Jednací řády územně samosprávných celků se liší v každém kraji. Obecně se dá říci, že je rozprava regulováno přísněji, než je tomu v případě Poslanecké sněmovny. To hlavně z důvodu, že je možné odhlasovat její ukončení navzdory tomu, že by chtěli zastupitelé stále vystupovat.

Jednací řád vydává příslušné zastupitelstvo na základě zákona o obcích a zákona o krajích. Vzhledem k této skutečnosti se od sebe mohou jednotlivé jednací řády lišit.

Uvádíme několik příkladů úpravy jednacích řádů krajských zastupitelstev:

Jednací řád Středočeského kraje např. stanovuje v čl. 11 odst. 9 dvouminutové omezení u faktické poznámky a odpovědi na ni. Předsedovi klubu, členu Rady a řečníkovi, pověřenému přednést k věci stanovisko politického klubu je uděleno slovo kdykoliv o to požádá. Dle čl. 11 odst. 11 se může zastupitelstvo usnést na časovém omezení rozpravy (to však neplatí pro předkladatele nebo zastupitele přednášejícího stanovisko Klubu) a dle odst. 12 tohoto článku může být při překročení doby řečníkovi odnímáno slovo.

JŘ Pardubického kraje omezuje také počet vystoupení na dvě (netýká se faktických poznámek) a pokud se zastupitelstvo neusnese na jiné době, činí maximální doba vystoupení pět minut a dvě minuty u faktických poznámek.

JŘ Moravskoslezského kraje v čl. 6 omezuje délku vystoupení na pět minut, avšak na jeho žádost může být tato lhůta prodloužena. Zastupitelstvo se může usnést na maximálním počtu vystoupení jednotlivce k projednávané věci.

JŘ Jihočeského kraje (.pdf) v čl. 6 odst. 4 umožňuje zastupitelstvu omezit dobu vystoupení a při překročení této doby může předsedající dle čl. 6 odst. 1 slovo odejmout. Faktickou či technickou poznámku může přednést zastupitel kdykoliv o to požádá, avšak nesmí být delší než 1 minuta.

JŘ Ústeckého kraje (.pdf) v čl. 11 omezuje délku vystoupení na 10 minut a zastupitelstvo se může usnést na omezení počtu vystoupení nebo jeho doby. Pokud řečník nemluví k věci, může mu být slovo odejmuto.

Pokud jde o JŘ zastupitelstva hlavního města Prahy (.pdf), ten v čl. 10 umožňuje usnést se na omezení řečnické doby na 5 minut a omezení počtu výstupů k dané věci na dva (netýká se předkladatele). Pokud řečník nemluví k věci nebo překračuje dobu, může mu být slovo odejmuto. Délka faktické poznámky je standardně omezena na 2 minuty. Předseda klubu může žádat během rozpravy nebo před hlasováním o přestávku v max. délce 10 minut. Rozpravu je dle čl. 13 odst. 3 možné hlasováním přerušit, pokud to navrhne předseda klubu. Pokud přerušení navrhnou dva předsedové klubů, přerušuje se rozprava bez hlasování. Předsedající však určí lhůtu, do kdy mu kluby předloží své stanovisko k návrhu. Dle čl. 14 odst. 2 je možní rozpravu ukončit na návrh člena zastupitelstva, kdy vystoupit následně mohou pouze ti, jež se přihlásili před podáním tohoto návrhu na ukončení.

Pokud jde o jednací řád Poslanecké sněmovny, ten také využívá klasického nástroje bránícího obstrukcím – umožňuje omezit řečnickou dobu na 10 minut a počet vystoupení omezit na dvě. Délka faktické poznámky je v PS omezena na dvě minuty.

V případě poslanců, senátorů a členů vlády pak musí být uděleno slovo na zastupitelstvech kdykoliv o to požádá. Pokud dojde k situaci, že je jedna osoba současně zastupitelem a poslancem, senátorem či členem vlády, měla by mít tato osoba z titulu své funkce právo vystoupit kdykoliv.

Hlavní rozdíl mezi kraji a sněmovnou pak spočívá v podmínkách, za nichž je možné ukončit rozpravu a přejít k hlasování. V krajských jednacích řádech je narozdíl od jednacího řádu Poslanecké sněmovny možné na návrh zastupitele hlasovat o ukončení rozpravy, kdy možnost vyjádřit se je ponechána pouze osobám, které se stihly přihlásit před podáním návrhu na ukončení rozpravy. V Poslanecké sněmovně lze rozpravu ukončit pouze, pokud již není nikdo přihlášen.

Jednací řád Středočeského kraje umožňuje obstruovat např. pomocí opakovaných vystoupení předsedů klubu, kterým musí být uděleno slovo. To je další z oblíbených metod českých poslanců.

V případě všech zastupitelstev pak mají právo na nich vystupovat i občané daného kraje či obce, čímž může také v případě jejich většího počtu vést k podstatnému omezení akceschopnosti zastupitelstva.

Jednací řády obecních zastupitelstev pak vzhledem k počtu obcí v České republice skýtají podmínky k ještě větší rozmanitosti jejich úpravy.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

Evropská unie (EU) má vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, jak však píše server Euroskop: „V rámci SZBP nemůže EU přijímat žádná legislativní opatření. To znamená, že se všechna rozhodnutí vztahují pouze ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost.“

Navíc je nutné dodat, že rozhodnutí, která jsou činěna v Radě EU na základě strategických cílů určených Evropskou radou, vyžadují jednomyslnost. Nemůže se tak stát, že by otázka zahraniční politiky byla protlačena proti vůli členského státu. Pouze aspekty rozhodnutí lze rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou (55 % hlasů zemí EU představujících nejméně 65 % obyvatel EU). A i „v případě, že členský stát odmítá rozhodnutí spadající pod rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout a prohlásí ho za oblast státního zájmu, může přijetí rozhodnutí zablokovat.“ (Parlamentní institut, .pdf., s. 10)

Česká republika tak sice je na jednu stranu součástí spolurozhodování o společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice, na druhou však krom politického tlaku neexistuje nic, co by jí bránilo ve vlastní samostatné zahraniční politice i v rámci EU.

Pokud jde o společnou migrační politiku EU, ta je nově upravena v Lisabonské smlouvě a jejím cílem je účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Mj. se však můžeme dočíst i to, že „nedotčena zůstávají práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí, kteří k nim přicházejí s cílem hledat práci.“

Ne každý imigrant je však migrantem ekonomickým (o rozdílu pojmů si můžete přečíst v naší Abecedě migrace.) K tomuto tématu Lisabonská smlouva např. hovoří o budování společného evropského azylového systému, kdy „umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci s EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.“ V tomto případě by ale i odchod z EU neznamenal možnost úplného odmítání uprchlíků/azylantů. Tato otázka je totiž upravena v rámci mezinárodních smluv, jako je např. Mezinárodní úmluva o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) či Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf).

Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, Česká republika má i bez odchodu z EU samostatnou zahraniční politiku. Taktéž není pravda, že samotný akt vystoupení z EU by vedl k možnosti odmítnout přijímat všechny druhů imigrantů.

Premiéru Sobotkovi dáváme zapravdu. Česko je jednou z prvních zemí, která má zákon upravující kybernetickou bezpečnost.

Seznam zemí, které ve své legislativě obsahují zákon o kybernetické bezpečnosti, vede výzkumné centrum NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. Z jejich dat vyplývá, že v současné době jde pouze o Českou republiku, Německo, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Srbsko a Pákistán.

V Česku vstoupil zákon v účinnost dne 1. ledna 2015, v Německu (německy, en fine) pak dne 25. července 2015, v Maďarsku (maďarsky, § 25) 1. července 2013, v Lotyšsku (.doc, anglicky) dokonce už 1. února 2011, v Litvě (.pdf, litevsky) 1. ledna 2015, v Srbsku v roce 2015 (.pdf, srbsky) a v Pákistánu (.pdf, anglicky) v roce 2014. Opravdu jsme tedy mezi prvními 7 zeměmi s takovouto legislativní úpravou.

Dodáváme jen, že neexistence legislativy v některých zemích automaticky neznamená, že by se dané země o kybernetickou bezpečnost nezajímaly. Jak uvádí výše zmíněné výzkumné centrum, velká část států má v této oblasti přinejmenším vytvořenou národní strategii.

Novela §16 zákona 82/2015 Sb (.pdf, str. 10) byla poslanci schválena v únoru 2015, ještě za ministra Marcela Chládka.

Na základě údajů ministerstva financí o čisté pozici ČR vůči rozpočtu EU hodnotíme výrok jako zavádějící.

V roce 2014, ze kterého jsou poslední dostupné údaje, skutečně odvedla ČR do evropského rozpočtu téměř 45 miliard korun (1,6 miliardy eur). Tato částka je nejvyšší od roku 2004. Částky postupně rostou, je tedy pravděpodobné, že v dalších letech tato částka bude podobná. Zároveň však je nutné dodat, že z rozpočtu EU na základě různých dotačních politik přišlo do ČR v tom stejném roce 120 miliard korun (4,4 miliardy eur). Vystoupením z EU by Česká republika patrně přišla i o velkou část těchto peněz.

Česká republika na základě vládního usnesení (.pdf, str. 1) uvolnila pro Řecko 5 milionů z prostředků Ministerstva zahraničních věcí a 5 milionů v rámci realizace Programu Ministerstva vnitra na asistenci uprchlíkům v regionech původu a prevenci velkých migračních pohybů.

Ministr Zaorálek na své zahraniční cestě do Turecka, Makedonie a Řecka v únoru 2016 nabídl Řecku finanční podporu 10 milionů korun. Prostředky mají být použity na pořízení přístrojů k ověřování otisku prstů. Stejnou sumu přitom nabídl i Turecku.

Pro přijetí ústavního zákona je podle čl. 39 odst. 4 Ústavy ČR potřeba dosáhnout v senátu třípětinové většiny přítomných senátorů. Při stoprocentní účasti je tedy potřeba alespoň 49 senátorů. Vládní většina má celkem v senátu 46 senátorů.

Klub ČSSD disponuje 33 mandáty, v klubu KDU-ČSL a nezávislí je 9 senátorů zvolených přímo za lidovce a hnutí ANO má v senátu své 4 zástupce (senátorka Dernerová zastupuje Severočechy.cz).

V senátu k dosažení ústavní většiny se může koalice spolehnout na 5 nezařazených senátorů za Stranu zelených. Tento subjekt dlouhodobě celostátní referendum podporuje, tento návrh měla uvedena i ve svém volebním programu v posledních sněmovních volbách.

V poslanecké sněmovně pak koalici chybí 9 hlasů k prosazení návrhu, sama disponuje 111 mandáty. V minulých obdobích obecné referendum sama předkládala KSČM (2007) a podporovala také návrhy předložené ČSSD (např. 2007 a 2010), dlouhodobě tedy je pro tuto změnu. Referendum má také strana v programu (.pdf - str. 5) pro toto volební období.

Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, jak se jmenovalo dnes již rozpadlé uskupení, kandidovalo ve volbách 2013 s požadavkem na změnu systému na přímou demokracii, kde by právě referenda hrála klíčovou roli. Tedy podpora by šla čekat i od obou nástupnických stran, je ovšem otázkou, zda předložený vládní návrh nebude z pohledu stran Úsvit a SPD nedostatečný. Jak totiž uvádíme v jednom z dalších odůvodnění, zákon předložený vládní koalicí vymezuje okruh otázek a také zavádí poměrně významnou hranici pro účast/platnost referenda.

Nicméně i případná podpora ze strany KSČM bude koalici stačit na prosazení zákona v Poslanecké sněmovně.

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.