Výrok hodnotíme na základě textu Ústavy České republiky jako pravdivý.

Článek 35/2 uvádí:

"Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců."

Podle Českého statistického úřadu (pdf., str. 5) byla nezaměstnanost v České republice za druhé čtvrtletí letošního roku na úrovni 6,8 %. V rámci Evropské unie je Česká republika na 22. místě, co se nezaměstnanosti týče. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Země

Nezaměstnanost za 2. čtvrtletí 2012 (v %)

Španělsko

24,8

Řecko

23,8

Lotyšsko

16,4

Portugalsko

15,7

Irsko

15,0

Slovensko

13,7

Litva

13,6

Bulharsko

12,4

Kypr

11,5

Maďarsko

10,9

Itálie

10,6

Estonsko

10,5

Polsko

10,0

Francie

9,4

Finsko

8,8

Švédsko

8,5

Slovinsko

8,3

Spojené království

8,0

Dánsko

7,9

Rumunsko

7,2

Belgie

7,0

Česká republika

6,8

Malta

6,6

Německo

5,5

Nizozemsko

5,1

Rakousko

4,3

Lucembursko

4,0

Vodní dílo Vltavská kaskáda bylo dokončeno v roce 1962 a jeho primárním účelem byla akumulace dostatečně velkých zásob vody pro hospodářské využití a zlepšení splavnosti řeky a vodohospodářských poměrů na Vltavě a dolním Labi. Nádrže byly budovány za účelem zadržení dostatečného množství vody, aby se předešlo jejímu nedostatku. Vltavská kaskáda tedy primárně nebyla vybudována jako protipovodňové dílo, ačkoliv každá přehrada disponuje retenčním prostorem pro zadržení povodně, nýbrž jako stavba zabraňující suchu.

Výrok premiéra Petra Nečase hodnotíme jako pravdivý.

Za posledních 23 let se na vládních koalicích podílely strany: Občanské fórum, ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA, US, US-DEU, ČSSD, SZ, TOP 09, VV a LIDEM. Vládu nepřímo podporovala i KSČM, když se zdržela hlasování o důvěře Fischerovy vlády a nedůvěře Grossovy vlády. Komunisté navíc dali důvěru současné vládě Jiřího Rusnoka.

Strany, které vlády podporovaly, pokrývají velkou část politického spektra, a nedají se proto označit za „vlastně stejné“. Ve vládách se stran i premiérů vystřídalo více než deset.

Prezident Zeman skutečně nedávno prohlásil, že si dovede představit, že by se ČR stala členkou eurozóny v horizontu pěti let, guvernér ČNB Singer se naopak domnívá, že tento scénář je nepravděpodobný. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok se vztahuje k druhé Topolánkově vládě, která fungovala od 9. ledna 2007 do 26. března 2009, přičemž v demisi pokračovala až do 8. května 2009.

V rámci této vlády zastával Miroslav Kalousek, v té době člen KDU-ČSL, post ministra financí a Karel Schwarzenberg post ministra zahraničních věcí, kam byl nominován Stranou zelených. Ve stejných funkcích pak oba ministři působili i v Nečasově vládě po sněmovních volbách 2010.

Výrok hodnotíme na základě dostupných faktů jako pravdivý.

Zákonná opatření, která může Senát ČR přijímat v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny, musí být skutečně následně schválena, neboli ratihabována, nově ustanovenou Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Pokud se tak nestane, pozbývají tato opatření další platnosti.

Prezident Miloš Zeman ve svém projevu 7. srpna 2013 před hlasováním o důvěře vládě Jiřího Rusnoka skutečně označil za faktického premiéra bývalé Nečasovy vlády ministra financí Miroslava Kalouska. Prezident svůj názor formuloval takto: „Při vší úctě k panu poslanci Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády České republiky pan Miroslav Kalousek. A jsem stejně tak hluboce přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji - a já to nevylučuji - paní Miroslavu Němcovou, tak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek“. Nicméně o tom, že by Miroslav Kalousek "řešil všechno" ve svém projevu nehovoří.

Výrok Andreje Babiše přesto hodnotíme jako pravdivý.

ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.

Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.

Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.

Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.

V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Dle článku 39 odst. 4 Ústavy ČR: "K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů."

V případě dolní sněmovny, tedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, "pravice" (pravicově orientovaná koalice) skutečně ústavní většinu (120 mandátů) nikdy neměla.

Vývoj složení v horní sněmovně (Senátu Parlamentu ČR) byl poněkud jiný. Ústavní většinu (min. 49 senátorů) měla "pravicově orientovaná koalice" (ODS, ODA a KDU-ČSL) již po volbách v roce 1996. Po roce 1998 převažuje "pravicová orientace Senátu" (pro ústavní většinu je však k pravici nutné zařadit i KDU-ČSL, která již není součástí pravicové vládní koalice, což je z hlediska komparativní politologie poměrně obtížné). Od voleb v roce 2008 se však situace začíná obracet a postupně sílí strany deklarující "levicovou orientaci". Po doplňovacích volbách v roce 2012 pak získávají ústavní většinu.

I přes odlišnou situaci v horní komoře však výrok označujeme jako pravdivý, neboť pro změnu Ústavy je nutná třípětinová většina všech členů PSP ČR, kterou "pravicově orientované strany" v historii ČR nikdy neměly.