Rozhlas.cz a iDnes.cz uvádí: „resort obrany si původně od Aera Vodochody koupil 72 strojů za více než 50 miliard korun.“ Armáda však využila pouze 24 nebo 28 letadel*, tedy 33,3 nebo 38,9 %.„Celkem 36 strojů je zakonzervováno,“přičemž „údržba nelétajících strojů ve vodochodském hangáru stála v letech 2006–2012 celkem 250 milionů korun.“Zbytek bitevníků byl vyměněn za letadlo Casa C-295 nebo rozebrán, jeden stroj havaroval.

Jiří Rusnok vyjadřoval značnou nejistotu ohledně přesného počtu využívaných letounů, když řekl „několik desítek, řádově, řekněme, tak polovinu.“ Výroku proto dáváme větší toleranci, a hodnotíme jej jako pravdivý, ačkoliv armáda využívá pouze 33,3 nebo 38,9 %* zakoupených bitevníků.

*) Jednotlivé zdroje se liší v přesném počtu nyní provozovaných bitevníků, kontaktovali jsme proto Armádu ČR se žádostí o správný údaj. Podle jejího vyjádření výrok upravíme. Neboť však Rusnok hovořil o řádovém údaji, nemá přesný počet vliv na pravdivost výroku.

Podle iDnes.cz měla KSČM v prosinci roku 2012 přesně 53 500 členů, ČSSD letos na konci března 22 881 a ODS jich má 21 490 (což je dohromady 44 371).

Je tedy pravda, že je KSČM nejmasovější stranou u nás a má více členů, než ODS a ČSSD dohromady. Počet členů KSČM však každým rokem ubývá a není tedy jisté, zda má strana více než 53 000 členů.

Nejnovější dostupné údaje však slova Vojtěcha Filipa potvrzují a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dle námi dohledaných informací a po kontaktu tiskového oddělení KSČM hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh zákona o referendu o církevních restitucím byl Filipem předložen Poslanecké sněmovně 19. prosince 2013. První čtení bylo zahájeno 14. února 2014, ale jeho projednání bylo odročeno. Tato část výroku je tedy pravdivá.

Po kontaktu tiskového oddělení strany jsme dostali odpověď, že vedoucím této skupiny je poslankyně Zuzana Bebarová-Rujbrová. Avšak žádné další podrobnosti o tomto návrhu zákona o změně církevních restitucí z dílny KSČM nebyly poskytnuty.

Ruská federace byla v roce 2012 největším dovozcem ropy do Evropské unie. Její dovoz tvořil 31,38 % veškerého dovozu. Současně také Rusko v roce 2010 bylo největším dovozcem plynu do Evropské unie. Celkový export z RF tvořil 31,8 % z veškerých dodávek.

Země, které jsou nejvíce závislé na dovozu plynu z Ruské federace, jsou například Finsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Bulharsko. Tyto země jsou 100% závislé na dovozu plynu z Ruské federace. Plné závislosti se blíží také Rumunsko, Polsko a Česká republika.

Největším dovozcem ropy a plynu z Ruské federace je Spolková republika Německo.

Vzhledem k tomu, že je Ruská federace největším dovozcem ropy a zemního plynu do Evropské unie, je EU určitou měrou na dovozu z Ruské federace závislá.

Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Dánsko je skutečně jedinou zemí v Evropské unii, která má jednotnou sazbu DPH ve výši 25 %. Je také pravdou, že podle různých průzkumů jsou Dánové nejšťastnějším národem v EU (dokonce na světě). Výhrada u výroku je v tom, že o posledně jmenovaném referují studie OSN (prostřednictvím ČTK), a nikoli Eurobarometru. Nicméně i přes tuto nepřesnost je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen na základě mediálních zpráv z doby této události jako pravdivý.

Podle informací serveru idnes a zprávy ČTK převzaté několika servery rozeslal před parlamentními volbami vrchní ředitel kanceláře ministra Zbyněk Šolc na pokyn ministra dopravy Zdeňka Žáka novinářům prohlášení, ve kterém pět ministrů kandidujících za SPOZ propaguje svou stranu. Ministři si v e-mailu stěžují, že média nevěnují Straně práv občanů - Zemanovcům dostatečnou pozornost.

Ve zprávě například stojí: " Vyslovujeme hluboké pobouření nad mírou manipulace voličů před předčasnými volbami. Ještě nikdy nebyly tak manipulativním způsobem zneužívány volební průzkumy (volební potenciál). Všechny relevantní průzkumy říkají, že Zemanovci se do Sněmovny dostanou (SANEP, Median)."

Premiér Rusnok odeslání zprávy z e-mailu úředníka ministerstva dopravy skutečně veřejně zkritizoval: " V pořádku to není, a pokud se to děje, je to pochybení nějakých jednotlivců a je třeba se tím zabývat." Výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Poradní expertní sbor, zvaný také první Bezděkova komise, ve své závěrečné zprávě (.pdf) představil šest variant vývoje důchodového systému v ČR. Tzv. základní varianta, tedy průběžný systém dle legislativní úpravy z r. 2004, se měla (dle zprávy, str. 16) udržet s přibližně vyrovnaným rozpočtem do r. 2030 a poté se měla propadnout do závratných dluhů.

Jednou z dalších variant byla tzv. varianta ČSSD, spočívající v zásadní úpravě průběžného systému a zavedení tzv. pomyslných individuálních účtů (str. 17). Rozpočet důchodového systému (str. 20) se dle této varianty měl propadnout do deficitu až kolem r. 2040 a v r. 2070 měl být znovu vyrovnaný.

Vojtěch Filip tedy pravdivě tvrdí, že první Bezděkova komise představila udržitelnou variantu průběžného důchodového systému. Nepřesné je pouze jeho vymezení doby, kdy komise fungovala. Ve skutečnosti šlo o roky 2004 a 2005 (str. 4).

Dodejme, že tzv. druhá Bezděkova komise se ve svých závěrech (zpráva, .pdf) shoduje s první co do udržitelnosti současného systému: ten se má propadnout do dluhů v letech 2030-2035 (str. 14, tzv. základní varianta). Varianty reforem (str. 15-16), představené druhou Bezděkovou komisí, však nezahrnují úpravy průběžného systému jako samostatnou variantu, bez vzniku dalších pilířů důchodového systému.

Hlavní část Filipova výroku jsme tedy hodnotili dle závěrečné zprávy první komise.

Agrofert holding měl podle údajů k roku 2012 (.xls, záložka "největší zaměstnavatelé") 28 008 zaměstnanců. Počet pracovníků Ministerstva obrany se pak rovněž pohybuje okolo 30 000 osob.

Mezi "firmami" a dalšími subjekty vázanými na resort obrany můžeme například jmenovat Armádu ČR, Vojenské zpravodajství, Vojenskou policii, Vojenský historický ústav, Ústřední vojenskou nemocnici atd.
Další podniky a příspěvkové organizace vázané na MO jsou k nalezení například zde.

Tento stav tedy odpovídá Stropnického výroku a i přes nepřesnost ve srovnávání počtu zaměstnanců hodnotíme výrok, vzhledem k užití slova "kolem", jako pravdivý.

Podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, § 2 hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zákon říká: "Dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, kdo byl vzat do vazby (dále jen "obviněný"), hledět, jako by byl vinen"