Přehled ověřených výroků

Na základě judikátů Ústavního soudu hodnotíme výrok jako zavádějící, podle této instituce je vnitřní svoboda vyznání nedotknutelná.

Listina základních práv a svobod v článku 16, jenž se věnuje náboženským svobodám, v odstavci 4 skutečně říká: "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých".

Avšak svoboda vyznání, o níž Martin Konvička také mluví, je zakotvena v článku 15 Listiny. Svoboda náboženství se dělí na dvě složky – forum internum, které je obsažené v čl. 15 Listiny a jedná se o samotnou svobodu vyznání, o vnitřní přesvědčení, a na forum externum, tedy projevování svého náboženství navenek (čl. 16 Listiny). Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 říká, že do vnitřní samotné svobody víry "není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat".V dalším z nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 18/98) dodává: "Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování‚vnitřního‘rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. (...) Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila“.

Do svobody projevu svého vyznání zasaženo být může, jak plyne také ze samotného čl. 16 Ústavy, avšak dle Ústavního soudu "omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou, zejména zákaz diskriminace".

Náboženská práva jsou obsažená také v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, přičemž Evropský soud pro lidská práva využívá při zkoumání možnosti omezení tzv. trojstupňovou analýzu. K omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. Legitimními cíli se rozumí: veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Právní expert Jan Čapek mimo to v komentáři k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv poznamenává: "Lidé, kteří se rozhodnou realizovat svou náboženskou svobodu, však nemohou rozumně očekávat, že budou chráněni před veškerou kritikou. Musí tolerovat a akceptovat, že jiní lidé budou odmítat jejich víru, popř. že budou propagovat doktríny nepřátelské jejich víře. Avšak způsob, jakým jsou náboženské doktríny podrobovány kritice, je problémem, který může založit odpovědnost státu, pokud jde o zajištění pokojného práva garantovaného článkem 9 Úmluvy"(ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv I. část – Úmluva. Komentář. Linde Praha a.s., 2010, s. 419).

Co se týká toho, že od islámu nelze odejít, tento bod není úplně jednoznačný. Výklady islámského práva šaría se sice liší, převážně je ale konverze muslimů k jinému náboženství považována za odpadlictví a je trestána.

"Uznáváme-li svobodu náboženství, kterou je třeba respektovat, tak musíme uznat, že existuje příkaz o trestu smrti za odpadnutí od islámu, který dal ten imaginární bůh, a který my chceme podřídit světským zákonům a společenské dohodě,"říká orientalista a honorární konzul Súdánu Petr Pelikán. Dodává ale, že většina států se tomu v praxi snaží vyhnout.

Právník Jan Potměšil ve svojí publikaci Šaría – úvod do islámského práva píše: "Konverze, resp. odpadlictví od islámu, je hříchem, trestným činem, sankcionovaným smrtí (žena ale není na rozdíl od muže popravena, ale opakovaně nucena k návratu k pravé víře, dokud se nepodvolí)".

Potměšil také uvádí případ "egyptského profesora literatury Nasra Ḥāmida Abū Zajda, jenž hájil možnost vykládat Korán s ohledem na historickou podmíněnost textu. Skupinou konzervativních právníků byl obviněn z odpadlictví od islámu a na soudu bylo mj. žádáno rozvedení jeho manželství, neboť je nepřípustné, aby muslimka žila s bezvěrcem".

Známý je také případ spisovatele Salmana Rushdieho. Tento případ je ale trochu odlišný, Rushdie se narodil v Indii, žije ve Velké Británii a k islámu se nehlásí. Jeho kniha Satanské verše obsahuje několik pasáží, které byly pokládány za urážku islámu a ajatolláh Chomejní vyhlásil tzv. fatwu, tj. prakticky trest smrti, na něj a na další osoby, které pracovaly na vydání knihy.

Pokus o zažalování islámu v ČR z 90. let se nám nepodařilo ve veřejně dostupných zdrojích dohledat, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě daňového řádu (zákon č.280/2009 Sb.). Správce daně má skutečně možnost v případě nesrovnalostí doměřit daň a případně i uložit penále.

Z § 139, odst. 3“- Je-li daň vyměřená správcem daně vyšší než daň tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru” - se dá jasně vydedukovat, že správce daně má možnost doměřit subjektu daň a vyzvat ho k zaplacení rozdílné částky.

Sankcím se věnuje čtvrtá část zmíněného daňového řádu. Konkrétně § 251, odst. 1 říká:

“1) Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši

a) 20 %, je-li daň zvyšována,

b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo

c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.”

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť„v § 148 daňového řádu je stanoveno, že daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky.“

Vycházíme-li z údajů (.pdf, str. 6) publikovaných Ministerstvem financí v rámci studie z r. 2013, představují nedoplatky na dani z přidané hodnoty více než polovinu celkového objemu nezaplacených daní a cel v ČR. Tato nepřímá daň tak opravdu představuje “větší problém” než např. daně z přijmu.

Stejná studie přitom odkazuje na příklad Velké Británie, kde je situace opačná, jak potvrzují i pravidelně publikované statistiky (.xls, list “Table 1.3”) britské daňové správy. Nedoplatky (“tax gaps”) na přímých daních (IT, NIC, CGT, corporation tax) pravidelně představují více než polovinu úniků ve VB.

Předloni publikovaná zpráva (.pdf, str. 29) pro Evropskou komisi pak ukazuje, že úniky na DPH (hlavní složka nepřímých daní) se mezi evropskými zeměmi zásadně liší a představují od 0,6 % HDP země (Irsko, Slovinsko) až po odhadovaných 5,4 % (Rumunsko).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v § 78 daňového řádu, který nabyl 1. ledna 2011 účinnosti stojí:

Vyhledávací činnost

(1) Správce daně (např. finanční úřad - pozn. Demagog.cz) vyhledává důkazní prostředky a daňové subjekty a zjišťuje plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení i v jeho průběhu.

(2) Vyhledávací činnost provádí správce daně i bez součinnosti s daňovým subjektem.

(3) V rámci vyhledávací činnosti správce daně

a) ověřuje úplnost evidence či registrace daňových subjektů,

b) zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně,

c) shromažďuje a zpracovává informace a využívá informační systémy v rozsahu podle § 9 odst. 3,

d) opatřuje nezbytná vysvětlení,

e) provádí místní šetření.

(4) Správce daně, který není místně příslušný, může provádět místní šetření i bez dožádání.”

V § 92, odst. 5, písm. e) dále stojí: “Správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní.”

Trestní zákoník pohlíží na krácení daně jako na trestný čin (§240). Zkrácení daně “ve velkém rozsahu” je přitom trestáno odnětím svobody až na 10 let (§240 odst. 3), čímž spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů (§14 odst. 3) a může tedy být trestáno rovněž propadnutím majetku (§66 odst. 1).

Nepodařilo se nám bohužel dohledat informace o tom, že by KSČM či ČSSD přiznala zvýšení efektivity výběru daní. Tento bod se sice objevuje ve vládní koaliční smlouvě (bod 2.5), ČSSD uváděla efektivnější výběr jako jednu z vysokých priorit v předvolební kampani na podzim 2013, Bohuslav Sobotka se k tomuto také vyjádřil na svém blogu.

K tomu jsou ovšem konstantně motivovány prakticky všechny strany politického spektra bez ohledu na dosavadní efektivitu výběru. S Kalouskovou koncepcí jednotného inkasního místa pro výběr daní ČSSD souhlasí, nicméně kvůli nepřipravenosti jeho přijetí strana odsouvá.

Kvůli rozporuplným a nedostatečným zdrojům tak hodnotíme výrok jak neověřitelný.

Řeč je o zákonu o prokazování původu majetku (.docx), který hodlá uvést v platnost Ministerstvo financí. K tomu náměstkyně ministra Babiše uvedla:“Cílem připravovaného zákona je rozšíření možností správce daně zdanit příjmy, které zcela zjevně zdaněny nebyly, a uplatnit v takovém případě razantní sankce.”

Podle portálu Česká justice je tato norma skutečně retroaktivní, uvádí to předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Stejný názor sdílí o prezident republiky Zeman. Pokud bude zákon retroaktivní, chce jej ODS napadnout u Ústavního soudu.

Návrh (pdf. str. 11) ministerstva explicitně uvádí, že důkazní břemeno nese daňový poplatník.

Předloha konkrétně uvádí (§ 38x): “Správce daně vyzve poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů a dalších skutečností souvisejících s nárůstem jeho jmění v případě, že má důvodné pochybnosti o tom, zda příjmy poplatníka oznámené nebo tvrzené správci daně odpovídají nárůstu jeho jmění, a nejsou mu známy jiné skutečnosti, které by tento nárůst jmění ozřejmovaly, a po předběžném posouzení dojde k závěru, že rozdíl mezi těmito příjmy a nárůstem jmění poplatníka přesahuje 5 000 000 Kč.”

Návrh dále pracuje také s částkou 10 milionů (§ 38zc), ta je však vztažena k prohlášení o majetku a jde o celkovou sumu majetku, kterou má poplatník hlásit.

Obecný princip, o kterém Kalousek mluví, se týká výše 5 milionů při rozdílu mezi příjmy a nárůstem jmění. V tomto případě má mít skutečně poplatník nově povinnost dokládat tento rozdíl a důkazní břemeno je tak na jeho straně.