Přehled ověřených výroků

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

První část z výroku předsedy poslaneckého klubu ANO Faltýnka se nám bohužel nepodařilo ověřit, záznamy z jednání poslaneckých klubů totiž ve veřejných zdrojích k nalezení nejsou.

Výstupem z jednání předsednictva je příspěvek na facebookových stránkách hnutí, ve kterém se jeho vedení od zmiňovaného návrhu distancuje. O odmítavém stanovisku předsednictva informovala také ČTK.

Nepodařilo se nám také naleznout, jaký postoj zaujalo hnutí k poslancům, kteří zákon podepsali. Svůj podpis po prohlášení předsednictva však podle České televize stáhl poslanec ANO Stanislav Pfléger, plánuje jej také odvolat jeho souputník Bronislav Schwarz a o stejném kroku uvažuje i Vlastimil Vozka.

Je tedy pravdou, že předsednictvo hnutí ANO s návrhem na obnovení trestného činu hanobení prezidenta republiky nesouhlasí, další části Faltýnkova výroku však nelze ověřit.

Podle oficiálních ruských statistik přišlo zatím v tomto roce do Ruska přes čtvrt milionu migrantů, drtivá většina z nich pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme sledovat např. možné uprchlíky ze Sýrie, kde probíhá válečný konflikt, zjistíme, že ke konci roku 2015 byl v Rusku udělen (str. 2) oficiální status uprchlíka třem Syřanům, další asi 3 stovky získaly dočasnou ochranu. To je v kontrastu EU, kam mířily ve stejné době statisíce lidí, skutečně zanedbatelný počet. Podle dat Eurostatu se jednalo za stejný rok o více než 1,2 milionu žádostí.

Pokud ovšem vezmeme v potaz migraci do Ruska z Ukrajiny, kde probíhá mezi těmito zeměmi válečný konflikt na východě země, tak z Ukrajiny do Ruska zamířilo v posledních 2 letech asi 180 tisíc lidí, opačným směrem zamířilo 40 tisíc. Do jisté míry půjde o přirozenou migraci, resp. ekonomickou migraci, to ovšem statistiky nejsou schopny postihnout. Z východních území, kde probíhaly těžké boje, ovšem lidé odcházeli rovněž do Ruska.

Výrok i přes tento fakt k Ukrajině hodnotíme jako pravdivý, neboť Stropnický v kontextu debaty mluvil přímo o Sýrii, mínil tedy syrské uprchlíky, kteří do Ruské federace skutečně neodcházejí.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť princip fungování volebního systému popisuje Gazdík korektně. Pouze dodáváme, že jím uvedená čísla a přepočty bereme spíše ilustrativně.

Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny skutečně zvýhodňuje strany s vyššími volebními zisky. Důvodem je nastavení systému, d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů na mandáty a také velikost některých volebních obvodů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které kopírují jednotlivé kraje. Kraje nejméně lidnaté (Karlovarský) mají ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Karlovarské voliče zastupuje 5 poslanců, naopak Středočeský kraj 25.

Pro to, aby se stranám přidělovaly poslanecké mandáty, musí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Následně se v jednotlivých volebních obvodech přepočítávají hlasy na mandáty podle již zmíněné d'Hondtovy metody. Ta je popsána zde. Ve zkratce jde o to, že zisk hlasů u stran se dělí řadou čísel (1,2,3,4... - podle počtu rozdělovaných křesel) a výsledky se zařadí za sebou. Mandáty jsou pak distribuovány těm stranám, které se v tomto pořadí umístí výše, tedy v případě zmíněného Karlovarského kraje na prvních 5 místech.

Tento model může vést k tomu, že strany, které dosáhnou v některých krajích i 10 %, nemají v daném obvodu svého poslance. Jednoduše kvůli tomu, že se nerozděluje dost křesel. Na již uvedeném příkladu můžeme ukázat, že v posledních volbách v Karlovarském kraji mandát nezískalo hnutí Úsvit se ziskem přes 8 % nebo TOP 09 s 10% podporou. Naopak KSČM, která zde získala 16 %, mandát získala. Obecně lze Karlovarský kraj nabídnout jako ukázkový příklad nerovnosti, o níž Gazdík mluví.

Menší strany získávají své poslance především ve velkých volebních obvodech (Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský kraj, Praha...) a v těch menších mandáty až tolik nezískávají. Záleží pochopitelně i na regionální síle stran (KDU-ČSL např. bude spíše získávat mandáty v některých moravských krajích než na Ústecku, byť jde o větší kraj).

Gazdík tak princip fungování popisuje správně. Podívejme se ještě na uvedený případ Strany zelených. Ta v roce 2006 získala přes 6 % hlasů celostátně, ale stačilo jí to na pouhých 6 mandátů (2 v Praze, 1 ve Středočeském kraji, 1 v Jihomoravském kraji, 1 v Moravskoslezském kraji a 1 na Ústecku). Např. v Libereckém kraji získali zelení 9 a půl procenta hlasů, mandát ale nezískali a to právě z výše uvedených důvodů.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Sobotkova vláda, která je v úřadu od ledna 2014, zvýšila minimální mzdu již třikrát. Poslední zvýšení nastane od 1. ledna 2017, a to na 11 000 korun.

První růst z 8 500 korun na 9 200 korun proběhl k 1. lednu 2015 a další navýšení o 700 korun zaměstnance čekalo i na počátku letošního roku. Minimální hodinová mzda bude od ledna 66 korun.

Tabulka ukazuje, jak se v posledních deseti letech zvyšovala minimální mzda.

leden 20078 000 korunsrpen 20138 500 korunleden 20159 200 korunleden 20169 900 korunleden 2017*11 000 korun zdroj: MPSV, Vlada

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Ministr Babiš potvrdil, že by v rámci systému EET zavedl některé dílčí úpravy, byť dříve zastával názor, aby bylo výjimek co nejméně.

V živém vstupu v Událostech České televize 23. listopadu Babiš oznámil, že dostal dopis od 89leté důchodkyně z Kladna, která má prý nízké tržby a nemá ve svém obchodě internet. Stejný příklad zmínil také na tiskové konferenci (ČT24) ministerstva financí k možným výjimkám z EET.

Na základě tohoto podnětu, jak ministr Babiš uvedl, se rozhodl dát možnost uplatnit paušální daň podnikatelům s tržbami do 250 tisíc korun ročně. Ti by tedy zavádět EET nemuseli. To však až po domluvě s finančním úřadem, v platných pravidlech se EET vztahuje i na ně.

Babiš tedy navrhl změny vůči těmto drobným podnikatelům, není ovšem pravdou, že by shodil či označil za „blbost“ celý projekt EET. Ve stejném vystoupení uvedl, že těchto lidí se první vlna (od 1. 12.) nedotkne a vše běží podle plánu.

Dodejme, že další Babišem avizované změny se mají týkat e-shopů.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.