Doporučená délka, hmotnost či zakřivení okurky byla skutečně stanovena Nařízením č. 1677/1988. To se odvolávalo také na "požadavky maloobchodních a velkoobchodních trhů". Nařízení bylo v roce 2008 zrušeno. Mezi důvody se tehdy uvádělo mimo jiné to, že obchodní řetězce již mají dostatečnou sílu, aby si správnou jakost vynutily.

Státy dále mohou regulovat jakost na úrovni národních norem, ta česká však byla zrušena již v roce 2005. V současnosti tedy není v České republice tvar okurek regulován. Žádný příklad ze zahraničí se bohužel nepodařilo dohledat.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

KSČM vládne, jak říká Kateřina Konečná, v 10 krajích ze 13. Na Vysočině potom podporuje menšinovou vládu ČSSD.

Hejtmanem za KSČM je Oldřich Bubeníček, který úřaduje v Ústeckém kraji. Náměstky hejtmana má tato strana například ve zmíněném Ústeckém kraji (Stanislav Rybák), v Moravskoslezském kraji (Josef Babka), v Plzeňském kraji (Zdeňka Lišková) atp.

Je také pravda, že KSČM vládla s ČSSD v Moravskoslezském kraji po volbách v roce 2008. Bylo to tehdy vůbec poprvé, kdy ČSSD vytvořila koalici s komunisty. Kateřina Konečná ovšem uvedla nesprávnou informaci ohledně volebního výsledku její strany v Moravskoslezském kraji: v roce 2008 získala KSČM 60 672 hlasů, což přepočteno na procenta bylo 15,92 %; v roce 2012 pro komunisty hlasovalo 72 912 voličů, což představovalo 22,78 % hlasů. Není to tedy jednou tolik hlasů, jak tvrdila Kateřina Konečná. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Miroslav Kalousek se takto vyjádřil na svém facebookovém profilu 3. října 2013.

Podle studie finanční skupiny Allianz o světovém bohatství za rok 2012 hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Česká republika zde obsadila 27. místo a v žebříčku se umístila jako druhá země bývalého východního bloku hned po Slovinsku, které obsadilo 23. místo. Toto umístění znamená pohoršení o jedno místo oproti předchozímu roku.

Nevylučujeme, že mohou existovat i studie s odlišnou metodikou či jinými výsledky, nám se však data vyvracející slova Miroslava Kalouska dohledat nepodařilo.

Dle věstníku veřejných zakázek, který spravuje Ministerstvo pro místní rozvoj, bylo k zakázce na zajištění dodávek tabulek registračních značek 1.7. 2013 vydáno tzv. oznámení předběžných informací. Jde o první krok v celém cyklu zadávání zakázky, na který musí k jejímu plnému vyhlášení navazovat tzv. oznámení o zakázce a nakonec tzv. oznámení o zadání zakázky (viz. nápověda k věstníku, 8. otázka). Zakázka je v tomto smyslu tedy skutečně připravena.

O historii veřejných soutěží na registrační značky se zmiňuje např. server ČT24. Dle jeho informací firma HICON vyrábí pro stát značky již od r. 1994. V roce 2001 byla s firmou HICON uzavřena nová smlouva, ale bez veřejné soutěže.

Na základě evidence z věstníku veřejných zakázek a informací na serveru ČT24 hodnotíme výrok Zdeňka Žáka jako pravdivý.

Ve výroku nehodnotíme část o "mnoha dalších případech" (viz navazující výrok, který se věnuje otázce toho, co MD za poslední dvě desetiletí soutěžilo).

Výrok označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.

V rámci Sovětského svazu byl Krymský poloostrov přeřazen pod administrativu Ukrajinské sovětské socialistické republiky v roce 1954 za doby vlády Nikity Chruščova. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstal Krym pod ukrajinskou kontrolou jako autonomní republika.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.

Frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) je dlouhodobě proti závazným cílům v oblasti klimatu a energetiky, v případě dopadů na národní státy je ECR pro spravedlivou alokaci zátěže politiky ochrany klimatu mezi členské státy EU (opět za předpokladu nezávaznosti jejích cílů). Příklady lze nalézt zvláště ve vyjádřeních evropského poslance Szymańského (např. zde, zde, zde a zde; eng).

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

Lenka Bradáčová nastoupila na Ministerstvo spravedlnosti v roce 2007 - tedy v době, kdy byl ministrem Jiří Pospíšil. V této době se Poslanecká sněmovna zabývala jak novelou trestního řádu, tak i zákonem o výkonu zabezpečovací detence. Na obou zákonech pracovalo Ministerstvo spravedlnosti, kde tehdy Bradáčová skutečně působila.