Přehled ověřených výroků

Sám ministr financí šetří na daních díky mezeře v zákoně skutečně asi 13,5 milionu korun.

Jelikož cesta k majetkovým přiznáním politiků není zrovna snadná, informace o Babišových příjmech čerpáme z přehledu MF Dnes.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok na to další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun. Všechny přibližné údaje, které Babiš v diskuzi použil, považujeme za pravdivé.

Andrej Babiš v tomto výroku reagoval na tvrzení Luďka Niedermayera, že pokud by měla finanční správa v tomto případě výnosy z dluhopisů dodanit, pohybovala by se daň kolem 25 či 30 milionů za rok. Europoslanec po hodnoceném výroku vysvětlil, že v odhadu počítal nejen s dodaněním Babišových výnosů, nýbrž také s penězi, které by navíc zaplatil Agrofert – výdaje za úroky jsou totiž daňově uznatelným nákladem. Ministr financí s Niedermayerem v této věci souhlasil, odvětil ovšem, že Václav Moravec mluvil o něm. Moderátor sice skutečně reagoval na Babiše ve smyslu, že se díky novele z dílny Miroslava Kalouska obohatil, neuvedl však žádnou konkrétní částku.

Je pravdou, že pokud se finanční správa skutečně odhodlá k dodanění úroků z dluhopisů, sám Andrej Babiš by musel uhradit asi 13,5 milionů korun za každý rok, kdy úrok získal. Toto tvrzení tedy považujeme za pravdivé.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Andrej Babiš během ledna 2017 v některých mediálních výstupech uváděl jiné částky v kontextu toho, kolik v životě vydělal peněz. To vedlo ke spekulacím, zda měl v daný moment finance na nákup korunových dluhopisů Agrofertu v hodnotě cca 1,5 miliardy korun.

Celou kauzu popisuje web Českého rozhlasu. Babiš nejprve pro Deník.cz na začátku ledna uvedl své příjmy, ty následně zopakoval i pro Hospodářské noviny. Jak ovšem upozornil server Echo24 ve svých textech, podle těchto Babišových vyjádření by neměl mít dost peněz na nákup dluhopisů. Chvojka popisuje korektně i výši rozdílu.

Babiš dále upřesnil, že měl příjmy o 650 milionů vyšší, než sám uvedl. Podle jeho vyjádření má jít o příjmy, které nepodléhají zdanění. Na další otázky pak reagoval značně podrážděně a např. novináři z pořadu Reportéři ČT jsou podle něj „zkorumpovaná pakáž“. Toto označení si vysloužili tím, že se ministra financí dotazovali na rozpor v jeho prohlášeních.

Dle zprávy o inflaci (resp. její přílohy) České národní banky ze srpna 2016 bylo Spojené království v roce 2015 čtvrtým nejvýznamnějším obchodním partnerem z hlediska vývozu ČR. Na celkovém vývozu zboží se podílelo 5,1 %. Následovalo tak Německo, které se na celkovém vývozu ČR podílelo 31,3 %, Slovensko s 10,7 % a Polsko s 6,4 %.

Dle ministerstva zahraničních věcí, které vychází z dat Českého statistického úřadu za první tři čtvrtletí roku 2016, bylo Spojené království dokonce třetím největším exportním trhem. Vezmeme-li data ČSÚ za posledních 7 let (přičemž ta z roku 2016 pracují pouze z čísly do listopadu 2016,) seznáme, že Spojené království se opravdu stabilně pohybuje na 4. až 5. místě s výjimkou roku 2011, kdy spadlo až na 6. místo.

zdroj: http://apl.czso.cz/pll/stazo/STAZO.STAZO

Stanislav Polčák tedy důležitost Velké Británie jako státu pro český vývoz vymezil správně.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť jednak není pravdou, že by KSČM odmítla Rekonstrukci státu. Dvě třetiny současných poslanců komunistů se naopak zavázalo k podpoře zákonů, které projekt hájí. Sám Filip krátce před volbami 2013 uvedl, že KSČM je s projektem srozuměna a vítá jej.

Dále není pravdou, že by legislativní návrhy byla pouhá hesla, některé jsou popsány poměrně podrobně, některá úsporněji. Míra transparentnosti je spíše hodnotící záležitost, nicméně projekt na svém webu vede transparentní účet, má zveřejněny participující organizace, zveřejňuje seznam dárců. Pro úplnost dodáváme ovšem i kritiku, která se na projekt snáší.

Rekonstrukce státu je projekt, který zahájil činnost v březnu 2013 a jeho cílem se stalo prosadit do konce funkčního období 9 zákonů, které mají zlepšit fungování státní správy a politických stran. V projektu je zapojeno 18 nevládních organizací a již při jeho vzniku ho podpořilo 22 poslanců a senátorů z různých politických stran, kteří podepsali Prohlášení o podpoře Rekonstukce státu. Jedním z nich byl i poslanec KSČM Vladimír Koníček. Když v červnu 2013 padla vláda Petra Nečase, obrátil projekt svou pozornost na kandidáty do PS PČR, kteří se účastnili předčasných parlamentních voleb na podzim 2013. Cílem získání podpory kandidátů je to, aby později jako poslanci prosazovali zmíněných 9 zákonů vytyčených Rekonstrukcí státu.

Faktem je, že 67 % ze současných zákonodárců z KSČM písemně zavázalo hlasovat pro 6 a více zákonů s konkrétními parametry v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu. Bližší pohled na hlasování poslanců KSČM vypovídá spíše o jejich odmítavému postoji k tomuto projektu: ze 33 poslanců KSČM jich 22 (tj. všichni, kdo ho podepsali) minimálně 1x porušilo Prohlášení o podpoře - hlasovali v neprospěch protikorupčních opatření a 11 se jich k podpoře vůbec nezavázalo.

Samotný předseda strany Vojtěch Filip k iniciativě 1. října 2013 (tedy krátce před volbami uvedl):

" Z tohoto pohledu je KSČM s touto iniciativou srozuměna a vítá Rekonstrukci státu jako projekt, který může KSČM pomoci prosadit opatření, jejímž cílem bylo snížit korupční prostředí v České republice, a která byla především pravicovými poslanci dlouhodobě v Poslanecké sněmovně PČR odmítána."

Není dále pravdou, že by bylo 9 vytyčených zákonů, o jejichž přijetí Rekonstrukce státu usiluje, prezentováno pouze heslovitě. U těchto devíti zákonů je popsáno, jaká opatření a proč je potřeba podle autorů přijmout, jaké návrhy se v Parlamentu objevily a jak o nich kteří poslanci hlasovaĺi. Některé jsou podrobněji rozepsány, jiné jsou skutečně úsporné.

Zdroj: Web Rekonstrukce státu.

Např. zákon obsahující majetková přiznání je popsán u Rekonstrukce státu v podstatě srovnatelně s volebním programem KSČM.

Srovnání KSČM a Rekonstrukce státu.

Filip také mluvil o míře transparentnosti. Kdo konkrétně projekt řídí je popsáno na jeho webu. Garanty projektu jsou zástupci pěti organizací: Oldřich Kužílek (Otevřená společnost), Pavel Franc (Frank Bold), Martin Kameník (o.s. Oživení), Jiří Skuhrovec (Centrum aplikované ekonomie) a Tomáš Trenkler (Naši politici). Jednotlivé organizace, které jsou v projektu zapojené, se podílí dle svého zaměření na práci odborných skupin, kampaních nebo monitoringu činnosti politiků.

Projekt také informuje o svém financování. Dary přichází na transparentní účet Rekonstrukce státu. Projekt uvádí, že není financován žádnou politickou stranou ani žádným představitelem některé politické strany. Finanční prostředky získává z grantů a darů od soukromých dárců. Web nabízí přehled nejvýznamnějších donorů. Rekonstrukce státu také několikrát čelila různým nařčením.

Nejprve na jaře 2015, a to od některých politiků z vládních stran KDU-ČSL a ČSSD. Jádrem kauzy bylo nařčení, že Andrej Babiš posílal přímo z jednání koaliční rady zabývající se návrhem zákona o registru smluv SMS zprávy Pavlu Francovi, jednomu z garantů Rekonstrukce státu. Ten informace z jednání zveřejnil ještě v jeho průběhu na Facebooku. Kritici tak došli k názoru, že Rekonstrukce státu informovala dle not Andreje Babiše a chovala se tak jako jeho PR agentura. Poslanec Chvojka (ČSSD) také uvedl, že Rekonstrukce státu Andreje Babiše neustále chválí.

Krátce po této kauze oznámila nevládní organizace Transparency International (TI), že z projektu Rekonstrukce státu vystupuje. Ačkoliv TI ve svém tiskovém prohlášení projekt nekritizuje, došel například web hlídacípes.org k závěru, že se tak stálo právě pod vlivem kauzy. Že TI opustila projekt Rekonstrukce státu i kvůli jeho věrohodnosti naznačil ředitel české pobočky TI David Ondráčka v rozhovoru pro server Echo24.cz, zároveň však dodal, že ukončení spolupráce nebylo přímou reakcí na kritická slova politiků z řad ČSSD a KDU-ČSL.

V červnu 2015 se Rekonstrukce státu bránila kritice, že firma Andreje Babiše, ministra financí a místopředsedy vlády, financuje projekt prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, který podporuje neziskovou organizaci Frank Bold. Ve svém tiskovém prohlášení Rekonstrukce státu toto nařčení vyvrací.

Otázku míry (ne)transparentnosti Rekonstrukce státu lze jen těžko zodpovědět, jedná se spíše o hodnocení. Dojem netransparentnosti může vzbuzovat například fakt, že jedním z donorů projektu je také společnost Student Agency podnikatele Radima Jančury, který se, jak je zřejmé z videa " Radim Jančura hovoří o Andreji Babišovi" z října 2013 nebrání označení "podporovatel hnutí ANO". Jančura pak, poté co Babiše čím díl častěji kritizoval, v dubnu 2016 řekl médiím, že se nechal vymazat ze seznamu podporovatelů hnutí ANO vymazat.

Nelze ověřit, zda je „celé podnikatelské prostředí znejistěné“, jak na podnikatele dopadá neustávající diskuze o změnách či jak jsou informováni o své pozici v novém systému. Je však pravdou, že ačkoliv je zákon schválený, stále probíhá diskuze o dílčích změnách a o tom, jací podnikatelé by z EET měli být vyjmuti.

Určitá možná obava z vývoje praxe a fungování zákona o EET byla navozena už samotným projednáváním na půdě Poslanecké sněmovny. Kdy byl proces projednávání zákona napaden neúspěšně 26. května 2016 skupinou opozičních poslanců u Ústavního soudu. Opoziční poslanci - ODS a TOP 09, podali ještě následovně společnou žalobu k stejnému soudu o celkové zneplatnění zákona o EET. Z toho může vycházet část nejasnosti ohledně osudu zákona o EET jako celku.

V současnosti je zákon 112/2016 sb. o elektronické evidenci tržeb přijat a platný. Zákon vyjmenovává explicitně evidované tržby, u kterých je platnost zákona o EET dočasně pozastavena v §37 zákona 112/2016 sb. Ve stejném paragrafu je v bodě 3 uvedeno:

„Vláda může stanovit nařízením, že některé tržby nejsou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dočasně evidovanými tržbami.“
Zároveň není pravdou, že by obecně nebylo známé, co do EET patří a odkdy. Finanční správa jednak vydala 31. srpna 2016 metodické pokyny výkladu zákona formou příručky. Na druhou stranu například vydání výše popsané příručky bylo částí odborné veřejnosti přijato s kritikou, že byla vydána na poslední chvíli.

K vysvětlení dotazů mají sloužit i tzv. roadshow EET či setkání s lidmi z oboru, které finanční ředitelství a ministerstvo financí pořádá průběžně přibližně od června roku 2016. K jednotlivým vyjádřením v tisku se ministerstvo financí také snažilo reagovat a vysvětlovat na svých stránkách. Navíc provozuje portál ETržby.cz, kde jsou dostupné aktuální informace včetně toho, na koho a od kdy se daný zákon vztahuje.

Určité nejasnosti se objevili při začátku projednávání daňového vládního balíčku dne 30. listopadu 2016, ke kterému byly přiloženy k projednání i pozměňovací návrhy týkající se zákona o EET. Zájem vzbudil návrh ministra financí Andreje Babiše, na základě jednání s Asociací malých a středních podniků v ČR provést některé změny v tomto novém zákoně s tím, že by se části obchodníků, kteří by přijali paušální daň a mají obrat do 250 tisíc korun, netýkal provoz EET. Bylo také navrženo, aby z kontroly byly vyjmuty platby kartou přes platební brány. Otázkou zůstává, zda by o paušální zdanění výměnou za vyjmutí z EET byl zájem, což by podle předsedy Asociace Karla Havlíčka neměl být zásadní problém. Zavedení EET nevidí jako problém, horší je prý dle jeho slov pocit hysterie vyvolaný mezi podnikateli.

Určité změny navrhla i vládní KDU-ČSL, která by taktéž uvítala vyjmutí podnikatelů, kteří jsou plátci paušální daně, těch jejichž obrat je do 414 tisíc korun ročně či podnikají jako vedlejší činnost s výdělkem do 5041 korun měsíčně, a prodejců na farmářských trzích, kteří na nich prodávají více jak dvě třetiny produkce. Poslanci opozice za ODS a TOP 09 ve svých návrzích rovnou chtějí celý zákon zrušit.

Nejistota tedy souvisí s možným prosazením výjimek navrhovaných ministrem Babišem či KDU-ČSL. ČSSD se však ke změnám vyjádřila zamítavě. Pro všechny podnikatele stále platí postupný náběh dle vln, které vycházejí z platného zákona a jsou například dohledatelné na stránkách tomu zřízených ministerstvem financí.

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.