Prezident Zeman mluví o vládě jako celku, ve které je podle jeho slov poměrně velmi málo ekonomů. Dle veřejně dostupných životopisů vládních politiků jsme zjistili, že dva členové vlády mají ekonomické vzdělání a jeden člen absolvoval kurz celoživotního vzdělávání v ekonomickém oboru.  

Současný ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) v roce 1991 získal titul inženýra ekonomie na Vysoké škole ekonomické v Praze (Obchodní fakulta, obor Ekonomika zahraničního obchodu). Ve stejném roce byl Síkela vybrán do bankovního studijního programu rakouské Creditanstalt AG ve Vídni, kde také pracoval do roku 1995. Síkela strávil osmnáct let na vysokých manažerských pozicích v bankách skupiny Erste Group a vybudoval korporátní bankovnictví České spořitelny. „V roce 2006 se stal 1. místopředsedou představenstva a náměstkem generálního ředitele, později předsedou představenstva a generálním ředitelem Erste Bank na Ukrajině,“ uvádí web české vlády.

Dalším členem vlády s ekonomickým vzděláním je ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL). V letech 1988–1992 studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, přesněji na Provozně ekonomické fakultě, kde také získal titul Ing. Přes 20 let pak pracoval v bankovnictví.

Za člena vlády s ekonomickým zaměřením lze považovat také ministryni obrany Janu Černochovou (ODS), která v roce 1996 absolvovala kurz celoživotního vzdělávání a složila závěrečnou zkoušku z oboru Bankovnictví a peněžní ekonomie na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Nejednalo se nicméně o klasické víceleté vysokoškolské studium. Doplňme, že vysokoškolský titul získala Jana Černochová v roce 2009, kdy se stala bakalářkou v oboru Právo v podnikání, v roce 2011 poté získala magisterský titul v oboru Mezinárodní vztahy a evropská studia.

Ač jsou slova o tom, že je ve vládě „poměrně velmi málo ekonomů“, do jisté míry subjektivní, dva případy vysokoškolsky vystudovaných ekonomů z osmnácti členů vlády lze skutečně považovat za relativně nízký počet. Výrok Miloše Zemana proto hodnotíme pravdivý.

Ruský prezident Putin podepsal 31. března 2022 dekret, podle kterého všichni zahraniční kupci ruského plynu budou muset platit za dodávky v rublech. Takové rozhodnutí považují evropské státy za vydírání. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen označila (video, čas 4:44) v kontextu Putinova dekretu snahu Ruska o platby v rublech za porušení a obcházení sankcí cílených na Rusko. Ruský systém plateb za dodávky načrtnutý v dekretu si žádá, aby si společnosti založily u ruské Gazprombank kromě účtu eurového i účet rublový, na který by na jejich žádost Gazprombank převedla peníze směněné z eur na rubly.

Evropská komise uvedla, že firmy z členských států by měly za dodávky z Ruska nadále platit v měně uvedené ve svých smlouvách. Tou je v 97 % případů euro nebo dolar, placení v rublech by znamenalo porušení sankcí i podmínek uzavřených kontraktů. Valdis Dombrovskis, výkonný místopředseda Evropské komise, řekl, že jednotlivé společnosti si mohou zvolit, jak budou své smlouvy uzavřené s Gazpromem interpretovat a implementovat. Naléhal však na to, aby se jich držely co nejpřesněji.

Evropská komise 21. dubna zveřejnila postup (.pdf), kterým by se měly evropské energetické společnosti řídit, pokud se chtějí vyvarovat porušení sankcí a jiné legislativy. Otevírání eurových (nikoliv rublových) účtů u Gazprombank není sankcemi omezeno. Unie ale varovala (.pdf, str. 1), že během převádění eur na rubly budou peníze v rukou ruských orgánů. Mohly by se tak dostat do rukou Centrální banky Ruské federace a prakticky Rusku sloužit jako půjčky poskytnuté evropskými společnostmi. Nebyl totiž stanoven časový limit, do kdy musí ruské banky převod měny provést. Upřesněme, že podle ruského dekretu mají společnosti nárok na dodání plynu právě až po konverzi měny na rubly (.pdf, str. 1).

Dále Komise v dokumentu uvedla, že společnosti neporuší evropskou legislativu, pokud požádají své ruské partnery, aby mohly provést platbu v eurech nebo dolarech (.pdf, str. 1). Jednalo by se tedy o stejný postup, který se používal před přijetím ruského dekretu na konci března. Společnosti také mohou provádět převody v eurech na svém účtu v Gazprombank, pokud předtím vydají jasné prohlášení, že jejich platební povinnost tímto převodem v eurech nebo dolarech končí (.pdf, str. 2).

Na první povolební tiskové konferenci, která se konala 6. dubna, oznámil znovuzvolený premiér Maďarska Viktor Orbán, že je jeho země připravená platit za ruský plyn v rublech. Zabezpečení dodávek plynu bylo i součástí jeho volební kampaně. Maďarský ministr zahraničí Peter Szijjártó ale následně 11. dubna sdělil, že v rámci předpokládaného schématu zaplatí CEEnergy, dceřiná společnost maďarského státního energetického koncernu MVM, za plyn v eurech ruské Gazprombank. Ta následně platbu konvertuje na rubly a převede ji do společnosti Gazprom Export.

Financial Times 27. dubna zveřejnily, že plynárenské společnosti v Německu, Rakousku, Maďarsku a Slovensku si plánují rublové účty u Gazprombank ve Švýcarsku navzdory varování Evropské komise otevřít. Tyto informace získal deník od osob, které mají ‚k těmto přípravám blízko‘. Německý vicekancléř Robert Habeck ale uvedl, že německé společnosti postupují v souladu s režimem sankcí. Stejný režim plateb, tedy v eurech na účet Gazprombank, plánuje podle ČTK také Rakousko.

Agentura Bloomberg 27. dubna uvedla, že deset evropských společností si rublové účty u Gazprombank už otevřelo, ani v jednom případě ale nezmiňuje, o které firmy se jedná. Čtyři společnosti pak podle článku na platby v rublech již přistoupily. Uvedla to i ČT24 na svém twitteru. Informaci měla agentuře Bloomberg předat osoba blízká ruské společnosti Gazprom. Ruská zpravodajská agentura TASS také uvedla, že jednou ze zmíněných čtyř firem je i rakouská společnost OMV. Rakouský kancléř Karl Nehammer to nicméně označil za ruskou propagandu a prohlásil, že Rakousko se i nadále drží společného evropského postupu.

Shrňme, že podle veřejných zdrojů, které byly dostupné 26. dubna 2022, v den výroku Marka Ženíška, bylo Maďarsko jedinou zemí EU, která se proti placení v rublech neohradila a naopak na začátku dubna řekla, že je ochotná v ruské měně za plyn zaplatit, což by bylo v rozporu s uzavřenými kontrakty o dodávkách. 11. dubna však maďarský ministr zahraničí Peter Szijjártó uvedl, že Maďarsko plánuje platit za plyn v eurech a prostřednictvím Gazprombank eura směnit na rubly. Tento postup by podle Szijjárta, ale také podle Evropské komise, byl v souladu s evropskou legislativou a neporušoval by smluvní ustanovení o platbách v eurech.

Poslanec Ženíšek tedy správně uvádí, že Maďarsko prostřednictvím premiéra Orbána potvrdilo, že je ochotné za dodávky plynu platit v rublech. Později ale maďarský ministr zahraničí upřesnil, že by se mělo jednat o platby v eurech na účet Gazprombank. Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o formalitu, toto schéma podle všech zúčastněných stran neodporuje smluvním ani legislativním požadavkům. Protože Marek Ženíšek opomněl zmínit následné upřesnění maďarského postoje, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Den po datu ověřované diskuze pak Financial Times přišly s informacemi, že kromě Maďarska si rublový účet u Gazprombank plánují zřídit i společnosti z jiných států. Agentura Bloomberg ve stejný den napsala, že deset evropských společností si tyto účty založilo a čtyři z nich již jsou ochotné platit přímo v rublech. Jelikož ale tyto informace nebyly k datu výroku dostupné, do našeho hodnocení se nijak nepromítají.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně darovali 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Ukrajinská statistika nicméně nepočítá oficiální vládní podporu, nýbrž jen dárcovské příspěvky českých občanů a společností.

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku v přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika v přehledu zaujímá 11. místo, a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, nacházíme se na 7. místě. Stejné, 7. místo zaujímáme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Česká vládní podpora Ukrajině dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). Kdybychom sečetli tuto vládní pomoc a výše zmiňovanou nevládní podporu v hodnotě 100 milionů dolarů, tj. přibližně 92 milionů eur, dostali bychom celkovou částku ve výši 169 milionů eur. Doplňme nicméně, že ani tato suma by nestačila na to, aby se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci posunula výše než na 10. příčku. Stále by se totiž jednalo o menší částku, než jakou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se s téměř 180 miliony eur umístila na 9. místě.

Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo co do pomoci od občanů a firem. Byť je pojem „čelní“ země subjektivní, lze skutečně tvrdit, že česká podpora Ukrajině patří k těm nejvýznamnějším, a proto výrok poslance Metnara hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že podle veřejně dostupných informací o jednotlivých dodávkách, které vláda zveřejnila před 26. dubnem, Česká republika Ukrajině poskytla darem zdravotnický a vojenský materiál a techniku v hodnotě přibližně 1,5 miliardy korun (viz níže). V pátek 29. dubna nicméně Jana Zechmeisterová z tiskového oddělení Ministerstva obrany pro ČTK potvrdila, že „hodnota vojenské pomoci Ukrajině činí (…) téměř tři miliardy korun“, jak ve výroku uvádí poslanec Marek Ženíšek. Dodejme, že resort obrany již delší dobu nezveřejňuje, jaký přesně vojenský materiál Ukrajině posílá.

Podrobnější informace o pomoci Ukrajině Ministerstvo obrany sdělovalo především v době před začátkem ruské invaze a těsně po jejím zahájení. Na konci ledna 2022 česká vláda uvedla, že schválila, aby bylo Ukrajině darováno celkem 4 tisíce dělostřeleckých granátů v hodnotě 36,6 mil. Kč. Konkrétně to byly granáty ráže 152 milimetrů. Zmiňme, že je česká armáda používá jako munici do starších houfnic, které v budoucnu plánuje nahradit modernějším typem, do nichž se používá standardizovaná munice NATO ráže 155 milimetrů. 

26. února pak vláda ČR schválila další dar, tentokráte v hodnotě 188,1 milionů Kč. Tvořily ho především ruční palné zbraně a munice. Součástí daru bylo například 5 tisíc útočných pušek, 2 tisíce samopalů či 3 tisíce kulometů.

O den později vláda oznámila, že rozhodla o daru ve výši 400 milionů Kč. Tentokrát ovšem ministryně obrany Jana Černochová odmítla z bezpečnostních důvodů specifikovat, jaký vojenský materiál chce darovat. Premiér Fiala pouze uvedl, že o tento materiál požádal přímo ukrajinský prezident a že to nebudou lehké zbraně jako v předešlém případě.

2. března byla schválena další materiální pomoc v hodnotě 21 mil. Kč, tentokrát zdravotnický materiál ze zásob Armády České republiky. Konkrétně byly odeslány batohy pro bojové záchranáře, lékárničky, záchranářská nosítka, léky, spotřební zdravotnický materiál „pro urgentní medicínu“ a další. 

3. března vláda informovala o dodávce dalšího vojenského vybavení na Ukrajinu v hodnotě 17 mil. Kč. Zbraně, munici a další materiál tehdy darovaly české zbrojařské firmy (Česká zbrojovka, Holík International, DSS a Sellier & Bellot) Ministerstvu obrany, které je poté poslalo přímo na Ukrajinu.

V polovině března ministryně Jana Černochová uvedla, že vláda chystá další dar v hodnotě přibližně 725 mil. Kč. Z bezpečnostních důvodů opět neuvedla, jaký materiál (či technika) to bude.

O zatím poslední vojenské pomoci Ukrajině informovala ministryně Černochová 6. dubna. Její obsah opět nespecifikovala, pouze uvedla, že je to dar v hodnotě 133 mil. Kč. 

Na závěr uveďme, že pokud bychom sečetli hodnotu jednotlivých darů vojenského materiálu, o kterých vláda veřejně informovala před 26. dubnem, dostali bychom celkovou částku 1,52 miliardy korun. Ministerstvo obrany nicméně později skutečně potvrdilo, že celková hodnota materiální pomoci věnované Ukrajině dosahuje téměř tří miliard korun, proto výrok Marka Ženíška hodnotíme jako pravdivý.

První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou se odehrálo 28. února, tedy pátý den ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco obě delegace jednaly v Bělorusku, podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádost o členství v Evropské unii. Další jednání se odehrála 3., 7. a 10. března. 14. března bylo zahájeno další jednání. Během prvního dne tohoto setkání byl představen plán o patnácti bodech, podle kterého by se Ukrajina například vzdala snahy přidat se k NATO a zavázala by se k odmítnutí zahraničních vojenských základen i zbraní na svém území. Výměnou by Rusko souhlasilo s tím, že by Ukrajině ochranu zaručovali někteří spojenci, např. Spojené státy, Velká Británie či Turecko. Podle sdělení Kremlu ze 17. března ani toto jednání nepřineslo dohodu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prohlásil, že Rusko snahu vyjednávat pouze „předstírá“.

28. března Zelenskyj potvrdil, že se Rusko a Ukrajina vrátí k jednacímu stolu. Oznámil, že je Ukrajina ochotna diskutovat o neutralitě, pokud by byla přijata ukrajinským referendem, a diskutovat o východoukrajinském regionu Donbas, ale nepřistoupí k demilitarizaci. Tato jednání v Istanbulu byla zdánlivě doposud nejúspěšnější a také poslední, na kterých se zástupci obou zemí setkali osobně. Obě strany se zde shodly na několika bodech. Ukrajinská delegace přistoupila na možnost neutrality a zřeknutí se žádosti o vstupu do NATO, Rusko pak přislíbilo stažení svých vojáků z oblasti Kyjeva. Spojené státy a NATO ale zpochybnily důvěryhodnost ruských příslibů.

7. dubna Moskva prohlásila, že jednání postupují pomalu kvůli obviněním, podle kterých se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů. 12. dubna se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil ke stavu mírových jednání a řekl, že jsou ve slepé uličce poté, co se podle něj Ukrajina odchýlila od dohod z Istanbulu. 23. dubna řekl Zelenskyj na tiskové konferenci, která se konala v kyjevském metru, že to, zda se budou odehrávat další mírová jednání, záleží na Putinovi. Prohlásil, že se s ním nebojí setkat osobně, pakliže to bude znamenat diplomatické ukončení války na Ukrajině.

26. dubna odcestoval generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres do Moskvy, kde se sešel s Putinem. Guterres prohlásil, že stále doufá v mírová jednání a jejich potenciál ukončit konflikt. Putin zopakoval svá dřívější slova a řekl, že jednání byla zmařena obviněním ze „zvěrstev,“ kterých se měli dopustit ruští vojáci ve městě Buča. Podle deníku The Guardian Rusko taktéž odmítlo ukrajinskou nabídku setkání v Mariupolu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ale řekl, že Rusko má i nadále zájem na diplomatickém ukončení konfliktu.

Vzhledem ke stavu mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem tak můžeme označit tvrzení Lubomíra Metnara za pravdivé. Od doby, kdy bylo město Buča na začátku dubna osvobozeno a na veřejnost se dostaly zprávy a obrázky zločinů ruských vojáků, se obě strany u jednacího stolu nesešly.

V roce 2014 bylo v reakci na okupaci Krymu v rozhodnutí (.pdf, str. 2) Rady EU uvaleno embargo na přímý i nepřímý prodej, dodávky, převod a export zbraní ze států EU do Ruské federace. Zákaz se týkal i souvisejícího zbrojního materiálu všech kategorií včetně „zbraní a střeliva, vojenských vozidel a vojenského vybavení, polovojenského vybavení“ a náhradních dílů k nim. Embargo platilo pro občany členských zemí EU a uvedený materiál nemohl být Rusku poskytován ani z území členských států nebo za použití plavidel či letadel pod vlajkou členských zemí. Nezáleželo přitom na tom, jestli zboží pochází přímo z území států EU, či odjinud.

Fakticky však od roku 2014 k úplnému zastavení vývozu zbraní a ostatního vojenského materiálu do Ruska nedošlo. Například Německo totiž využilo mezeru, která umožňovala do Ruska exportovat tzv. zboží dvojího užití. Tedy zboží, které je vyráběno primárně pro civilní použití, vzhledem k jeho charakteru a vlastnostem ho lze ale využít i pro vojenské účely. Ruská federace se v tomto případě zavázala k čistě civilnímu využití.

Francie poté využila možnosti naplnit smlouvy dojednané před rokem 2014, kdy Rada rozhodnutí o embargu vydala. Podle informací, které zveřejnil britský deník The Telegraph, bylo z Francie do Ruska zasláno vybavení jako bomby, rakety, torpéda, naváděcí systémy pro stíhačky a vrtulníky nebo infračervené kamery.

Mezi země, které do Ruské federace vyvážely zbraně a vojenský materiál po uvalení embarga, patří i Česká republika.

I přes nespecifikovatelný počet „mnoho“, který uvedl poslanec Bartošek, lze na základě dat hodnotit jeho výrok jako pravdivý. Francie a Německo totiž skutečně navzdory embargu patří od roku 2014 mezi hlavní evropské vývozce zbraní a vojenského vybavení do Ruské federace. Hodnota jimi vyvezeného materiálu přitom několikanásobně převyšuje vývoz ostatních států EU.

Předně uveďme, že poslanec Bžoch mluví o plánech Evropské unie na snižování energetické závislosti na Rusku. V rozhovoru dodává, že by podle něj měla Česká republika závislost na ruských surovinách ukončit dříve než před zmiňovanými lety 2027 či 2030.

Poukazuje tak na plán REPowerEU, jehož nástin představila 8. března Evropská komise. Jeho cílem je zbavit Evropu závislosti na ruských fosilních palivech „v dostatečném předstihu před rokem 2030“ a snížit do konce roku 2022 poptávku EU po ruském plynu o dvě třetiny. 10. března poté předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla (.pdf, str. 2–3), že v květnu 2022 Komise předloží plán, podle něhož by mělo postupně dojít k ukončení odběru zemního plynu, ropy a uhlí z Ruska nejpozději do konce roku 2027. 

Podle Komise si vývoj energetických trhů a zejména drastická změna v evropské bezpečnostní situaci žádají zrychlení přechodu na energii z udržitelných zdrojů a také energetickou nezávislost Evropy. Projekt RePowerEU Evropská komise koncipuje tak, aby zvýšil odolnost a efektivitu energetického systému EU. 

Komise tento plán staví na dvou pilířích. Prvním z nich je diverzifikace dodávek zemního plynu, kdy by mělo dojít ke zvýšení dovozu zkapalněného zemního plynu a plynu od neruských dodavatelů a k většímu využívání biometanu či vodíku. Druhým pilířem je poté rychlejší snižování závislosti na fosilních palivech – například zvyšováním energetické účinnosti a větším využíváním obnovitelných zdrojů. Doplňme, že plán se zaměřuje například i na dekarbonizaci průmyslu či na udržení maloobchodních cen energií pod kontrolou.

Podle informací Evropské komise z března 2022 Evropa importuje 90 % své spotřeby plynu, z toho 45 % z Ruska. Dále také z Ruska odebírá 27 % celkové dovážené ropy a 46 % dováženého uhlí (.pdf, str. 1). Prozatím tedy Rusko dovozu plynu do EU výrazně dominovalo.

Evropská unie tedy prostřednictvím Evropské komise skutečně připravuje plány, podle nichž by mělo dojít k ukončení dodávek energetických surovin z Ruska do konce roku 2030. Později představitelé Komise hovořili o roku 2027. Vzhledem k uvedeným informacím hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na začátek uveďme, že zde Jan Bartošek reagoval na otázku, která se týkala návštěvy ministryně Černochové v USA a s tím související vládní nákupy vojenské techniky a obrannou dohodu s USA. Bartošek ve své odpovědi výslovně neuvádí, jestli hovoří o vládní podpoře, nebo o podpoře jednotlivců a filantropů z řad občanů. Proto se v rámci našeho hodnocení zaměříme na podporu, která zahrnuje vládní i nevládní pomoc.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně se jedná o 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Tato statistika ovšem zahrnuje dárcovské příspěvky z řad českých občanů či od českých společností, nikoli oficiální vládní podporu. 

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku ve svém přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika se nachází na 11. místě a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, tak se umístíme na 7. místě. Na stejném 7. místě se nacházíme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Kdybychom sečetli vládní a nevládní pomoc, neposunula by se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci na vyšší než 10. příčku. Česká vládní podpora Ukrajině totiž dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). I kdybychom k této částce přičetli 100 milionů dolarů od českých občanů a firem, tedy přibližně 92 milionů eur, činila by celková částka 169 milionů eur. Stále by se tak jednalo o menší sumu, než kterou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se umístila na 9. místě s téměř 180 miliony eur.

Složitější je situace v případě přepočtu na procenta HDP. Známe totiž pouze přibližné částky pomoci od občanů a firem, a to jen pro Česko, Spojené království, Nizozemsko a USA; čísla pro ostatní státy však ukrajinské Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti nezveřejnilo. Po sečtení této a vládní pomoci by se ČR sice v žebříčku, který vyjadřuje celkovou pomoc v přepočtu na % HDP (.xlsx), posunula na třetí místo, ale toto pořadí by se mohlo změnit po započítání nevládní pomoci i u ostatních států. Jelikož nemáme k dispozici potřebná data, nemůžeme jednotlivé pořadí států včetně ČR určit.

Na závěr shrňme, že Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo pomocí od občanů a firem, nicméně ta nezahrnuje „dodávky zbraní“, které Jan Bartošek ve výroku zmiňuje. Nemůžeme přesně určit výsledné pořadí ČR při sečtení uváděné vládní a nevládní pomoci, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.