Výrok Miroslava Kalouska odpovídá platné zákonné úpravě.

Článek 42 Hlavy druhé Ústavy ČR říká:,, Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda. Tyto návrhy projednává na veřejné schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna. " Přestože je nutné schválení Poslaneckou sněmovnou, primární odpovědnost za tvorbu finanční politiky státu tedy skutečně nese vláda ČR.

V §2 odstavce 2 zákona 6/1993 Sb (.pdf) o České národní bance je pak doslova napsáno, že Česká národní banka určuje měnovou politiku. Hlava šestá Ústavy ČR k tomu dodává: ,, Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. "

ČNB tedy skutečně odpovídá za měnovou politiku státu. ."

Skupina Evropských konzervativců a reformistů je dnes s 56 poslanci skutečně pátou největší skupinou v Evropské, parlamentu. Jinak v parlamentu působí 7 skupin(včetne EKR) a 31 nezařazených poslanců.

Poslanecký klub Evropské lidové strany

273

Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů v Evropském parlamentu

194

Aliance liberálů a demokratů pro Evropu

85

Zelení/Evropská svobodná aliance

58

Evropská konzervativní a reformní skupina

56Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice35Evropa svobody a demokracie32Nezařazení31

Problematika zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády je poměrně složitou oblastí. I přes níže uvedené označujeme výrok Bohuslava Sobotky jako pravdivý, neboť zásadní zákonné požadavky lze skutečně redukovat na oblasti lustrací a "čestného prohlášení o střetu zájmů". Ostatní (např. zmíněné ústavní předpoklady) zákonné požadavky vyplývají slovy ústavního právníka Jana Filipa "z povahy věci".

Nejprve lze na věc nazírat z pohledu ústavního práva. Prof. Jan Filip ve své publikaci Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva (Filip, J. 2011) uvádí, že podmínky pro výkon funkce člena vlády nejsou ústavně vymezeny. Jedině čl. 70 Ústavy říká, že konkrétní zákon stanoví neslučitelnost s činností, která povahou odporuje výkonu funkce člena vlády. Dle speciálních zákonů tedy člen vlády nemůže být např. členem Fondu dětí a mládeže, členem bankovní rady České národní banky, statutárním orgánem nebo členem dozorčí rady investiční společnosti nebo investičního fondu. V kontextu ústavního práva lze za další nikterak přímo stanovené, ale zcela samozřejmé podmínky považovat věk (způsobilost k právním úkonům) a státní občanství či občanství EU (čl. 21 odst. 4 Listiny).

Dále se na výkon člena vlády skutečně vztahuje Zákon č, 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zde se (s ohledem na sledované období nástupu do funkce, neboť zákon upravuje i povinnosti člena vlády v průběhu výkonu mandátu) jedná především o jedno z čestných prohlášení, které je nutné předložit, a to § 9 Oznámení o činnostech, jež je věnováno přiznání člena vlády k tomu, zda podniká či je členem orgánů různých právnických osob atd.

Zmíněný "velký lustrační zákon" (Zákon č. 451/1991 Sb.) a nutnost předložení negativního lustračního osvědčení (vymezeny v zákoně jsou různé statusy spolupráce s STB, členství v lidových milicích apod.) s ohledem na fakt, že zmíněný zákon definuje předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním (to platí pro ministra – viz Filip) nebo ustanovováním: "v orgánech státní správy České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky," bylo předmětem diskuzí mezi právníky (doc. Jan Kysela, prof. Aleš Gerloch, prof. Václav Pavlíček, dr. Jan Wintr atd.). Interpretace tohoto zákona (s ohledem na námi sledovanou oblast zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády), jak podotýká i sám Sobotka, tedy stále není jasná.

Poslední z oblastí zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády lze hledat v učebnicích správního práva hmotného (typicky Dušan Hendrych - Správní právo: obecná část). S ohledem na absenci účinnosti zákona o státní službě (Zákon č. 218/2002 Sb.) jsou podmínky " pracovních poměrů zaměstnanců ke státu " obecně upraveny a dále specifikovávány v zákoníku práce (Zákon č. 262/2006 Sb.).

Zde se jedná o ustanovení § 303 odst. 3 – zaměstnanci uvedení v odstavci 1 (míněni jsou zaměstnanci ve správních úřadech) nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost; to neplatí, pokud do takového orgánu byli vysláni zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni, a v souvislosti s tímto členstvím nepobírají odměnu od příslušné právnické osoby provozující podnikatelskou činnost (toto však upravuje také zákon o střetu zájmů) a odst. 4 – zaměstnanci uvedení v odstavci 1 mohou podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni (toto však vylučuje opět zákon o střetu zájmů). Dále se jedná o § 304 odst. 1 – zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem (upravuje taktéž zákon o střetu zájmů).

Výše uvedená ustanovení se, s ohledem na status funkce člena vlády (ministra) jako vedoucího správního úřadu a zaměstnance státu, vztahují k problematice zákonných požadavků na funkce členů vlády. Jsou však v podstatě analogické s požadavky zákona o střetu zájmů.

Zdroje: Filip, J. 2011. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Dotisk 2. vyd. 2001 (Masarykova univerzita).Hendrych, D. 2012. Správní právo: obecná část. 8. vyd. Praha: C.H. Beck.

Zmíněné body se skutečně objevily v programovém prohlášení vlády Vladimíra Špidly v roce 2002 (.pdf), proto je výrok hodnocen jako pravdivý. Jako jednu z hlavních priorit si tehdejší vláda stanovila „rozvíjení sociálního státu na základě sociálně tržního a ekologicky orientovaného hospodářství a při udržení sociální soudržnosti a sociálního smíru“ (str. 2).

Jedním z bodů programového prohlášení bylo též provedení důchodové reformy. Vláda doslova deklarovala, že „[...] zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů“ (str. 18).

V rámci programového prohlášení byl taktéž zmíněn růst reálných mezd. Konkrétně můžeme citovat pasáž, kdy „[v]láda bude hospodářskou politikou vytvářet podmínky pro růst produktivity práce a reálných mezd tak, aby se postupně snižoval rozdíl v úrovni odměňování mezi Českou republikou a Evropskou unií“ (str. 18).

V jistém smyslu bylo přislíbeno i navyšování některých sociálních dávek. Příkladem je rodinná politika, kde podle programového prohlášení „[v]láda ve vazbě na vývoj veřejných rozpočtů rozvine vyvážený systém podpory rodin s dětmi. přídavek na dítě vláda navrhne jako příspěvek společnosti na výživu a výchovu dětí, který má náležet všem dětem bez rozdílu, ve stejné výši a diferencovaný pouze podle věku dítěte s tím, že jeho součástí bude jednorázový školní příspěvek zvyšující se podle stupně školního vzdělání“ (str. 19).

Rozvoj infrastruktury byl zmíněn v souvislosti s dopravní politikou. „Vláda podpoří další rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných i soukromých zdrojů s využitím fondů Evropské unie. Zaměří se na modernizaci železničních koridorů a výstavbu nových úseků dálnic a rychlostních komunikací zejména ve vazbě na transevropské dopravní sítě. Podpoří přestavbu velkých železničních uzlů a rozvoj dopravně logistických center v návaznosti na hospodářské zóny“ (str. 11).

Zákon o obětech tresných činů byl skutečně předložen sněmovně 27.2. 2012 a zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti, tedy Jiří Pospíšil. Dle vyjádření Ministerstva spravedlnosti však žádný fond, ze kterého by se platily náhrady, nevzniknul a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

O právu na peněžitou pomoc pojednává Díl 6 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (.pdf, ke stažení zde). Neříká však nic o vytvoření fondu, ze kterého by se měly platit náhrady. O vytvoření takového fondu se pouze zmiňovala Petra Vitoušová, prezidentka organizace Bílý kruh bezpečí, která pomáhá obětem trestných činů. Ta pro Český rozhlas uvedla:

„Z výnosů, které teď zatím patří státu, a jsou to výnosy z trestné činnosti, bude vytvořený fond a oběti trestných činů, které se připojí s nárokem na náhradu škody a od pachatele ji nebude možné vymoci, se budou moci obracet na tento státní fond.“

Vyjádření Ministerstva spravedlnosti ke vzniku fondu:

„Pokud jde o vyplácení peněžité pomoci, pak žádný fond nevznikl. Tato částka nemá charakter odškodnění (byť ji za ministerstvo spravuje odbor odškodňování), ale jde spíše o „sociální dávku“, která má oběti pomoci překlenout zhoršenou finanční situaci. Tato pomoc je ministerstvem poskytována osobám, které jsou uvedeny v § 24 zákona o obětech trestných činů. Dále jsou oběti trestných činů podporovány nepřímo, a to prostřednictvím dotací, které jsou poskytovány ministerstvem neziskovému sektoru."

O schválení zmiňovaných novel vojenské legislativy informovalo Ministerstvo obrany ČR prostřednictvím svých webových stránek.

Jednou ze zmiňovaných novel vojenské legislativy je novela zákona o vojácích z povolání č. 221/1999 Sb. Její projednávání bylo v minulosti přerušeno v prvním čtení rozpadem Poslanecké sněmovny a dnes skutečně znovu prochází vládním projednáváním. Dalším z takových návrhů je novela zákona o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb., která neprošla ani prvním čtením a v téměř nezměněné podobě momentálně čeká na postoupení na Ministerstvu zdravotnictví.

Na základě toho tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na základě informací získaných z médií a webu Ministerstva financí hodnotíme výrok Miroslava Kalouska jako pravdivý.

Miroslav Kalousek hovoří o pohledávce, která vyplývá ze závazků tzv. Jamburgských dohod z roku 1985 mezi ČSSR a SSSR, podle nichž se Československo podílelo na vybudování plynárenské infrastruktury v zemích bývalého Sovětského svazu. Dané závazky se dlouhodobě snaží vymáhat Česká republika na Ukrajině a v Kazachstánu, zatím však bez úspěchu. Podle údajů Ministerstva financí ČR se jedná o společný dluh obou zemí vůči ČPP Transgas ve výši přibližně 4,566 mld. korun. Co se týče výše dluhu, který by měla splatit přímo Ukrajina, podařilo se nám nalézt pouze údaj z roku 2001, jenž uvádí částku 79,8 mil. USD, což by zhruba potvrzovalo slova Miroslava Kalouska.

Závěrečná část výroku o krymském obyvatelstvu popisuje počet Tatarů a hodnotíme ji jako neověřitelnou.

Podle údajů z posledního sčítání lidu je Kr. Tatarů přibližně takovýto počet. Nemůžeme však ověřit, zda se jich část orientuje na Rusko.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Počet Krymských Tatarů je pak asi o 15 % nižší, než uvádí Putin, byť najdeme aktuální odhady, kterým Putinovo tvrzení odpovídá (např. zpráva amer. Department of State).

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Klíčovou část Putinova tvrzení, že z Krymských Tatarů se " značná část orientuje na Rusko " však nelze doložit výsledky referenda. Zejména proto, že dosud máme pouze souhrnné údaje za celý Krym. I kdyby v referendu pro připojení k Rusku skutečně hlasovalo (Ihned) oficiálně uváděných 96,77 % zúčastněných za účasti více než 80 % registrovaných voličů, nevypovídá to nic o hlasování Kr. Tatarů, kteří představují (viz výše) přibližně desetinu obyvatel Krymu. Představitelé krymskotatarské komunity navíc před konáním referenda vyhlásili jeho bojkot (dle ČT).

Tuto část Putinova výroku tedy nedovedeme ověřit.

Nepodařilo se nám zjistit jaký byl u konkrétních sankcí čas mezi jejich přijetím a účinností.

Podařilo se nám dohledat pouze nařízení Rady EU (.pdf), které reaguje na situaci na Ukrajině. V tomto případě Rada EU rozhodla 3. března 2014 o zaměření sankcí a již 5. března 2014 Rada EU přijala toto rozhodnutí, které se počínaje 6. březnem 2014 stává platným.

Ovšem pouze na základě tohoto jednoho příkladu nelze výrok ohodnotit, proto jej musíme označit za neověřitelný.

Životopis předsedy Evropského parlamentu na webu tohoto tělesa uvádí, že Schulz byl poprvé zvolen europoslancem v roce 1994. Jeho výrok je tak pravdivý.