V Programovém prohlášení vlády ČR v kapitole č. 2 Priority vlády se vláda vyjadřuje k obecnému referendu následovně: “Vláda předloží ústavní zákon o obecném referendu, včetně referenda na základě lidové iniciativy, který umožní občanům rozhodovat přímo o zásadních otázkách fungování státu”.

K historii referenda se vyjadřuje srovnávací studie č. 1.178 Parlamentního institutu: ”Česká republika zažila už řadu legislativních snah o uzákonění obecného referenda. Ustanovení o referendu bylo obsaženo v § 46 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Podle tohoto ustanovení zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, vláda měla právo se usnést, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se vládní návrh stát zákonem.

Hlavním smyslem toho bylo, aby referendum plnilo rozhodčí funkci mezi oběma komorami parlamentu, neboť jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát mohl způsobit zamítnutí návrhu zákona. Prováděcí zákon nebyl nikdy vydán a referendum bylo tedy stejně prázdným pojmem, jakým zůstalo dodnes” (Bartáková, Petra, říjen 2006: Referenda ve vybraných zemích. Praha: Parlament ČR, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, str. 5, . pdf).

Po roce 1989, resp. 1992 tedy český občan “nebyl připraven” o možnost vyjádřit svůj názor v referendu. Tato možnost zůstala právně velmi obdobná jako před sametovou revolucí, tedy právem garantovaným předpisy nejvyšší právní síly bez platných prováděcích předpisů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok Jana Mládka označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Výrok ministra Jana Mládka hodnotíme na základě informací z médií jako pravdivý.

Bohuslav Sobotka zvolil Německo jako cíl své první zahraniční návštěvy ve funkci premiéra, kde ho doprovázel i ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Současná situace na Ukrajině a postoj EU (o které ve svém výroku mluví Jan Mládek) byla jedním z mnoha témat, která s německou kancléřskou Angelou Merkelovou společně projednávali a našli názorovou shodu. Oba předsedové vlád se v rozhovorech shodli, že je třeba situaci řešit diplomatickými kroky a Evropská unie musí vůči Rusku vystupovat jednotně. Pokud by však diplomatická cesta neuspěla, je kancléřka Merkelová ochotna přejít k tvrdším hospodářským sankcím vůči Rusku.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož Demagog.cz v koaliční smlouvě ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL nenalezl žádný záměr zprivatizovat státní podniky či jiné státní instituce.

Konkrétně se smlouva vyjadřuje v případě státních lesů, které nová vláda podle svých slov privatizovat nebude (str. 10). Převedení do soukromých rukou striktně odmítá také v případě bezpečnostních složek (str. 24).

O státních podnicích obecně se smlouva zmiňuje pouze takto: ,,... stát aktivně použije ke stimulaci ekonomiky státní podniky a akciové společnosti" (str. 4). Jakýkoliv plán privatizace však ve smlouvě uveden není.

Radek John jako předseda Výboru pro bezpečnost skutečně měl pravomoc svolat mimořádnou schůzi. John mluví pravdu také ohledně toho, co na schůzce Bezpečnostního výboru řekl Miroslav Kalousek i co se týče detektoru lži. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Schůzka Bezpečnostního výboru, o které mluví Radek John, se konala 12. a 13. července 2012. John byl v té době předsedou tohoto výboru a dle Jednacího řádu Sněmovny schůze výborů svolává a řídí jejich předseda nebo jím pověřený místopředseda (§ 36 odst. 1). I v zápisu z dané schůzky je uvedeno, že schůzi řídil John (.doc, ke stažení zde).

Hlavním důvodem této schůzky byly hovory tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska policejnímu prezidentovi Lessymu. Lessy tehdy tvrdil, že mu Kalousek vyčítal práci policie a dokonce ho i zastrašoval.

Miroslav Kalousek skutečně na schůzce výboru přiznal, že Petru Lessymu do auta volal. Tvrdil však, že hlavním důvodem telefonátu byly žádosti policie o peníze na nákup služebních vozů. Kalousek také odmítl, že by Lessyho zastrašoval nebo mu vyhrožoval. Petr Lessy poté toto popřel s tím, že se hovor týkal výhradně vyšetřovatele v kauze CASA, Jiřího Mazánka. Zároveň však přiznal, že mu Miroslav Kalousek nevyhrožoval, hovor označil spíše za nevhodnou komunikaci, což je v rozporu s tím, co tvrdí Radek John i s tím, co dříve tvrdil Lessy sám.

Lessy dále navrhoval, ať spor rozhodne detektor lži. To Kalousek odmítl s tím, že by prý policejní prezident mohl svými protichůdnými vyjádřeními přístroj zkratovat.

Oslovili jsme o potvrzení tvrzení poslance Komárka iniciativu Rekonstrukce státu. Ta nám potvrdila, že se zmíněná schůzka i za přítomnosti Martina Komárka uskutečnila, nicméně přesný obsah schůzky, resp. fakt, který poslanec popisuje, doposud potvrzen nemáme. O doplnění informace jsme opět požádali Rekonstrukci státu, po případné odpovědi z jejich strany výrok doplníme. V tuto chvíli jej však musíme hodnotit jako neověřitelný.

Nedokážeme identifikovat, kdo jsou podle Miroslava Kalouska „solární baroni", také roční částka finanční kompenzace církvím není konstantní a proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Vycházíme-li z údajů z webu Ministerstva kultury z r. 2012, tak předpokládaná výše finančních náhrad církvím činí zhruba 59 miliard Kč. Tato částka by měla být vyplacena v třiceti po sobě jdoucích ročních splátkách. Na každý rok tedy vychází zhruba částka 1,97 miliardy Kč (zaokrouhleno). Tato částka však každý rok nebude stejná, protože se její roční výše bude stanovovat vždy jako podíl nesplacené částky finančních náhrad a počtu zatím neuhrazených ročních splátek.

Podle Energetického regulačního úřadu (.pdf, str.9) se výkupní cena odvíjí od data uvedení elektrárny do provozu, instalovaného výkonu a tomu, zda si provozovatel elektrárny vybere garantovanou cenu či tzv. zelený bonus.

K odůvodnění přikládáme vyjádření Energetického regulačního úřadu:

„Celkové náklady na podporu elektřiny z fotovoltaických elektráren se skládají z nákladů na provozní podporu fotovoltaických elektráren, nákladů na odchylku povinného výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren a z administrativních a finančních nákladů povinně vykupujících (do roku 2012 provozovatelů distribučních soustav) spojených s podporou elektřiny z fotovoltaických elektráren formou výkupních cen. Náklady na provozní podporu fotovoltaických elektráren za Vámi požadované období jsou následující:

Náklady na provozní podporu fotovoltaických elektráren [tis. Kč]

2008

2009

2010

2011

2012

2013*)

139 170,84

1 061 447,47

6 708 548,62

23 583 546,09

24 734 572,96

24 876 307,93

*) hodnota nákladů v roce 2013 je predikce z konce roku 2012

Ostatní výše uvedené náklady související s podporou elektřiny z fotovoltaických elektráren jsou vyčísleny pro všechny kategorie obnovitelných zdrojů souhrnně a jejich přiřazení k jednotlivým kategoriím nelze jednoznačně provést, proto uvádíme tyto náklady pouze souhrnně pro všechny kategorie obnovitelných zdrojů:

2011

2012

2013*)

Náklady na odchylku povinného výkupu [tis. Kč]

400 153,72

331 708,37

652 445,17

Administrativní a finanční náklady [tis. Kč]

28 000,00

32 647,00

44 300,00

*) hodnota nákladů v roce 2013 je predikce z konce roku 2012"

Při hodnocení výroku vycházíme z materiálu Strategie financování a řízení státního dluhu, na který se ve studiu odvolává i sám Andrej Babiš. Data uvedená v tomto dokumentu však byla ministrem Babišem dezinterpretována. Zmíněných 298 miliard totiž nejsou peníze uložené Ministerstvem financí.

Podle čtvrtletních údajů (.pdf) Ministerstva financí činil dluh ke konci roku 2013 skutečně 1 683 miliard korun (str. 13; v tuto chvíli už je to daleko více vzhledem k tempu růstu zadlužení o více než 3 tisíce korun za vteřinu). Úroková sazba za nejdražší, 10leté, dluhopisy se pak během roku 2013 držela pod třemi procenty p.a. (str. 16). Sazby pro dluhopisy s kratší splatností (3 roky, 5 let) byly ještě nižší.

Materiál Strategie financování a řízení státního dluhu (.pdf, 9727 kB) pak ukazuje saldo státní pokladny (str. 51), které skutečně ke konci prvního pololetí činilo 298 miliard (ke konci roku to bylo už jenom 278 miliard, v dubnu 2013 pak podle grafu vystoupala hodnota až na 350 miliard). Materiál však také vysvětluje, co způsobilo tento nárůst v prvním pololetí 2013. V roce 2013 totiž došlo k příbytku účtů, patrně také na základě metodického pokynu (.pdf) ministerstva.

Účty vedené u ČNB spadající pod státní pokladnu tak patří například SŽDC, obcím, vysokým školám či ROPům. Jedná se často o prostředky na každodenní provoz, zčásti pak o státní rezervu, která ale byla během roku rozpuštěna až pod hodnotu 50 miliard na konci roku. Prostředky na účtech státní pokladny jsou pak ministerstvu k dispozici ke krytí případné neočekávané výpůjční potřeby v průběhu kalendářního roku. Andrej Babiš dříve prohlásil, že by tyto peníze mohly být použity ke snížení státního dluhu, ekonomové se ale shodují v tom, že to není možné.

Informaci tedy hodnotíme jako nepravdivou, nejedná se v žádném případě o peníze Ministerstva financí. Stejně tak výše úroků, které podle Babiše platíme, je mírně nadhodnocená.