Přehled ověřených výroků

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Výrok je neověřitelný, jelikož nebylo možné dohledat město, kde by figuroval výhradně soukromý dopravce. Existují sice příklady obcí, v nichž vedle sebe paralelně funguje veřejná a soukromá doprava, nicméně příklad, kdy by přeprava lidí spadala výhradně do privátních rukou, jsme nenalezli.

Dle serveru Mises je veřejná doprava zprostředkovávána soukromým dopravce např. v Hong Kongu, kde největším autobusovým dopravcem je společnost KMB (Kowloon Motor Buses), případně na západním pobřeží Turecka. V českém prostředí zajišťuje provoz veřejné linkové autobusové dopravy v některých regionech např. soukromá firma ICOM, a. s.

Tomio Okamura byl doposud jediným politikem, který se vzdal mandátu senátora ve prospěch mandátu poslance, v důsledku čehož byly vypsány doplňovací volby, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dodejme ale, že dle Ústavy čl. 21 se Okamura funkce senátora, pokud se chtěl stát sněmovním poslancem, vzdát musel, jelikož Ústava stanoví, že "nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu".

Dalšími politiky, kteří nedokončili celé období mandátu senátora, byli: Václav Benda z důvodu úmrtí v roce 1999, Pavel Rychetský a Dagmar Lastovecká v důsledku jejich jmenování soudci Ústavního soudu v roce 2003, Josef Zielienec a Vladimír Železný z důvodu jejich zvolení poslanci Evropského parlamentu v roce 2004 (viz seznam doplňovacích voleb), Petr Skála, který odstoupil ze zdravotních důvodů v roce 2007, a Jiří Dienstbier st. z důvodu úmrtí v roce 2011.

Je pravda, že v některých obcích byly herny zakázány (jedná se např. o Blansko, Bohumín či třiadvacet městských částí v Brně).

Ústavní soud opakovaně judikoval (dříve zde), že obce mají právo hazard regulovat dle vlastního uvážení. V nálezu Ústavního soudu Pl. 6/13 v bodu 43 soud uvádí: „Za legitimní cíl napadené úpravy nelze konečně považovat ani údajné obavy státu z hrozících arbitrážních sporů. Tvrzení, podle něhož by rušení (či změna) vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů mohlo vyústit v zahájení sporů podle mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic, není nijak podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Navíc je třeba připomenout, že pokud by se mělo jednat o arbitráže zahájené podle mezinárodních smluv na ochranu investic, mohli by řízení iniciovat toliko zahraniční provozovatelé, což je však s ohledem na ustanovení § 4 odst. 4 loterijního zákona (loterie může provozovat pouze společnost se sídlem v ČR – poznámka Demagog.cz)vyloučeno“. To, že státu nehrozí arbitráže tvrdí mj. i Transparency International.

I přesto prezident Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů a dalších her Petr Vrzáň tvrdil: „Je tady ústavou garantováno právo na ochranu investic, tudíž určitě vzneseme nároky za majetkové škody“. O den později, 12. dubna 2013, se k němu připojil také majitel loterijní společnosti Synot, Ivo Valenta: „My jsme měli desetileté licence a budeme usilovat o to, abychom je měli nadále, abychom se soudně těchto licencí domohli zpátky. Pokud nebude vyhnutí a ty dopady na naše společnosti by byly likvidační, tak se budeme určitě soudit v rámci České republiky, a pokud to nepomůže, pak budeme chtít zahájit soudní řízení i přes Brusel a budeme se domáhat svých práv“.

Navzdory těmto proklamacím zástupců loterijního průmyslu není evidována žádná arbitráž vedená proti České republice v důsledku regulace hazardu.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů není možné dohledat a ověřit hned několik částí výroku Martina Zrzaveckého.

Nové depo Plzeňských městských dopravních podniků (dále jen PMDP) za více než 1,2 miliardy se slavnostně otevřelo 29. srpna 2014. Dopravní podniky jsou společností stoprocentně ovládanou Plzní.

Podle rozpočtu města na letošní rok jde do PMDP celkem 791 milionů. Tento rozpočet (.pdf – str. 36) také dokládá, že za poslední 3 roky transfer města do Dopravních podniků postupně roste. Ve výhledu na další 3 roky je růst nákladů přítomen také a mezi rokem 2014 a 2015 dokonce znatelně, o zhruba 8,5 procenta. Jde o celkový transfer města vůči svým Dopravním podnikům, v této částce ono snížení o 36 milionů nebude započítáno.

Na straně 27 rozpočtu je ke splácení depa uvedeno (město jej bude splácet 29 let): " Od roku 2015 zapracován v rámci kapitálových výdajů poprvé vklad do základního jmění PMDP, a.s. v souvislosti s realizací technické základny, který se bude opakovatkaždoročně po dobu realizace PPP projektu Technická základna PMDP ". Tento vklad do základního jmění je dohledatelný na straně 45 rozpočtu, kdy pro rok 2015 půjde o cca 57 milionů a pro roky 2016–17 o cca 98 milionů.

Samotnou smlouvu (a klauzuli o růstu nákladů maximálně do výše inflace) se nám nepodařilo z veřejně dostupných zdrojů dohledat, tudíž není možné tuto skutečnosti potvrdit/vyvrátit.

Pokud se podíváme přímo na údaje z výročních zpráv PMDP, vzhledem k podstatě výroku (tedy nové technické základně) můžeme porovnávat zejména výdaje podniku na opravy a udržování (struktura výdajů ve výročních zprávách nepracuje s jednotným pojmem provozní náklady – nicméně do nich bychom mohli zahrnovat také mzdy zaměstnanců, náklady na sociální a zdravotní či pojištění vozů, což vhledem k tomu, že Zrzavecký mluví pouze o depu, by bylo zavádějící).

RokNáklady na opravu a udržování 2010 (.pdf – str. 39) 109 milionů 2011 (.pdf – str. 20) 90 milionů 2012 (.pdf – str. 42) 81 milionů 2013 (.pdf – str. 41) 146 milionů

Na základě dostupných vyjádření zainteresovaných politiků hodnotíme výrok jako pravdivý. Ministr vnitra Milan Chovanec k novému vývoji v procesu přijetí zákona o státní službě uvedl: "Teď se to (příprava služebního zákona - pozn. Demagog.CZ) rozhodnutím a politickou dohodou vrátilo na vnitro a my jsme připraveni ten úkol splnit ve prospěch státu. Jiný úkol jsem nedostal, takže ho prostě splním." Přesun legislativních prací na Ministerstvo vnitra potvrdil na tiskové konferenci také Jiří Dienstbier (viz 23. minutu záznamu TK zde), který přípravu zákona doposud zaštiťoval.

Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší se emisní limity dělí na na obecné a specifické. Obecné limity pro jednotlivé znečišťující látky a jejich skupiny jsou zakotveny v prováděcím právním předpisu − příloze č. 9 vyhlášky o úrovni znečišťování. Ty specifické jsou pro jednotlivé typy zdrojů znečištění (tzv. stacionární zdroje) stanovené buďto touž vyhláškou, nebo je může pro konkrétní zdroj znečištění ustanovit krajský úřad prostřednictvím povolení provozu dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší. Obecné limity se ve vztahu k těmto specifickým limitům používají subsidiárně. Krajský úřad může dle tohoto zákona obecné limity pouze "zpřísnit", tedy nikoliv stanovit je stejné či vyšší, než jak pro daný zdroj udává vyhláška. Zároveň může také rozšířit okruh stacionárních zdrojů, na které se limity vztahují.

Města v tomto ohledu skutečně nemají na výši emisních limitů jakýkoliv vliv, zatímco kraje disponují možností vydat povolení provozu dle § 11 odst. 2 písm. d zákona o ochraně ovzduší a stanovit tak výši limitů nejen pro průmyslové podniky. Tomáš Macura má tedy pravdu.

Předkladatelé novely zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti skutečně upravili § 28 určující příslušnost exekutorů tak, že v nové podobě by měla být založena na principu teritoriality (viz § 28 str. 8 dokumentu.)

Co se týče komparace exekutorské příslušnosti v Evropě, kontaktovali jsme Exekutorskou komoru, která e-mailem potvrdila, že místní příslušnost využívají všechny státy Evropy mimo ČR, Slovensko, Albánii a Nizozemsko.

Výrok poslance Okamury je tedy pravdivý.

Kauzu podrobně popisuje portál Idnes. Společnost Penta v roce 2005 koupila pozemky v blízkosti tehdejšího ruzyňského letiště od Jana Hrnčíře 500 korun za metr čtvereční (ten je původně v roce 2003 odkoupil od Pozemkového fondu). Jednalo se přitom o pozemky, přes které měla vést nová letištní ranvej.

Vláda pak v roce 2008 skutečně přistoupila k privatizaci letiště (na návrh tehdejšího ministra Kalouska), problém ale byl odkup parcel vlastněných Pentou. Pozemky nakonec, přes neúspěšný pokus o vyvlastnění, stát odkoupil v ceně přes 4 miliardy korun za necelých 80 hektarů, tedy v ceně 5 000 Kč za metr čtvereční. Jedná se o rozdíl v hodnotě 3,5 miliardy korun.

Problém výstavby paralelní dráhy podrobně shrnuje Wikipedie. Výstavba na problematických pozemcích skutečně doposud započata nebyla. Podle stránek letiště"v současnosti probíhá výběrové řízení na zpracovatele dokumentace pro územní řízení a následné stavební povolení. Podle aktuálně platného harmonogramu letiště počítá, že by novou dráhu zprovoznilo nejdříve v roce 2020."

Významný průlom v možnosti v České republice hazard regulovat učinil 11.dubna 2013 svým nálezem Ústavní soud - konkrétně jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Vyhověl návrhu města Klatovy, přičemž toto město mělo ve sdružení Brnění partnera, kterému byla dle městského webu za konzultace v oblasti hazardu následně i vyplacena odměna.

Možnost regulovat hazard tak je možná především díky rozhodnutí Ústavního soudu na návrh města Klatovy a následně i měst dalších (např. Židlochovice a Frýdlant nad Ostravicí). K tomuto rozhodnutí ovšem přispěla i angažovanost Brnění o.s., které proti hazardu dlouhodobě bojuje a spolupracovalo v této otázce i s dotčenými městy.

Dalším z příkladů angažovanosti v problematice může být příručka pro obecní samosprávy Hazard ve vaší obci lze konečně regulovat. Ta městům dává návod, jak hazard v té dané obci regulovat.

Na základě těchto příkladů angažmá Brnění v problematice regulace hazardu je výrok hodnocen jako pravdivý.