Pro zhodnocení daného výroku je nutné se podívat na absolutní výši státního dluhu. Tyto údaje poskytuje Ministerstvo financí na svých stránkách. Pro rok 2021 použijeme výši státního dluhu za první pololetí, novější údaje zatím nejsou k dispozici. 

Andrej Babiš je předsedou vlády ČR od 13. prosince 2017 (první i druhá vláda), vliv na státní rozpočet a tedy i celkový státní deficit za rok 2018 (.pdf) měla tedy ještě vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše pak dokázala namísto 50miliardového schodku dosáhnout lehce přebytkového rozpočtu. V roce 2018 činila výše státního dluhu 1 622 mld. Kč, tuto hodnotu budeme tedy považovat za výchozí pro hodnocení. 

Ministerstvo financí zveřejnilo 16. července 2021 tiskovou zprávu o řízení státního dluhu za první pololetí roku 2021. V ní uvádí, že výše dluhu k 30. červnu 2021 činila 2 416,3 mld. Kč (.pdf, str. 9). Dle makroekonomické predikce (.pdf, str. 11) Ministerstva financí by měl na konci roku 2021 státní dluh dosáhnout 2 632 mld. Kč. Do konce roku 2021 dojde od počátku vlády Andreje Babiše o navýšení státního dluhu o 1 010 mld. Kč.

Vláda Andreje Babiše je zároveň odpovědná i za přípravu státního rozpočtu na rok 2022. V něm Ministerstvo financí navrhuje schodek rozpočtu ve výši 376,6 mld. Kč, přičemž dle zmíněné predikce by měl státní dluh na konci roku 2022 dosáhnout (.pdf, str. 11) 2 970 mld. Kč, což představuje navýšení o 1 348 mld. Kč od roku 2018. Protože se jedná o zaokrouhlenou hodnotu jen velice těsně nad hranicí naší 10% obecně uznávané odchylky, hodnotíme výrok jako pravdivý.  

Na závěr zmiňme, že pokud bychom vzali v úvahu celé působení Andreje Babiše ve vládě, tedy již od ledna 2014, zjistíme, že výše státního dluhu v roce 2014 činila 1 663,7 mld. Kč. Rozdíl mezi aktuální a tehdejší výší státního dluhu činí 968 mld. Kč, resp. 1 306 mld. Kč oproti roku 2022.

Cílem iniciativy Euro 7, jež je součástí Zelené dohody pro Evropu, je vytvořit přísnější emisní normy pro všechny osobní automobily, dodávky, nákladní automobily a autobusy s benzinovým a naftovým motorem. 

Šéf automobilky Škoda Auto, Thomas Schäfer, uvedl, že pokud by byla připravovaná norma Euro 7 přijata ve své nejpřísnější variantě, došlo by ke zdražení modelu Škoda Fabia o minimálně 5 tisíc eur. Dle jeho slov by byl dopad na malé vozy mnohem větší než na velké modely. Schäfer taktéž uvedl, že by tato norma zdržela vývoj elektromobilů, protože automobilky by se v průběhu druhé poloviny tohoto desetiletí musely soustředit na prodej již existujících modelů. 

Doplníme, že ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček zaslal čtyřem eurokomisařům dopis, v němž navrhovanou normu Euro 7 kritizuje.

„Česká republika respektuje cíle Zelené dohody, ale máme zásadní problém se způsobem jejich naplňování, kdy se nebere v úvahu rozdílná průmyslová a energetická infrastruktura jednotlivých zemí Unie. Budeme důsledně požadovat takový plán, který nepoškodí konkurenceschopnost automobilového průmyslu, protože ten patří mezi pilíře české ekonomiky,” uvedl Havlíček v dopise. Dle Havlíčka by měla být norma technicky proveditelná a nákladově přiměřená.

Vodní pára je nejrozšířenějším plynem v atmosféře a řadí se do skupiny tzv. skleníkových plynů (.pdf, str. 1). Ty jsou zodpovědné za skleníkový efekt, při němž zmíněné plyny absorbují většinu (.pdf, str. 2) infračerveného záření vyzařovaného zemským povrchem, čímž dochází k ohřívání vzduchu (.pdf, str. 18). I tento vzduch poté vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá (.pdf, str. 1). 

Uveďme, že právě díky tomuto efektu má Země teplotu vhodnou pro život (.pdf, str. 18). Zvyšování koncentrace skleníkových plynů však způsobuje, že se množství infračerveného záření směřujícího k povrchu Země zvyšuje, čímž dochází „ke zvyšování teploty na Zemi se všemi jeho důsledky“ (.pdf, str. 2).

Vodní pára se na skleníkovém efektu podílí přibližně z 60 %, avšak častěji je uváděn (.pdf, str. 17) rozptyl 36–70 %. Určit přesnou hodnotu není snadné mimo jiné z důvodu, že určitou část infračerveného záření (určité rozmezí vlnových délek) může pohlcovat více skleníkových plynů najednou. Horní hranice 70 % v tomto případě odpovídá podílu, který by měla na skleníkovém efektu vodní pára, pokud bychom nepočítali s absorpcí stejné části spektra infračerveného záření dalšími skleníkovými plyny.

Dalším problémem při určení přesného čísla je i skutečnost, že se obsah vodní páry ve vzduchu liší v závislosti na místě a čase. Doplňme také, že se vodní pára v atmosféře neudrží dlouho, ale jen několik dní (.pdf, str. 153). Oproti tomu jiné skleníkové plyny, mezi které patří například oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, se mohou v atmosféře udržet několik let až staletí a působí tedy mnohem déle.

Uveďme, že obsah vodní páry ve vzduchu je dán především teplotou (.pdf, str. 77). Ta limituje maximální množství vodní páry, které vzduch může obsahovat. Zjednodušeně lze říci, že při vyšší teplotě dokáže vzduch pojmout více vodní páry (.pdf, str. 153). Když je vzduch vodní párou nasycen na maximum a dojde ke snížení teploty, část vodní páry zkondenzuje na malé vodní kapky, které poté tvoří oblaka. Následně se tak voda vrací na povrch Země v podobě deště.

Zde dodejme, že hodnota 85 %, kterou ve výroku zmiňuje Radim Špaček, odpovídá podílu, který má na skleníkovém efektu dohromady vodní pára spolu s oblaky (v kapalném či pevném skupenství). Dle serveru Yaleovy univerzity se přesněji jedná o 66–85 %. Oblaka se v určitém ohledu chovají podobně jako skleníkové plyny, protože také absorbují infračervené záření, které poté z části vyzařují zpět. 

V tomto případě však hraje roli také množství přítomných aerosolů, které se do atmosféry dostávají i kvůli činnosti člověka (.pdf, str. 4). Pokud se ve vzduchu nachází větší koncentrace aerosolů, jsou oblaka tvořena větším počtem vodních kapek o menší velikosti, a odrážejí tak více infračerveného záření. Na tvorbu oblaků a množství jimi odraženého infračerveného záření tak nemá vliv pouze vodní pára, ale také další faktory. Podíl oblačnosti na skleníkovém efektu proto nelze zaměňovat s podílem vodní páry nebo ho do něj zahrnovat.

Dále také uveďme, že na udržování teploty či jejím zvyšování se vodní pára podílí opačným způsobem než ostatní skleníkové plyny. Sama zvýšení teploty nezpůsobuje, naopak na něj reaguje. Čím vyšší bude teplota povrchu Země, tím vyšší bude také výpar a obsah vodní páry v atmosféře, čímž se dále zesílí skleníkový efekt (.pdf, str. 19). Z tohoto pohledu lze říci, že koncentrace vodní páry souvisí se změnou koncentrací ostatních skleníkových plynů v atmosféře – čím silnější bude skleníkový efekt způsobený ostatními plyny, tím větší bude teplota a tím větší bude koncentrace vodní páry. Tímto způsobem tedy vodní pára významně umocňuje skleníkový efekt způsobený jinými skleníkovými plyny.

Pro úplnost doplňme, že na rozdíl od ostatních skleníkových plynů můžeme množství vodní páry v atmosféře ovlivnit jen velmi málo. Lidstvem vytvářené emise vodní páry, způsobené například odlesňováním nebo zavlažováním půdy, jsou považovány za zanedbatelné (.pdf, str. 153) v porovnání s vypařováním vody z přírodních vodních ploch.

Na závěr shrňme, že 85 %, o nichž ve výroku mluví Radim Špaček, je hodnota podílu, který má na skleníkovém efektu vodní pára spolu s oblačností. Nikoliv vodní pára samotná, v jejímž případě se jedná o podíl 36–70 %. Jelikož se Radimem Špačkem zmiňovaných 85 % nevešlo do naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako nepravdivý. 

Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem životního prostředí představilo v roce 2011 dokument (.pdf) s názvem Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod a základní zásady využití těchto území (Generel LAPV). Jedná se o podklady pro návrh politiky územního rozvoje s cílem územní ochrany. V tomto dokumentu je obsažen seznam 65 (str. 5) lokalit vhodných k potenciálnímu budoucímu využití pro akumulaci povrchové vody. 

V rámci aktualizace z roku 2020 mělo být do tohoto seznamu zařazeno dalších 31 lokalit, do závěrečného Generelu (.pdf) jich bylo přijato pouze 21. Jak je však v dokumentu podotknuto (str. 8), nejedná se o plán na výstavbu přehrad, což potvrdil také ministr životního prostředí Richard Brabec. Uvedl: „Rozhodně nejde o vydání stavebního povolení. Lokality v generelu budou nyní chráněny proti případnému jinému strategickému využití území, aby nedošlo ke znehodnocení vynaložených investic v případě budoucí výstavby nádrží.“

I kdybychom tedy uznali 14% odchylku (Vladimírou Vítovou zmíněných 100 a reálných 86 lokalit), nejedná se o plánované výstavby. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na závěr ještě podotkněme, že v roce 2019 se Ministerstvo zemědělství společně s Lesy ČR zavázalo k podpoře rekonstrukcí, obnov, odbahnění či vystavění více než 1 200 rybníků a malých vodních nádrží.

Norský zálohovací systém je unikátem, kterým se inspirují i ostatní evropské země. Od 90. let podléhají nápojové láhve v Norsku dvěma daním: základní dani a environmentální dani. Základní dani podléhají nápojové obaly, které se již nedají znovu použít v původní podobě. Environmentální daň platí výrobci vícerázových obalů. Její výše pak závisí na míře návratnosti. Pokud se podaří vytřídit nejméně 95 % vratných obalů (.pdf, str. 17), výrobci jsou od daně osvobozeni. Již od roku 2011 se přitom v Norsku daří recyklovat více než 95 % vratných obalů. Například v roce 2020 zde bylo recyklováno 97,7 % (.pdf, str. 58) všech vratných lahví a 99,4 % plechovek.

Zálohový systém v Norsku funguje na klasickém zálohovém principu, kdy získá zákazník zálohu zpět (.pdf, str. 51) při vrácení nápojového obalu do automatu na lahve, kterých je v norských obchodech celkově asi 3 700 (str. 42). Za malou PET lahev či hliníkovou plechovku je vrácena záloha ve výši 2 norských korun (cca 5 Kč), za nápojové obaly nad 500 ml (.pdf, str. 53) poté 3 norské koruny (7,50 Kč).

Pravidla pro projednávání návrhu zákona o stáním rozpočtu nalezneme v zákoně č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ustanovení § 102 odst. 4 uvádí, že „schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že Sněmovna může vrátit vládě návrh zákona o státním rozpočtu k dopracování v případě, že ještě neschválila základní údaje. O takovém postupu uvažovala opozice například v roce 2020.

Pro kontext dodejme, že tento rok předložilo Ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok 1. září a vláda ho schválila 27. září. Návrh státního rozpočtu přitom musí být Poslanecké sněmovně předložen nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, což odpovídá termínu 30. září. 

V letech, kdy se na podzim konají volby do Poslanecké sněmovny, se ovšem návrhy státního rozpočtu po volbách znovu předkládají Poslanecké sněmovně. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně. V důsledku toho má Poslanecká sněmovna na projednání návrhu státního rozpočtu méně času. Například v roce 2017, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny, proběhlo první čtení tohoto zákona až 5. prosince, přičemž následující rok byl návrh státního rozpočtu projednáván v prvním čtení už 24. října. Na případné přepracování bude tedy tento rok méně času.

Poslanecká sněmovna tedy může vrátit vládě návrh státního rozpočtu k přepracování „základních údajů“, slovy poslance Dolejše „základních čísel“. Tento postup je ovšem vyloučen, pokud Sněmovna tyto základní údaje už odsouhlasila. Jelikož ale nelze změnit základní údaje návrhu státního rozpočtu jiným způsobem než vrácením tohoto návrhu zákona vládě k přepracování, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh rozpočtu na rok 2022 předložilo Ministerstvo financí (MF) poprvé na konci května 2021. V něm navrhlo deficit státního rozpočtu ve výši 390 mld. Kč a celkovou výši investic 189 mld. Kč. Vláda tyto předpokládané parametry rozpočtu schválila 7. června.

Na začátku září však předložilo MF nový aktualizovaný návrh rozpočtu, v němž plánovaný schodek snížilo na 376,6 miliard a navýšilo hodnotu investic na 218 miliard korun. Návrh je výsledkem jednání mezi ministryní financí a jednotlivými ministry. Tento návrh byl již zpracován (.zip) jako návrh zákona o státním rozpočtu, který musí vláda Poslanecké sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Nový návrh byl nakonec vládou schválen 27. září. 

Výrok poslance Dolejše hodnotíme jako pravdivý, protože se nachází v rámci námi obecně tolerované 10% odchylky.

Pro lepší pochopení výroku Pavla Sehnala uveďme, co mu přechází a co po něm následuje: „Tak my, Aliance pro budoucnost říkáme: neutahujme opasky na straně občana, utahujme ze straně státu. A jenom pro srovnání, ministerstvo orby mělo 46 zaměstnanců v době, kdy bylo v České republice 3 000 000 zemědělců. Dneska počet zemědělců je 46 600 podle údajů Statistického úřadu a na Ministerstvu zemědělství sedí 6 000 úředníků včetně teda těch složek a podsložek. Tam vidíme tu obrovskou přezaměstnanost a prostě nám pak chybí ty lidé na trhu práce.“ Sehnal tedy poukazuje na to, že je poměr počtu úředníků a počtu zemědělců příliš vysoký a měl by se podle něj snížit.

Analýza zemědělství (.pdf), zpracovaná Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR v roce 2019, uvádí údaje ze zemědělského registru Českého statistické úřadu (ČSÚ) (str. 2): „Ke konci roku 2017 obhospodařovalo zemědělskou půdu (…) celkem 46 055 subjektů, z toho fyzické osoby představovaly 41 650 subjektů a právnické osoby 4 405.“

Zemědělský registr ČSÚ je neveřejný, aktuální údaje může obsahovat evidence Ministerstva zemědělství, podle něhož je k 30. červnu 2021 celkem 61 431 zemědělců. Je však důležité upozornit, že obsah obou zmíněných evidencí se liší. Zatímco Ministerstvo zemědělství vede evidenci každé osoby, která „hodlá podnikat v zemědělství“, Český statistický úřad pak eviduje pouze ty zemědělce, kteří hospodaří na pozemcích o rozloze nejméně 1 hektaru, vlastní vinice o rozloze 1 500 m², nebo splňuje jiné ve vyhlášce stanovené podmínky. Jak vidíme, obě evidence nejsou vzájemně zaměnitelné, přičemž Pavel Sehnal se výslovně dovolává evidence Českého statistického úřadu.

Co se týká aktuálních počtů zaměstnanců na Ministerstvu zemědělství a v dalších organizačních složkách v jeho gesci, údaje vychází ze Státních závěrečných účtů ČR. Následující graf zachycuje celkové počty zaměstnanců Ministerstva, Státní veterinární správy, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Státního pozemkového úřadu a dalších složek. V posledních deseti letech se celkový počet zaměstnanců spadajících pod Ministerstvo zemědělství pohyboval kolem 5 tisíc, v roce 2020 to bylo jen 4 894.

Zdroje: 2020, 2019, 2018, 2017, 2016, 2015, 2014, 2013 (.pdf, str. 25), 2012, 2011 (.pdf, str. 27), 2010, 2009 (.pdf, str. 28), 2008, 2007 (.pdf, str. 29), 2006, 2005 (.pdf, str. 30), 2004 (.pdf, str. 34)

Je tedy pravdou, že v Česku je dle ČSÚ cca 46 600 zemědělců, nepřesně (o cca 20 %) však Pavel Sehnal uvádí počet zaměstnanců Ministerstva zemědělství a jemu podřízených orgánů. Celkově tak hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Pavel Sehnal poukazuje především na z jeho pohledu příliš vysoký poměr počtu úředníků a zemědělců, který srovnává se stavem před více než 100 lety, kdy existovalo Ministerstvo orby, a samotné hodnoty jím uvedených čísel tak slouží jen k ilustraci tohoto rozdílu.

Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, mluvil (video, čas 30:23–31:45) o výdajích na veřejné školství a na zdravotnictví v souvislosti s deficitem státního rozpočtu, resp. ve kterých oblastech je významný prostor ke snížení výdajů státního rozpočtu. Níže na grafu můžeme vidět vývoj výdajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Z posledních let odpovídají údaji Pavla Sehnala (208 miliard) s naší 10% toleranční odchylkou roky 2018, 2019 a 2020. Výdaje schváleného rozpočtu na rok 2021 Sehnalovu sumu i se započtením odchylky převyšují.

Ve zdravotnictví je situace komplikovanější. Na celkových financích zdravotnictví se podílejí (.pdf, str. 8) zejména zdravotní pojišťovny prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, stát a domácnosti. Největší část financování, přibližně dvě třetiny, pochází právě od zdravotních pojišťoven, resp. veřejného zdravotního pojištění. Domácnosti se pak na financování zdravotnictví podílí cca 13 %. Zmiňme, že tato procenta vycházejí z čísel Českého statistického úřadu, přesněji Výsledku (.pdf) zdravotnických účtů 2010–2019. Jsou tedy navázána na výsledek roku 2019, kdy celková výše výdajů na zdravotnictví dosáhla necelých 478 miliard Kč. V dalších letech byla čísla pozměněna dopady pandemie.

Co se týče státu, resp. státního rozpočtu, ten se na financování zdravotnictví podílí dvojím způsobem. Tím prvním jsou přímé platby do zdravotnictví (viz předcházející odstavec, .pdf, str. 9), tím druhým pak placení veřejného zdravotního pojištění státem za tzv. státní pojištěnce. Na následujícím grafu můžeme vidět oba druhy plateb ze státního rozpočtu v letech 2015–2019.

Pro rok 2019, který pro kompletnost údajů sledujeme, můžeme prostředky, které šly ze státního rozpočtu na oblast zdravotnictví, vyčíslit na 76,8 mld. korun vypočtených Českým statistickým úřadem a na 71,8 mld. korun za státní pojištěnce. Celkem se tedy jedná o zhruba 148,6 miliardy Kč. V letech 2020 a 2021 můžeme počítat s navýšením výdajů z důvodu pandemie covidu-19. Například platba za státního pojištěnce se výrazně zvýšila. V roce 2019 činila 1 018 Kč, v současné době je výše pojistného za státního pojištěnce stanovena na hodnotě 1 767 Kč. Částka, se kterou státní rozpočet na tento rok počítá jen na platby za státní pojištěnce, tedy dosahuje dle odhadu na 127,3 mld. Kč. Příští rok se platba navýší o dalších 200 korun a tyto náklady by měly dosáhnout 141,65 miliard korun. I pokud k této částce přičteme 70–80 miliard korun přímých plateb, nelze předpokládat, že by se celkové výdaje státního rozpočtu na zdravotní péči dostaly až na výši 500 miliard, o kterých mluvil Pavel Sehnal.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pavel Sehnal má pravdu v tom, že výdaje na školství se pohybují kolem 208 miliard korun a že výdaje na zdravotnictví odpovídají zhruba 500 miliardám za rok. Obě tyto částky však dává do souvislosti s možnými škrty ve státním rozpočtu. To je však právě v případě výdajů na zdravotnictví zavádějící, neboť státní rozpočet se podílí na výdajích na zdravotnictví jen malou částí. Většinu z nich tvoří výdaje zdravotních pojišťoven financované z veřejného zdravotního pojištění.

Dle Eurostatu (.pdf, str. 2) Česká republika skutečně patří k zemím s nejnižším vládním dluhem v Evropské unii. To vyplývá z dat za první čtvrtletí roku 2021, která Eurostat zveřejnil v červenci 2021. Nejvyšší vládní dluh v poměru k HDP má ze zemí EU Řecko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejnižších hodnot vládního dluhu dosahuje Estonsko, následuje Bulharsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko a poté Česká republika.

Konkrétně Eurostat uvádí, že vládní dluh Česka dosáhl za první čtvrtletí 44,1 % (.pdf, str. 4) HDP. Vladimíra Vítová tedy uvádí správnou hodnotu vládního dluhu i pořadí ČR v žebříčku nejméně zadlužených zemí EU, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že za stejné období, tedy za první čtvrtletí 2021, činil státní dluh podle Ministerstva financí 42,8 % (.pdf, str. 10) HDP, k 30. červnu 2021 pak dosáhl (.pdf, str. 9) 2 416,3 miliardy Kč, což představuje 41,4 % HDP. 

Jaký je rozdíl mezi vládním a státním dluhem? Státní dluh tvoří státní finanční pasiva, kterými jsou dluhy státu odpovídající hodnotám jím vydaných dluhopisů a vystavených směnek, dluhy ze státem přijatých zápůjček a úvěrů. Obecně tedy dluhy státu.

Vládní dluh je celkovým dluhem sektoru vládních institucí, zahrnuje tedy více subjektů. Jsou v něm obsažena jejich pasiva jako půjčky a cenné papíry. Do vládního sektoru patří kromě státního rozpočtu též operace státních fondů, Česká konsolidační agentura, veřejné vysoké školy, část ústředně řízených příspěvkových organizací, místní rozpočty nebo zdravotní pojišťovny. Jsou to tedy dluhy nejen státu, ale také dalších subjektů veřejného sektoru, a je tak pochopitelné, že je vyšší než státní dluh.