, jenž drží korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,5 miliardy Kč, které nepodléhají zdanění a které při roční sazbě 6 % Andreji Babišovi přinesly za minulý rok výnos 90 milionů Kč. Kromě něj by musela dodanit tuto částku i akciová společnost Agrofert, o 90 milionů se totiž snížil její daňový základ.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč. Celková částka tak opravdu dosahuje přibližně 30 milionů ročně. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

O rezoluci OSN ohledně embarga proti Kubě se nehlasovalo na žádost USA, nýbrž valného shromáždění OSN, které tuto problematiku shledává jako jeden z nástrojů udržování míru a bezpečnosti. Zároveň USA ani Izrael nehlasovaly proti rezoluci, obě země se pouze zdržely hlasování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Embargo, které podle časové osy Rady pro mezinárodní vztahy USA poprvé uvalily na Kubu v roce 1960 a v plné míře v roce 1962, trvá dodnes. Přestože se vztahy zejména v průběhu funkčního období prezidenta Obamy uvolňují, embargo v obchodní oblasti stále přetrvává, protože jediný orgán, který jej může zrušit (Kongres), jej prozatím nezrušil. Kongres tak může učinit zrušením zákona o kubánské svobodě a demokratické solidaritě z roku 1996, nazývaný také Helms-Burton Act.

Zdroj: Rada mezinárodních vztahů, AP

Proti embargu ze strany USA od počátku 90. let začalo protestovat valné shromáždění OSN. V rezolucích, které valné shromáždění vydává od listopadu 1992 každoročně (.pdf, seznam rezolucí je na stranách 1 a 2), žádá pokaždé všechny členské státy (vzhledem ke svému názvu však směřuje pouze proti USA), aby se zdržely vydávání a aplikování zákonů či opatření, které blokují obchod s Kubou a aby případně takové zákony a opatření co nejdříve zrušily. Vzhledem k právní povaze rezoluce, která má pouze doporučující povahu, by však USA nemusely embargo zrušit, neboť rezoluce neobsahuje žádný sankční mechanismus při jeho porušení.

O embargu Kuby se tedy nehlasuje ani nehlasovalo na žádost USA, které mají jako každý členský stát pouze 1 hlas, nýbrž na žádost valného shromáždění OSN, podle jehož programu spadá embargo do agendy odpovídající prioritám OSN (.pdf, str. 17, bod č. 39), konkrétně udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Vzhledem k podmínkám schválení zakotveným v Chartě OSN (čl. 18) byla letošní rezoluce schválena drtivou většinou 191 ze 193 přítomných států. USA, které na všech předchozích schůzích hlasovaly proti rezoluci, se v letošním roce poprvé nevyjádřily negativně, pouze se společně s Izraelem zdržely hlasování.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.

Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.

Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.

Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.

Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:

„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.

Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.

To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.

Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.

Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“

Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“

Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.

Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.

Vládní návrh novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti předložila Vláda ČR Poslanecké sněmovně 25. 2. 2015. Ve třetím čtením v říjnu 2016 byl návrh schválen poslanci a 30. 11. 2016 byl zamítnut Senátem. Poslanecká sněmovna setrvala na své původní verzi návrhu a Senát 17. 1. 2017 přehlasovala.

Vypracováním konečného znění návrhu byl podle Usnesení vlády ČR z dne 23. 2. 2015 pověřen ministr financí a místopředseda vlády Andrej Babiš.

Na webu ministerstva financí (MF) se lze dočíst, že zákon umožní účinnější podporu rozpočtové kázně a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Podle náměstka ministra financí pro veřejné rozpočty Petra Paveleka „přijetí zákona přispěje k účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými financemi“.

Ministerstvo financí dále uvádí, že „text zákona v neposlední řadě obsahuje celou řadu prvků, kterými se má zvýšit transparentnost nakládání s prostředky všech daňových poplatníků. Mimo jiné budou připravovány a publikovány střednědobé plány příjmů a výdajů, aby každý občan viděl nejenom u státního rozpočtu, kam ‚ tečou ' jeho peníze“.

Senátoři zákon zamítli, protože se domnívají, že je neústavní ve vztahu k obcím. Z toho důvodu plánují obrátit se na Ústavní soud. Zákon podle nich omezuje ústavou zaručené právo obcí a krajů na vlastní rozpočet.

Kubera zmiňuje situaci, kdy obce mohou být prostřednictvím tohoto zákona postiženy v případě, že stát špatně hospodaří. § 14 zákona uvádí, že dosáhne-li zadlužení státu 55 % HDP, nastávají opatření vedoucí k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí. V praxi to pro obce podle písm. c) má znamenat to, že musí své rozpočty konstruovat jako přebytkové nebo nejhůře jako vyrovnané.

Dodejme, že v tuto chvíli jde o situaci spíše teoretickou, neboť zadlužení České republiky je nízké (v evropském srovnání) a pohybuje se pod 40 % HDP. Pokud by však došlo k tomu, že stát bude výrazně špatně hospodařit, může se to dotknout i obcí.

Andrej Babiš reaguje na výrok Luďka Niedermayera s odkazem na odhady úniků od české Finanční správy. Mluví tedy o české realitě. Bohužel nejsou dostupná data Finanční správy, která by výrok ministra finacní potvrdila nebo vyvrátila.

Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek Vláda ČR předložila PS PČR v říjnu 2015 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen na konci dubna 2016. Svým usnesením z 5. října 2015 Vláda ČR uložila ministryni pro místní rozvoj (tj. Karle Šlechtové), aby vypracovala konečné znění vládního návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek. Sama Šlechtová v říjnu 2015 v pořadu Týden v politice vysílaném stanicí ČT24 řekla, že tento zákon považuje za nejdůležitější normu Sobotkovy vlády.

Dne 22. listopadu 2016 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) rozhodnutí, které se týká tzv. Národního elektronického nástroje (NEN) a kterým ÚOHS uložil Ministerstvu pro místní rozvoj (MMR) pokutu ve výši 500 tisíc Kč (str. 3 rozhodnutí). MMR 28. listopadu 2016 na svém webu oznámilo, že proti prvoinstančnímu rozhodnutí ÚOHS podá rozklad.

ÚOHS ve svém rozhodnutí uvádí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách tím, že zadávací podmínky veřejné zakázky týkající se systému NEN byly nastaveny netransparentním postupem (str. 1 rozhodnutí).

ÚOHS se v rozhodnutí zabýval také skutečností, že 1. října 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek a ÚOHS proto řešil otázku, podle které právní normy má jednání MMR posuzovat. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle obou právních předpisů, tedy podle zákonů č. 137/2006 Sb. i 134/2016 Sb. (str. 66 rozhodnutí).

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda zbraně určené pro myslivost tvoří většinu držených zbraní. Kontaktovali jsme kvůli této věci Policii ČR, k okamžiku vydání jsme doposud bez odpovědi.

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona o bezpečnosti, kterou předložilo Chovancovo ministerstvo, však naznačuje jiný závěr:

"V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního držení zbraní daná tím, že většina zbraní byla jejich držiteli nabyta až po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby eventuálního využití těchto zbraní pro ochranu života, zdraví a majetku. Tomu rovněž odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice držiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. 12. 2016 je v České republice 300 115 držitelů zbrojních průkazů. Z toho je 240 810 držitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně života, zdraví nebo majetku.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Přestože jde o "podstatnou část," nelze říci, zda dosahuje většiny, proto je pro nás výrok neověřitelný.

Přestože se náklonnost Ruské federace k Donaldu Trumpovi veřejně diskutuje, samotný Kreml jej nikdy za přímo preferovaného kandidáta veřejně neoznačil.

Ministr Zaorálek komentoval zjištění amerických tajných služeb, která jsou dle jeho názoru z větší části již známá. Podporu budoucího amerického prezidenta však ruští představitelé nikdy veřejně nedeklarovali.

Sám prezident Putin své preference nikdy přímo nesdělil, například v zářijovém rozhovoru pro zpravodajství společnosti Bloomberg redaktorovi na otázku, se kterým kandidátem by raději řešil mezinárodní politickou situaci, odpověděl: „Chtěl bych jednat s člověkem, který dokáže dělat zodpovědná rozhodnutí a plní dohody, jež jsme uzavřeli. Na jménu nezáleží.“ Spolupracovat s jakýmkoli prezidentem byl před volbami ochotný i šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov.

Na rozdíl od Putina a Lavrova se jasně vyslovil pro Trumpa například nacionalistický poslanec Vladimir Žirinovskij, jeho názor však nemůžeme považovat za oficiální stanovisko ruské diplomacie.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.