Přehled ověřených výroků

Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako nepravdivý, neboť žádné referendum nebylo ignorováno a nebyly přijaty dokumenty, proti kterým by občané vyjádřili v referendu nesouhlas. Pokud se zaměříme na Irsko, tak tam proběhla dvě referenda o přijetí Lisabonské smlouvy (v Holandsku se referendum o Lisabonské smlouvě nekonalo). V prvním referendu (.pdf, str. 22) 12. června 2008 Irové podpis Lisabonské smlouvy odmítli. Poté, co byly Irsku přislíbeny záruky a ústupky členskými státy EU, však Irové Lisabonskou smlouvu v druhém referendu 3. října 2009 dobrovolně přijali 61,7 % hlasů.

Odmítavé referendum v Nizozemí zaměňuje Vojtěch FIlip pravděpodobně s ratifikačním procesem Ústavní smlouvy pro Evropu v roce 2005. V Nizozemsku se totiž referendum k Lisabonské smlouvě nekonalo, rozhodnutí bylo přijato pouze představiteli státu. Odmítavá referenda v Holandsku a Francii způsobila svrhnutí schvalovaného dokumentu pod stůl. Nedá se tedy říct, že by hlas občanů byl ignorován.

Číslo 625 tisíc se skutečně ve vztahu k nezaměstnanosti v Česku objevilo. Nestalo se tak ovšem na základě metodiky Eurostatu, ale čísel Úřadu práce. Navíc toto číslo bylo platné k poslednímu únoru, aktuální čísla hovoří pro číslo mnohem menší, a to přibližně 575 tisíc lidí.

Nutno dodat, že Eurostat využívá jinou metodiku výpočtu a jeho čísla se tak pohybují kolem 363 tisíc nezaměstnaných.

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by ministryně Marksová Tominová spekulovala o milionu nezaměstnaných, naopak v nedávném vyjádření uváděla čísla zcela jiná a správná.

Stejný údaj (tedy 625 tisíc) uvedla ministryně práce i v Otázkách Václava Moravce 6. dubna 2014.

Závěrem tedy Eurostat nehovoří o čísle 625 tisíc, toto číslo je navíc již čtvrtrok staré a není doloženo ani "milionové" vyjádření paní Marksové Tominové. Požádali jsme tedy europoslance Ransdorfa o vyjádření a případné doplnění zdrojů, do té doby však výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě aktivity Jana Zahradila v Evropském parlamentu.

Jan Zahradil tvrzení Pavla Teličky vyvracel hned v debatě přímou reakcí zcela po právu. Právě on stál za návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, jehož cílem je vytvoření lepšího a přehlednějšího legislativního prostředí pro podniky, zejména s ohledem na zjednodušení formalit prováděných dovozci některých textilních výrobků.

Cílem také bylo zajistit větší jednotnost pravidel pro dovoz, a to harmonizací pravidel, která upravují dovoz textilních výrobků, s pravidly upravujícími jiné průmyslové zboží, což by mělo zlepšit celkovou provázanost legislativního prostředí v této oblasti.

Tento konkrétní výstup vyvrací tvrzení Pavla Teličky, že nikdo z českých europoslanců neudělal vůbec nic pro snížení administrativní zátěže.

Zároveň ani první část výroku není pravdivá. Například ČSSD se ve svém programu snížení administrativní zátěže nevěnuje.

Sociální demokracie byla vládní stranou v letech 1998-2006, kdy postupně vládly kabinety Miloše Zemana, Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Během vlády současného prezidenta v letech 1998-2002 byla majetková přiznání předložena do Poslanecké sněmovny hned dvakrát.

První pokus se odehrál na konci roku 1999, nicméně návrh byl zamítnut v Poslanecké sněmovně již v průběhu prvního čtení. Druhý návrh vlády Miloše Zemana byl předložen do Sněmovny v červnu 2001, byl postoupen do druhého čtení a tam zamítnut.

Bohuslav Sobotka ovšem ve svém výroku mluví o volebním období 2002-2006, kdy byl jako ministr financí členem všech 3 koaličních vlád ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU.

Mediální zmínky z tohoto období skutečně dokládají odpor KDU-ČSL i Unie svobody k majetkovým přiznáním. V březnu 2004 o této věci informovaly např. Hospodářské noviny. Celý problém se táhl i dále, další informace o přích mezi ČSSD a jejími koaličními partnery uvádí ČTK, a to z dubna 2005.

Ve statistice na serveru Euroskop.cz se můžeme dočíst, že Evropský parlament, Rada a Komise vydalyv letech 2004 až 2012 dohromady 3657 nařízení, která jsou právně závazná pro všechny země.

Server dále napočítal 496 směrnic, které je nutné implementovat do národní legislativy, a 4728 rozhodnutí. Ta jsou však závazná jen pro toho, komu jsou určena, ne všechna jsme tedy museli implementovat.

Počty přijímaných zákonů v českém parlamentu jsme propočítávali již dříve. Od roku 2002 se jedná přibližně o 1300 zákonů, jde tedy skutečně o podstatně nižší počet než u těch evropských norem.

Česká republika tedy nebyla povinována do svého právního řádu transponovat (implementovat) všechna rozhodnutí (pouze ta, které se jí výslovně týkají), výrok je proto nepravdivý.

Z internetových stránek Eurostatu lze získat údaje, které potvrzují slova ministra financí Adreje Babiše. V roce 2013 se hrubý domácí produkt České republiky skutečně propadl, zatímco všechny sousední státy zaznamenaly jeho nárůst.

Země HDP 2013 Česká republika - 0,9 %Slovensko+ 0,9 %Německo+ 0,4 %Rakousko+ 0,3 %Polsko+ 1,6 %

Je pravdou, že celý problém s dolem Paskov vznikl dříve, než nastoupila vláda Buhuslava Sobotky, nicméně konkrétní dojednání pomoci státu bylo podepsáno až za současné vlády. Výrok je hodnocen jako zavádějící.

Předmětem výroku je situace týkající se plánovaného uzavření dolu Paskov patřícího těžební společnosti OKD. Konkrétně vedení OKD plán na uzavření dolu oznámilo 17. září 2013 s tím, že za předpokladu finanční účasti státu bude moci být těžba provozována do roku 2018. Bez přispění státu pak měl být důl uzavřen již v závěru roku 2014.

Hledáním řešení nastalé situace byl pověřen tehdejší ministr průmyslu Jiří Cienciala, který spolu s Dalem Ekmarkem, výkonným ředitelem OKD podepsal 6. ledna 2014 memorandum, v němž firma deklarovala ochotu k jednání o podmínkách prodloužení těžby.

Po skončení mandátu Rusnokovy vlády Cienciala nadále působil v pozici vládního zmocněnce pro danou problematiku. Výstupem z jednání byl navržený kompromis zahrnující zachování těžby do roku 2016 za předpokladu finanční spoluúčasti státu na pokrytí nákladů spojených s útlumem těžby. V této souvislosti byla současným ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem explicitně zmíněna částka 1,1 mld. Kč.

Výslednou konkrétní dohodu tedy Sobotkův kabinet nezdědil, dojednána a podepsána byla až za jeho působení, vláda tak měla prostor dohodu podepsat, vyjednat jinak, či zcela odmítnout.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Dle údajů Ministerstva financí odvedla Česká republika do rozpočtu Evropské unie (od 1. května 2004 do 31. prosince 2013) celkově 342,8 mld. Kč a naopak z rozpočtu EU obdržela 676,2 mld. Kč, což vytváří kladnou čistou pozici ČR vůči EU v hodnotě 333,4 mld. Kč. S ohledem na vývoj čisté pozice byl rekordním rokem rok 2013, ve kterém platby do rozpočtu EU byly rovny 41,7 mld. Kč a příjmy z tohoto rozpočtu 125,7 mld. Kč, což vytvořilo kladné saldo čisté pozice ve výši 84,1 mld. Kč.

Přehled, který by mapoval všechny aktuální programy na podporu zaměstnanosti, v současné době neexistuje. Na stránkách Úřadu práce ČR je však možné dohledat přehledy programů v současnosti probíhajících nebo již ukončených v jednotlivých krajích. Zde uvádíme např. informace o programech v Ústeckém kraji, přehled realizovaných projektů z Evropského sociálního fondu (ESF) v Karlovarském kraji nebo příklad projektu z ESF v kraji Jihomoravském.