Přehled ověřených výroků

V listopadu server Seznam.cz vydal text, ve kterém poprvé popisuje to, že Babiš jako fyzická osoba nakoupil bezmála za 1,5 miliardy korunové dluhopisy Agrofertu. Na ty se nevztahovala daň. Babiš pak v lednu veřejně popsal své příjmy od roku 1993.

Pro Deník 4. ledna uvedl Babiš, že od roku 1993 jako fyzická osoba oficiálně vydělal 1,8 miliardy korun, za tu dobu na dani z příjmů zaplatil 310 milionů korun a 27 milionů korun na pojistném. „Můj čistý příjem tedy byl 1,526 miliardy korun a za ně jsem nakoupil dluhopisy v ceně 1,482 miliardy korun.“

Jinou částku pak ministr uvedl v rozhovoru pro deník Hospodářské noviny 6. ledna 2017. Kromě tohoto rozporu v příjmech pak přišel server Echo24.cz s výpočtem, že podle veřejných deklarací o svém příjmu Babiš nemohl v letech 2013 a 2014 nakoupit uvedené dluhopisy, protože nedisponoval dostatkem prostředků.

Echo spočítalo, že s takovou bilancí mu ovšem majetek nestačil na pokrytí životních potřeb. Na tiskové konferenci dne 19. ledna vydal Babiš další údaje. Konkrétně na dotaz Terezy Vilímové z Echo24, kde vzal legální příjmy na nákup těchto dluhopisů, neboť když vychází z majetkových přiznání, tak v roce 2013 na toto neměl peníze. Odpověděl, že jeho celkové příjmy od roku 1993 byly 2 531 768 228 Kč, z toho příjmy, které byly zdaněné Agrofertu byly 1 863 801 107 Kč, z toho zaplatil 337 503 547 Kč daní. Takže když to odpočítám, tak mi zůstalo 1 049 498 231 Kč.

O celé kauze následně informovala také Česká televize. Konkrétně Reportéři ČT a nejobsáhleji pak redaktoři pořadu 168 hodin v reportáži z 29. ledna 2017. Ta v úvodu pořadu shrnuje jednotlivé verze Babišových vyjádření a dále se reportérka doptává na nesrovnalosti v počtech.

(3:35) reportérka:„... mně na tom zaráží to, že ten první rozhovor, první dotaz byl někdy 4. ledna, první dotaz na to, kde jste vzal peníze na nákup těch dluhopisů. A vy jste tam suverénně řekl tu částku...“

Babiš: „Ano, protože jsem to měl připravené, protože ta kampaň už jela. Měl jsem to připravené a ta částka byla jednoznačně vyšší než ty dluhopisy, takže to byl ten zdroj.“

reportérka: „Takže jste si to špatně spočítal?“

Babiš: „Ale to není pravda, vidíte, vy tomu nerozumíte.“

Další otázka směřuje k tomu, proč nezdanitelné příjmy uvádí až teď, když nesedí počty. Odpovědí je dnes již legendární: „Proč bych vám měl sdělovat všechny moje příjmy? Sorry jako.“ (4:30)

Na otázku, zda je ochoten a schopen tyto příjmy doložit, odpovídá,že neví, proč by to dokládal.(06:40)

Reportérka pořadu 168 hodin se tedy neptala znova na částky, které tvořily veškeré jeho příjmy. Alespoň v odvysílaných částech pořadu tyto částky brala jako fakt a ptala se na skutečnost, proč je médiím sděloval postupně, zda šlo o omyl při počtech či nikoli. Další dotaz směřoval k tomu, zda tyto částky bude dále dokládat. Rozhovor se tedy ubíral jiným směrem, uvedené částky již reportérka nezpochybňovala a natočený materiál z tiskové konference na ně zjevně neodpovídá. Totéž je možné konstatovat u reportáže Reportéři ČT. Přesto je možné, že mimo odvysílané záběry se reportérka v rámci tématu znova dotazovala na uvedené částky. Proto je výrok zavádějící.

Jak píšeme i u výroku Vojtěcha Filipa, Koncepce výstavby Armády České republiky (.pdf) jako armádního programu na revitalizaci vojenské výbavy a výzbroje skutečně existuje. Dokument z prosince 2015 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc).

Je zde vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, která by se měla pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce).

Co se týče časové a druhové přesnosti, uvádí se tedy dva časové milníky. Stejně tak plán uvádí, zda počítá s pronájmem (jako v případě nadzvukového letounu JAS-39, str. 19), pořízením obecně (např. víceúčelový vrtulník, tamtéž) nebo mezi akvizicí a pronájmem alternuje (přípustná možnost pro zachování počtu nadzvukových letounů JAS-39, str. 20).

Co se týče závaznosti, nejde o právní předpis, ačkoli je koncepce schválena v souladu s § 6 zákona č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách České republiky. Právně závazný tedy není. Koncepce a jiné nezávazné dokumenty si mohou dát za cíl některé právně závazné akty vytvořit, jak zdůrazňuje např. vládní koncepce boje s korupcí (.pdf), když v bodě 2.1.1. cituje Programového prohlášení vlády (.pdf, str. 4.) Druhým způsobem, jak obsah koncepce učinit závazným, je zákonný odkaz. Takto je za závaznou prohlášena např. Státní energetická koncepce prostřednictvím § 3 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. To však není případ této koncepce. Více k charakteru koncepcí např. v metodice přípravy veřejných strategií (.pdf) nebo v metodice střednědobých koncepcí.

K prvenství konstatujeme toliko, že koncepce už sice ve svých úvodních řádcích tvrdí, že „poprvé za období platnosti zákona o ozbrojených silách se podařilo připravit ucelenou koncepci“ výstavby Armády České republiky, zde je ovšem nutné brát na vědomí několik věcí. Zaprvé, zde koncepce omezuje časové období, na které je výrok vztažen, platností zákona o ozbrojených silách, což Martin Stropnický nečiní. V tom případě je jako takovou možno vyhodnotit i Záměr koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2000 s výhledem do roku 2005, (.pdf), který rovněž operuje s časovými i početními údaji (např. str. 9) Koncepce výstavby armády však vznikly i v letech 2002 (.pdf) a 2003 (.pdf), přičemž nutno říct, že svou komplexitou jsou přinejmenším srovnatelné s loňskou koncepcí. Koncepce z r. 2002 operuje se střednědobým horizontem do r. 2008, koncepce z r. 2003 pak plánuje až do r. 2010. Přinejmenším ve druhé z jmenovaných jsou v podobném rozsahu jako v aktuální koncepci řešeny otázky pořizování výzbroje (shrnutí na str. 37). Mimoto vzešlo z ministerstva obrany množství dalších strategií nezávazně řešící standardy a cíle armády. Pokud se tedy Martin Stropnický brání, že poprvé má armáda takovýto dokument s konkrétní vizí pro investice, není tomu tak.

Ministr Stropnický se však dříve vyjádřil v tom smyslu, že jde o první plán, který je vázaný na finance, což je ovšem pojem diametrálně jiného významu. V tomto můžeme dát ministru Stropnickému zapravdu, na rozdíl od předchozích koncepcí tato povšechně vyčísluje potřebné částky a váže realizaci plánu i na plánovaný nárůst rozpočtu obrany odvozený od HDP (str. 8, 19, 24 a 25). Vyjádření, které však poskytl v Otázkách Václava Moravce tak, jak jej uvádíme, a vyznění, které mu dal, je nepravdivé. Dle metodologie stejné pro všechny ověřované nemůžeme reflektovat předchozí vyjádření diskutujících jako odůvodnění toho, že se diskutující zmýlil a chtěl snad vyjádřit totéž.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19-20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Od existence této vlády došlo k několika zemětřesením na jednotlivých ministerstvech. První výměna ministra se odehrála na ministerstvu pro místní rozvoj. V tomto případě byl hlavním důvodem odchod ministryně Věry Jourové (ANO) do Bruselu na pozici eurokomisařky za ČR. Nově jmenovanou ministryní do tohoto resortu se stala Karla Šlechtová, kterou prezident jmenoval do funkce 8. října 2014.

Dalším ministrem, který skončil ve vládě, byl ministr dopravy Antonín Prachař (ANO). Ten po vlně kritiky ze strany opozice a médií, především v otázce vedení ŘSD nebo vypsání tendru na nového provozovatele mýtného systému, nabídl svou rezignaci. Hnutí ANO na jeho místo nominovalo (nestraníka) ředitele Skansky Daniela Ťoka. Toho jmenoval prezident Zeman 4. prosince 2014.

Ministryně spravedlnosti Válková rezignovala na svou funkci po dohodě s hnutím ANO dne 10. února 2015 s tím, že skončí k 1. březnu. Jako jeden z důvodů uvedla „zdravotní indispozici“. Na toto místo byl jmenován její dosavadní náměstek Robert Pelikán dne 12. března 2015.

Prvním skutečně odvolaným ministrem byl ministr školství Marcel Chládek za ČSSD. Žádost o jeho odvolání předal premiér Sobotka prezidentovi 29. května 2015. Důvodem byly informace o šikaně podřízených na ministerstvu zveřejněné v Mladé frontě Dnes. Vedením ministerstva byla dočasně pověřena ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Novou ministryní školství byla dne 17. června jmenována (tehdy ještě nestranická) Kateřina Valachová. O pár měsíců později však vstoupila ministryně školství do ČSSD.

Po neúspěšných krajských volbách se Bohuslav Sobotka rozhodl pro obměnu ministrů ve vládě. Na odvolání navrhl ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra lidských práv Jiřího Dienstbiera (oba ČSSD). Jako důvod těchto odvolání Sobotka uvedl únavu ministrů. Ministr Němeček uvedl, že tento krok přijímá, protože chce, aby ČSSD uspěla ve sněmovních volbách v roce 2017. Dienstbier naopak považuje jako důvod pro své odvolání fakt, že Sobotka nebude mít na nadcházejícím volebním sjezdu protikandidáta. Na pozici ministra zdravotnictví byl navržen ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík a Jan Chvojka na ministra pro lidská práva (oba ČSSD). Ministři byli do funkce jmenováni dne 30. listopadu 2016.

Podle ČTK Sobotka chystanou obměnu označil „za příležitost pro koaliční partnery, aby zvážili, zda jejich týmy ve vládě jsou ty nejlepší, které mají k dispozici.“ Jak předseda hnutí ANO Andrej Babiš, tak předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek však uvedli, že „o žádné změně svých ministrů neuvažují a obměna ministrů za ČSSD je v kompetenci premiéra“.

Hnutí ANO vyměnilo za dobu vlády celkem tři své ministry, stejně jako ČSSD. Na druhou stranu je zbytek výroku pravdivý, takže jej stejně hodnotíme i celkově.

Ministryně Valachová hovoří o podpoře pedagogických fakult, která podle ní v minulých letech dosahovala sta milionů korun.

Podle Rozpisu rozpočtu VŠ na rok 2017 (.xlsx, tabulka Bilance zdrojů pro rozdělení příspěvku a dotací vysokým školám v roce 2017) se finance na podporu pedagogických fakult sice zvýšily oproti roku 2016 o 210 mil. korun, ale v minulých letech se rovnaly pouze 50 mil. korun a nikoliv stovkám milionů.

Zdroj: Rozpis rozpočtu VŠ na rok 2017

Dalších 650 mil. korun pro pedagogické fakulty má být doplněno z evropských zdrojů.

V ČR je problém s nízkými platy učitelů, kteří proto pracují raději v jiných oborech. Problém je také s platy zaměstnanců pedagogických fakult, kde jsou platy nižší, než na ostatních fakultách. Průměrný plat akademických pracovníků na pedagogických fakultách byl v roce 2015 33 019 korun, přitom na veřejných školách obecně byl průměrný plat 41 871 korun. Platy akademických pracovníků na pedagogických fakultách jsou tedy podprůměrné.

260 milionů přidělených pedagogickým fakultám v roce 2017 by mělo jít na platy pedagogů připravujících budoucí učitele. Pedagogické fakulty podle příslibu ministryně budou moci využít také zmíněných 650 milionů korun z evropských zdrojů. Celkem mají být tedy pedagogické fakulty podpořeny asi 1 miliardou korun. Celá částka však nepochází od ministerstva školství, jak avizuje ministryně.

Vystudovaní pedagogové kvůli nízkým platům na pedagogických fakultách často raději odchází do regionálního školství, například na střední školy, kde za současné situace mají lepší platy.

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Od roku 2014 Obamova administrativa otevřeně vyznává novou politiku (.pdf, str. 18) vůči Sýrii.

Hlavním bodem je podpora Syřanů v boji proti ISIS a dalším radikálům, přičemž osud Asadova režimu nechává spíše na politickém, než vojenském řešení. A to i přesto, že je Asadův režim dle Obamovy administrativy jedním z faktorů obecné podpory islámských radikálů v Sýrii.

Tento přístup či omezení, kdy je zdůrazňována rovina boje proti ISIS a marginalizována podpora skupinám, které bojují hlavně proti režimu, je jedním z hlavních důvodů, proč mají Američané v Sýrii problém nalézt vhodné syrské partnery. Tato nejednoznačnost podpory vede také k problémům s dlouhodobými spojenci třeba v případě Turků, kterým vadí podpora syrských Kurdů (.pdf, str. 19).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vzhledem k tomu, že USA mají opravdu problém nalézt silného partnera jako cíle pro svoji podporu na území Sýrie.

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.

Sobotkova vláda, která je v úřadu od ledna 2014, zvýšila minimální mzdu již třikrát. Poslední zvýšení nastane od 1. ledna 2017, a to na 11 000 korun.

První růst z 8 500 korun na 9 200 korun proběhl k 1. lednu 2015 a další navýšení o 700 korun zaměstnance čekalo i na počátku letošního roku. Minimální hodinová mzda bude od ledna 66 korun.

Tabulka ukazuje, jak se v posledních deseti letech zvyšovala minimální mzda.

leden 20078 000 korunsrpen 20138 500 korunleden 20159 200 korunleden 20169 900 korunleden 2017*11 000 korun zdroj: MPSV, Vlada

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Martin Nejedlý je jednatelem společnosti Lukoil Aviation Czech (v likvidaci) a místopředsedou SPO. Pomáhal Miloši Zemanovi s volební kampaní pro prezidentské volby a poté se stal jeho poradcem.

Martin Nejedlý je nyní členem expertního týmu prezidenta republiky a jeho oficiálním poradcem. Prezident oznámil složení svého expertního týmu (v němž figuruje Nejedlý) ve svém projevu v květnu 2013. Zdůraznil, že se jedná o expertní tým neplacených poradců.

Hrad tvrdí, že prezidentův poradce pro energetiku Martin Nejedlý není zaměstnancem Hradu a nepobírá žádnou finanční odměnu. Proto také odmítá zveřejnit Nejedlého životopis.

Z tohoto tvrzení vyplývá, že pokud Nejedlý není zaměstnancem Hradu, nemá ani žádnou oficiální pozici. Vzhledem k nezveřejněnému životopisu je jeho pozice nejistá. Doprovází prezidenta na zahraničních cestách a na jednání s Ruskem, v němž několik let žil.

Kontroverzí je udělení diplomatického pasu Martinu Nejedlému. Obvykle se tento dokument poradcům neuděluje, Nejedlý však pas dostal kvůli tomu, že často doprovází prezidenta na cestách. Další kontroverzí spojenou s jeho jménem je pokuta společnosti Lukoil (jíž byl Nejedlý jednatelem). Nejedlý však zůstal dál v roli poradce.

Podle informací MF Dnes má Martin Nejedlý jako externí poradce přiděleny tři místnosti vedle Masarykovy knihovny na Hradě, přičemž jiní externisté kanceláře na Hradě nemají.

Nově také přinesl web Hlídací pes informaci, že Nejedlý na Hradě nemá ani žádnou smlouvu a působí zde na základě ústní dohody mezi ním a prezidentem Zemanem. Tato informace vyplývá ze zveřejněné žádosti podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím, kterou podal opakovaně Josef Platil. Ani podle těchto informací tak není zcela jasné a transparentní, co přesně Martin Nejedlý na Hradě dělá.