Přehled ověřených výroků

Návrh zákona o elektronických komunikacích byl v Senátu hlasován 27. dubna 2016. Nejprve proběhla dvě hlasování - o schválení zákona a o zamítnutí zákona. Pokud by byl zákon schválen, putoval by legislativním procesem dál, pokud by byl zamítnut, skončil by.

Proti schválení hlasovali výhradně senátoři ČSSD (až na tři) a ODS. Poměrně pikantní je, že proti zákonu hlasovala i Dagmar Terelmešová z ČSSD, která byla jednou z předkladatelek návrhu. Ta poté hlasovala i přímo pro zamítnutí návrhu, které ovšem neprošlo.

Ani v jednom hlasování se nenašla většina pro podporu návrhu, zákon tedy nebyl Senátem ani schválen, ani potopen v původním znění.

Dále se podle jednacího řádu přistoupilo k hlasování o pozměňovacích návrzích v tzv. podrobné rozpravě. Pokud by byly schváleny, zákon by putoval legislativním procesem dále ve znění pozměňovacích návrhů.

Načteny byly dva návrhy. Jeden od senátorky Dernerové, která byla předkladatelkou návrhu, a druhý od senátora Kratochvíleho, jenž byl zpravodajem návrhu. Senátor Kratochvíle načetl návrh, který obsahoval značné „změkčení“ toho, co obsahoval návrh zákona. Tedy méně práv pro spotřebitele a lepší pozici pro operátora. Načetl jej přímo v rozpravě, kdy ho nejprve v písemné podobě nerozdal mezi senátory, to učinil až po výtce předsedajícího a krátké přestávce.

Senát se dohodl, že bude hlasovat nejdříve o návrhu Dernerové. Až pokud ten nebude přijat, dojde na hlasování o návrhu Kratochvíleho. Návrh Dernerové přijat nebyl, protože nezískal dostatečnou podporu. Z řad ČSSD jej nepodpořil nikdo. Stejně tak z klubu ODS.

Následně, když se mělo hlasovat o návrhu Kratochvíleho, jej tento senátor stáhl, tudíž nebylo o čem hlasovat. Celý návrh zákona, který měl přinést lepší podmínky spotřebitelům vůči operátorům, tudíž spadl pod stůl.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť senátor Kratochvíle skutečně během hlasování o novele zákona o elektronických komunikacích, která měla přinést větší práva pro spotřebitele, postupoval procedurálně poměrně kreativně, načež zákon spadl pod stůl. Zda tento postup vyloženě zmátl senátory natolik, že zákon padl, je poměrně problematické soudit. Nicméně postup Kratochvíleho byl značně nestandardní a po jeho zásahu zákon skutečně neprošel a to ani v upravené podobě.

Zajímavostí je rovněž to, že ministr Mládek z ČSSD návrhu Dernerové a spol. přislíbil dopisem v únoru 2016 podporu, následně ji však stáhl a ČSSD zákon potopila. Více o tom píše server Neovlivní.cz.

Data ekonomického růstu uváděná europoslancem Niedermayerem se pohybují blízko hodnot, které uvádí Eurostat. Poslední zveřejněné údaje jsou za třetí čtvrtinu roku 2016 a ukazují růst 1,3 %.

Podle Eurostatu byl růst České republiky za rok 2015 4,4 %, data za celý rok 2016 zatím nejsou k dispozici. Pro úplnost dodáváme, že celkový růst za rok 2014 byl 2,7 %. Kvartální data Eurostatu o růstu HDP na hlavu (růst v porovnání se stejným kvartálem minulého roku) ukazují nejnovější údaje za třetí kvartál 2016. Podle nich ČR rostla tempem 1,3 %. Ve třetím kvartálu 2015 šlo přitom o růst 4,1 %, ve třetím kvartálu 2014 3,5 %.

Vývoj je vidět v grafu:

Zdroj dat: Eurostat

Oproti tomu data České národní banky (a stejné údaje zveřejňuje OECD), na která v jiném výroku odkazuje ministr Babiš, ukazují v prvním čtvrtletí růst 3 %, v druhém 2,6 %, ve třetím 1,9 %. Také podle ČSÚ je meziroční nárůst ve třetím kvartálu 1,9 %. Data za čtvrtý kvartál ještě nejsou k dispozici, ČNB je prognózuje na 2,1 %.

Tabulka ukazuje data za jednotlivá čtvrtletí podle ČNB a Eurostatu:

Podle ČNB byl důvodem poklesu „zejména dočasný pokles vládních i podnikových investic spolufinancovaných z fondů Evropské unie“ .

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Europoslanec Niedermayer ve svém výroku popisuje měnící se klima v mezinárodní politice v posledních letech. Porušování dohod ze strany Ruska popisuje v kontextu anexe ukrajinského Krymu korektně. Jak dokazuje reakce mezinárodního společenství, kdy připojení Krymu přijalo jako legitimní jen minimum zemí - Afghánistán, Kuba, Venezuela, Sýrie, Nikaragua a Severní Korea.

Připojení území Krymu k Ruské federaci například odmítlo Valné shromáždění OSN v březnu roku 2014 100 hlasy proti 11. Otázkou nelegitimity anexe se měla zabývat v březnu 2014 Rada bezpečnosti OSN, návrh s podporou 13 členů Rady byl ale vetován Ruskou federací.

V případě stavu Evropské unie je otázkou definice velkého konfliktu, pokud jde o problémy těch je několik. Mezi nejzásadnější jsou obecně považovány v této době tyto:

• Řecká dluhová krize
• Migrační a uprchlická krize
• Odchod Velké Británie z EU
• Hrozba Ruska
• Terorismus

Především odchod VB a problém s migrací vedl k otevření otázky budoucnosti EU. Například bývalý komisař G. Verheugen, se domnívá, že tu existuje jasné riziko až rozpadu EU. Na druhou stranu připomíná, že v současném světě mohou státy Evropy přežit jen společně.

Prozatím spíše prediktivní je poslední část tvrzení ohledně Trumpovy administrativy. Dle výroků prezidenta Trumpa je možné totiž očekávat cokoliv. Je sice pravdou, že Trump již stihl například zrušit probíhající mezinárodní dohody o volném obchodu (TPP), k podobné dohodě s EU (TTIP) se administrativa zatím vyjadřuje opatrně a je spíše stranou zájmu. Americký prezident má ovšem také záměry s dohodou NAFTA, kterou chce upravit více ve prospěch své země.

Trump ale zároveň prohlašuje, že bude dávat přednost spíše bilaterálním jednáním než hromadným dohodám. Na druhou stranu sice prohlásil, že NATO jako organizace je zastaralé, ale zároveň si přeje jeho pokračování.

Popisoval WTO jako katastrofu, ale zároveň zatím nic neukazuje na faktickou snahu o změnu postavení USA v této organizaci. Problematickou se také ukazuje budoucí podoba vztahů USA a společné Evropy, vzhledem například k tomu, jak se Trumpova administrativa vyjadřuje na adresu soudržnosti EU. Ale opět je potřeba říct, že i zde je patrné, že podoba se neustále mění a výsledky mohou být různé.

I přes určité výhrady je tedy možné tvrdit, že s Trumpovou administrativou je možné očekávat změny na světové scéně, i když se zatím jedná spíše o verbální náznaky než ucelenou faktickou politiku.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Rudy Giuliani hovořil o projektu raketového deštníku z pozice neformálního poradce v prezidentské kampani Donalda Trumpa. Zároveň se skutečně spekuluje, že by Giuliani mohl získat některou exekutivní funkci v Trumpově administrativě.

O zavedení jaderného štítu v České republice (a také v dalších státech) mluvil Giuliani například v rozhovoru pro The Washington Post 8. září letošního roku a také přímo pro Českou televizi (v čase 35:20), kde řekl: „Znovu zavedeme jaderný štít pro Polsko i Českou republiku“.

Stupeň „vyhrazené“ je nejnižším stupněm utajení dle § 4 zákona o ochraně utajovaných informací. K takovému materiálu má pak podle Hlavy II téhož zákona přístup pouze omezený počet osob, a to pouze za splnění zákonných podmínek. Obsahuje-li usnesení z jednání vlády takto utajované informace, není vůbec zveřejněno. Neexistuje však seznam usnesení či témat, která by do tohoto režimu měla spadat. Podle výše zmíněného § 4 jde o informace, jejichž vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky.

Jakkoli neexistuje seznam záležitostí, které požívají utajení, v praxi jde vysledovat, že pověření velvyslanců se v tomto režimu objevuje, přestože z těchto jednání tedy neexistují ani záznamy. Bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier toto potvrdil Českému rozhlasu v září, když se jednalo o politického tajemníka ministra zahraničí. Podobně se vyjádřil bývalý ministr vnitra Martin Pecina, když se objevily úniky informací z tohoto režimu, když šlo o vyslání Livie Klausové na Slovensko a Vladimíra Remka do Ruska. Totéž potvrdila mluvčí ministerstva zahraničních věcí v případě možného jmenování Jindřicha Forejta velvyslancem ve Vatikánu.

Jakkoli tedy není psaným pravidlem, že projednávání velvyslanců spadá pod režim „vyhrazeno“, jde o diplomatickou zvyklost. Sobotka se tedy vyjádřil korektně. Doplňme, že podíl na procesu pověření velvyslanců náleží vládě z titulu kontrasignace a odpovědnosti za prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. e Ústavy.

Česká republika je dle posledních údajů Eurostatu skutečně zemí s nejnižší nezaměstnaností (3,8 %) v EU. V celoevropském měřítku předstihl ČR Island, který má celoročně nezaměstnanost mezi 3,1–2,9 %.

V porovnání s Evropskou unií měla však ČR opravdu nejnižší nezaměstnanost. V těsném závěsu je Německo a za ním Malta.

Některé země dosud neposkytly Eurostatu svá data, a proto nejsou v grafu zahrnuta.

zdroj: Eurostat

Úřad práce (.zip) k listopadu 2016 evidoval 362 800 nezaměstnaných osob, přičemž tento počet od začátku roku relativně klesá.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016)

Tento pokles však začal s rokem 2014 a od té doby trvá. V grafu je svislou čarou zaznačen nástup Sobotkovy vlády a současně je patrné snižování nezaměstnanosti.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Česká republika má tedy skutečně nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Sobotka má rovněž pravdu se stavem nezaměstnaných evidovaných na úřadu práce.