Ve svém volebním programu (.pdf, str. 17) pro parlamentní volby 2013 ČSSD definovala svou daňovou politiku jako „spravedlivou“. V jejím rámci se měla zvýšit daň z příjmů právnických osob o 1–2 %. Daň z příjmu fyzických osob měla být progresivní se dvěma sazbami (15 % a 27,5 %), oddělujícími v hrubé mzdě příjmy pod a nad 100 000 Kč. Zvýšen měl být podíl majetkových daní (mezi ně patří darovací, dědická, silniční, daň z nemovitých věcí).

Daň z hazardu měla být určena na 21–22 %, naopak neměla se zvyšovat daň z přidané hodnoty. Obecně tedy ČSSD skutečně chtěla řadu daní zvyšovat, není ovšem pravdou, že by chtěla zvýšit VEŠKERÉ daně. Chtěla zachovat výši sazeb DPH, které tvoří v daňovém inkasu nejvyšší položku a vytvořit 2. sníženou sazbu pro některé komodity.

K DPH pak ČSSD uvádí:

„Na rozdíl od pravicových stran nebudeme zvyšovat daň z přidané hodnoty, a zdražovat tak lidem život. Budeme hledat dohodu s Evropskou komisí buď pro vytvoření třetí sazby, nebo osvobození některých položek, především pak léků a knih, od této daně.“

Dále chtěla ČSSD měnit daně z příjmu fyzických osob tak, že by se prohloubila daňová progrese. Lidé se mzdou do 100 tisíc korun měsíčně by dále platili 15 % ze superhrubé mzdy, vysokopříjmovým by se sazba měnila na 27,5 %. Zde by tedy k navýšení došlo jen u lidí s vyššími příjmy, plošné zvýšení ČSSD nenavrhovala.

Volební program (.pdf, str. 4) KDU-ČSL hovořil o obnově společného zdanění manželů a tvorbě tří sazeb daně z příjmu fyzických osob, a to 12 %, 20 % a 28 % z hrubé mzdy. Lidovci chtěli také snížit DPH.

Ve volebním programu ANO je napsáno, že „další zvyšování daní je nepřípustné“. U daní z příjmu právnických osob je cílem ponechat sazbu 19 %. Zásadním bodem pro ANO je nezvyšovat daňovou zátěž.

V koaliční smlouvě nynější vlády se píše: „Nebudeme provádět žádné změny v daňových předpisech, které by měnily výše zdanění v roce 2014.“ Dále koalice chtěla usilovat o obnovení slevy na dani pro pracující důchodce a také o zvýšení zdanění hazardu (str. 11).

Daně byly jedním z vážných témat koaliční smlouvy. Dle ČT24 si nakonec hnutí ANO „prosadilo, že se nebudou zvyšovat daně“. Také server Novinky.cz hovořil o hnutí ANO jako tom, kdo trval na nezvyšování daní, naopak ČSSD nárůst požadovala.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť sociální demokraté sice růst některých daní měli ve svém programu a prosazovali jej také po volbách, nešlo ovšem o veškeré daně, jak Faltýnek uvádí.

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.