Jak je patrné ze záznamů o hlasování v předchozím výroku předsedy Stanjury, všechny zmíněné body byly skutečně přijaty hlasy poslanců vládní koalice, resp. bez jejich podpory by nebyly přijaty. Výrok tady hodnotíme jako pravdivý.

Dohoda mezi Tureckem a EU opravdu začíná platit v den vysílání pořadu, tedy 20. 3., a obsahuje část o navracení uprchlíků.

Navracení se podle oficiálního prohlášení (čj) týká těch uprchlíků, kteří se do Řecka dostanou z Turecka. „Všichni noví nelegální migranti vstupující od 20. března 2016 na řecké ostrovy z Turecka budou navráceni do Turecka. Navracení bude probíhat plně v souladu s unijním a mezinárodním právem, čímž bude vyloučeno jakékoli hromadné vyhošťování. Všichni migranti budou chráněni v souladu s příslušnými mezinárodními normami a bude dodržována zásada non-refoulement(podle OSN nenavracení nebo vyhoštění lidí do zemí, ve kterých jim hrozí nebezpečí, pozn. Demagog.cz). Půjde o dočasné a mimořádné opatření, které je nezbytné k tomu, aby skončilo utrpení lidí a byl obnoven veřejný pořádek. Migranti vstupující na řecké ostrovy budou řádně zaregistrováni a veškeré žádosti o azyl zpracují řecké orgány individuálně v souladu se směrnicí o azylovém řízení, ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Migranti, kteří o azyl nepožádají nebo jejichž žádost bude v souladu s uvedenou směrnicí shledána nedůvodnou nebo nepřípustnou, budou navráceni do Turecka.“

Česká televize k tomu vysvětluje, že „Pro naprostou většinu migrantů by však měl proces skončit odložením žádosti jako nepřípustné, neboť Turecko bude vnímáno jako „bezpečná třetí země“ či případně proto, že už jsou v Turecku jako uprchlíci přímo registrováni.“

Za každého syrského občana vráceného do Turecka bude jeden syrský občan přesídlen z Turecka do EU, podle kritérií „zranitelnosti vypracovaných OSN“ a „přednost budou mít migranti, kteří do EU dříve nelegálně nevstoupili ani se o nelegální vstup nepokusili“. Tento mechanismus bude případně přehodnocen, pokud dojde k dosažení hranice 72 tisíc přemístěných lidí.

V prohlášení Tomia Okamury je hned několik nepřesností: změna, ke které dochází, se netýká oficiálního názvu země, ale pouze o doplnění databází OSN o jednoslovný ekvivalent Czechia namísto doposud užívaného Czech Republic. Tato změna navíc nemá vliv na probíhající kampaň Czech Tourismu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

"Nesouhlasím s názvem "Czechia". Nechci, aby si naši zemi pletli s Čečenskem. Máme za miliardu koupeno logo Czech Republic.To hodlám prosadit," napsala ministryně na svém twitterovém účtu v reakci na oznámení ministra Zaorálka, že hodlá prosadit používání jednoslovného názvu Czechia.

"To, že CzechTourism při oficiálním označení destinace (grafický symbol) komunikuje výhradně logo Czech Republic: Land of Stories a že tato komunikace v řádu tří let dosáhla 1,1 miliardy korun, beze změny platí,"řekla k tomu mluvčí agentury Czech Tourism Martina Fišerová.

Ministryně pak upřesnila, že se jedná o dotaci, kterou Česká republika v minulosti získala od EU na propagaci a kterou při změně možná Česká republika bude muset vrátit. To však odmítá například i premiér Sobotka, který říká, že pro takovou obavu není důvod.

To nakonec potvrdila i sama Šlechtová v rozhovoru pro aktuálně.cz.

"Pokud by se oficiálně měnil název z Czech Republic na Czechia, byly by tyto peníze skutečně ohrožené. Ale vzhledem k tomu, že jsem se na vládě dozvěděla, že zůstává název Czech Republic, tak nehrozí. (...) CzechTourism má pět let na to, aby dodržel podmínky získání peněz, takže budeme pokračovat v propagaci země s označením Czech Republic. Nic měnit nebudeme, jedeme dál," řekla Šlechtová v rozhovoru.

Co se skutečných vynaložených nákladů týká, v oficiálním materiálu Czech Tourismu, kde vyhodnocují dopad této kampaně, se píše o nákladech ve výši 208,6 milionu korun. Za logo ke kampani (původní Czech Republike a jeho následné přepracování na Czech Republic - Land of Stories) zaplatila agentura 2,5 milionu korun. Šlechtová však ve výše zmíněném rozhovoru odkazuje i na další aktivity, které Czech Tourism zajišťuje, včetně sportovní propagace, o které ve zprávě není řeč.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v minulých obdobích se skutečně podnikaly kroky, které směřovaly k zapojení většího počtu žáků do hlavního vzdělávacího proudu. Tyto snahy se konaly prostřednictvím legislativních předloh i přijímání strategií nelegislativní povahy.

Během fungování Topolánkovy vlády byla přijata novela školského zákona, který předmětný § 16 obsahuje. V důvodové zprávě návrhu (.pdf - str. 19), který byl přijat za ministra Lišky, se uvádí, že zákon především reagoval na absenci zvláštních pravidel pro vzdělávání žáků se středním stupněm mentálního postižení.

Na jaře 2010 (za ministryně Miroslavy Kopicové, vláda Jana Fishera) vznikal Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, na němž pracovala skupina odborníků pod MŠMT. Plán (.pdf) měl být realizován mezi lety 2010 – 2013. Plán byl rovněž zohledněn v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2011 - 2015 (.pdf - str. 57). Pracovní skupina okolo tohoto plánu se nicméně za ministra Dobeše rozpadla.

Po nástupu ministra Petra Fialy se však daná problematika opět dostala na pořad dne. V lednu 2013 představilo ministerstvo materiálHlavní směry strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Ta se odkazuje především na tzv. Bílou knihu z roku 2001, která na str. 58 s potřebou inkluze v českém vzdělávacím systému přímo pracuje. Danou strategii ovšem nestihl Fiala dokončit, neboť v létě 2013 padla Nečasova vláda a nastoupil kabinet Jiřího Rusnoka s ministrem školství Štysem.

Aktuální novela §16 zákona 82/2015 Sb., s platností od 1. 9. 2016, byla poslanci schválena v únoru 2015, ještě za ministra Chládka. V souvislosti s touto novelou se předpokládá realizace Akčního plánu inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018 (.pdf, s. 9), ve kterém jsou specifikovaná opatření na rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a který má uvádět novou legislativu do praxe.

K případu šibenic na pražské demonstraci dne 1. července 2015 existuje oficiální vyjádření ministra Chovance. To je však v právním hodnocení velmi zdrženlivé, o přestupcích nebo trestném činu nepadlo slovo.

Jiné bylo ale vyjádření v listopadu 2015, kdy se ministr vyslovil, že pokud doprovázely šibenice nenávistné projevy nebo hesla, šlo by de facto o trestný čin.

Vzhledem k zákonnému vymezení kompetencí je však výrok Milana Chovance přinejmenším problematický. Vliv ministra vnitra na práci policie je totiž značně omezený. Prvotní práce policie spadá pod fázi prověřování (§ 158an trestního řádu.) Tato fáze v případě, že situace nesvědčí o spáchání trestného činu, může být skončena odevzdáním věci orgánu příslušnému k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu (dle § 159a odst. 1 písm. a).

Ministerstvo vnitra se však z vlastní iniciativy obrátilo na Prahu 1 s podezřením ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a pro podezření z porušení shromažďovacího zákona.Úřad městské části Praha 1 ale makety šibenic za přestupek nepovažuje. Ministr Chovanec toto rozhodnutí neakceptoval a okamžitě reagoval v tom smyslu, že po prostudování materiálu se odvolá, bude-li to na místě. Později své odhodlání odvolat se potvrdil. Toto však nelze kvalifikovat jako snahu přispět policii k posouzení případu jako přestupek či trestný čin.

Ministr vnitra totiž ani fakticky nemá nástroj, který by mu toto umožňoval. Pokud by policisté nesprávně situaci nepředali k řešení jako přestupek, nezahájili trestní stíhání za trestný čin, případně by situaci neřešili vůbec, šlo by o porušení jejich zákonných povinností, což by však řešila Generální inspekce bezpečnostních sborů. Je možné, že ministr vnitra apeloval na policii k řádnému prošetření. Jelikož vedení fáze prověřování je však ve výlučné gesci policie a státního zastupitelství, jak objasňuje § 158 trestního řádu, není přímé vedení těchto orgánů možné. Bylo by nezákonným zásahem do jejich činnosti, kdyby se řídili pokyny ministra vnitra a nikoli zákonem.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť ministr se sice v tomto směru vyjádřil, nemohlo to však mít vliv na posouzení a právním hodnocení případu.

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Je přinejmenším zavádějící říct, že časopis Přítomnost vycházel (tedy opakovaně) ve dvou vydáních. Nedělo se tak totiž pravidelně. To, jak prvorepubliková cenzura fungovala, popisuje Petr Píša, literární historik z Akademie věd ČR, v Lidových novinách z 27. února 2016.

"Od roku 1924 do poloviny září 1938 bylo zkonfiskováno jen 11 čísel týdeníku - což představuje zlomek například oproti komunistickému časopisu pro ženy Rozsevačka, u které za 13 let vydávání registrujeme na dvě stovky cenzurních zákazů," píše Píša a dodává, že důvody těchto zásahů u Přítomnosti byly poměrně rozmanité, ať už kvůli karikaturám, které byly údajně rouháním se vůči bohu či kvůli článku kritizujícímu ostrý postup vlády vůči slovenským autonomistům.

Kvůli Peroutkovým článkům zasahovala podle Píši prvorepubliková cenzura třikrát - na podzim roku 1933, kdy Peroutka kritizoval zostřený cenzurní kurs úřadů, a 16. března 1938 kvůli Peroutkově článku "Anschluss - ce n'est pas la guerre", ve kterém podle cenzury hanobí národ. Třetí zásah cenzruy se týkal článku "Československo není Rakousko" z května 1938.

Pokud se zaměříme přímo na zmíněnou citaci, Ústav pro českou literaturu AV se vyjádřil i k tomuto. Vyhledal verzi vydanou před cenzurou, ve které je podobně znějící pasáž obsažena. Pro srovnání tuto stránku předkládáme, jde o zmíněné vydání z 16. března 1938 a autorem článku je Ferdinand Peroutka.

Ani v této necenzurované verzi však nenajdeme větu: „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Relevantní pasáž zní takto: „I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom je neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem ještě nelekejme: žádnému ani úplnému ani částečnému geniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů a lidí po svobodě a důstojnosti.“

Zásah cenzury byl přiznána časopisem Přítomnost tak, že vydání vyšlo znovu, tentokrát v následující podobě. Jde o stejnou stranu stejného vydání ze stejného data, obsaženou mj. v internetovém archivu časopisu přítomnost (str. 162.)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Jednak není pravdou, že časopis by cíleně vycházel ve dvou vydáních, ač se to během 14 let několikrát stalo. Stěžejním ovšem je, že neřekl, že „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Prezident ve svém vyjádření používá citaci, která je ve skutečnosti ovšem dezinterpretací Peroutkových slov a samostatně ani v kontextu článku není pravdivá.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

Česká republika byla vnímána jako země zdrženlivá při řešení migrační krize zejména v souvislosti s přijímáním uprchlických kvót a uprchlíků. O tomto informovala řada médií, za všechny New York Times nebo Prague Post.

Iniciativu pak Česká republika projevila svoláním mimořádného summitu V4 do Prahy, kde měla vystoupit s alternativním plánem pro řešení migrační krize. Na tomto summitu přijaly země V4 společné prohlášení k migrac i (.pdf).

V tomto prohlášení jsou obsaženy např. tyto body:

• "Předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny vyzývají k dosažení pokroku zejména ve dvou oblastech: zaprvé k urychlenému přijetí pozice Rady k “Evropské pohraniční a pobřežní stráži” za nizozemského předsednictví zachovávající patřičnou rovnováhu mezi pravomocemi EU a suverénními kompetencemi členských států; zadruhé k dosažení rychlých a přesvědčivých výsledků při provádění Společného akčního plánu Evropská unie - Turecko. V tomto ohledu je úloha Turecka, pokud jde o zastavení migračních toků a boj proti obchodování s lidmi, klíčová."

• "Myšlenka vytvoření alternativního podpůrného plánu pro západobalkánskou migrační trasu vzešla z lednové výměny dopisů mezi předsedou vlády Slovinské republiky a předsedou Evropské komise. V reakci na tuto korespondenci předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny plně sdílejí názor, že by alternativní podpůrný plán měl vycházet z existujících rámců unijní a bilaterální spolupráce a měl by využívat nástroje a agentury Evropské unie, včetně FRONTEXu. Součástí tohoto plánu by mělo být, v případech, kdy je to nezbytné, také efektivnější sdílení relevantních informací, jakými jsou data obdržená z databáze EURODAC, se třetími zeměmi. Provedení takového plánu bude vyžadovat aktivní zapojení všech dotčených zemí a institucí a předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny potvrzují svou připravenost aktivně se na tomto úsilí podílet. Ve snaze usnadnit implementaci příslušných opatření předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny deklarují svou ochotu poskytnout obecně těm zemím západního Balkánu, které jsou nejvíce vystaveny masivnímu přílivu migrantů, náležité prostředky praktické podpory, a to na základě jejich skutečných potřeb."

O výstupu z tohoto setkání, tedy snahu o prosazení záložního plánu k migrační krizi, informovala také zahraniční média, za všechny uveďme Politico.

Na summitu v Bruselu se 17. února probírala 2 velká témata. Jednak migrační krize a pak také tzv. Brexit. Země V4 (zejména Maďarsko) se dostalo do konfliktu s italským premiérem Renzim, který zopakoval spojení čerpání fondů s EU s přijímáním uprchlíků (upozorňujeme, že toto není podle evropských pravidel možné). O tomto informoval ve své online reportáži server Aktuálně.cz.

Na adresu záložního plánu zemí V4, pak prohlásil Donald Tusk, ženení čas na plány A, B nebo C.