Přehled ověřených výroků

Andrej Babiš předložil a protlačil Poslaneckou sněmovnou vládní návrh zákona o evidenci tržeb, který celý projekt EET legislativně zakotvuje.

Aktuálně Babiš předložil pozměňovací návrh (.pdf) v rámci projednávání tzv. daňového balíčku. Ve svém návrhu šéf hnutí ANO navrhuje z evidence tržeb vyjmout jednak e-shopy a také poplatníky, kteří mají tržby do 250 tisíc korun a dohodnou se s finančním úřadem na placení paušální daně.

Jde tedy o jistá omezení počtu zapojených do systému EET vůči stavu, který Babiš prosazoval původně.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ovšem s výhradou. V červnu 2017 by se podle dostupných informací Evropské rady měly projednávat sankce související se zákazem dovozu zboží z Krymu a Sevastopolu. Sankce proti Rusku budou projednávány až v červenci 2017.

Evropská rada se na zasedání 15. prosince 2016 rozhodla na základě posouzení plnění tzv. minských dohod o prodloužení sankcí vůči Rusku o dalších šest měsíců, tedy do 31. července 2017.

Mezi tyto sankce patří například omezující přístup na primární a sekundární kapitálové trhy EU pro pět významných ruských finančních institucí ve většinovém vlastnictví státu, zákaz vývozu a dovozu na obchod se zbraněmi, zákaz vývozu a dovozu zboží pro vojenské účely nebo také omezující přístup Ruska k některým citlivým technologiím a službám, které mohou být využity pro těžbu a průzkum ropy. Tyto sankce byly zavedeny v roce 2014 v reakci na kroky Ruska destabilizující situaci na Ukrajině.

Evropská unie uplatňuje politiku neuznání protiprávní anexe Krymu a Sevastopolu ze strany Ruska. V důsledku toho EU přistoupila k omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem. Tato opatření se týkají zákazu dovozu zboží z Krymu a Sevastopolu, dále je stanoven zákaz investic a zákaz poskytování služeb cestovního ruchu na Krymu. Tyto sankce zatím platí do 23. června 2017.

Sobotkova vláda, která je v úřadu od ledna 2014, zvýšila minimální mzdu již třikrát. Poslední zvýšení nastane od 1. ledna 2017, a to na 11 000 korun.

První růst z 8 500 korun na 9 200 korun proběhl k 1. lednu 2015 a další navýšení o 700 korun zaměstnance čekalo i na počátku letošního roku. Minimální hodinová mzda bude od ledna 66 korun.

Tabulka ukazuje, jak se v posledních deseti letech zvyšovala minimální mzda.

leden 20078 000 korunsrpen 20138 500 korunleden 20159 200 korunleden 20169 900 korunleden 2017*11 000 korun zdroj: MPSV, Vlada

Programové prohlášení vlády obsahuje tuto pasáž (.pdf, str. 11) týkající se plánu transformace ŘSD na státní podnik :

„... (vláda, pozn. Demagog.cz) připraví transformaci ŘSD na státní podnik, aby zajistila efektivní výběr mýta po 1. 1. 2017 plně pod kontrolou ministerstva dopravy."

Rakouská firma ASFINAG je opravdu státem vlastněná společnost, jejíž náplň práce spočívá v plánování, financování, budování a údržbě páteřní sítě silnic (dálnice a rychlostní silnice) v Rakousku. Firma je také jediným správcem a výběrčím mýta na těchto komunikacích.

Vláda skutečně prosadila možnost mimořádné slevy na dani ve výši 5 tisíc korun. V rámci toho, jak je tato sleva definována, však přicházejí o možnost jejího uplatnění zejména podnikatelé s velmi nízkým základem daně. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Možnost uplatnit slevu na dani jako částečnou kompenzaci nákladů v souvislosti se zaváděním elektronické evidence tržeb, vyplývá z novely 113/2016 Sb., která do zákona o daních z příjmů zavádí § 35bc v následujícím znění:

„Sleva na evidenci tržeb

(1) Výše slevy na evidenci tržeb činí 5000 Kč. Sleva na dani činí nejvýše částku ve výši kladného rozdílu mezi 15 % dílčího základu daně ze samostatné činnosti a základní slevy na poplatníka.

(2) Slevu na evidenci tržeb lze uplatnit pouze ve zdaňovacím období, ve kterém poplatník poprvé zaevidoval tržbu, kterou má podle zákona o evidenci tržeb povinnost evidovat.“

Takto definovanou slevu tedy v praxi v plné výši neuplatní podnikatel, jehož základ daně je již dnes tak nízký, že neplatí žádnou nebo jen velmi nízkou daň z příjmu (tj. při základu daně nižším než 199 tisíc korun; při základu daně mezi 165 a 199 tisíci je možné uplatnit slevu alespoň částečně, při nižším základu není možné slevu uplatnit vůbec).

Zároveň je zde problematické časové hledisko. Například subjekty, které spadají do tzv. druhé fáze evidence tržeb (maloobchod a velkoobchod) se startem v březnu 2017, budou moci slevu uplatnit až v daňovém přiznání za rok 2017, tedy v březnu 2018.

Právnické osoby pak na uplatnění této slevy nemají nárok vůbec.

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Je pravdou, že nynější prezident USA Donald Trump má vůči současné Velké Británii jisté sympatie, nelze zatím potvrdit, že by stál přímo o nějaký konkrétní nadstandardní vztah nad rámec tzv. „speciálního vztahu“, který mají obě země minimálně od konce první světové války. Význam tohoto rámce a jeho definice ukazuje i skutečnost, že prvním oficiálním zahraničním hostem nového prezidenta bude právě premiérka Theresa Mayová.

Nový americký prezident reflektoval VB již ve své kampani, kdy obzvláště kladně reagoval na referendum o odchodu VB z EU třeba takto:

„Jednal jsem s Evropskou unií a je velmi byrokratická. Osobně, v případě Británie, můžu říct: na co ji vlastně potřebujete?“ Podobně vyznívá i jeho blízký vztah k předsedovy strany UKIP Nigelu Faragovi. Po brexitu a zřejmé nutnosti dohodnout novou obchodní smlouvu s USA ze strany VB, Trump na jedné straně ocenil spojenectví s VB slovy :

„Británie byla výborným spojencem. Byli tak výborným spojencem, když dělali věci, které dělat nemuseli, jako například, když šli do Iráku. Za mě s nimi bude vždy jednáno fantasticky.“

Hned ale dodává, že to nebude na prvním místě, ale rozhodně nebudou upozaděni. Potvrzuje to jeho ochotu k přechodu k unilaterálním dohodám mezi jednotlivými státy.

Zároveň dodává, že nové dohody budou vždy prosazovány ve prospěch USA bez ohledu na to, kdo bude sedět za oním vyjednávacím stolem proti USA.

Jak je patrné, vztah k VB ze strany Trumpovy administrativy může být komplikovaný vzhledem k tomu, že na jedné straně přijímá jejich zvláštní historické spojenectví a to především v bezpečnostní oblasti, na straně druhé, ale oznamuje příklon USA k upřednostňování sebe sama, bez ohledu na stupeň přátelství či obliby. Navíc výrazným faktorem je určitá nevypočitatelnost či nečitelnost názorů nového prezidenta, kdy je obtížné určit z jeho výroků jejich faktický dosah, jak se obávají někteří experti ve VB.

Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí (.zip, listopad 2016) se počet evidovaných nezaměstnaných snížil od konce roku 2013 o 202,5 tisíce osob (srovnání posledních dat s listopadem 2013).

zdroj: Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Stále se najdou i lidé, kteří se nachází v tzv. hmotné nouzi. V roce 2013 vyplatilo (.pdf, str. 3) ministerstvo práce průměrně 221 100 dávek měsíčně. O rok později se tento počet zvýšil (.pdf, str. 3) na 240 800 dávek za měsíc. V roce 2015 se pak počet dávek opět snížil, a to o 17 300 na měsíc.

Podpora osob v hmotné nouzi je upravena zákonem č.111/2006 Sb., přičemž osoba v hmotné nouzi je podle ministerstva práce a sociálních věcí: „Osoba či rodina, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost.“ Tyto příjmy se zároveň nemůže pokusit určitým způsobem navýšit (prodej majetku, uplatnění pohledávek).

Hmotná nouze představuje příspěvek na živobytí (zk. 111/2006 Sb., § 21), doplatek na bydlení (§ 33) či mimořádnou okamžitou pomoc (§ 36). Její výše je individuální a často souvisí s výší životního minima, které je pro jedince v současnosti 3 410 korun.

Bohuslav Sobotka má tedy pravdu, počet nezaměstnaných se v posledních třech letech snížil o zhruba 200 tisíc osob. Současně se také snížil počet lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi, avšak počínaje až rokem 2014. Výrok se však stále zakládá na pravdě.