Výrok, který označuje rozpad Sovětského svazu za hlavní geopolitickou katastrofu 20. století, pronesl ruský prezident Vladimir Putin během svého výročního projevu k Federálnímu shromáždění Ruské federace 25. dubna 2005. 

Konkrétně uvedl: 

„Především bychom měli uznat, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století. Pokud jde o ruský národ, stalo se z toho skutečné drama. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly mimo ruské území. Epidemie rozpadu navíc infikovala samotné Rusko.“ (překlad Demagog.cz)

Hovořil také o krušných letech, které po tomto rozpadu nastaly pro ruské občany:

„Individuální úspory byly znehodnoceny a staré ideály zničeny. Mnoho institucí bylo rozpuštěno nebo reformováno nedbale. Teroristický zásah a následná chasavjurtská kapitulace (kapitulace ruských vojsk v čečenské válce, pozn. Demagog.cz) poškodily celistvost země. Oligarchické skupiny – mající absolutní kontrolu nad informačními kanály – sloužily výhradně svým vlastním firemním zájmům. Masová chudoba začala být považována za normu. A to vše se dělo na pozadí dramatického hospodářského poklesu, nestabilních financí a paralýzy sociální sféry.“

„Mnozí si v té době mysleli nebo se zdálo, že si mysleli, že naše mladá demokracie není pokračováním ruské státnosti, ale jejím konečným kolapsem, prodlouženou agónií sovětského systému. Ale spletli se,“ dodal Putin. 

Pro kontext doplňme, že Vladimir Putin se k rozpadu Sovětského svazu kriticky vyjadřuje opakovaně. Například v roce 2015 jej označil za humanitární tragédii a katastrofu, kvůli které se z ruského národa stal nejvíce rozdělený národ na světě. Podobný výrok zopakoval také v prosinci roku 2021 v dokumentu státní televize Rossija 1 Rusko. Nová historie. Mimo jiné v něm rozpad SSSR označil za „zánik historického Ruska“.

Vladimir Putin tedy rozpad Sovětského svazu skutečně označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století, jak uvádí Ondřej Kolář. Nicméně nedošlo k tomu v roce 2007, ale již o dva roky dříve. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o drobnou nepřesnost, hodnotíme výrok jako pravdivý. 

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhat v irské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Vlasta Parkanová byla ministryní obrany ve druhé vládě premiéra Mirka Topolánka. Úřad zastávala mezi lety 2007 a 2009. 

Kauza s nákupem armádních letadel CASA odstartovala 13. června 2012, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání ministryně obrany Parkanové k trestnímu stíhání. Sněmovna této žádosti 11. července vyhověla. Pro vydání hlasovalo celkem 117 poslanců, včetně tehdejšího premiéra Petra Nečase. Po svém vydání se Parkanová rozhodla rezignovat na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. 

Vlasta Parkanová byla obviněna ze dvou trestných činů. Podle policie se měla dopustit zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Toho se měla dopustit tak, že před nákupem letounů nenechala zpracovat znalecký posudek na ověření ceny zakázky. Policie údajnou škodu původně vyčíslila na 658 milionů Kč.

V březnu 2015 policie navrhla obžalovat Vlastu Parkanovou a jejího bývalého podřízeného Jiřího Staňka z výše zmíněných trestných činů. Zároveň změnila odhadovanou výši škody na 818,8 milionu Kč. V září roku 2016 obvodní soud pro Prahu 6 vrátil obžalobu k došetření. Soudní jednání nakonec začalo v květnu 2017, následně bylo nicméně odročeno na srpen téhož roku. Líčení se protáhlo až do roku 2020, kdy soud exministryni Parkanovou i Jiřího Staňka nepravomocně zprostil obžaloby. Státní zástupce Kořán ovšem podal odvolání a požadoval pro Parkanovou dvouletý podmíněný trest a pokutu 2 miliony Kč. Pro Jiřího Staňka požadoval trest odnětí svobody na 5 let a pokutu 5 milionů Kč. Zároveň požadoval pro oba obžalované pětiletý zákaz činnosti.

Trestní stíhání pro Vlastu Parkanovou a Jiřího Staňka pravomocně skončilo v říjnu 2021. Městský soud v Praze potvrdil osvobozující rozsudek a státní zástupce nepodal odvolání. Soudkyně Petra Benešová se v rozsudku vyjádřila takto: „V žádném směru nebylo zjištěno, že by České republice v souvislosti s obchodem s letadly a s nákupem transportního letounu CASA vznikla nějaká škoda.“ 

Kauza definitivně skončila v lednu 2022, když se nejvyšší státní zástupce Igor Stříž rozhodl nepodat dovolání k Nejvyššímu soudu. Zároveň Parkanová uvedla, že se bude domáhat finančního odškodnění a omluvy. Na definitivní osvobození Vlasty Parkanové zareagoval současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který přislíbil omluvu a vyjednání finanční kompenzace za neoprávněné trestní stíhání. Na konec kauzy reagovala také ministryně obrany Černochová, která Vlastě Parkanové zaslala omluvu za dlouhé roky trvající trestní stíhání.

Ministryně obrany nicméně správně poukazuje na nestandardně dlouhou dobu trvání celé kauzy. Vlasta Parkanová čelila obvinění nejméně od 13. června 2012 až do 13. ledna 2022 – 9 let a 7 měsíců. Janou Černochovou uvedená doba 11 let je o rok a 5 měsíců delší, její výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Zákon o státní službě vstoupil v účinnost 1. ledna 2015. Od té doby byl několikrát novelizován. 

§ 173 zmíněného zákona upravuje tzv. politické náměstky, kdy odst. 2 říká, že „člen vlády může mít nejvýše 2 takové náměstky“. Tyto náměstky si vybírá či odvolává samotný ministr, kterého náměstek zastupuje např. na jednáních vlády, schůzí výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Služební zákon se na ně nevztahuje. Ustanovení o politických náměstcích bylo za dobu účinnosti služebního zákona novelizováno pouze jednou, nejvyšší povolený počet náměstků se však nezměnil.

Maximálně dva politické náměstky člena vlády povolovala také původní verze služebního zákona z roku 2002, kterou připravila vláda Miloše Zemana. Tento zákon nicméně nikdy nevstoupil v účinnost. K jediné změně úpravy náměstků tak došlo právě při zavedení režimu státní služby v roce 2015.

Před rokem 2015 tedy neexistovala (.pdf) účinná právní úprava, která by rozlišovala mezi tzv. politickými a ostatními náměstky. Až s přijetím nového služebního zákona přešla většina stávajících náměstků pod režim státní služby a počet ostatních (politických) náměstků byl omezen na dva.

Jana Černochová se tedy dopustila nepřesnosti, když označila přijetí služebního zákona za jeho změnu. Právní úprava ministerských náměstků se však se služebním zákonem skutečně změnila tak, jak ministryně obrany popisuje. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Dodejme, že kromě politických náměstků může mít dnes člen vlády také tzv. odborné náměstky (náměstek pro řízení sekce), na které se služební zákon naopak vztahuje. Ti jsou vybíráni na základě výběrového řízení na dobu neurčitou. Změny na těchto pozicích jsou možné pouze tzv. systemizací, kdy se ruší či slučují místa.

Současná ministryně obrany Jana Černochová se v rozhovoru pro Deník N mimo jiné vyjadřovala k vývoji nových materiálů a vzorů polních stejnokrojů Armády ČR. Ve svém výroku uvádí, že se touto problematikou zabývala již v roce 2011, a to v rámci svého působení ve Výboru pro obranu. 

V první řadě jsme se tedy při ověřování výroku zaměřili na záznamy z jednání Výboru pro obranu, které jsou dostupné na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Soustředili jsme se především na zápisy z roku 2011, kdy ještě výbor fungoval pod názvem Výbor pro obranu a bezpečnost, ale také na ostatní období. Jelikož jsou zápisy prováděny velice stručnou formou, nepodařilo se nám najít žádnou zmínku o podobné diskuzi.

Obrátili jsme se proto na tiskové oddělení Ministerstva obrany, ale také na samotnou ministryni Janu Černochovou s žádostí o odkaz na konkrétní jednání. Mluvčí Ministerstva obrany nám odpověděl, že resort obrany nemá k dispozici žádné záznamy z uskutečněných diskuzí ze sněmovních výborů či jiných orgánů, a nemůže nám tak poskytnout více informací. Jana Černochová se zatím k věci nevyjádřila.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem tedy tento výrok ministryně obrany Jany Černochové hodnotíme jako neověřitelný. 

Pro kontext ještě uveďme, že v květnu 2011 Ministerstvo obrany vyhlásilo tendr na nákup nových vojenských uniforem. V září stejného roku nicméně výběrové řízení zrušilo, protože čtyři z pěti firem nesplnily zadávací podmínky. V říjnu 2011 následně ministerstvo tendr vypsalo znovu. Jednou z jeho podmínek přitom bylo, aby uniformy splňovaly parametry špičkové kvality, včetně barevného provedení kvůli maskování. Je tedy možné, že poslanci na některé ze schůzí Výboru pro obranu a bezpečnost řešili právě i toto téma.

Doplňme, že i poslední zmíněný tendr byl v roce 2012 zrušen Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Jedna z firem si tehdy například stěžovala, že v tendru neuspěla, i když jako jediná dodržela předpisy pro maskovací vzor na látce. Problémem ostatních firem tehdy mělo být nedodržení rozestupu mezi maskovacími skvrnami.

Jana Černochová svůj výrok uvedla v souvislosti se závazkem vynakládat na obranu 2 % HDP. Tento závazek je pak součástí programového prohlášení vlády, členské státy NATO se na zmíněné 2% hranici dohodly již v roce 2006. Ministryně Černochová poukazuje na to, že Česko do svých výdajů na obranu nezapočítává některé položky, přestože by pro účely navýšení podílu na HDP mohlo. Jako příklad opačného přístupu pak uvádí Německo, které se podle ní díky započítání dodatečných položek mezi obranné výdaje může snáz přiblížit hranici 2 %.

NATO za obranné výdaje považuje (.pdf, str. 1) „platby státu, skutečné či plánované, v průběhu fiskálního roku, které slouží k zajištění potřeb ozbrojených sil státu, spojenců či Aliance“. Tato definice je poměrně obecná, a tak dochází nejednotnému započítávání výdajů mezi členskými státy. Často používaný ukazatel výdajů na obranu ku HDP tak nemusí v mezinárodním srovnání plně odrážet plnění spojeneckých závazků.

Jak k výpočtu obranných výdajů přistupuje Německo, se nám však z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Narazili jsme na dva články z let 2018 a 2019, ze kterých vyplývá, že se v Německu o možnosti započítávání výdajů na dopravní infrastrukturu mezi obranné výdaje diskutovalo. Jestli k tomu ale nakonec Německo přistoupilo, nevíme.

Obrátili jsme se proto s dotazem na německé ministerstvo obrany, armádu a také bruselské zastoupení Německa u NATO. Zatím jsme však nedostali žádnou odpověď, a výrok Jany Černochové proto hodnotíme jako neověřitelný.