Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Ústavní soud nezrušil zákon, kterým se zaváděla sKarta. Jaroslav Faltýnek v tomto výroku směšuje dvě různé kauzy. V té první Ústavní soud skutečně konstatoval, že byl zneužit stav legislativní nouze. Druhou kauzou je však sKarta, kterou se Ústavní soud vůbec nezabýval a zrušil ji Parlament České republiky ze své vlastní vůle. Není pravdou, že by byla zrušena Ústavním soudem v důsledku porušení zákona Miroslavou Němcovou.

První kauzou je situace z konce roku 2010, kdy Sněmovna schválila některé zákony ve stavu legislativní nouze, které byly následně Ústavním soudem zrušeny, kdy soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10

„dovodil, že jediným důvodem projednání a schválení napadeného zákona Poslaneckou sněmovnou ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání bylo ohrožení jeho včasného přijetí tak, aby nabyl účinnosti nejpozději ke konci roku 2010, což bylo znemožněno postupem opozice podle § 90 odst. 3 a § 91 odst. 2 JŘPS. Zjištěný důvod ovšem nelze považovat za legitimní a ústavně aprobovatelný důvod umožňující vyhlášení stavu legislativní nouze podle § 99 odst. 1 JŘPS. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě všechna rozhodnutí orgánů Poslanecké sněmovny činěná k návrhu vlády, jakož i samo rozhodnutí o trvání stavu legislativní nouze a o trvání podmínek pro projednání napadeného zákona ve zkráceném jednání (při vypuštění prvního čtení ve smyslu § 99 odst. 6 JŘPS - viz usnesení č. 112 z 8. schůze Poslanecké sněmovny - hlasování č. 7), byla učiněna v rozporu se shora vysvětlenými aspekty charakterizujícími ústavní demokratický princip. Proto bylo možné ústavní přezkum uzavřít již v této fázi konstatováním, že v procesu přijímání napadeného zákona byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 6 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny.“

Tímto nálezem Ústavní soud ke dni 31. prosince 2011 zrušil zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento zákon však nebyl tím zákonem týkajícím se sKarty, o kterém mluví Jaroslav Faltýnek. Skartou se měl Ústavní soud zabývat na návrh senátorů na konci roku 2013. Řízení však nakoneczastavil a věc nebyla ani projednána, neboť poslanci sKartu zrušili na návrh skupiny senátorů ČSSD.

Otázkou je, do jaké míry lze tato Ústavním soudem konstatovaná pochybení personifikovat pouze na osobu Miroslavy Němcové, neboť jak jsme konstatovali i v předchozím výroku, nejedná se o její vlastní iniciativu, kdy by z vlastní vůle vyhlašovala stav legislativní nouze. Předseda Poslanecké sněmovny tak dle § 99 odst. 1 jednacího řádu činí pouze na návrh vlády.

Podle dat Institutu pro studium války (Institute for the Study of War - ISW) se většina útoků Ruské federace skutečně soustředí na území držené rebely v severozápadní Sýrii. V citovaném dokumentu ISW shrnuje ruské útoky v Sýrii od 30. 9. do 16. října za pomoci syrských, ruských i západních vládních zdrojů a syrských aktivistů. ISW transparentně uvádí, které útoky má potvrzené z věrohodných zdrojů a které pouze ze sekundárních. Mapa útoků potvrzuje slova ministra Zaorálka, že ačkoli cíle tzv. Islámského státu byly několikrát zasaženy, primárním cílem ruských náletů je syrská opozice. Ke stejnému závěru nás vedou i data IHS conflict monitor, která cituje deník the New York Times.

Ministerstvo obrany RF na svých stránkách uvádí oblast útoků, která shodují s výše uvedenými daty, ale tvrdí, že cílem je výhradně Islámský stát (např. zde, zde). Nicméně z dřívějšího vyjádření ministra zahraničí Sergeje Lavrova je zřejmé, že ruská identifikace cílů není příliš sofistikovaná ("Pokud to vypadá jako terorista, chová se to jako terorista, chodí to jako terorista, bojuje to jako terorista, pak je to jistě terorista, ne?"). Výrok ministra Zaorálka tedy hodnotíme jako pravdivý.

Zdroj: Institute fot the Study of War

Generální inspekci bezpečnostních sborů upravuje zák. č. 341/2011 Sb. (.pdf). Ředitele inspekce jmenuje a odvolává premiér na návrh vlády a po projednání ve výboru poslanecké sněmovny. Ministr vnitra má vliv pouze jako jeden z členů vlády. GIBS je samostatným ozbrojeným bezpečnostním sborem a její zaměstnanci nejsou policisté.

Při hodnocení tohoto výroku odkazujeme na předchozí výrok Petra Macha a naše odůvodnění.

Byť tedy výsledky ze strany českého státu jsou v této kauze víceméně nulové (směrem k uspokojivému vyřešení), je problematické prohlášení, že jak MZV, tak i český stát nedělá nic. V rámci možností se o jisté kroky pokouší, nicméně je faktem, že naráží na hranice právní reality Norska a tohoto konkrétního případu. Nakolik je schopnost českého státu vůbec reálně pomoci v tomto konkrétním případě, nejsme schopni posoudit a autoritativně rozhodnout. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný a vlastní hodnocení ponecháme na čtenáři.

Ministr zahraničí ČR Lubomír Zaorálek se v tomto případu angažoval například hovory s norským státním tajemníkem Bardem Gladem Petersenem, ve jménu českého velvyslanectví rovněž v Norsku žádal o vysvětlení celé situace.

Zároveň je MZV v kontaktu přímo s matkou odebraných dětí paní Michalákovou, které bylo doporučeno obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. Ten však žádost o navrácení dětí matce zamítl. Ministerstvo jedná i s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí a s Ministerstvem práce a sociálních věcí. V případu se angažoval také premiér Bohuslav Sobotka, který slíbil, že se celá věc bude řešit, či veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová oslovující Norskou dětskou ombudsmanku.

Samotný problém tkví ve skutečnosti, že Norsko, jakožto nečlen EU, zároveň také není signatářem Haagské úmluvy o pravomoci orgánů ve věcech výkonu rodičovství. Norské úřady se tak v případě péči o děti jiných národností řídí norským zákonem o péči o děti, a jelikož není české velvyslanectví účastníkem řízení, nedostává se mu informací o případu. V takovém případě může hrát české MZV pouze roli mediátora, který poskytuje postiženým osobám pomoc a poradenství.

Z výroku nelze poznat, které období ministr přesně vymezuje. Počet vojáků i nasazení počtu jednotek se různě lišilo. Nikdy však nedošlo k úplnému stažení české armády z Afghánistánu a během let tam pravidelně působí určité typy jednotek nboe celých kontingentů. Zapojení českých vojáků v Afghánistánu bude pokračovat i v roce 2015.

Při pohledu na tabulku níže je patrné, že mezi lety 2013 a 2014 došlo k výraznému poklesu početu vojáků. Jednalo se hlavně o vojáky z jednotky, která na místě dokončila svůj cíl a neměla důvod dále setrvávat v oblasti. Jednalo se o jednotky velitelství RC - east v provinciích Lógar a Wardak v počtu 477 vojáků. Nejednalo se tedy o stažení vojsk jako v případě stahování armády ze strany USA. K jedné z největších ztrát na životech v novodobé historii armády ČR, při které přišlo o život 5 vojáků, došlo v červenci 2014. Tedy poté, co se snížil počet nasazených vojáků v Afghánistánu.

Po této tragické události se ovšem nasazení sil AČR v Afghánistánu nesníšilo, k 9. říjnu sloužilo v zemi v rámci mise RSM 280 českých vojáků.

Analýza počtu padlých vojáků v Afghánistánu za rok 2013 zde a v roce 2014 zde. Předchozí roky a umístění českých vojáků na misích jsou přístupné na webových stránkách Armády ČR. Historie mise od roku 2002 do roku 2008 popsána zde. Při misi v Afghánistánu přišlo o život 10 vojáků.

Jedním z příkladů omezeného působení v zemi je i Rekonstrukční mise působící vymezenou dobu do roku 2013. Jednalo se však o ojedinělou misi a z tohoto důvodu ji neměníme hodnocení výroku, protože mise se nestáhla ze země na základě útoků vůči vojákům, ale po dokončení svého úkolu.

Tabulka: Vývoj počtu vojáků na misi v Afghánistánu včetně expertů

Rok

Počet vojáků na misi

20142732013638

2012

6002011699

2010572

2009522

2008403

2007262

2006

148

Zdroj: Armáda ČR

Tzv. presumpce neviny je stěžejním principem trestního práva a je ukotvena v Listině základních práv a svobod. Ve 40 článku Listiny je řečeno, že " každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena."

Je tedy pravdou, že na člověka, který je ve vazbě a není odsouzený, musí být hleděno jako na nevinného.

Výrok ministra Pelikána je pravdivý s výhradou. Je nezbytné uvést na pravou míru rozdíl mezi statutem "podezřelého" a "obviněného" (dalšími stupni jsou "obžalovaný" a "odsouzený"). Následující vysvětlení je převzato od Nejvyššího státního zastupitelství:

Podezřelý je ten, kdo byl zadržen v souladu s ustanovením trestního řádu a dosud proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání.

Obviněný je osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání. Obviněný je jedním ze subjektů trestního řízení.

Podle platných zákonů České republiky lze do vazby vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, a tedy osobu obviněnou. Další podmínky vzetí do vazby upřesňuje §67 a §68 Trestního řádu.

Podle §69 je postup vzatí do vazby následující:

(1) Jestliže je dán některý z důvodů vazby (§67) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen. (2) Příkaz k zatčení musí vedle údajů zajišťujících, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává.

(3) Zatčení provedou na podkladě příkazu policejní orgány, které jsou též povinny, je-li toho k provedení příkazu třeba, vypátrat pobyt obviněného.

(4) Policejní orgán, který obviněného na základě příkazu zatkl, je povinen ho neodkladně, nejpozději však do 24 hodin, dodat soudu,jehož soudce příkaz vydal, nebo na místo umožňující tomuto soudu provést výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení; není-li to výjimečně možné vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, musí být obviněný dodán nejpozději 24 hodin od zatčení jinému věcně příslušnému soudu. Nestane-li se tak, musí být obviněný propuštěn na svobodu. (5) Soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a toto rozhodnutí oznámit obviněnému do 24 hodin od doby, kdy byl obviněný dodán na místo výslechu. Provádí-li výslech obviněného výjimečně jiný věcně příslušný soudce, jemuž byl obviněný dodán vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, informuje o jeho výsledku soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal. Tento soudce po získání informace o výslechu rozhodne o vazbě a své rozhodnutí oznámí prostřednictvím soudce provádějícího výslech obviněnému. Není-li obviněnému rozhodnutí o vazbě oznámeno do 24 hodin od doby, kdy byl dodán na místo výslechu, musí být propuštěn na svobodu. Obviněný má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je v uvedené lhůtě dosažitelný.

Ministr Pelikán tedy mluví pravdu, pokud tvrdí, že "vazbu musí schvalovat soud". Ovšem aby bylo vůbec možné kohokoliv vzít do vazby, musí se jednat již o osobu obviněnou, a tedy soudce nebude rozhodovat o tom, jestli " je tenhle člověk podezřelý ... není podezřelý ". Výrok jako celek je proto hodnocen jako pravda s výhradou.

Státní dluh k 31. 12. 2013 skutečně činil 1 683 mld. Kč.

Co se týká druhé uvedené částky, není nám jasné, o jakých penězích mimo kontrolu Ministerstva financí Andrej Babiš mluví. Patrně má na mysli prostředky různých státních fondů (.pdf), jež hospodaří s penězi státu, ale stojí mimo státní pokladnu, a podobných institucí.

Nepodařilo se nám dohledat konkrétní údaje k těmto penězům, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Předem je třeba říct, že analyticky hodnotíme pouze první část výroku, neboť ta druhá je, jak dále vysvětlíme, věc názorová.

To, že Martinu Nejedlému schválil vydání diplomatického pasu tehdejší ministr Kohout, potvrdilo tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí.

Druhá část výroku je poněkud obtížnější. Dle § 13 zákona o cestovních dokladech:

„(1) Diplomatický pas vydá Ministerstvo zahraničních věcí
a) prezidenturepubliky,
b) poslancia senátorovi,
c) členovi vlády,
d) soudciÚstavního soudu, předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu,
e) prezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,
f) manželuprezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu,
g) diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému dítěti diplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě působení.
(2) Jiným osobám, u nichž to odpovídá mezinárodním zvyklostem, může být diplomatický pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí.“

Právě do poslední kategorie by potenciálně spadal Martin Nejedlý. Neexistuje však žádný seznam mezinárodních zvyklostí. Dle slov MZV, zachycených mimo jiné v odmítavé odpovědi (.pdf) na žádost dle zákona č. 106/1999 Sb. o poskytnutí informací, ministerstvo zkoumalo, zda cizí státy vydávají osobě ve stejném nebo analogickém postavení diplomatický pas.

Nicméně ministerstvo odmítlo sdělit byť jen seznam českých držitelů a žadatelů za poslední léta. Lidové noviny přesto informovaly, že například Kateřině Zemanové pas udělen nebyl.

Není v našich silách tedy vyhodnotit, je-li běžné podobné osobnosti udělit diplomatický pas a zda-li praxe již naplnila parametr mezinárodního zvyku, o kterém zákon hovoří. V takovém případě by tedy právo bylo postaveno najisto. Tak tomu však není a Karel Schwarzenberg se tedy může domnívat, že Martin Nejedlý na udělení pasu právo neměl. Tato část výroku je tím pádem názorová a z naší strany nehodnocená.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Ministr Chovanec má pravdu v tom, že obviněný (i obžalovaný) je nevinný až do pravomocného rozhodnutí soudu.

Nelze ale říci, že je standardní, že politici (ČSSD nevyjímaje) po obvinění z politiky automaticky odchází.

Pro ilustraci (dodejme, že nehodnotíme vinu jednotlivých politiků, ale pouze ilustrujeme fakt, že obvinění českého politika neznamená automaticky jeho odchod z veřejného života, jak Chovanec tvrdí).

• Náměstek pražského primátora Karel Březina (ČSSD) nerezignoval.
• Primátor Přerova Jiří Lajtoch (ČSSD) nerezignoval.
• Primátor Prahy Bohuslav Svoboda (ODS) nerezignoval.
• Vlasta Parkanová (TOP 09) rezignovala na pozici místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Poslankyní zůstala.
• Martin Půta (STAN) rezignoval na funkci předsedy hnutí Starostové a nezávislí a opustil post předsedy Regionální rady ROP Severovýchod, hejtmanem Libereckého kraje zůstal.
• David Rath (ČSSD) rezignoval jak na hejtmana, tak na člena krajského zastupitelstva a zrušil členství v ČSSD. V jeho případě však byl vzat do vazby, šlo o unikátní situaci. Poslancem však zůstal.

Mapku obviněných politiků naleznete zde.