V koaliční smlouvě (.pdf) najdeme v bodu 2.4 (str. 11) bod deklarující cíl snížit sazbu DPH pro, mj., dětské pleny. Směrnice Rady 2006/112/ES (.pdf) skutečně konkrétně vyjmenovává položky, které mohou být předmětem snížené sazby DPH (příloha III, str. 69). Dětské pleny se mezi nimi nevyskytují. Ve směrnici nejsou vyjmenovány položky, které předmětem snížené sazby být nesmí, mezi ty se automaticky počítají ty, jež vyjmenovány nejsou.

Směrnice je pro členské státy závazná. Státy jsou povinny ji implementovat ve stanovené lhůtě a poté také dodržovat – evropské právo je národnímu právu nadřazeno.

Lesy ČR skutečně minulý rok převedly šest miliard korun do státního rozpočtu. Dosud to nebylo možné a tato změna nastala díky změně zákona o státním podniku, který tento krok umožnil.

Srovnání situace na Krymu s Kosovem skutečně odmítli představitelé Spojených států i Evropy, například bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul nebo bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Podle ní byl rozdíl v předchozím vývoji, kdy situace v bývalé Jugoslávii byla důsledkem domácího vývoje. Už tam navíc Rusko oddělení Kosova na půdě OSN blokovalo.

Ve svém projevu v Bundestagu pak německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že srovnání Krymu s Kosovem je "hanebné“ a dodala, že v Kosovu probíhaly nejdřív roky etnických čistek, než došlo k deklaraci nezávislosti. Zároveň řekla, že odtržení Krymu je pro ni porušením mezinárodního práva.

Naopak český prezident Miloš Zeman tvrdí, stejně jako například ruský ministr zahraničí Sergey Lavrov, že je potřeba měřit stejným metrem a že Krym je potřeba brát jako Kosovo.

Rozsudek (.pdf, en) Mezinárodního soudu, na nějž se Vladimir Putin odkazuje, sice o zmíněných etnických čistkách nehovoří, Soud však rozhodoval právě o tom, zda při vyhlášení nezávislosti nedošlo k porušení mezinárodních práv. Soud se zabýval hlavně identitou tzv. "Shromáždění Kosova" ("Assembly of Kosovo"), prozatímního orgánu samosprávy, které deklaraci nezávislosti vydalo.

V disentním stanovisku (str. 26–30) se navíc hovoří o vážné humanitární krizi a katastrofě spojené s vážným násilím proti civilnímu obyvatelstvu, etnickými čistkami či viktimizaci rozsáhlých segmentů obyvatelstva (zejména body 6 a 8).

Soud jako celek se tedy otázkou obětí skutečně nezabýval, v rozsudku se ovšem otázka oběti objevuje. Není tedy pravdou, že by v této souvislosti nebylo "uvedeno vůbec nic", výrok je tak hodnocen jako zavádějící.

Prezident Miloš Zeman v rozhovoru (video čas 5:50–6:50) pro agenturu Bloomberg z 29. ledna zmiňuje jako jednu z možností, jak dosáhnout vyřešení krize na Ukrajině, vypsání mimořádných prezidentských i parlamentních voleb.

Zeman konkrétně v rozhovoru uvedl:

"MZ:The Czech political crisis has been solved by extraordinary elections. And you cannot exclude the possibility of extraordinary elections in Ukraine and who will be the winner (...) might lead the country in the near future.

You mean presidential elections?

MZ: Not only presidential, maybe parliamentary elections, too".

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.

Ačkoli Vít Bárta zastával post ministra dopravy od 13. července 2010 do 21. dubna 2011, což je sice více jak devět měsíců, jednal v této době skutečně s firmou Kapsch ohledně rozšíření mýtného systému a zásadní slevě na tuto výstavbu.

Sleva měla být dokonce tak zásadní, že představovala 100% ceny výstavby. Náklady měla dle bývalého ministra pokrýt přímo firma Kapsch nebo měly být zaplaceny z vybraného mýtného.

Dle tehdejšího mluvčího ministerstva dopravy Karla Hanzelky Kapsch s tímto návrhem souhlasil, ačkoli podrobnosti nebyly uvedeny.

Do 1. ledna letošního roku se financování církví řídilo zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Na základě tohoto zákona poskytoval stát registrovaným církvím příspěvek především na platy duchovních, ale i na financování dalších výdajů.

Účinnost tohoto zákona byla zrušena zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, čili o tzv. církevních restitucích. Tento zákon v §17 upravuje financování církví, zavazuje se poskytovat příspěvek na podporu jejich činnosti pouze po následujících 17 let, kdy se navíc „od čtvrtého roku přechodného období každoročně snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce“.

Podle údajů ministerstva kultury činil tento příspěvek (.xls) v roce 2012 1,4 miliardy korun. Příspěvek během let postupně narůstal, jak je patrné z následující tabulky:

v tis. Kč19942000200620112012Počet duchovních2,5783,5014,2854,8924,892Platy (včetně pojistného)281,267568,8731,007,2711,348,0001,348,000Příspěvek CELKEM377,399662,5381,113,8981,444,7531,440,815

V dlouhodobém výhledu má tedy skutečně dojít k finanční nezávislosti církvi na státu, tvrzení o „několika miliardách ročně“ je ale přehnané a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří“, byl předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situace a událostí v jednotlivých zemích.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apartheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, k níž došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, kde se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovaly pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles, lze označit jako „Moskva vrací úder“. SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě (.pdf, str. 14) se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“, jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické“, přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i na zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická“.

Výrok Miroslava Kalouska zazněl v rozhovoru pro Novinky.cz a na základě dostupných informací ze zákonů ho hodnotíme jako pravdivý.

Zákon č. 428/2012 Sb. (pdf.) „o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů“ byl přijat 8. listopadu 2012 a nabyl účinnosti 1. 1. 2013.

V žádném z jeho ustanovení nefiguruje zmínka o prominutí či odpuštění církvím daň z převodu nemovitostí a podle sněmovního tisku Miroslav Kalousek ani nepředkládal žádné pozměňovací návrhy, které by daň z převodu upravovaly.

Podobně se k daňové problematice související se zákonem vyjádřilo Ministerstvo kultury (.doc), které jednoznačně potvrdilo, že: „církve při prvním prodeji vráceného majetku nebudou platit daň z příjmů, zaplatí však daň z převodu nemovitosti“.

Poslanec Ondráček hovořil o zprávách Bezpečnostní informační služby (BIS) v souvislosti s informacemi o prorůstání korupce a mafií do státní správy a samosprávy. Výroční zprávy BIS skutečně po dobu posledních pěti let popisují problém korupčního a podobného ovlivňování veřejných institucí obdobně , proto výrok považujeme za pravdivý.

Výroční zpráva za rok 2012 BIS k tomuto tématu uvádí například následující: Bylo by však velmi zjednodušující se domnívat, že se uvedený problém týká jen „nejvyšších pater“ veřejné správy. Opak je pravdou, s tímto problémem se lze setkat na všech úrovních veřejné správy, pouze v různém rozsahu. Bez nadsázky jde o celospolečenský problém prostupující všemi oblastmi financovanými z veřejných rozpočtů. (...) Společným rysem v těchto případech byla existence neformálních vazeb mezi zástupci dotčených státních subjektů a skupinami osob, které se z jejich činnosti snažily získat prospěch. (kap. 3. 1.) Výroční zpráva za rok 2011 obdobně: Zakázky provázely snahy dalších podnikatelských, lobbistických nebo zprostředkova­telských subjektů a uskupení ovlivnit proces zadávání na úkor státu. Někteří zadavatelé a uchazeči postupovali netransparentně a nezákonně. Přetrvávalo zvýhodňování předem vybraných dodavatelů a ovlivňování zadávacích podmínek v jejich prospěch, k čemuž docházelo na základě úzkých vazeb na zástupce zadavatele. (kap. 2. 1.) Výroční zpráva za rok 2010 v podobném duchu: Mezi časté jevy patřily provázanost veřejného zadavatele a uchazeče o zakázku, snaha o přidělení veřejné zakázky bez výběrového řízení, úprava zadávacích podmínek ve prospěch předem vybraného zájemce, nadhodnocování zakázky, ovlivňování členů hodnotící komise, nebo zadávání zakázek na nepotřebné služby. (kap. 1. 2.) Výroční zpráva za rok 2009 uvádí např.: Nejvýraznějším negativním jevem při správě státního majetku byly snahy některých podnikatelských a vlivových skupin získat prostřednictvím lobbistů vliv na významná rozhodnutí při správě státního majetku, zejména na přidělování státních zakázek či dotací. (kap. 1. 2.)
Výroční zpráva za rok 2008 v tomto nevybočuje: Přetrvávajícím jevem, který má zásadní negativní vliv na hospodaření se státním majetkem, je působení různých podnikatelsko – lobbistických skupin. Tyto skupiny využívají nestandardních praktik od lobbismu na hraně zákona, klientelismu, až po klasickou korupci. (kap. 1. 2.)

Transparency International zveřejňuje index vnímání korupce od roku 1995 a hodnotí pomocí něj vnímání korupce na stupnici od 0 do 10, kde 10 označuje zemi téměř bez korupce a 0 znamená vysokou míru korupce.

V roce 2012 však došlo ke změně a země jsou hodnoceny na škále od 0 do 100 bodů. Index, který uvádí Miloš Vystrčil pro rok 2012, je proto při převodu na novou stupnici roven 49 bodům.

Poslední výzkum proběhl vloni, kdy Česká republika skutečně dosáhla výsledku 49 bodů a umístila se na 54. místě za Rwandou, Gruzií, Seychely a Bahrajnem.

V roce 1996 byl český index 4,4–5,2 bodů, přičemž mezi lety 1996 a 2012 kolísal mezi 3,7 a 5,9 body. (2011, 2010, 2009, 2008, 2007, 2006, 2005, 2004, 2003, 2002 , 2001, 2000, 1999, 1998, 1997 (.pdf, str. 6); v některých starších výzkumech je rozptyl indexu větší, vždy však obsahuje uváděné hodnoty. Starší výzkumy totiž měly zohledněnu směrodatnou odchylku.

Index vnímání korupce tedy v roce 1996 opravdu mohl být při uváděné směrodatné odchylce roven 5,2 bodům, v průběhu času se téměř neměnil a současné hodnocení činí podle starší metodiky 4,9 bodů. Výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.