Přehled ověřených výroků

Povaha tohoto nebezpečí plyne ze samotné definice toho, kdo je to uprchlík. Tu poskytuje například Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf), kterou přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1951.

Podle článku 1 odstavce 2 tohoto dokumentu se uprchlík "nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti" (s. 2) . Tento legální status byl přijat a ratifikován všemi 28 státy EU. Nebezpečí tedy plyne z neschopnosti státu poskytnout svým obyvatelům ochranu, v horším případě je právě stát původcem výše definovaného pronásledování.

Bezpečným navrácením se pak zabývá tzv. princip Non-Refoulement, který zakazuje navrátit oběť persekuce do rukou původce této persekuce. Zásada vychází ze zmiňované Úmluvy a jejího Protokolu z roku 1967. Rozbor (.pdf) tohoto principu na webu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) specifikuje, že omezení navrácení uprchlíků se netýká jen země původu, ale jakéhokoliv teritoria, kde by byli v ohrožení (s. 122).

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože není pravdou, že by poslanec Okamura neměl v posledním roce přístup do médií. A to ať už jde o veřejnoprávní či soukromá média. Okamura není v médiích tak často, jako tomu bylo před více než rokem. To ovšem souvisí s tím, že se rozpadlo jeho devítičlenné hnutí Úsvit a jeho nová strana je v Poslanecké sněmovně zastoupena pouze třemi poslanci, a nemá tedy ani svůj klub.

V posledním roce byl Okamura hostem řady různých pořadů, uvádíme jen některé z nich.

Česká televize

Pořad Události, komentáře

• 11. února 2015 - „Krize v Úsvitu“
• 24. března 2015 - „Bitva v Úsvitu“
• 5. května 2015 - „Okamurova nová strana“
• 5. srpna 2015 - „Imigranti v Česku“. Tuto diskuzi Tomia Okamury se senátorem Bublanem Demagog.cz také ověřoval.

Studio ČT24

• 24. března 2015 - „Financování hnutí Úsvit“
• 2. července 2015 - „Včerejší demonstrace proti Islámu“

Česká televize do svého vysílání zařadila i některé tiskové konference Tomia Okamury (10. února 2015) nebo jeho vystoupení na půdě Poslanecké sněmovny („Okamura: Vláda by neměla připustit přijímání muslimů“).

Český rozhlas

Interview Plus

• 20. listopadu 2015 - „Tomio Okamura: Plivali na mě, ale ukázalo se, že jsem měl pravdu.“

20 minut Radiožurnálu

• 10. února 2015 - „Tomio Okamura o situaci v hnutí Úsvit: Byl to puč. Poslanci se vyšplhali po mých zádech a teď zradili.“

Radio Impuls

Kauza dne

• 11. května 2015 - „Poslanec Tomio Okamura: Česko bych šel bránit se zbraní v ruce!“

IDNES

On-line chat

• 16. února 2015 - „Poslanci byli zmanipulovaní, říká Okamura k rozkolu v Úsvitu.“

DVTV

• 10. února 2015 - „Okamura: Pučisti se mi už omlouvají, může to být hra ANO.“

Týden.cz

• 29. března 2015 - „Oškubaný Okamura: Nechtějte po mně démonizovat Víta Bártu.“

EuroZpravy.cz

• 21. prosince 2015 - „Novinářské lži, zrada USA i důchody: Rok 2015 očima Okamury.“

Můžeme také sledovat zpravodajství médií o Okamurových krocích a aktivitách. Dohledatelná je celá řada zpráv, které popisují jeho aktivity a to v nejčtenějších zpravodajských serverech. Např. v září referovaly Novinky.cz (nejčtenější server) o záměru Okamury navrhnout referendum o vystoupení z EU. Dále uveďme Idnes.cz, který také přinesl záznam řeči Okamury a Brichty z jednání výboru Poslanecké sněmovny. Často je také poslanec činný na serveru Parlamentní listy.

V neposlední řadě můžeme odkázat také na zmínky o činnosti Okamury na serveru veřejnoprávní České tiskové kanceláře.

V tomto přehledu jsme nabídli pouze příklady mediálních zmínek a vystoupení Tomia Okamury v českých médiích. Na základě tohoto přehledu je zjevné, že Okamura není médii cenzurován a o jeho krocích je informováno, jeho výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Je přinejmenším zavádějící říct, že časopis Přítomnost vycházel (tedy opakovaně) ve dvou vydáních. Nedělo se tak totiž pravidelně. To, jak prvorepubliková cenzura fungovala, popisuje Petr Píša, literární historik z Akademie věd ČR, v Lidových novinách z 27. února 2016.

"Od roku 1924 do poloviny září 1938 bylo zkonfiskováno jen 11 čísel týdeníku - což představuje zlomek například oproti komunistickému časopisu pro ženy Rozsevačka, u které za 13 let vydávání registrujeme na dvě stovky cenzurních zákazů," píše Píša a dodává, že důvody těchto zásahů u Přítomnosti byly poměrně rozmanité, ať už kvůli karikaturám, které byly údajně rouháním se vůči bohu či kvůli článku kritizujícímu ostrý postup vlády vůči slovenským autonomistům.

Kvůli Peroutkovým článkům zasahovala podle Píši prvorepubliková cenzura třikrát - na podzim roku 1933, kdy Peroutka kritizoval zostřený cenzurní kurs úřadů, a 16. března 1938 kvůli Peroutkově článku "Anschluss - ce n'est pas la guerre", ve kterém podle cenzury hanobí národ. Třetí zásah cenzruy se týkal článku "Československo není Rakousko" z května 1938.

Pokud se zaměříme přímo na zmíněnou citaci, Ústav pro českou literaturu AV se vyjádřil i k tomuto. Vyhledal verzi vydanou před cenzurou, ve které je podobně znějící pasáž obsažena. Pro srovnání tuto stránku předkládáme, jde o zmíněné vydání z 16. března 1938 a autorem článku je Ferdinand Peroutka.

Ani v této necenzurované verzi však nenajdeme větu: „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Relevantní pasáž zní takto: „I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom je neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem ještě nelekejme: žádnému ani úplnému ani částečnému geniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů a lidí po svobodě a důstojnosti.“

Zásah cenzury byl přiznána časopisem Přítomnost tak, že vydání vyšlo znovu, tentokrát v následující podobě. Jde o stejnou stranu stejného vydání ze stejného data, obsaženou mj. v internetovém archivu časopisu přítomnost (str. 162.)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Jednak není pravdou, že časopis by cíleně vycházel ve dvou vydáních, ač se to během 14 let několikrát stalo. Stěžejním ovšem je, že neřekl, že „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Prezident ve svém vyjádření používá citaci, která je ve skutečnosti ovšem dezinterpretací Peroutkových slov a samostatně ani v kontextu článku není pravdivá.

Ano, je pravdou, že předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádekvyjádřil podporu současné vládní koalici. V pátek 18. 3. 2016 uvedl, že i přes nesrovnalosti ohledně Čapího hnízda považuje vládní koalici za úspěšnou a má smysl, aby pokračovala i nadále.

Stejně tak je pravdou, že Andrej Babiš nejprvemluvilo předčasných volbách mimo jiné s argumentem státního rozpočtu, který vzniká již od jara, a nová vláda by tak měla vzniknout co nejdříve. V rozhovoruzveřejněném na stránkách ANO uvádí, že „…pokud se útoky [koaličních partnerů] budou před krajskými volbami stupňovat, tak koalice nemá smysl, protože už toho moc neudělá. Možná by bylo dobré udělat volby v červnu 2017, jak původně měly být.“

Pro svůj návrh všaknezískal mezi poslanci dostatečnou podporu, svůj souhlas vyslovili ústy místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše pouze komunisté. V sobotu 19. 3. 2016 v rozhovoru pro deník.cz Andrej Babiš k věci předčasných volebuvedl, že „…to asi není legislativně možné, tak to normálně doběhne až do podzimu 2017. Byla to jen taková úvaha.“

Petr Fiala má pravdu, když říká, že dohoda (eng) s Tureckem obsahuje implicitně další vlnu kvót. Ve svém druhém článku totiž vysvětluje přerozdělovací mechanismus, přičemž do budoucna počítá s dohodou obdobnou dobrovolnému ujednání (.pdf) ze setkání zástupců vlád členských států ze dne 20. července 2015.

Článek 2 tak zní následovně: „For every Syrian being returned to Turkey from Greek islands, another Syrian will be resettled from Turkey to the EU (...) On the EU side, resettlement under this mechanism will take place by honouring the commitments taken by Member States in the conclusions of Representatives of the Governments of Member States meeting within the Council on 20 July 2015, of which 18.000 places for resettlement remain. Any further need for resettlement will be carried out through a similar voluntary arrangement up to a limit of an additional 54.000 persons.“

Je faktem, že dohoda samotná nevytváří členským státům v otázkách přesídlení a relokaci žádné nové závazky, jak stojí v prohlášení Evropské rady. Polská premiérka Beata Szydlo na svém Twitteru napsala: „Na žádost Polska je v konečné dohodě uvedeno, že neexistují žádné nové závazky týkající se přesidlování a relokací.“ Závazky skutečně nepřináší, je ale zjevné, že s dalším podobným dobrovolně odsouhlaseným ujednáním, jakým bylo to o přijetí první vlny kvót, dohoda počítá.

Petr Fiala má tedy pravdu, další kvóty jsou implicitně v dohodě opravdu obsaženy.

Jak je patrné ze záznamů o hlasování v předchozím výroku předsedy Stanjury, všechny zmíněné body byly skutečně přijaty hlasy poslanců vládní koalice, resp. bez jejich podpory by nebyly přijaty. Výrok tady hodnotíme jako pravdivý.

Převaděčství je velký byznys, podle nejlepších dostupných odhadů si převaděči přišli mezi lety 2010 - 2015 na 8,36 miliard eur. Nicméně konkrétní údaje za poslední dobu (např. rok) není možné dohledat. Stejně tak se nepodařilo najít spolehlivé údaje o nelegálním obchodu s drogami a zbraněmi v oblasti, ze které probíhá pašování lidí.

Informace o částkách, které převaděči vybírají za to, že dostanou lidi do Evropy, jsou spíše odhady. The Migrants´ Files (projekt novinářů z 15 evropských zemí včetně ČR, v rámci něhož sbírají a vyhodnocují data z různých zdrojů na téma migrace, primárně počítají oběti na životech) došli k závěru, že ilegální imigranti zaplatili v období 2000 - 2015 zhruba 16 miliard eur (420 miliard korun).

Tabulka "Total spent by 5 years period", zdroj: The Migrants´ Files, The Money Trail

Migrační cesty: Centrální středomořská, Východní hranice, Východní středomořská cesta, Východní středomořská cesta, Záúadoafrická cesta, Balkánská cesta, Západní středomořská cesta (mapa tras v čj např. zde); ceny jsou v eurech.

(Podívejte se na další souhrnné tabulky s údaji o cenách vzhledem k rokům, jednotlivým migračním cestám i počtu migrantů podle The Migrant´s Files.)

V případě ilegálního obchodu s drogami také není jasné, k jak velkým finančním transferům dochází v oblasti, o kterou se jedná (tedy té, ze které pašeráci převážejí lidi.) Opium vyprodukované v Afghánistánu za rok 2015 má podle zprávy (.pdf, s. 7) Organizace spojených národů hodnotu 0,85 miliardy dolarů (přes 20 miliard korun).

Objem peněz celosvětového nelegálního obchodu s drogami se rovněž pohybuje v rovině odhadů: nejnovější relevantní studii (.pdf, s.9) sestavila OSN v roce 2011, kdy odhadovala, že příjmy z drogového obchodu tvoří 20 % z příjmu organizovaného zločinu, přibližně 420 miliard dolarů (tedy 10 bilionů korun).

Roční příjem z globálního nelegálního obchodování se zbraněmi odhadovala OSN v roce 2009 na 170 - 320 milionů dolarů (zhruba 4 - 7,5 miliardy korun), přesnější údaje bohužel nejsou dostupné.

Obecně nejsou dostupná srovnatelná data o objemu nelegálního převaděčství, obchodu s drogami a zbraněmi ve srovnatelném čase a prostoru. Z výroku ministra obrany plyne, že mluví o aktuálním období a prostoru v nejbližším okolí Evropy. Odhady, které by zohledňovaly toto užší vymezení, nejsou dostupné a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Volební program ČSSD pro parlamentní volby 2013 (.pdf, str. 8, 10, 11) obsahuje ve vztahu k vyjmenovaným krokům vlády následující závazky:

“Zrušíme Julínkovy poplatky ve zdravotnictví. Zachováme pouze příspěvek na stravu v nemocnici ve výši 60 korun, který bude placen nejdéle 30 dní v roce. ”

“Zastavíme vyvádění peněz z průběžného pilíře důchodového systému, druhý pilíř zrušíme a budeme motivovat občany a jejich zaměstnavatele ke zvyšování částek spořených ve třetím pilíři.”

“Pracující rodiny podpoříme zvýšením daňové slevy na dítě.”

V rámci Koaliční smlouvy (.pdf. str. 9, 15, 17) došlo k mírnému posunu závazků v oblasti poplatků ve zdravotnictví: “Od roku 2015 postupné zvyšování slevy na dani na druhé a další dítě s cílem podstatně zvýšit slevu na dani na druhé a další dítě do konce volebního období.”

“Zrušíme poplatky ve výši 30 Kč v ambulancích praktických lékařů, specialistů a lékárnách. Poplatek za pohotovost zůstane ve výši 90 Kč, a to bez ohledu na způsob dopravy do zdravotnického zařízení. Nebudeme znovu zavádět poplatek za pobyt v nemocnici.”

“Sloučíme II. a III. pilíř. Zastavíme vyvádění prostředků z průběžného důchodového pilíře.“

Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterou byly zrušeny poplatky ve výčtu uvedeném v koaliční smlouvě (nikoliv však ve volebním program ČSSD), byla ve třetím čtení PSP ČR podpořena poslanci všech tří koaličních stran.

Rušení 2. pilíře vláda realizovala dvěma zákony - č. 376/2015 Sb. a č. 377/2015 Sb., které ve třetím čtení PSP ČR podpořili (první a druhý zákon) poslanci všech tří koaličních stran.

Novela zákona o daních z příjmů, kterou byla zavedeno zvýšení slevy na dani na druhé, třetí a každé další dítě byla provedena zákonemč. 267/2014 Sb. pro kterou ve třetím čtení v PSP ČR hlasovali poslance všech tří koaličních stran.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s mírnou výhradou ve věci zrušení poplatků ve zdravotnictví, jehož schválená verze zcela neodpovídá volebním závazkům vyplývajícím z volebního programu sociální demokracie. Všechny schválené návrhy pak byly přijaty standardní většinou poslanců všech tří koaličních stran.

Při hodnocení vycházíme především z přehledu na webu Parties & Elections a dalších zdrojů volebních výsledků. Pokud se v časové řadě podíváme na volební výsledky hlavních parlamentních voleb v evropských zemích v letošním a minulém roce, zjistíme následující:

Únorové (2016) parlamentní volby v Irsku vyhrála jedna z tradičních nejsilnějších stran - křesťansko-demokratická strana Fine Gael s 25,5 % hlasů. S ohledem na minulé volby (36,1 %) však šlo o výrazný propad. Zásadně propadla též tradiční Dělnická strana. Naopak posílilo levicově nacionální Sinn Féin. Do parlamentu taktéž pronikly nezastoupení aktéři - Sociální demokraté či Strana zelených. Zde tedy - alespoň v kontextu posledních voleb - můžeme mluvit o fragmentaci stranického systému.

Ve Španělsku v prosinci 2015 vyhrála volby vládnoucí Lidová strana (Partido Popular) s 28,7 %, která však oproti volbám z roku 2011 zaznamenala hluboký propad (44,6 %) daný především nástupem nových uskupení - především levicově populistického Podemos a Ciudadanos a pravicově populistické libertariánské strany Partido de la Ciudadanía (C's). V případě Španělska lze - v rámci posledních parlamentních voleb - hovořit o skutečně výrazné fragmentaci stranického systému.

Listopadové volby v Chorvatsku vyhrála tzv. Vlastenecká koalice, společný projekt několika křesťansko-národně-demokratických stran pod vedením tradičního Chorvatského demokratického společenství, která získala 33,4 % hlasů. Nižšího volebního zisku oproti volbám v roce 2011 tzv. koalice Chorvatsko roste, uskupení jehož lídrem je Sociálně demokratická strana Chorvatska. Do parlamentu pronikla též doposud nezastoupená konzervativní Most Nezavisnih Lista a několik dalších doposud nezastoupených subjektů (a to včetně nových stran uvnitř kandidujících koalic). V případě Chorvatska lze - opět v rámci posledních parlamentních voleb - mluvit spíše o fragmentaci stranického systému.

Říjnové volby (2015) v Polsku, které výrazně rezonovaly i v českých médiích, opanovala konzervativní strana Právo a spravedlnost se ziskem 37,6 % hlasů. Propadla vládní Občanská platforma, některé tradiční (Svaz demokratické levice) i pouze v minulém volebním období zastoupené (Twój Ruch (TR) strany. Místo nich nastoupily některé nové subjekty (Kukiz'15 a Nowoczesna ). Mluvit v případě Polska o výrazné fragmentaci stranického systému - s ohledem na poslední parlamentní volby - spíše nejde a to především z důvodu stejného počtu zastoupení stranických subjektů (navíc pouze jediná strana zastoupená jedním poslancem).

Konzervativci (či možná lépe pravicoví populisté) zabodovali i ve švýcarských volbách. Švýcarská lidová strana získala 29,4 %. Výsledky ostatních subjektů zastoupených na půdě Národní rady však nedoznaly “zásadních” rozdílů oproti minulým volbám.

Koalice stran zvítězila v říjnu 2015 v Portugalsku. Sociálně demokratická strana spolu s Lidovou stranou (v Portugalském případě “pravicová” uskupení) získaly dohromady 38,6 %. Druhá - Socialistická strana - obdržela 32,3 %. Celkový počet stran v portugalském stranickém systému však nedoznal změn.

Řecko v loňském roce prodělalo dvoje parlamentní volby, přičemž je opanovalo koaliční uskupení Syriza se ziskem přes 35 % hlasů.

V červnových volbách v Dánsku zvítězila Sociální demokracie se ziskem 26,3 %. Výrazně posílala pravicově populistická Dánská lidová strana. Do parlamentu přibyl oproti předchozím volbám pouze jeden nový subjekt Alternativet, prosazující ekologická témata. V dánském parlamentu současně zasedá devět stran, což lze také připočíst tomu, že volební práh pro vstup do Folketingu jsou pouze 2 %.

V volbách ve Velké Británii obhájila své volební vítězství z roku 2010 Konzervativní strana , zatímco však po minulých volbách došlo poprvé od Druhé světové války k nutnosti sestavení vládní koalice, kterou tvořili právě konzervativci společně s Liberálními demokraty, v loňských volbách získali konzervativci většinu (36,9 %) a Velké Británii tak znovu vládne jednobarevná vláda. V kontextu skotského referenda o samostatnosti dosáhla historického úspěchu Skotská národní strana, která dokázala v jednomandátových většinových obvodech ve Skotsku porazit jak Labouristy, tak Liberální demokraty a v Dolní sněmovně stranu tak zastupuje 56 poslanců. Velký neúspěch naopak zaznamenala krajně pravicová, populistická Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP), ta sice zvítězila ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, avšak v jednomandátových obvodech nedokázala svých 12,6 % přetavit ve více než dva poslanecké mandáty.

V dubnu 2015 se parlamentní volby uskutečnily ve Finsku. Zde zvítězila Strana středu. Avšak ke zásadní přeměně stranického systému a to jak nástupem nových stran, či výrazným změn ve volebních ziscích těch stávajících však nedošlo.

Hlavní parlamentní volby se v roce 2015 uskutečnily v Estonsku, kde zvítězila Estonská reformní strana. Do parlamentu pak přibyly hned dva nové stranické subjekty.

I když zisk 28 procent stranou Smer - Sociální demokracie v posledních parlamentních volbách není v evropském kontextu nic výjimečného, výrok hodnotíme jako pravdivý. Vycházíme z logiky výroku, že strany nezískávají vyšších výsledků v těch zemích, ve kterých dochází k fragmentaci.

Ve všech výše zmíněných zemích, kde v posledních obdobích došlo k fragmentaci politického spektra, tedy nárůstu počtu stran v dolních komorách, se žádné straně nepodařilo získat výsledek přesahující 30 %. Tento trend se však neprojevuje ve všech výše zmíněných státech. Celkové hodnocení volá po širší politologické analýze.