Přehled ověřených výroků

Pokud se zaměříme na Gibraltarský průliv, vzdálenost mezi pevninou dosahuje v nejužším místě 14 km a samotný Gibraltar (jen část pevniny v severní části průlivu) je britskou kolonií, tedy území mimo Schengenský prostor. Je taktéž pravda, že bylo identifikováno mnohem méně nelegálních migrantů, kteří využili tuto trasu pro vstup do Evropy než na srovnatelných trasách ve středním a východním Středomoří (viz mapy níže).

Je však nutné doplnit, že pokud jde o španělské hranice s africkými státy, nejde pouze o tuto možnou migrační cestu. Španělsko má dvě kontrolovaná území přímo na severu Afriky. Tzv. enklávy Ceuta a Mellila jsou taktéž často využívány pro průnik do Evropy (konkrétně Španělska) bez nutnosti překonávat moře. Tuto možnost využívají např. i uprchlíci ze Sýrie.

Taktéž je však nutno dodat, že cesta skrze východní středomoří má pro ilegální migranty oproti západnímu Středomoří řadu výhod. Mluvčí Frontexu Ewa Moncureová k tématu řekla, že: „Je téměř nemožné kontrolovat celou rozlehlou oblast se stovkami ostrovů, z nichž některé jsou neobydlené a v těsné blízkosti tureckého pobřeží.“ Např. ostrov Kos je od tureckého pobřeží vzdálen jen pouhé čtyři ilometry.

Pro emigranty ze severní Afriky (Alžírska, Maroka či Tuniska), kteří by jinak mohli využít zmiňovanou západní trasu, je navíc v současné době výhodně využívat východní trasu skrze Turecko a Řecko, neboť mohou předstírat, že pocházejí ze Sýrie a žádat tak jako uprchlíci o azyl v Evropě. Na tuto strategii reagovalo např. Německo, když zmíněné tři země označilo za bezpečné a Řecko se je snaží vracet do zemí původu.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť nejde pouze o kvalitu strážení této hranice:

1. Do Španělska se dá z Afriky dostat i přes pevninu (enklávy), cesta je však bráněna mnohametrovými ploty
2. Oblast Gibraltarského průlivu je ve srovnání s řeckými ostrovy u tureckého pobřeží přehledná a hlídaná nejen Frontexem a Španělskem, ale i Velkou Británií
3. Pro migranty je tak výhodné jít jednodušší cestou přes Řecko a ztratit se v davu a šíři celé oblasti stovek ostrovů

Zdroj: BBC - Migrant crisis: Migration to Europe explained in graphics

Je důležité vyjasnit si, že z legislativního hlediska se změny v inkluzi promítly do dvou dokumentů. Jde v prvé řadě o novelu školského zákona, v řadě druhé pak o prováděcí vyhlášku. která však s novelou velmi úzce souvisí. Novela nabyla účinnosti 1. května 2015, přičemž část o inkluzivním vzdělání ji má odloženou na 1. září 2016. Vyhlášku účinnost čeká také až 1. září 2016.

První situace, o které mluví Petr Fiala, nastala v rané fázi práce na novele školského zákona. Kateřina Valachová tehdy veřejně ujišťovala o tom případě bychom tedy „šli do inkluze naplno“. Načasování ostatně potvrdila i krátce po nástupu do funkce - 19. června 2015 v Interview ČT24 uvedla v souvislosti s obavami o financování zákona: „[500 – 600 milionů korun] to je pouhopouhá částka na onen podzim, kdy právě má startovat v plném rozsahu ona inkluzivní novela školského zákona.“

Co se týče zmíněného dvouletého odkladu, tento nápad nepochází z hlavy ministryně Valachové, ale původ má v poslaneckém výboru, kde byl přednesen (.pdf, str. 5) poslankyní Semelovou. Ta navrhla posunutí účinnosti jednoho z ustanovení zákona pro nedostatek asistentů, tedy nepřipravenost školství. Ministryně Valachová tento návrh zamítla jako neopodstatněný (str. 6). Toto své stanovisko zopakovala například v rozhovoru pro Deník.cz.

K jisté formě odkladu v podobě přechodného období (a tedy k odložení vynutitelnosti některých inkluzních opatření) došlo v podobě vyhlášky č. 27/2016 Sb., která školský zákon doprovází. Účinnost je stanovena na 1. září 2016, nicméně § 32 vymezuje zvláštní režim ve dvou nejbližších letech od účinnosti vyhlášky. V této době totiž školy mohou, ale nemusí přijmout novou formu inkluzivního vzdělání, potažmo se na něj mohou připravovat.

Dle Harmonogramu (.pdf) ke společného vzdělávání z pera MŠMT: „Do 1. 9. 2018 je prodloužený čas na rediagnostiku dětí, do té doby platí závěry aktuálně platných doporučení ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (vyšetření), není třeba vytvářet tlak na školská poradenská zařízení; školy mohou dále využívat podpory poskytované na základě § 16 odst. 9 školského zákona účinného ve znění do 31. 8. 2016.“

Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako zavádějící. Ministryně Valachová je ve svých postojích konzistentní. Dvouletý odklad navrhla poslankyně Semelová v rámci výboru pro vzdělání, vývoj, kulturu, mládež a tělovýchovu, ministryně toto však odmítla přímo během jednání i ex post. Zmíněné přechodné období pak neznamená odklad účinnosti zákona, nýbrž je to pouze poskytnutím lhůty, v níž se subjekty inkluze mohou zákonu přizpůsobit. Konečně výrok o "nepodepsání" se vztahoval k nepodepsání odkladu účinnosti zákona. Toto stanovisko však ministryně prosazuje dlouhodobě.

(výrok opakuje Anna Putnová „Paní ministryně […] vyhlásila termín 1. 9. 2016, který postupně rozvolnila a udělala odklad, nebo jakési rozvolnění po dobu dvou let“; ČT 24, 1. 3., 90’)

Podle zprávy na oficiálních stránkách Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) udělila SZPI za rok 2014 pravomocně pokuty ve výši 99 429 300 Kč, tedy skutečně necelých 100 milionů korun – celková výše byla o 55 % vyšší než za rok 2013.

Ředitel kontroly SZPI Jindřich Pokora v rozhovoru pro iDNES uvedl, že z důvodu množství kontrolovaných provozů se k lednu 2015 zvýšil počet z původních 210 kontrolorů o 40 tabulkových míst. Ústřední ředitel SZPI Martin Klanica podle ČTK uvedl, že SZPI za rok 2015 udělila pokuty ve výši 140 milionů korun, tedy o 40 % více než za rok 2014.

Z hlediska výše pokut se tedy o dvojnásobek nejedná, co do počtu udělených pokut nelze výrok ověřit – k dispozici je Zpráva o činnosti SZPI za rok 2014 (.pdf). Ta hovoří o zmiňované celkové výši udělených pokut a počtu pravomocně skončených správních řízení (SŘ), těch bylo za rok 2014 celkem 1861 (s. 91). Právě ve správním řízení pak dochází k uložení pokuty. Podobná souhrnná zpráva o činnosti SZPI za rok 2015 ale není uveřejněna.

Na základě dat poskytnutých ministrem zemědělství Marianem Jurečkou jsme byli schopni výrok dodatečně ověřit i v otázce počtu pokut. „Zjednodušeně řečeno platí, že jedna pokuta představuje jedno správní řízení. V r. 2014 SZPI zahájila 1785 správních řízení, v roce 2015 to bylo 2694 správních řízení, Počet SŘ z roku 2015 tak představuje 150% SŘ z roku 2014 a došlo tedy k meziročnímu nárůstu počtu SŘ 1,5 násobně,“ uvedl v e-mailu tiskový mluvčí SZPI Pavel Kopřiva.

Všechna data uvedená ministrem zemědělství Marianem Jurečkou jsou tedy pravdivá, pouze nárůst počtu pokut za rok 2015 oproti roku 2014 nebyl přesně dvojnásobný.

1. července 2014 nabyla účinnosti novela č. 120/2014 Sb. advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Robert Pelikán byl do funkce prvního náměstka ministryně spravedlnosti uveden dne 3. června 2014. Podle Lidových novin předložil návrh novely právě Pelikán, který se k novele sám hlásí.

Tato novela snižuje náhrady za advokátní zastoupení u formulářových žalob, tedy návrhů podávaných "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech" (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu). Podle modelového příkladu dluhu vzniklého jízdou načerno (ve výši 1.500 Kč) se náhrada nákladů za zastoupení advokátem po novele snížila z 5 200 Kč na 1 100 Kč. Pro dlužníky se tak skutečně jedná o výraznou finanční úlevu.

I přesto, že situace může vypadat tak, jak ji Zahradil popisuje, je realita o něco složitější. Syrští Kurdové opravdu otevřeli své styčné kanceláře v Praze a Moskvě. Avšak zatímco ta pražská slouží jako neoficiálnízastoupení kurdských milicí YPG, kancelář v Moskvě slouží de facto existujícímu územnímu celku syrských Kurdů s názvem Rojava (s jeho právním uznáním je doposud problém.)

Syrskou vládou neuznaná autonomní kurdská oblast Rojava je vedena Kurdským nejvyšším výborem (DBK), který se skládá z Kurdské národní rady, Sjednocené demokratické strany (PYD) a Hnutí za demokratickou společnost. Milice YPG jsou do jisté míry s autonomním územím Rojava spojeny - slouží totiž v daném území jako domobrana pod vedením vedoucího orgánu oblasti.

I přesto, že jsou tak milice YPG součástí vojenského a politického uspořádání v Rojavě, nelze říci, že kanceláře v Moskvě a Praze jsou srovnatelné. Moskevská kancelář totiž oficiálně zastupuje Rojavu jako politický celek, kancelář pražská se pak pouze neoficiálně snaží získat podporu pro vojenské milice Rojavy.

Pokud jde o účast ukrajinských separatistů, je pravdou, že otevření moskevské kanceláře Rojavy se účastnil bývalý premiér Doněcké lidové republiky Alexander Borodaj. Ruská média pak tvrdí, že mezi syrskými Kurdy a proruskými separatisty na východě Ukrajiny probíhají další jednání.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

Analýza (.pdf, eng) vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z poloviny roku 2015 na straně 4 ukazuje, že v době jejího vydání se totální počet uprchlíků vyšplhal na 15,1 milionu lidí, nejvyšší číslo za posledních 20 let. Mapa na straně 5 poté ukazuje, kde se momentálně největší množství uprchlíků nalézá – je patrné, že většina se momentálně nachází jinde než v Evropě, a nelze s jistotou říci, že mají do Evropy všichni namířeno.

Krom těchto patnácti milionů uprchlíků, kteří již opustili svou zemi, je podle OSN (eng) na světě dalších 27 milionů tzv. vnitřně vysídlených (internally displaced) lidí, tedy těch, kteří byli vyhnáni ze svého domova, ale nepřekročili hranice do jiného státu.

Celkový počet více jak 43 milionů uprchlíků tedy sice odpovídá množině 20 – 80 milionů, není však pravdou, že by cílem všech byla Evropa, nebo že by všichni byli „na cestě", neboť velká část z nich se pohybuje jen v rámci své rodné země. Ani finální předpověď UNHCR pro rok 2015 pak nehovoří o čísle 80 milionů - maximální odhadované množství migrantů zpráva z prosince 2015 odhaduje na 60 milionů, přičemž valnou většinu z nich opět tvoří vnitřně vysídlení lidé.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Služební zákon byl v souladu s požadavky Evropské unie přijat v dubnu 2002. Dle původního záměru měl účinnosti nabýt dne 1. ledna 2004 (s výjimkou některých okamžitě účinných ustanovení.) K tomu však nikdy nedošlo. Jeho účinnost byla několikrát posunuta:

zákonem č. 281/2003 Sb. na rok 2005, zákonem č. 626/2004 Sb. na rok 2007, zákonem č. 531/2006 Sb. na rok 2009, zákonem č. 381/2008 Sb. na rok 2012 a zákonem č. 445/2011 Sb. na rok 2015.

Dne 6. listopadu 2014 byl nakonec nahrazen novým zákonem o státní službě.

Ve dvanáctiletém mezidobí se pak služební zákon skloňoval hned několikrát.

Vláda Jiřího Paroubka v roce 2006 navrhla odložení účinnosti zákona jako své úplně poslední rozhodnutí. Stalo se tak z důvodů finanční nákladnosti takového kroku, s čímž se ztotožnil i nově nastupující kabinet slovy ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Z programového prohlášení Paroubkovy vlády ani jiných zdrojů však nevyplývá, že by se na toto téma vedla intenzivní politická diskuze.

Druhá vláda Mirka Topolánka k diskuzi o služebním zákonu vytvořila v roce 2007 analýzu, z níž vyplývá, že prioritou vlády není rušit již vytvořené dílčí zákony. Zaměstnanecké vztahy měl nadále řešit zákoník práce, nový zákon bude řešit jen potřebné veřejnoprávníprvky. Dále budou jednotlivé části zákona obsahovat oblasti společné a diferencované pro jednotlivé typy úředníků. Původní úmysl vytvořit nový zákon do r. 2009 se však nenaplnil a v roce 2008 byla znovu posunuta účinnost stávajícího služebního zákona.

Vláda Petra Nečase ve svém programovém prohlášení z roku 2010 deklaruje úmysl vytvořit návrh jednotné právní úpravy práv a povinností úředníků veřejné správy, ve které bude jednoznačně určena hranice mezi politickými a úřednickými místy a zajištěno odpolitizování, profesionalizace a stabilizace veřejné správy. Z usnesení č. 647 z 31. srpna 2011 pak plyne, že vláda schvaluje věcný záměr zákona o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě. Zároveň zadává ministru vnitra vypracovat návrh zákona. O půl roku později schvaluje vláda teze zákona. Tento univerzální kodex byl však nakonec vyhodnocen jako nevyhovující. Účinnost zákona je naposledy odsunuta.

Výrok Jaroslava Faltýnka tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou. V letech bezprostředně následujících po vstupu dosavadního služebního zákona v platnost nebyla diskuze nad novým služebním zákonem nikterak intenzivní, což je ovšem pochopitelné, neboť zákon v tu dobu stále nevstoupil v účinnost. V dalších letech však byla účinnost dále odsouvána nejen z důvodů finanční náročnosti provedení zákona, ale právě i kvůli diskuzi nad změnou jeho obsahu, respektive jeho nahrazením novým, rozdílně koncipovaným zákonem.

Stanislav Štěch ve článku Mýty a fakta o společném vzděláváníuvedl, že: „Bude tedy i určitý časový prostor pro využití navýšených finančních prostředků na mzdy uvolněných v r. 2016 pro 150 nových psychologů a speciálních pedagogů v ŠPZ (školská poradenská zařízení - pozn. Demagog.cz).“