Přehled ověřených výroků

Pro přijetí ústavního zákona je podle čl. 39 odst. 4 Ústavy ČR potřeba dosáhnout v senátu třípětinové většiny přítomných senátorů. Při stoprocentní účasti je tedy potřeba alespoň 49 senátorů. Vládní většina má celkem v senátu 46 senátorů.

Klub ČSSD disponuje 33 mandáty, v klubu KDU-ČSL a nezávislí je 9 senátorů zvolených přímo za lidovce a hnutí ANO má v senátu své 4 zástupce (senátorka Dernerová zastupuje Severočechy.cz).

V senátu k dosažení ústavní většiny se může koalice spolehnout na 5 nezařazených senátorů za Stranu zelených. Tento subjekt dlouhodobě celostátní referendum podporuje, tento návrh měla uvedena i ve svém volebním programu v posledních sněmovních volbách.

V poslanecké sněmovně pak koalici chybí 9 hlasů k prosazení návrhu, sama disponuje 111 mandáty. V minulých obdobích obecné referendum sama předkládala KSČM (2007) a podporovala také návrhy předložené ČSSD (např. 2007 a 2010), dlouhodobě tedy je pro tuto změnu. Referendum má také strana v programu (.pdf - str. 5) pro toto volební období.

Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, jak se jmenovalo dnes již rozpadlé uskupení, kandidovalo ve volbách 2013 s požadavkem na změnu systému na přímou demokracii, kde by právě referenda hrála klíčovou roli. Tedy podpora by šla čekat i od obou nástupnických stran, je ovšem otázkou, zda předložený vládní návrh nebude z pohledu stran Úsvit a SPD nedostatečný. Jak totiž uvádíme v jednom z dalších odůvodnění, zákon předložený vládní koalicí vymezuje okruh otázek a také zavádí poměrně významnou hranici pro účast/platnost referenda.

Nicméně i případná podpora ze strany KSČM bude koalici stačit na prosazení zákona v Poslanecké sněmovně.

Česká republika se vstupem (1. 5. 2004) do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. S tímto souvisí i účinnost jednotného celního sazebníku EU.

Již před samotným vstupem do EU se ve veřejném prostoru objevily obavy ze zdražení rýže (popř. též informace Asociace soukromého zemědělství ČR odkazující na Ministerstvo zemědělství ČR), neboť dovoz rýže do ČR nebyl zatížen celní sazbou, přičemž jednotný celní sazebník uplatňoval sazby 214 až 416 EUR za tunu. Jak je uvedeno v tehdejších predikcích, skutečně tedy (po přepočtu) mohlo dojít ke zdražení v řádech desítek procent.

Pokud však přihlédneme ke statistickým údajům ČSÚ zaměřující se vývoj spotřebitelských cen vybraných druhů zboží a služeb (viz tabulka níže), pak např. v letech 2003 (před vstupem do EU) a 2006 (dva roky členství v EU) vývoj ceny statisticky sledované loupané rýže během let navýšil maximálně o cca 20 %.

Rok2003200420052006rýže loupaná (I. jakost - cena za 1. kg)18,63 Kč20,18 Kč21,59 Kč23,01 KčZdroj: Statistická ročenka České republiky - 2007

Výrok označujeme jako zavádějící. Je sice pravdou, že před vstupem do EU nebyla rýže zatížena celní sazbou a jednotný celník sazebník EU clo na tento produkt do ČR implementoval. K reálnému zdražení rýže o 30 % však nedošlo. Cena jednoho kg rýže v letech následujících po vstupu ČR stoupala poměrně rovnoměrně v řádu jednotek procent. V tomto ohledu je nutné zohledňovat též vývoj inflace i cenu rýže na světových trzích.

Novela školského zákona vyhlášena 17. 4. 2015 ve Sbírce zákonů pod číslem 82/2015 Sb. ve svém § 16 odst. 9 (účinném od 1.9. 2016) uvádí:

“ Pro děti, žáky a studenty s mentálním, tělesným, zrakovým nebo sluchovým postižením, závažnými vadami řeči, závažnými vývojovými poruchami učení, závažnými vývojovými poruchami chování, souběžným postižením více vadami nebo autismem lze zřizovat školy nebo ve školách třídy, oddělení a studijní skupiny.Zařadit do takové třídy, studijní skupiny nebo oddělení nebo přijmout do takové školy lze pouze dítě, žáka nebo studenta uvedené ve větě první, shledá-li školské poradenské zařízení, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb dítěte, žáka nebo studenta nebo k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření by samotná podpůrná opatření podle odstavce 2 nepostačovala k naplňování jeho vzdělávacích možností a k uplatnění jeho práva na vzdělávání. Podmínkou pro zařazení je písemná žádost zletilého žáka nebo studenta nebo zákonného zástupce dítěte nebo žáka, doporučení školského poradenského zařízení a soulad tohoto postupu se zájmem dítěte, žáka nebo studenta ”.

Samotná pravidla vzdělávání žáků uvedených v předchozím paragrafu sledovaného zákona pak upravuje prováděcí vyhláška k zákonu, která ve svém § 19 odst. 1 uvádí: “ Vzdělávání žáků uvedených v § 16 odst. 9 zákona se přednostně uskutečňuje ve škole, třídě, oddělení nebo studijní skupině, která není zřízená podle § 16 odst. 9 zákona."

Dále pak v odst. 2 “ Shledá-li školské poradenské zařízení, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb žáka nebo k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření by samotná podpůrná opatření ve škole, třídě, oddělení nebo studijní skupině, která není zřízená podle § 16 odst. 9 zákona, nepostačovala k naplňování vzdělávacích možností žáka a k uplatnění jeho práva na vzdělávání, doporučí školské poradenské zařízení zařazení žáka do školy, třídy, oddělení nebo studijní skupiny zřízené podle § 16 odst. 9 zákona. ”

Zařazování žáků do školy, třídy, oddělení nebo studijní skupiny zřízené podle § 16 odst. 9 zákona, převedení žáka do vzdělávacího programu základní školy speciální atd. je pak upraveno v následujících paragrafech předmětné vyhlášky.

Na základě možnosti zřízení školy nebo ve školách třídy, oddělení a studijní skupiny pro děti, žáky a studenty s mentálním postižením, vyplývající z novely školského zákona hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože nemáme k dispozici konkrétní statistiku za rok 2014 a 2015. K dispozici jsou data počtu jednotlivých shromáždění - např. porádaných extremistickými subjekty (u nichž lze předpokládat monitoring PČR) či akcí organizovaných na území Prahy. Tyto statistiky ovšem konkrétně neuvádí počet shromáždění, které policie doprovázela či monitorovala.

Ve zprávě o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na územní ČR za rok 2014 (.pdf, str. 60) je uvedeno, že se konalo 291 akcí přímo organizovaných nebo s účastní extrémistických subjektů. Obdobná zpráva za rok 2015 nebyla ještě publikována.

Ve zprávě o počtu shromáždění na území hlavního města Prahy se dozvídáme, že v roce 2014 došlo k výraznému zvýšení počtu oznámení a to o 10 tisíc.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože druhá část výroku je spíše myšlenkový konstrukt ministra Pelikána. Ten navíc nelze ze své podstaty hodnotit, neboť ikdyby snad odpovídal skutečnosti, šlo by o faktický stav, který nelze věrohodně prokázat.

Podle průzkumu Exekutorské komory ČR, provedeného mezi vybranými exekutorskými úřady klesla úspěšnost exekutorů při vymáhání dluhů na 20%.

Druhou část výroku hodnotíme jako nehodnotitelnou. Zástupci exekutorské komory v roce 2011 konstatovali, že " v šedesáti, sedmdesáti procentech případů exekutor pracuje zadarmo a pokud exekutor dluh nevymůže, žádný nárok na odměnu nemá ". Tedy, že náklady nesou samotní exekutoři a nepřenáší je na dlužníky.

Ministr Pelikán zde však patrně tvrdí, že ve skutečnosti exekutoři uměle navyšují své náklady u dlužníků, u kterých je velká šance na uhrazení vzniklého dluhu. Tímto způsobem se tak exekutoři hojí na úspěšných exekucí. To však ze své podstaty nedovedeme dostatečně prokázat.

Je důležité vyjasnit si, že z legislativního hlediska se změny v inkluzi promítly do dvou dokumentů. Jde v prvé řadě o novelu školského zákona, v řadě druhé pak o prováděcí vyhlášku. která však s novelou velmi úzce souvisí. Novela nabyla účinnosti 1. května 2015, přičemž část o inkluzivním vzdělání ji má odloženou na 1. září 2016. Vyhlášku účinnost čeká také až 1. září 2016.

První situace, o které mluví Petr Fiala, nastala v rané fázi práce na novele školského zákona. Kateřina Valachová tehdy veřejně ujišťovala o tom případě bychom tedy „šli do inkluze naplno“. Načasování ostatně potvrdila i krátce po nástupu do funkce - 19. června 2015 v Interview ČT24 uvedla v souvislosti s obavami o financování zákona: „[500 – 600 milionů korun] to je pouhopouhá částka na onen podzim, kdy právě má startovat v plném rozsahu ona inkluzivní novela školského zákona.“

Co se týče zmíněného dvouletého odkladu, tento nápad nepochází z hlavy ministryně Valachové, ale původ má v poslaneckém výboru, kde byl přednesen (.pdf, str. 5) poslankyní Semelovou. Ta navrhla posunutí účinnosti jednoho z ustanovení zákona pro nedostatek asistentů, tedy nepřipravenost školství. Ministryně Valachová tento návrh zamítla jako neopodstatněný (str. 6). Toto své stanovisko zopakovala například v rozhovoru pro Deník.cz.

K jisté formě odkladu v podobě přechodného období (a tedy k odložení vynutitelnosti některých inkluzních opatření) došlo v podobě vyhlášky č. 27/2016 Sb., která školský zákon doprovází. Účinnost je stanovena na 1. září 2016, nicméně § 32 vymezuje zvláštní režim ve dvou nejbližších letech od účinnosti vyhlášky. V této době totiž školy mohou, ale nemusí přijmout novou formu inkluzivního vzdělání, potažmo se na něj mohou připravovat.

Dle Harmonogramu (.pdf) ke společného vzdělávání z pera MŠMT: „Do 1. 9. 2018 je prodloužený čas na rediagnostiku dětí, do té doby platí závěry aktuálně platných doporučení ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (vyšetření), není třeba vytvářet tlak na školská poradenská zařízení; školy mohou dále využívat podpory poskytované na základě § 16 odst. 9 školského zákona účinného ve znění do 31. 8. 2016.“

Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako zavádějící. Ministryně Valachová je ve svých postojích konzistentní. Dvouletý odklad navrhla poslankyně Semelová v rámci výboru pro vzdělání, vývoj, kulturu, mládež a tělovýchovu, ministryně toto však odmítla přímo během jednání i ex post. Zmíněné přechodné období pak neznamená odklad účinnosti zákona, nýbrž je to pouze poskytnutím lhůty, v níž se subjekty inkluze mohou zákonu přizpůsobit. Konečně výrok o "nepodepsání" se vztahoval k nepodepsání odkladu účinnosti zákona. Toto stanovisko však ministryně prosazuje dlouhodobě.

(výrok opakuje Anna Putnová „Paní ministryně […] vyhlásila termín 1. 9. 2016, který postupně rozvolnila a udělala odklad, nebo jakési rozvolnění po dobu dvou let“; ČT 24, 1. 3., 90’)

Premiéru Sobotkovi dáváme zapravdu. Česko je jednou z prvních zemí, která má zákon upravující kybernetickou bezpečnost.

Seznam zemí, které ve své legislativě obsahují zákon o kybernetické bezpečnosti, vede výzkumné centrum NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. Z jejich dat vyplývá, že v současné době jde pouze o Českou republiku, Německo, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Srbsko a Pákistán.

V Česku vstoupil zákon v účinnost dne 1. ledna 2015, v Německu (německy, en fine) pak dne 25. července 2015, v Maďarsku (maďarsky, § 25) 1. července 2013, v Lotyšsku (.doc, anglicky) dokonce už 1. února 2011, v Litvě (.pdf, litevsky) 1. ledna 2015, v Srbsku v roce 2015 (.pdf, srbsky) a v Pákistánu (.pdf, anglicky) v roce 2014. Opravdu jsme tedy mezi prvními 7 zeměmi s takovouto legislativní úpravou.

Dodáváme jen, že neexistence legislativy v některých zemích automaticky neznamená, že by se dané země o kybernetickou bezpečnost nezajímaly. Jak uvádí výše zmíněné výzkumné centrum, velká část států má v této oblasti přinejmenším vytvořenou národní strategii.

Evropská unie (EU) má vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, jak však píše server Euroskop: „V rámci SZBP nemůže EU přijímat žádná legislativní opatření. To znamená, že se všechna rozhodnutí vztahují pouze ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost.“

Navíc je nutné dodat, že rozhodnutí, která jsou činěna v Radě EU na základě strategických cílů určených Evropskou radou, vyžadují jednomyslnost. Nemůže se tak stát, že by otázka zahraniční politiky byla protlačena proti vůli členského státu. Pouze aspekty rozhodnutí lze rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou (55 % hlasů zemí EU představujících nejméně 65 % obyvatel EU). A i „v případě, že členský stát odmítá rozhodnutí spadající pod rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout a prohlásí ho za oblast státního zájmu, může přijetí rozhodnutí zablokovat.“ (Parlamentní institut, .pdf., s. 10)

Česká republika tak sice je na jednu stranu součástí spolurozhodování o společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice, na druhou však krom politického tlaku neexistuje nic, co by jí bránilo ve vlastní samostatné zahraniční politice i v rámci EU.

Pokud jde o společnou migrační politiku EU, ta je nově upravena v Lisabonské smlouvě a jejím cílem je účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Mj. se však můžeme dočíst i to, že „nedotčena zůstávají práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí, kteří k nim přicházejí s cílem hledat práci.“

Ne každý imigrant je však migrantem ekonomickým (o rozdílu pojmů si můžete přečíst v naší Abecedě migrace.) K tomuto tématu Lisabonská smlouva např. hovoří o budování společného evropského azylového systému, kdy „umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci s EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.“ V tomto případě by ale i odchod z EU neznamenal možnost úplného odmítání uprchlíků/azylantů. Tato otázka je totiž upravena v rámci mezinárodních smluv, jako je např. Mezinárodní úmluva o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) či Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf).

Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, Česká republika má i bez odchodu z EU samostatnou zahraniční politiku. Taktéž není pravda, že samotný akt vystoupení z EU by vedl k možnosti odmítnout přijímat všechny druhů imigrantů.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, nejsou dostupná relevantní srovnatelná data objemu čínských investic v jednotlivých zemích, které ministr obrany vyjmenoval.

Podle interaktivní analýzy vytvořené Heritage Foundation představují čínské investice do České republiky během let 2005–2016 přibližně 0,008 % celkové výše všech investic. Ve zdrojové databázi je však uvedena jen jedna investice v částce 100 milionů dolarů z roku 2009 a je tedy možné, že další investice v ní chybí.

Oproti tomu web china.org, citující čínské ministerstvo obchodu, uvádí, že jen v roce 2015 Čína do ČR investovala 1,6 miliardy dolarů, což je značný nárůst oproti webem uváděné částce 200 milionů dolarů za rok 2013.

Analýza (.pdf) Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR uvádí podíl čínských investic na celkových zahraničních investicích v ČR 0,36 %, přičemž například podíl německých investic tvoří téměř 22 % (str. 1). Z hlediska počtu čínských investičních projektů se pak ČR umístila na 36. místě s 18 projekty – první bylo opět Německo s 442 projekty (str. 2). Z pohledu celkové sumy investovaných peněz se dle analýzy v ČR uskutečňuje 0,1 % všech čínských investic (str. 2). Číslo 0,36 % v rozhovoru pro HlidaciPes.org a Český rozhlas Plus potvrdil i generální ředitel agentury CzechInvest Karel Kučera. Konstatoval však, že je potřeba dát tato čísla do souvislostí.

Analýza čínských investic v Evropě (.pdf) poté na straně 34 ukazuje, že z hlediska částky investované čínskými investory je Česká republika opravdu za všemi zmíněnými evropskými státy. Zatímco všechny ministrem zmíněné země mají v grafu vlastní sloupec, Česká republika je zahrnuta v "ostatních".

Podle agentury CzechInvest byla Čína až na 9. místě mezi investicemi dojednanými touto agenturou, resp. na 8., pokud nepočítáme Českou republiku.

Podle infografiky ČTK došlo k poklesu počtu absolventů medicíny a absolvujících zdravotních sester mezi lety 1989 a 2014 více než o třetinu.

Na odliv lékařůupozorňuje otevřený dopis České lékařské komory předsedovi vlády ČR z 2. března 2016. „Na lékařských fakultách sice v oboru všeobecné lékařství promuje každoročně cca 1000 lékařů, avšak 200 z nich odchází do zahraničí, aniž by vůbec začalo v ČR pracovat,“ uvádí v dopise prezident komory MUDr. Milan Kubek.

Na komplikovanou situaci upozorňují i česká média. Česká televize zvlášť upozorňuje právě na nedostatek sester v Praze. Podobné diskuze však nejsou zdaleka ojedinělé.

Co se týče konkrétních případů ve velkých městech a na pohraničí, v Praze se s problémy kvůli nízkým stavům personálu potýká například nemocnice Motol. Podle ředitele nemocnice v Motole Miroslava Ludvíka se nedostatek sester ještě prohloubí- nezaměstanost je nízká a sestry tak budou volit lépe placená povolání. Celkově podle něj v ČR chybí 200 až 300 sester.

Ředitel českolipské nemocnice (na pohraničí s Německem) v rozhovoru pro iDNES v březnu 2015 uvedl, že do Německa odcházejí především mladé sestry, a to konkrétně do Drážďan. K říjnu 2015 se s problematikou nedostatku zdravotních sester nejvíce potýkalyPraha a Plzeň, z krajů pak Středočeský, Karlovarský a Ústecký. Jen v Karlovarském kraji chybí okolo 100 zdravotních sester. Situaci potvrzují i slova ředitele Národního ústavu duševního zdraví profesora Cyrila Höschla.

V souhrnu všech těchto argumentů a zdrojů pak výrok hodnotíme jako pravdivý.