Na stejný článek s titulkem "Kočárníkovo ministerstvo – kozel v roli zahradníka", který měl vyjít v Českém deníku, se Jana Lorencová odvolávala již v rozhovoru pro iDnes.cz v roce 2008. Nepodařilo se nám však takový článek dohledat v databázi Newton, hodnotíme proto výrok jako neověřitelný.

Výrok byl publikován 10. 2. 2014 na facebookovém profilu Tomia Okamury.

Švýcaři si skutečně odhlasovali, byť těsně, kvóty pro imigranty. Druhou část výroku o tom, že „bohaté Švýcarsko již nápor imigrantů nezvládá" z důvodů její subjektivnosti nehodnotíme. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V neděli 9. 2. proběhlo ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodovali o zavedení kvót pro počty přistěhovalců do země. Referendum,vyvolala Švýcarská lidová strana a zavazuje švýcarskou vládu do tří let přijmout imigrační kvóty pro všechny cizince, včetně občanů ze států EU. Přijetí tohoto imigračního omezení si vyžádá i změnu Švýcarské ústavy. Konkrétní kvóty ještě nebyly stanoveny, o těch později rozhodne vláda.

Referendum bylo přijato těsnou většinou 50,3 % hlasů a pomyslně tak rozdělilo zemi na dvě části. Na základě dřívějších referend s podobnou tematikou se ukázalo, že východ země, obývaný především německy mluvícími obyvately, se vyslovuje společně s italsky mluvícími obyvately pro kvóty, zatímco západ země, kde žijí převážně francouzsky mluvící obyvatelé, je znám svým kladným vztahem k EU a vyslovuje se ke kvótám spíše negativně.

Švýcarská spolková rada interpretuje výsledek tohoto referenda, jako odraz neklidu v zemi, který souvisí s nárůstem počtu cizinců, a to zejména v posledních letech.

Toto referendum může znamenat pro Švýcarsko do budoucna i velké problémy. Přestože není členem Evropské unie, tak ale patří do Schenghenského prostoru. Pokud země na základě referenda skutečně stanoví kvóty, které se budou týkat i obyvatel Evropské unie, tak tím dojde k porušení pravidel Schenghenského prostoru. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se již nechal slyšet, že hrozí, že EU vypoví se Švýcarskem některé smlouvy. Například dohody, které švýcarským společnostem umožňují přístup k evropskému jednotnému trhu. Není totiž možné, aby Švýcarsko využívalo výhody vycházející ze spolupráce s Evropskou unií, ale na druhou stranu neakceptovalo podmínky ze strany EU.

Obavy též panují ve švýcarském bankovním sektoru, který považuje EU za nejdůležitější zahraniční trh. Problémy mohou postihnout i některé firmy, které jako levnou pracovní sílu využívají právě přistěhovalce.

Co se týče druhé části výroku, jak jsme avizovali výše, pro její subjektivnost ji nehodnotíme. Nevíme totiž, v jakém smyslu T. Okamura „nezvládání" myslel. Zda hovořil o sociálním systému, či např. nalády ve společnosti. Faktem ale také je, že do země se údajně každý rok stěhuje kolem 80 tisíc lidí. V oblasti sociální politiky se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by švýcarský sociální systém nějakým způsobem významně kolaboval. Mezi dílčí problémy pak může patřit vyšší kriminalita u některých skupin přistěhovalců, např. z některých afrických zemí. Negativně může být ale také vnímána kvalifikovaná pracovní síla stěhující se či dojíždějící za prací ze zemí EU.

Ministerstvo financí začalo v rámci Strategie vlády v boji s korupcí zveřejňovat seznamy poradců a poradních orgánů. Ze seznamu (.xls) za první pololetí roku 2013 tak vyplynulo, že na ministerstvu v roli poradců působí od dubna 2007 jak Jan Klak tak Ivan Kočárník.

Podle tohoto přehledu skončila oběma smlouva s ministerstvem k 30. červnu 2013.

Obdobný výrok jsme již hodnotili v rámci předvolebního ověřování pořadu Interview Daniely Drtinové.

Úsvit přímé demokracie je hnutím, nekandidovalo za něj ale přes 350 kandidátů, nýbrž jen 343 kandidátů. S počtem příslušníků jiných politických stran byl ale senátor Okamura naprosto přesný - 29 kandidátů je příslušníky následujících stran: Moravané (10), Věci veřejné (8), Občané 2011 (5), ČSSD (2), NO! (2), Balbínova poetická strana (1), KSČM (1).

Přes faktickou nepřesnost o počtu kandidátů Hnutí Úsvit přímé demokracie hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý vzhledem k faktu, že KDU-ČSL byla součástí vládní koalice v uplynulých sedmi letech.

Uvažujeme-li o “uplynulých sedmi letech”, pak uvažujeme o období od počátku roku 2007. Od této doby se dodnes vystřídaly následující vládní koalice:

9. 1. 2007 – 8. 5. 2009 – Vláda Mirka Topolánka II. (část období se jednalo o vládu v demisi); koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených

9. 4. 2009 – 13. 7. 2010 – Vláda Jana Fischera (úřednická vláda “ na půdorysu tří politických stran: ODS, ČSSD a Strany zelených” – .pdf)

13. 7. 2010 – 10. 07. 2013 – Vláda Petra Nečase; koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, resp. LIDEM

13. 07. 2013 – 29. 01. 2014 – Vláda Jiřího Rusnoka; úřednická vláda mimo politické koalice (všechna výše uvedená data byla získána z portálu Vláda.cz)

Současná vládní koalice se skládá z ČSSD, hnutí ANO 2011 a KDU-ČSL (Koaliční smlouva).

ODS byla dle výše uvedeného součástí vládních koalic přibližně 5,5 roku (u žádné strany nebude počítaná případná “účast” na úřednických vládách, jelikož se nejedná o koalice v pravém slova smyslu).

TOP 09 byla součástí vládních koalic pouze jednou, a to 3 roky.

Přestože ČSSD ani ANO 2011 nebyly v žádném z těchto období členem vládní koalice (ANO 2011 v té době dokonce ani neexistovalo), není možné tvrdit totéž o KDU-ČSL. Ta byla součástí druhého kabinetu Mirka Topolánka v letech 2007–2009 jako plnohodnotná koaliční strana, která se tím pádem přímo podílela na vykonávání a tvorbě exekutivy. Není na Demagog.cz, aby posuzoval míru odpovědnosti, kterou nesou jednotlivé koaliční strany za podobu exekutivy. Fakticky vzato ale byla strana KDU-ČSL součástí vládní koalice, a tím pádem měla přímý přístup k vládní politice, čímž za ni nesla rovněž odpovědnost.

Při hodnocení výroku vycházíme z materiálu Strategie financování a řízení státního dluhu, na který se ve studiu odvolává i sám Andrej Babiš. Data uvedená v tomto dokumentu však byla ministrem Babišem dezinterpretována. Zmíněných 298 miliard totiž nejsou peníze uložené Ministerstvem financí.

Podle čtvrtletních údajů (.pdf) Ministerstva financí činil dluh ke konci roku 2013 skutečně 1 683 miliard korun (str. 13; v tuto chvíli už je to daleko více vzhledem k tempu růstu zadlužení o více než 3 tisíce korun za vteřinu). Úroková sazba za nejdražší, 10leté, dluhopisy se pak během roku 2013 držela pod třemi procenty p.a. (str. 16). Sazby pro dluhopisy s kratší splatností (3 roky, 5 let) byly ještě nižší.

Materiál Strategie financování a řízení státního dluhu (.pdf, 9727 kB) pak ukazuje saldo státní pokladny (str. 51), které skutečně ke konci prvního pololetí činilo 298 miliard (ke konci roku to bylo už jenom 278 miliard, v dubnu 2013 pak podle grafu vystoupala hodnota až na 350 miliard). Materiál však také vysvětluje, co způsobilo tento nárůst v prvním pololetí 2013. V roce 2013 totiž došlo k příbytku účtů, patrně také na základě metodického pokynu (.pdf) ministerstva.

Účty vedené u ČNB spadající pod státní pokladnu tak patří například SŽDC, obcím, vysokým školám či ROPům. Jedná se často o prostředky na každodenní provoz, zčásti pak o státní rezervu, která ale byla během roku rozpuštěna až pod hodnotu 50 miliard na konci roku. Prostředky na účtech státní pokladny jsou pak ministerstvu k dispozici ke krytí případné neočekávané výpůjční potřeby v průběhu kalendářního roku. Andrej Babiš dříve prohlásil, že by tyto peníze mohly být použity ke snížení státního dluhu, ekonomové se ale shodují v tom, že to není možné.

Informaci tedy hodnotíme jako nepravdivou, nejedná se v žádném případě o peníze Ministerstva financí. Stejně tak výše úroků, které podle Babiše platíme, je mírně nadhodnocená.

Abolice je pouze jeden druh milosti, navíc zmiňovaný případ se týká člověka s nevyléčitelnou nemocí.

O zastavení trestního stíhání prezidentem (kterému se říká také abolice) pojednává § 11 a § 366 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Podle tohoto zákona má prezident republiky pravomoc zastavit trestní řízení udělením milosti nebo amnestie.

§ 11 – Nepřípustnost trestního stíhání uvádí, že:

" (1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii "

§ 366 – Udělení milosti potom:

" (1) Prezident republiky na základě práva daného mu ústavou uděluje milost.
(2) Prezident republiky stanoví, v kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout.
(3) Nařídí-li to v řízení o udělení milosti prezident republiky, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení nepokračuje a obviněný se propustí z vazby, anebo se výkon trestu odloží nebo přeruší."

Podobně se vyjadřuje i například právnická encyklopedie, portál Eprávo či Wikipedie.

V případu, o kterém se v Otázkách Václava Moravce mluvilo, jde o trestní stíhání ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí. Obžalovaným je muž, který je po poranění míchy a mozku při autonehodě již 10 let upoután na lůžko a není schopen vnímat smysl trestního stíhání. O zastavení stíhání přitom požádal sám žalobce.

Ve zmiňovaném článku se nicméně uvádí, že muž "po autonehodě je už téměř deset let upoután na lůžko. Následky zranění jsou trvalé, " a dále pak, že "poranění hlavy je navíc spojené s nevyléčitelnou psychickou poruchou a stav muže je podle znaleckého posudku neměnný". Miloš Zeman tedy korektně nepopisuje ani princip abolice, ani zdravotní stav obžalovaného, výrok je tedy v obou částech nepravdivý.

Andrej Babiš se o hnutí ANO v médiích vyjadřoval jako o hnutí spíše středovém„široce rozkročeném“ hnutí. Média, jako například idnes.cz, pak psala o umístění strany napravo od středu. Podobně jej podle analýzy České televize viděli jeho voliči (strana 28).

Po vstupu do Sněmovny hlasují poslanci ANO převážně s dalšími stranami vznikající koalice, již několik návrhů však získalo širší podporu, kdy se k ANO, ČSSD a KDU-ČSL přidala i zmiňovaná KSČM nebo Úsvit. Jednalo se například o podporu zvýšení příspěvku na státní pojištěnce, které již dříve odsouhlasil Senát svým zákonným opatřením. Širokou podporu stran (mimo ODS a TOP09) pak měl také návrh státního rozpočtu v prvním čtení.

Z kontextu debaty vyplývá, že "zastáváním se" myslel Petr Fiala společnou podporu zákonům, výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Radek John reaguje přímo na předchozí výrok Ivana Langera. Co se týče pozic náměstků ministra, má John pravdu. Nebyli jsme nicméně schopni dohledat profesní minulost poradců ministra Kubiceho, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Exministr Kubice na na Ministerstvo vnitra České republiky postupně přivedl následující náměstky:

Jaroslav Hruška (první náměstek pro vnitřní bezpečnost)Pavel Kryštof (náměstek pro strategie a programové řízení) Radek Šmerda (náměstek pro strategie a programové řízení) Ondřej Veselský (náměstek pro veřejnou správu) Robert Ledvinka (náměstek pro veřejnou správu)Pavel Kolář (náměstek pro veřejnou správu)

Z dotyčných působil v minulosti u Policie České republiky pouze Jaroslav Hruška.

Radek John svůj tým náměstků neobměňoval. Jediným náměstkem, kterého Radek John přivedl, byl Viktor Čech. Ten skutečně řadu let u policie sloužil. O konfliktu mezi Čechem a Martinů se zmiňuje samotný web Ministerstva vnitra ČR.

Je tedy patrné, že co se týče policejní minulosti náměstků z doby ministrování Johna a Kubiceho, popisuje John korektně svůj případ. Nicméně ve svém výroku reaguje na předchozí vyjádření exministra Langera, který zahrnul do tohoto výčtu i poradce ministra. Ty (i s jejich profesní minulostí) jsme však nebyli schopni dohledat a výrok tak musíme hodnotit jako neověřitelný.

Všechny jmenované země euro buď mají, nebo se ho chystají v blízké době přijmout. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejnovějším členem eurozóny se v roce 2014 stalo Lotyšsko. Estonsko přijalo euro v roce 2011. Seznam členských států eurozóny lze nalézt na stránkách Evropské komise. Polsko a Litva euro zatím nemají, jsou ale členy systému ERM II.

Žádný členský stát, který není v eurozóně, a to včetně Polska a Litvy, nemá předem stanovené datum, kdy do zóny vstoupí. Tyto státy musí nejdříve splnit tzv. Maastrichtská kritéria. Nejblíže k euru, potažmo nejblíže ke splnění Maastrichtských kritérií, má Litva, jež má přijetí naplánováno na leden 2015.