Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Do problémů se Zlínský kraj dostal sám svým protiprávním chováním, o kterém rozhodlo opakovaně ministerstvo vnitra a pravomocně Okresní soud ve Zlíně. Luděk Maděra postupoval dle zákona a judikatury správně.

Případ, o kterém se radní Mařák zmiňuje, je případ Luďka Maděry, který požadoval (.pdf) po krajském úřadu ve Zlíně informace o výši mimořádných odměn, které dostali:

• vedoucí odborů krajského úřadu ve Zlíně
• ředitel krajského úřadu ve Zlíně
• hejtman Zlínského kraje
• náměstci hejtmana Zlínského kraje

Krajský úřad devatenáctkrát odmítl vydat údaje o výši odměn vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu ve Zlíně. Luděk Maděra se pokaždé odvolal k ministerstvu vnitra, které vždy rozhodlo (.pdf, str. 1) o zrušení rozhodnutí krajského úřadu a předalo mu věc k novému projednání.

Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra nemohlo rozhodnutí krajského úřadu změnit a krajský úřad se rozhodnutím ministerstva odmítl řídit, se situace dostala do mrtvého bodu. Luděk Maděra se poté rozhodl podat žalobu na vydání informace (dle Práva ve veřejném zájmu), ale úřad nakonec informace vydal.

Kromě žaloby na vydání informace Luděk Maděra podal zároveň žalobu na zadostiučinění za nesprávný úřední postup Zlínského kraje. Okresní soud ve Zlíně shledal postup kraje za protiprávní a uložil (.pdf, str. 1) mu k zaplacení částku 46 571 Kč na účet Luďka Maděry. Totéž potvrdil odvolací Krajský soud v Brně, který pouze zvýšil (.pdf, str. 1) částku za uhrazení nákladů z 6400 na 30 774 Kč.

Poskytováním informací o platech úředníků se zabýval (.pdf, str. 7) Nejvyšší správní soud v květnu 2011, přičemž došel k závěru, že příjemcem veřejných prostředků je jakákoliv osoba, které je vyplacena byť i minimální částka z veřejných rozpočtů. Mezi takové osoby tedy patří i ředitel či vedoucí odborů krajského úřadu. Zároveň výše těchto prostředků patří dle NSS mezi údaje, které povinný subjekt musí na požádání poskytnout. Krajský soud měl už od května 2011 povinnost při svém rozhodování zohlednit judikaturu, což při sporu s Luďkem Maděrou neudělal.

Zlínský kraj dostal hlavní anticenu Zavřeno za rok 2015 za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. O několik let dříve, konkrétně v letech 2008–2012, se Luděk Maděra dostal do sporu s Magistrátem města Zlín, jehož primátorem je od roku 2010 Miroslav Adámek, který je zároveň zastupitelem Zlínského kraje.

Ivan Mařák má pravdu v tom, že Zlínský kraj obdržel anticenu Zavřeno. Ve zbývající části výroku však skutečnost značně zkresluje. Spojuje totiž dohromady několik odlišných skutečností, přičemž z plnění nesprávně viní úředníka krajského úřadu.

Předně, anticenu Zavřeno obdržel Zlínský kraj za rok 2015, a to za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. V tomto případě v letech 2012–2015 krajský úřad ve Zlíně odmítal Luďku Maděrovi vydat údaje o odměnách vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu Zlínského kraje.

Co se týče odškodnění Luďka Maděry, bylo mu přiznáno rozsudkem (.pdf) Okresního soudu ve Zlíně v dubnu 2015 a v prosinci téhož roku jej potvrdil (.pdf) Krajský soud v Brně. Maděrovi soudy přiznaly částku 40.171,23 Kč jako odškodnění za nemateriální újmu způsobenou v důsledku průtahů v řízení a s nimi spojeným, pro žalobce nepříznivým, stavem nejistoty (str. 13–14). Více o případu naleznete zde. V této věci není zpráv o tom, že by kdy došlo k exekuci.

Mařák tak patrně zaměnil dva případy, přičemž jeden z nich zcela dezinterpretoval. Případ, který došel až k exekuci, byl případ rozhodnutý Krajským soudem v Brně již v roce 2012, tedy 3 roky před přiznáním odškodnění, kdy bylo rozsudkem tohoto soudu zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. To schválilo nevydání informace Magistrátem města Zlína a zároveň byla Maděrovi jakožto straně, která ze sporu vyšla vítězně, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

Připomeňme, že kauza začala žádostí (.pdf) Luďka Maděry k Magistrátu města Zlína o poskytnutí informace o odměnách vedoucího oddělení informačního systému. Magistrát města Zlína žádosti nevyhověl, načež podal Luděk Maděra odvolání ke krajskému úřadu. Následovala řada rozhodnutí, přičemž nakonec krajský soud Maděrovi vyhověl a zrušil (.pdf, str. 1) rozhodnutí krajského úřadu ve Zlíně, který se zároveň zavázal zaplatit 12 200 Kč na nákladech řízení.

Kraj však v určené lhůtě náklady řízení Maděrovi nezaplatil, a proto se rozhodl podat návrh na exekuci. Dle mluvčí Zlínského kraje kraj včas nezaplatil kvůli selhání úředníka, který poté musel uhradit 6000 Kč exekutorovi. Zbylých 12 200 Kč poskytl kraj podle mluvčí ze svého rozpočtu.

Správně pak Maděra upozorňuje na to, že po vleklé kauze s nevydáváním informací a nezákonnými průtahy ani nyní nebyl krajský úřad schopen plnit v termínu.

Je tedy pravdou, že kraj dostal anticenu Zavřeno za rok 2015. V témže roce bylo vydáno rozhodnutí o odškodnění, které byl krajský úřad povinen zaplatit. V této věci není známo, zda došlo k exekuci. Mařák však zjevně zaměnil tento případ za případ o tři roky starší, kdy kraj měl stejnému aktéru zaplatit nikoli odškodnění, ale náklady na řízení. Zaplatit je musel z titulu soudního rozhodnutí - k plnění tedy muselo dojít, nehledě na činnost úředníků. Co se údajně stalo chybou jednoho úředníka byla skutečnost, že Maděra musel tyto náklady získat přes exekuci. Nakolik je zásadní chybou úředníka to, že navýší dlužnou částku o 50 % tím, že včas dluh nezaplatí, to ponecháváme mimo hodnocení.

Není však pravda, že by odškodnění, resp. náhradu nákladů, dostal Maděra vinou pochybení úředníka - dostal by jej tak jako tak. Důsledkem pochybení byla pouze nutnost sáhnout k exekučnímu řízení, což je právem každého úspěšného žalobce s vykonatelným rozsudkem.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Miroslav Adámek svůj plat skutečně v časové návaznosti na tuto kauzu zveřejnil, ale podle veřejně dostupného nařízení vlády č. 37/2003 Sb. lze jeho plat zjistit i bez jeho přičinění. Stejně tak platy politiků jsou již veřejně dostupné každému občanovi.

V kauze Maděra se jedná o zveřejnění odměn krajských úředníků, čehož se Maděra neúspěšně domáhá již od roku 2012. Na svých webových stránkách detailně popisuje průběh celé kauzy, včetně všech čtrnácti odmítnutí poskytnutí informací od krajského úřadu a všech rozhodnutí ministerstva vnitra, která rozhodnutí krajského úřadu ruší a vrací k novému projednání. Poslední z nich obsahuje informaci (.pdf, str. 12), že ministerstvo vnitra není oprávněno jinak sankcionovat rozhodnutí krajského úřadu.

Luděk Maděra argumentoval rozhodnutím Nejvyššího správního soudu z roku 2010 a jeho výkladem zákona o svobodném přístupu k informacím ( § 8b). Soud argumentoval tím, že zaměstnanec veřejné správy je příjemce veřejných prostředků a poskytnutí informace o výši poskytnutých veřejných prostředků povinným subjektem je explicitně vyjádřena ve zmíněném zákoně (§ 8b, odst. 3).

Podle tiskových zpráv z konce května 2015, vynesl rozsudek Okresní soud ve Zlíně, který neuložil kraji povinnost zveřejnit odměny (nerozhodoval o tom), ale nařídil krajskému úřadu povinnost zaplatit Maděrovi 40 tisíc.

9. června 2015 zveřejnil Magistrát města Zlína průměrné platy svých zaměstnanců a někteří z nich i své konkrétní příjmy. Mezi nimi byl i Miroslav Adámek (v té době primátor Zlína i zastupitel Zlínského kraje), který měl podle svých slov pobírat „cca 50 tisíc čistého měsíčně“.
Jak již ale bylo zmíněno, z nařízení vlády z roku 2003, které upravuje odměny členům zastupitelstev, můžeme plat Miroslava Adámka také zjistit. Výrok je tedy zavádějící.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Ze zprávy ministerstva vnitra (.pdf, str. 4) týkající se událostí ve Vrběticích vyplývá, že bývalý vojenský areál muničního skladu skutečně nepatří kraji, ale Vojenskému technickému ústavu, který jej pronajal soukromému podniku.

Ze stanoviska společnosti Imex Group, s.r.o., která areál využívala, je také možno zjistit, že areál spadal pod vojenský stavební úřad. Ten je organizační složkou ministerstva obrany.

Výhrada spočívá v Ivanem Mařákem uvedené nemožnosti zahrnutí muničního skladu ve Vrběticích v krizovém plánu. Není totiž zcela jasné, zda si areál zachoval statut vojenského objektu a byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli, jak vyplývá i z výše zmíněné zprávy (.pdf, str. 8).

Takový statut by totiž subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií, což znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Tato nejasnost je důvodem k výhradě udělené výroku Ivana Mařáka, jinak je však skutečnost popisována korektně.

Nemůžeme ověřit, zda byl kraj informován o tom, že by ve Vrběticích byl muniční sklad, který měl povinnost zanést do krizového plánu. Není totiž jasné, jaký statut subjekt v té době nesl. Lze tedy připustit možnost, že se kraj domníval, že jsou sklady v gesci ministerstva, zatímco subjekt se rovněž domníval, že povinnost podávat informace kraji nemá, a z toho důvodu zůstal kraj bez informací a nepočítal se skladem v krizovém plánu. Toto je kvůli nejasné interpretaci zákona možné.

Důležité, ale nejasné, je, zda si areál zachoval statut vojenského objektu a byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli, jak vyplývá ze zprávy (.pdf, str. 8) ministerstva vnitra k událostem ve Vrběticích.

Takový statut by totiž subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií. To znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Jak již bylo řečeno, skutečnost, zda byl areál stále vojenským objektem, či nikoli, nelze z dostupných zdrojů ověřit. Pokud by vojenským objektem byl, v krizovém plánu by zanesen být nemusel. Neměl by totiž povinnost informovat kraj o muničním skladu tak, aby s ním počítal v krizovém plánu.

S ohledem na situaci kolem vrbětického skladu munice bylo dle ČTK zasláno celkem 136 žádostí o náhradu škody, z toho 38 bylo posouzeno krajem jako oprávněných v celkové výši 1,15 milionu korun. Tyto byly předány k proplacení ministerstvu vnitra.

Zde byly nakonec uznány jen dvě žádosti (.pdf, s. 2) s odkazem na zákon o integrovaném záchranném systému (§ 30), kdy nárok na náhradu škody vzniká jen v těch případech, kdy škoda byla zapříčiněna přímou činností složek IZS (např. nabourání plotu nebo rozježdění komunikace), alespoň dle vyjádření ministerstva.

Mimo žádostí o náhradu škody Vláda ČR rozhodla v usnesení (.pdf, s. 1) z 21. prosince 2015 i o mimořádné dotaci 6 milionů korun, tedy cca 3000 korun na osobu, pro občany s trvalým bydlištěm v obcích z okolí vrbětického skladu.

Výrok hodnotíme i přes dílčí nepřesnosti v počtech jako pravdivý.

První dvě oběti otravy čepovaného alkoholu obsahujícího jedovatý metylalkohol byly zaznamenány 3. září 2012 v Havířově. Případy otráveného alkoholu se následně začaly objevovat po celé České republice. Při tzv. metanolové kauze přišlo o život 48 lidí a u dalších desítek si pančovaný alkohol vyžádal těžké zdravotní následky. Nejvíce otrav bylo zaznamenáno v Moravskoslezském kraji, kde o život přišlo 23 osob.

První oběť ve Zlínském kraji byla nalezena v úterý 11. září ve svém bytě. Podle tehdejší zprávy webu iDNES.cz se už během úterý na zlínské radnici sešel kvůli otravám krizový štáb. Obyvatelé města byli varováni před pitím rozlévaného alkoholu s nejasným původem. Po městě rovněž chodili strážníci s megafony, kteří informace šířili mezi občany.

Ještě ten den večer byli v Krajské nemocnici Tomáše Bati hospitalizováni další dva pacienti kvůli otravě methylalkoholem.

Následující den zasedla také Bezpečností rada Zlínského kraje. Jak uvádí Zlínský deník, během středy 12. září městem projížděla městská policie s megafony a informace o hrozícím nebezpečí z pančovaného alkoholu byly rovněž šířeny skrze hlášení městského rozhlasu.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný. Není totiž zcela jasné, zda si areál zachoval statut vojenského objektu i poté, co byl dán do pronájmu soukromému subjektu k podnikání, a zda byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli. Totéž vyplývá ze zprávy (.pdf, str. 8) ministerstva vnitra vyjadřující se k událostem ve Vrběticích.

Takový statut by subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií, což znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Zda byl areál stále vojenským objektem, či nikoli, nelze z dostupných zdrojů ověřit.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Kraj sice zpracovával žádosti o náhradu za škodu způsobenou havárií ve Vrběticích, nicméně žádosti „nezůstaly“ na ministerstvu financí, ale byly vyřešeny ministerstvem vnitra v součinnosti s krajským úřadem.

S ohledem na situaci kolem výbuchu munice ve skladu ve Vrběticích a v následném vypořádání zastával Zlínský kraj roli koordinátora a zprostředkovatele. Všechny žádosti, ať už za obce nebo soukromé či právnické osoby, měly jít přes kraj.

Dle ČTK bylo celkem zasláno k posouzení 136 žádostí, z toho 38 bylo posouzeno krajem jako oprávněných v celkové výši 1,15 milionu korun. Tyto byly předány k proplacení ministerstvu vnitra. Zde byly nakonec uznány jen dvě žádosti (.pdf, s. 2), a to s odkazem na zákon o integrovaném záchranném systému (článek 30). Nárok na náhradu škody tedy vzniká jen v případech, kdy byla škoda zapříčiněna přímou činností složek IZS (např. nabourání plotu nebo rozježdění komunikace), alespoň dle vyjádření ministerstva.

Mimo žádosti o náhradu škody Vláda ČR rozhodla i o mimořádné dotaci 6 milionů korun pro občany obcí v okolí vrbětického skladu.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Kraj sice opravdu administroval žádosti o náhradu škody po událostech ve Vrběticích, ale není pravdou, že by o vypořádání rozhodlo ministerstvo financí pod vedením Andreje Babiše. O uznání žádostí rozhodlo ministerstvo vnitra Milana Chovance, spolustraníka Petra Navrátila.

První výbuch v muničním skladu ve Vrběticích byl ohlášen 16. října 2014 před 10. hodinou ranní. Druhý den ráno zasedal policejní krizový štáb. Podle policejní zprávy na něm byl přítomen i hasičský sbor, není však jasné, zda byla přítomna i bezpečnostní rada kraje. Kraj informoval o zasedání bezpečnostní rady až 27. října.

Podle nařízení vlády 462/2000 Sb. (§ 13) tvoří krizový štáb členové bezpečnostní rady a stálá pracovní skupina se zástupci složek integrovaného záchranného systému. Nemůžeme však doložit, že 17. října rada zasedla s policejním krizovým štábem. Tisková zpráva kraje přitom uvádí, že kraj celou věc monitoroval již od prvotního výbuchu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože není zcela jasné, zda 17. října zasedla v krizovém štábu i bezpečnostní rada kraje. Nepodařilo se dohledat žádný relevantní zdroj, který by potvrdil svolání bezpečnostní rady kraje do 48 hodin.