Přehled ověřených výroků

Na jednání Hospodářského výboru náměstek ministra Šolc upozornil, „že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě“. (.pdf, str. 21). Na možné problémy (.pdf) s evropským právem upozornil i šéf ČTÚ Jaromír Novák.

Ministr Mládek ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně skutečně tlumočil neutrální stanovisko k tomuto návrhu. To dokládá stenoprotokol z jednání (jde o bod A3). Sám Mládek se pak v hlasování zdržel.

Během jednání v Senátu Mládek opakovně o návrhu mluvil. Uvedl:

" Proto bych chtěl požádat, pokud shledáte, že tento paragraf je pro vás skutečně nepřijatelný, dovedu si představit, že to schválíte bez tohoto paragrafu a dáte Poslanecké sněmovně znovu šanci se rozhodnout, jestli bude trvat na znění Poslanecké sněmovny nebo bez tohoto paragrafu. Já z hlediska svého úřadu totiž především potřebuji schválení tohoto zákona, ať již v jedné nebo v druhé verzi. Ale velmi bych žádal o to, aby rozhodně nebylo hlasováno o odmítnutí tohoto zákona jako celku, protože tomuto návrhu nerozumím a to by rozhodně ničemu nepomohlo. "

(...)

" To, o čem je tady spor, je návrh poslance Pflegera, který přednesl na hospodářském výboru Parlamentu ČR, ten se s ním ztotožnil a stejně tak se s ním ztotožnila Sněmovna. Stanovisko mého úřadu – to bych tady rád zdůraznil, bylo neutrální. Protože já si myslím, že není pravda, ani že to bude mít dramaticky pozitivní ani dramaticky negativní, v zásadě to bude mít neutrální účinky, a proto je to daleko menší drama, než to tady v tuto chvíli vypadá. To je to základní stanovisko. "

Ministr Mládek tedy během jednání Senátu pozměňovací návrh poslance ANO Pflégera nijak nadšeně nehájil, požádal o podporu zákona, aby prošel co nejrychleji. V jednom vystoupení dokonce uvedl, že je pro něj prioritní schválení návrhu jako takového. Požádal senátory, pokud je pro ně pozměňovací návrh problematický, aby zákon poslali Sněmovně v upraveném znění.

Nakolik Mládek mohl kalkulovat s tím, že by i tak případně po vrácení Senátem Poslanecká sněmovna schválila návrh i s Pflégerovým pozměňovacím návrhem, je spekulace. Faktem je, že nadšená podpora se z Mládkových vystoupení v Senátu vyčíst nedá. Dodejme, že nehodnotíme, zda návrh je či není v rozporu s evropským právem, jak Babiš tvrdí.

Vyšetřovací komise došla v závěru, že reorganizace byla plně v kompetenci ministra vnitra a ač by to bylo vhodné, není nutné ji konzultovat se státními zástupci ani jinými subjekty. Komise také navrhla Poslanecké sněmovně několik usnesení. Výzvu však může vládě dát pouze Poslanecká sněmovna, která o těchto i dalším usnesení záhy hlasovala.

V Ústavě je pak zakotveno pouze obecné zmocnění státních zástupců zastupovat veřejnou žalobu, s dalšími pravomocemi (včetně dozorčích a vyšetřovacích) Ústava odkazuje na jednotlivé zákony. Naposledy je také nepřesné, že by státní zástupci přišli o pravomoc určit vyšetřujícího policistu, svévolně jej neurčovali ani dříve.

Vyšetřovací komise k prověření reorganizace Policie ČR byla ustavena 1. srpna 2016. Závěrečnou zprávu, hodnotící průběh reorganizace Policie ČR, pak vydala 30. ledna 2017, přičemž ji její členové (mezi nimi i poslanec Chalupa za ANO) schválili jednomyslně (.pdf). Ve své závěrečné zprávě (.pdf, str. 8 první odstavec) k prověření reorganizace Policie ČR vyšetřovací komise potvrdila, že „provedení organizačních změn v rámci Policie ČR je plně ve sdílené kompetenci ministra vnitra a policejního prezidenta." Přípravu reorganizace policie však vyšetřovací komise shledala jako „značně podceněnou a nedostatečně projednanou s dotčenými subjekty," což klade za vinu zejména bývalému náměstkovi policejního prezidenta Laubemu (.pdf, str. 8, třetí odstavec). Samotná reorganizace ale podle názoru vyšetřovací komise nebyla založena s cílem „zbavit se bývalého policisty Šlachty, omezit činnost ÚOOZ či zabránit prověřování konkrétních trestních věcí." Cíl reorganizace Policie ČR tak vyšetřovací komise pokládá za legitimní (.pdf, str. 8, pátý odstavec) a postup za zákonný, ač ne zcela propracovaný.

Kromě závěrečné zprávy vyšetřovací komise ještě navrhla vydání usnesení (.pdf, str. 1), kterým má Poslanecká sněmovna vyzvat vládu, „aby zvážila, zda pro zajištění zákonnosti v činnostiVrchního státního zastupitelství v Olomouci postačuje kárná žaloba podaná Nejvyšším státním zástupcem či zda nejsou nutná další opatření včetně opatření personálních. "

Návrh usnesení zároveň obsahuje několik změn (.pdf, str. 2, bod IV.) trestního řádu, mezi které mj. patří vypuštění ustanovení týkajících se jednak „oprávnění státního zástupce přikázat, aby vyšetřování nebo jednotlivé úkony prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu." Jde o výjimečnou pravomoc, jejíž využití je nutno odůvodnit (.pdf, str. 144–145) například opakovaným neuposlechnutím pokynů k dokazování. Nelze tedy říci, že by státní zástupci „určovali“ vyšetřujícího policistu.

Požadavek (.pdf, str. 1, bod III. a)) ohledně vyšetřování státních zástupců mezi sebou navíc nerozporuje znění Ústavy. V ní je obsaženo pouze obecné zmocnění státních zástupců zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení, s dalšími pravomocemi (včetně dozorčích a vyšetřovacích) Ústava odkazuje na jednotlivé zákony.

Poslanecká sněmovna 2. února návrh usnesení ve všech bodech přijala (.docx), přičemž do usnesení přidala ještě vlastní námět k úpravě trestního řádu, konkrétně k použití odposlechů. Vládu tak adresuje Poslanecká sněmovna, ne vyšetřovací komise, ta k tomu nemá zákonem svěřenou pravomoc. Z těchto všech důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Pavel Řežábek opravdu intervenci kritizuje. Viceguvernér Mojmír Hampl připustil kolísání kurzu v prvních dnech po skončení intervence, avšak je potřeba zdůraznit, že za zásahem ČNB stojí a považuje ho za pozitivní pro českou ekonomiku.

Pavel Řežábek byl v radě České národní banky od roku 2005 a v roce 2011 byl jmenován na druhé šestileté období, strávil tedy v ČNB 12 let. V bance končí 12. února. V rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že pro zavedení intervence nikdy nebyl. „Kurzový závazek nebo záporné sazby podle mého soudu vyvolávají zbytečné pokřivení trhu, které by do něj centrální banka neměla vnášet.“ Poukazuje také na rizika spojená s vystoupením z uměle udržovaného kurzu.

Viceguvernér Mojmír Hampl v rozhovoru pro FXstreet.cz naopak za intervencí banky stál a obhajoval ji jako řešení, které se osvědčilo: „(kurzový závazek, pozn. Demagog.cz) splnil svůj hlavní účel, tedy nedopustit pád ekonomiky do deflace tažené slabou poptávkou.“

Je pravda, že v rozhovoru připustil, že může v prvních dnech kurz kolísat: „Krátkodobě, tedy v prvních dnech nebo týdnech po skončení závazku, ale nelze vyloučit, že kurz může ‚ kodrcat ' či více kolísat. Lze to přirovnat třeba k nepříjemným otřesům, které cítíme v prvních okamžicích při dosednutí letadla. Pokud by toto kolísání kurzu ovšem přerostlo určitou únosnou mez, ČNB samozřejmě zasáhne, přesně v duchu řízeného plování. Činila tak i v minulosti a činí tak v podobných situacích i centrální banky v jiných vyspělých zemích.“

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.

Ministr Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv.reverse charge - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Už dříve ale Evropská komise řešila reverse charge zdanění, týkalo se však pouze některých položek. Evropská unie se podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V roce 2015 chtěla Francie snížit sazbu na e-knihy, ale Soudní dvůr EU rozhodl, že snížená sazba se těchto položek netýká právě proto, že DPH je harmonizovaná daň. V prosinci 2016 však Evropská komise navrhla nová pravidla, která zahrnují např. zjednodušení pravidel DPH pro začínající podniky a mikropodniky, jež prodávají na internetu; DPH na přeshraniční prodeje nižší než 10 000 EUR se bude zpracovávat vnitrostátně; umožnění členským státům snížit sazby DPH pro elektronické publikace, jako jsou elektronické knihy a online noviny.

V září 2015 kritizoval ministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republiku získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil. O podobě návrhu se ještě bude jednat.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Např. v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Andrej Babiš ve svém výroku zaměňuje vydání dluhopisů, které byly emitovány v roce 2012 s nákupem dluhopisů. Ty nakoupil až v letech 2013 a 2014, což je podstatou výměny mezi ním a Niedermayerem. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako nepravdivý.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Miloš Zeman poskytl ve středu 11. ledna Českému rozhlasu v pořadu Interview Plus rozhovor, kde uvedl: „... já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi".

Tento prezidentův výrok vyvolal silnou reakci na české politické scéně. Někteří politici a lidé z bezpečnostní komunity přitom skutečně kritizovali prezidenta poměrně ostře.

Místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal mimo jiné uvedl: „... jestliže Miloš Zeman není schopen udržet takovou informaci, pokud ji dostal, tak podle mého názoru není schopen výkonu funkce“. Bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák komentoval Zemana také slovy, že „je to bezprecedentní a do nebe volající pitomost“.

Bývalý šéf BIS Jan Růžek uvedl, že „pan Zeman je schopen říci cokoli a už mě to nepřekvapuje“ a exministr vnitra František Bublan označil Zemanův výrok za „fatální chybu“.