Přehled ověřených výroků

Program jednání schvaluje na základě zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny celá Poslanecká sněmovna v hlasování. Na každé schůzi je navržen program, který může libovolný poslanec navrhnout, doplnit či upravit.

Do programu schůze je zařazována vládní legislativa a opozice má možnost využívat tzv. opozičních okének, kdy každá strana může zařadit k jednání jeden svůj návrh zákona. Jde ovšem o značně limitovaný prostředek, resp. počet návrhů.

Uveďme např., kolik návrhů zákonů předložil Miroslav Kalousek jako lídr jedné z opozičních stran a kolik jich koalice připustila na jednání. Předseda TOP 09 je spolu/autorem celkem 18 návrhů (k 21. listopadu 2016) zákonů. Z nich Poslanecká sněmovna projednala polovinu - tedy 9.

Jde ovšem o počty z celého volebního období. Vládní koalice funguje od února 2014 a od té doby Kalousek předložil celkem 11 návrhů. Z nich se poslanci zabývali jen dvěma z nich. Jeden zamítli, další pak prošel do druhého čtení, nicméně jde o návrh (ochrana zvířat proti týrání), který předložili poslanci napříč spektrem. Uveďme, že nejstarší Kalouskem podaný návrh leží v Poslanecké sněmovně již dva a půl roku.

Na příkladu Miroslava Kalouska lze tedy doložit, že vládní koalice návrhy zákonů z dílny TOP 09 na program jednání skutečně příliš nepřipouští. Dodejme, že Kalousek v tomto není výjimkou, podobně bychom mohli argumentovat u dalších poslanců TOP 09. Např. poslanec Ženíšek podal 17 návrhů a jednalo se od nástupu současné koalice o šesti z nich. Poslanec Plíšek pak přeložil 21 návrhů a jednalo se pouze o čtyřech - je třeba navíc vzít v úvahu, že tři z těchto čtyř návrhů spolupředložili i vládní poslanci.

Některé návrhy TOP 09 se na jednání Poslanecké sněmovny dostanou, jde ovšem o jejich významnou menšinu. Navíc jsou to nezřídka předlohy, které poslanci Kalouskovy strany spolupředkládají i s poslanci vládních klubů.

Česká televize nikdy dluhopisy neemitovala, jak pro Demagog.cz uvedla tisková mluvčí ČT Alžběta Plívová. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Mluvčí ČT ve vyjádření dodala, že „V roce 2012 si /ČT/ pouze pořídila Reinvestiční spořicí státní dluhopisy ČR.“ To uvádí také web Borovan.cz, podle kterého tímto krokem televize řešila problém se svou příliš vysokou hotovostí.

Podle oficiálních dokumentů vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí byla za rok 2015 vyplacená částka na podporu v hmotné nouzi 10 518 mil Kč. Tato částka činila 90,6% ze schváleného rozpočtu - ministerstvo tedy za rok 2015 ušetřilo 1 096,9 mil Kč oproti rozpočtu.

V letošním roce MPSV vyčerpalo zatím od ledna do října (nejnovější údaje) částku 7 770,5 mil Kč z celkových sválených 10 516,3 mil Kč. Prozatím MPSV zbývá 2 745,8 mil Kč.

Vyčerpaná částka Schválená částka pro daný rokRozdíl mezi schválenou a vyčerpanou částkou2016 (leden až říjen)7 770,5 mil Kč10 516,3 mil Kč2 745,8 mil Kč2015 10 518,0 mil Kč11 614,9 mil Kč1 096,9 mil Kč

Pokud budeme počítat s tím, že tempo vyplácení za listopad a prosinec bude srovnatelné s průměrem ostatních měsíců, vyjde nám, že na konci roku by se měla výplata dávek v hmotné nouzi reálně pohybovat někde okolo 9 a čtvrt miliardy korun. Tedy případný rozdíl mezi rozpočtovanou částkou a reálnou výplatou se bude pohybovat někde okolo jedné a půl miliardy.

Reálně tak rozpočtovaná částka na dávky v hmotné nouzi v porovnání s finální výplatou v posledních 2 letech dosáhne zhruba na úroveň 2,5 miliardy. Není sice možné bez dat za listopad a prosinec tohoto roku vyčíslit zcela konkrétní výši, rámcově však data potvrzují Sobotkův výrok. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by mělo hnutí ANO připravený návrh usnesení zakazující ministrovi vnitra provést reorganizaci policie, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Reorganizace policie způsobila roztržku v koalici, hnutí ANO vyvolalo dohadovací řízení a podepsání reformy ministrem Chovancem se považovalo za porušení koaliční smlouvy. Hnutí ANO tedy požadovalo zrušení reformy. Ministr Pelikán byl jedním z hlavních kritiků reorganizace a byl dokonce pro možnost vystoupení ANO z koalice.

KDU-ČSL naopak považovala reorganizaci policie za odbornou záležitost, která je věcí ministra vnitra Chovance a policejního prezidenta a požadovala odpolitizování sporu.

Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský adresoval koncem roku ministrovi vnitra své připomínky (.docx) k předkládanému návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti. Jde o běžnou součást připomínkového řízení v případě, že se jej návrh může týkat. V připomínkách mimo jiné poznamenává:

„Na obsahové úrovni nejsem přesvědčený o její nezbytnosti (nezbytnosti novely, pozn. Demagog.cz), zcela se vymyká evropské právní kultuře, navíc se obávám řady nezamýšlených důsledků. Na formální úrovni váhám nad uspěchaností a nepřipraveností celého návrhu. Jedná se o změnu ústavního pořádku, která by měla být ze své podstaty odůvodněnou, promyšlenou, dlouhodobě společensky diskutovanou a náležitě projednanou všemi resorty. Tyto představy však podle mě nesplňuje. Z těchto důvodů k ní vznáším svou zásadní připomínku.“ Polčákův výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Zaorálek zde navazuje na svůj předchozí výrok a popisuje kritiku amerického ministra zahraničí. Ohledně kritiky selhávání syrské opozice ze strany ministra zahraničí USA jsme bohužel nedokázali dohledat dokument potvrzující slova ministra Zaorálka. V jednom prohlášení z 10. prosince 2016 se vyjadřuje k obviněním, že některé opoziční skupiny v Aleppu bojkotují humanitární pomoc a zdržují uprchlíky. Kerry to přiznává, ale než aby je káral, apeluje na ně, aby přistoupili na jednání.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ovšem s malou výhradou. Nenárokové dotace totiž byly součástí návrhu zákona ještě předtím, než byl projednáván v Senátu. Zařazení dotací do návrhu zákona navrhl pozměňovacím návrhem č. 4619 poslanec za TOP 09 Martin Plíšek. Pozměňovací návrh byl beze změny zapracován do návrhu zákona. Návrh zákona byl poté přijat poslaneckou sněmovnou. Senát ustanovení týkající se nenárokových dotací nezměnil a odsouhlasil.

Návrh zákona v čl. I bodu 17 § 4c říká:

„Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“

Podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech § 2 odst. 3 na finanční prostředky ze státního rozpočtu není právní nárok, jedná se tedy o nenárokové dotace. O nenárokové dotace se musí žádat.

Oproti tomu nárokové dotace jsou přidělovány automaticky například na jeden hektar půdy, v případě obcí pak podle vykonávání daných služeb. O nárokové dotace není třeba žádat, navíc žádný ministr nemá vliv na jejich rozdělování.

Během příměří v Sýrii, které bylo z iniciativy Ruska a Turecka uzavřeno 28. prosince 2016 a s nímž souhlasila syrská vláda i opozice, byl skutečně porušen klid zbraní, a to ze strany syrské vlády. Klid zbraní měl přitom platit minimálně do konání mírových rozhovorů na konci ledna tohoto roku.

K události došlo 30. prosince 2016, a to v údolí Barada severozápadně od Damašku. Oblast, která je hlavním zdrojem vody pro syrskou metropoli, již dlouho ovládají skupiny rebelů (opozice). Jak však informovala média, vládní vojska začala území bombardovat a porušovat tak dohodnuté příměří. Navíc došlo v důsledku situace k zastavení dodávek vody do Damašku – miliony lidí bez vody - a následnému obviňování ze strany syrské vlády ohledně znečištění vody naftou, čímž byly ospravedlňovány její omezené dodávky.

Zatím se nezdá, že by toto porušení příměří mělo ohrozit plánované mírové rozhovory mezi syrskou vládou a opozicí, které se mají uskutečnit na konci ledna 2017 v hlavním městě Kazachstánu Astaně, s ruskou a tureckou stranou jako garanty.