Liška reaguje ve svém výroku na to, že osobně podporoval tzv. biopaliva. Petr Mach dokonce uvedl konkrétní den, kdy se o zmíněném bodu ve sněmovně hlasovalo. Předseda Zelených skutečně byl pro podporu biopaliv 17. března 2010 v rámci jednání o novele zákona o ochraně ovzduší.

Během Kalouskovy funkce jakožto ministra financí docházelo k promíjení daní, byť to exministr popírá.

V září 2011 informovaly Hospodářské noviny, že od roku 2006 odpustili ministři na daních celkem 6 miliard korun. Text také informoval, že: "Seznam daňových odpustků pro fyzické osoby ministerstvo zveřejnit odmítá. Za poskytnutí informací o odpuštěných daních si úředníci řekli o poplatky ve výši čtvrt milionu korun."

Generální ředitelství MF ČR podalo pak v roce 2012 vysvětlení, podle něhož v letech 2006–2011 došlo k úhrnnému prominutí daní, cel, poplatků, odvodů a souvisejících příslušenství ve výši 40,544 mld. Kč. Z toho prominuté daně a příslušenství daně činily 10,8 mld. Kč. Byť zpráva také uvádí, že i z těchto cca 11 mld šlo při odpouštění daní o zlomek celkové částky, není v žádném případě pravdou, že by Ministerstvo financí (resp. Kalousek) neodpustilo byť jen jedinou korunu během Kalouskova funkčního období v pozici ministra.

Ve zmíněném pořadu uvedl Ransdorf následující:

"Šance by mohly být otevřené, ale říkám, já třeba, když jsem mluvil o energetice, tak já třeba, pokud jde o Pavla Mertlíka, kterého jinak mám rád, tak jako bych tam neviděl moc jaksi se sympatií, protože vím, že on byl proti dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně."

Ministr financí oznámil koncem března plány ohledně rozpočtu na příští rok. Počítá se schodkem ve výši 100 miliard korun. Nejspíše se do toho promítne také plán Ministerstva práce a sociálních věcí plně valorizovat důchody (o 1,3 %) a neřídit se tak omezením, na kterém se usnesla Nečasova vláda a podle kterého by důchody měly růst jen o 0,5 %. Odhaduje se tak, že státní rozpočet bude muset na důchody vydat o tři miliardy korun více.

Nepodařilo se nám však dohledat, zda je pro Ministerstvo práce a sociálních věcí skutečně rezervováno 5 miliard navíc, a výrok Michaely Marksové-Tominové proto hodnotíme jako neověřitelný.

Podle údajů Ministerstva financí ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2013 zaplatila Česká republika do rozpočtu EU 342,8 mld. Kč a získala 676,2 mld. Kč, čistá pozice tedy činí ke konci roku 2013 333,4 mld. Kč.

Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.

Jeden z autorů nového občanského zákoníku, profesor Karel Eliáš, v rozhovoru z roku 2011 uvádí následující: " Je pravda, že od roku 1990 postupně téměř všechny státy bývalého východního bloku přijímaly nové zákoníky. Paradoxně první byla Albánie v roce 1991 a poslední byly Maďarsko a Rumunsko. Takže jen Poláci, Slováci a my nemáme rekodifikované občanské právo."

Bývalý náměstek ministra spravedlnosti (Pospíšila) František Korbel potvrzuje znění výroku v rozhovoru pro únorové vydání časopisu ČSÚ. Konkrétně říká (obdobně se vyjádřil pro server Idnes.cz v srpnu loňského roku):

"Bylo tomu tak i v jiných postkomunistických zemích?

S novým zákoníkem jsme před předposlední. Za námi je Slovensko, které nový občanský zákoník připravuje a inspiruje se tím naším, a Polsko, které má poměrně zdařilý zákoník z minulosti. Všechny ostatní postkomunistické země již nové zákoníky přijaly, s výjimkou těch, které je tradičně nemají a řeší občanské právo systémem dílčích zákonů, jako třeba Chorvatsko."

V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.

Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.

Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.

U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.

Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.

Tato věta zazněla na tiskové konferenci k představení kandidátů Svobodných do Evropského parlamentu 20. února 2014 a pronesl ji Jiří Payne, dvojka na této kandidátce. Jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože kilo banánů u nás v době před vstupem do EU nestálo 9 Kč. Rovněž se nedá řící, že ve zbytku světa by cena banánů činila 9 Kč.

Pro ověření vývoje cen banánů jsme museli sáhnout do statistických ročenek ČSÚ z roku 2004 (.xls) a do té aktuální (.xls) pro srovnání. Z následující tabulky jasně vyplývá, že ačkoliv se cena mírně zvýšila, ani před vstupem do Unie nestálo kilo banánů devět korun.

rok

19952000200120022003 cena banánů (kg)

20,8425,9827,9227,5122,93rok

20052009201020112012 cena banánů (kg)

34,2026,7326,2726,1231,82

(ceny jsou v korunách za kilogram banánů první jakosti)

Z šetření spotřebitelských cen Eurostatu za rok 2012, které zahrnuje i nečlenské země jako Island či Turecko, pak vyplývá, že ceny banánů u nás jsou jedny z nejnižších ze srovnávaných zemí. Spotřebitelské ceny ve Spojených státech se podle šetření FAO (strana 7) pohybovaly v roce 2012 okolo 1,30 dolaru za kilogram (přibližně 25 korun), v Japonsku okolo 200 jenů (zhruba 49 korun) a v Číně 5 juanů (asi 16 korun). Nedá se tedy ani říci, že „zbytek světa" by měl banány za 9 korun.

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nepodařilo tvrzení Mariana Jurečky potvrdit ani vyvrátit, kontaktovali jsme proto Ministerstvo zemědělství a dle jeho vyjádření případně hodnocení výroku upravíme.